Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čaroděj a skákající hrnec

16. 1. 2013

 Žil byl kdysi dávno laskavý starý čaroděj, který svých kouzelnických schopností velkomyslně a moudře užíval ve prospěch sousedů. Aby nemusel prozradit pravý zdroj své moci, předstíral, že všechny lektvary, kouzla a protijedy vytahuje už hotové z malého kotlíku, který nazýval svým hrncem pro štěstí. S různými problémy za ním chodili lidé z širokého okolí a čaroděj vždy ochotně zamíchal obsah hrnce a jejich potíže napravil.
Všeobecně oblíbený čaroděj se dožil vysokého věku; když pak zemřel, zanechal všechno, co měl, svému jedinému synovi. Syn se však povahou od dobromyslného otce velice lišil. Kdo neovládal kouzla a čáry, nebyl podle jeho názoru k ničemu, takže proti otcovu zvyku poskytovat sousedům čarovnou pomoc často otevřeně protestoval.
Po otcově smrti našel syn ve starém hrnci ukrytý malý balíček, na němž stálo jeho jméno. Když ho rozbaloval, doufal, že v něm bude zlato, místo toho ale našel jen jednu měkkou a tlustou bačkoru, tak malou, že si ji nemohl obout, a navíc bez druhé do páru. V bačkoře byl zastrčený útržek pergamenu se slovy: „Upřímně doufám, milý synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat."
Syn proklel otcovu slabomyslnost, nepochybně vyvolanou stářím, a hodil bačkoru zpět do kotlíku, který hodlal nadále používat jako koš na odpadky. Ještě téhož dne večer zaklepala na dveře jeho domu jedna vesničanka.
"Vnučce se vyrazila úplná záplava bradavic, pane," stěžovala si. „Váš tatík vždycky v tom starém hrnci míchal takový speciální obklad..."
„Zmiz!" osopil se na ni syn. „Co je mi do bradavic tvého spratka?"
A zabouchl stařeně dveře před nosem.
Z kuchyně se v témž okamžiku ozvalo hlasité řinčení a rámusení. Čaroděj rozžehl hůlku, otevřel dveře a ke svému úžasu spatřil otcův starý hrnec: Narostla mu jedna mosazná noha, na níž teď poskakoval uprostřed kuchyně a dělal na kamenech, jimiž
byla vydlážděná, příšerný kravál. Čaroděj k němu užasle přistoupil, ihned však spěšně couvl, když zjistil, že je celý povrch hrnce pokrytý bradavicemi. „Odporný krám!" zaklel a pokusil se nejdřív nechat hrnec zmizet, potom kouzlem vyčistit a nakonec ho alespoň vypudit z domu. Žádné z jeho zaříkadel ale nefungovalo a nijak nedokázal hrnci zabránit, aby nejprve poskakoval po kuchyni a poté ho následoval i nahoru do ložnice; cestou hlasitě bušil a třískal do každého dřevěného schodu.
U postele starý bradavičnatý hrnec celou noc řinčel tak usilovně, že se čaroději vůbec nepodařilo usnout. Druhý den ráno za ním pak neúnavně poskakoval a doprovodil ho ke stolu se snídaní. Klink, klink, klink, zvonila mosazná noha a čaroděj nestačil sníst ani první lžíci ovesné kaše, když se ozvalo další zaklepání na dveře.
Na prahu stál nějaký stařík.
„Jde o mou oslici, pane," vysvětloval. „Ztratila se, nebo ji ukradli. Nemůžu bez ní odvézt svoje zboží na trh, takže bude mít celá rodina večer hlad."
„A já mám zase hlad teď!" rozkřikl se čaroděj a přibouchl staříkovi dveře před nosem.
Klink, klink, klink, zvonila na podlaze mosazná noha hrnce, tentokrát se však s hlasitým rachotem mísilo oslí hýkání a hladové lidské steny, zaznívající z hlubin nádoby.
„Buď zticha! Zmlkni!" rozječel se čaroděj, veškeré jeho kouzelnické schopnosti ale bradavičnatý hrnec nedokázaly utišit. Celý den mu poskakoval těsně v patách, hýkal, sténal a řinčel, ať šel čaroděj kamkoli a dělal cokoli.
Večer onoho dne se ozvalo třetí zaklepání na dveře, na prahu stála mladá žena a plakala tak usedavě, jako by jí mělo puknout srdce.
„Moje děťátko je těžce nemocné," bědovala. „Pomůžete nám, prosím? Váš otec říkal, abych přišla, kdybych měla nějaké problémy..."
Čaroděj jí ale také práskl dveřmi.
Hrnec nyní své mučení rozšířil o to, že se až po okraj naplnil slanou vodou, všude po podlaze cákal slzami, přitom nepřestával poskakovat, hýkat, sténat a naskakovaly mu další bradavice.
Ačkoli po zbytek týdne už do chaloupky nepřišli žádní další vesničané, aby čaroděje požádali o pomoc, hrnec ho průběžně informoval o jejich četných strastech. Během několika dnů už nejen hýkal a sténal, ronil slzy, poskakoval a osypával se bradavicemi, ale také chroptěl a dávil se, plakal jako malé děcko, kňučel jako pes a chrlil plesnivý sýr, zkyslé mléko a hromady hladových slimáků.
S hrncem po boku se čaroděj nebyl schopen vyspat ani najíst, hrnec ho ale odmítal nechat na pokoji a čarodějova kouzla ho nedokázala umlčet ani utišit.
Konečně už to čaroděj nevydržel.
„Svěřte mi všechny svoje problémy, všechny starosti a bolesti!" zaječel, vyběhl do noční tmy a hrnec za ním poskakoval po cestě do vesnice. "Pojďte! Hned vás všechny vyléčím, povyspravuju a utěším! Pojďte sem! Mám otcův hrnec a všem vám pomůžu!"
S prokletým hrncem neustále za zády hnal se čaroděj ulicí a metal kolem sebe zaříkadla na všechny strany. V jednom domě malé holčičce ve spánku zmizely bradavice, ztraceného osla našlo přivolávací kouzlo ve vzdáleném trnitém houští a jemně ho uložilo do stáje, nemocné dítě polil odvar z dobromysli, takže se probudilo zdravé a usměvavé. Ve všech domech sužovaných nemocí a žalem udělal čaroděj vše, co bylo v jeho silách, hrnec po jeho boku postupně přestával sténat a chroptět a byl znovu tichý, lesklý a čistý.
„Tak co, hrnku?" zeptal se roztřesený čaroděj ve chvíli, kdy se na oblohu vyhouplo slunce.
Hrnec si říhl, vyplivl bačkoru, kterou do něj čaroděj hodil, a nechal si ji navléknout na mosaznou nohu. Když se pak společně vydali zpět k čarodějovu domu, byly kroky hrnce konečně ztlumené. Od onoho dne však čaroděj vesničanům pomáhal stejně jako před ním jeho otec, aby hrnec neodhodil bačkoru a nezačal opět skákat.


 

Albus Brumbál
K "Čaroději a skákajícímu hrnci"

laskavý starý čaroděj se rozhodne uštědřit vlastnímu necitelnému synovi lekci tím, že ho nechá okusit strasti okolních mudlů. V mladém čaroději se tak probudí svědomí a uvolí se použít svá kouzla ve prospěch nečarodějných sousedů. Mohlo by se zdát, že jde o jednoduchou a dobromyslnou historku - tím by se ovšem čtenář projevil jako nic nechápající prosťáček. Promudlovský příběh, který mudly respektujícího otce ukazuje jako lepšího kouzelníka než syna, který je nenávidí? Je doslova zázrak, že alespoň některé výtisky původní verze tohoto příběhu unikly plamenům, do nichž byl tak často metán.
Když Beedle hlásal bratrskou lásku k mudlům, značně se rozcházel s převládajícími názory své doby. Počátkem patnáctého století totiž po celé Evropě rostlo pronásledování čarodějnic a kouzelníků. Mnozí členové čarodějné komunity měli poměrně oprávněný dojem, že pomohou-li svými zaříkadly vyléčit nemocné prase svého mudlovského souseda, jako by dobrovolně přihazovali polena na hranici, na níž mají být upáleni.*
„Ať se o sebe mudlové postarají sami!" znělo heslo doby a čarodějové od svých nečarodějných bratří zachovávali čím dál větší odstup. Vyvrcholením tohoto trendu se roku 1692 stalo přijetí Mezinárodního zákonníku o utajení kouzel, jehož uplatněním přešla čarodějná komunita dobrovolně do ilegality.
*Je samozřejmě pravda, že skutečným kouzelníkům a čarodějkám nedělalo příliš velké problémy se kůlu, popravčímu špalku či oprátce vyhnout (viz moji zmínku o Lisette de Lapinové v komentáři ke „Králíci Alici a chechtavému pařezu". Řada případů však skončila smrtí. Siru Nicholasi de Mimsy-Porpingtonovi (který byl za života čarodějem u královského dvora a po smrti se stal duchem nebelvírské věže) odebrali hůlku, než ho zamkli do sklepního žaláře, takže nemohl kouzly zabránit své popravě. Obzvlášť často ztrácely čarodějné rodiny své mladší členy, kteří ještě nedokázali vlastní kouzelnické projevy skrývat a stávali se tak snadno viditelnou a zranitelnou kořistí lovců čarodějnic. Děti ovšem zůstanou dětmi a komický skákající hrnec už stačil pevně zakotvit v jejich představivosti.

** Řešením se mělo stát vypuštění promudlovského morálního ponaučení při současném zachování bradavicemi osypaného kotlíku. Někdy v polovině šestnáctého století se proto mezi kouzelnickými rodinami rozšířila odlišná verze výše uvedené pohádky. V této přepracované podobě skákající hrnec zachrání nevinného čaroděje před sousedy, kteří ho pronásledují s pochodněmi a vidlemi v rukou, odežene je od jeho chaloupky, pak je všechny polapí a spolyká. Na konci příběhu, když už hrnec stačil většinu jeho sousedů pozřít, získá čaroděj od hrstky zbývajících vesničanů příslib, že ho nechají na pokoji a dovolí mu praktikovat čáry a kouzla. Sám na oplátku nařídí hrnci, aby své oběti propustil, a hrnec je poslušně jen lehce potlučené vyvrhne ze svých útrob. Ještě dnes děti v některých kouzelnických rodinách slýchají od rodičů (obvykle protimudlovsky orientovaných) pouze tuto zcela odlišnou verzi a původní znění pohádky - pokud se k němu vůbec někdy dostanou - je pak pro ně obrovským překvapením.


Jak jsem už ale naznačil, promudlovské vyznění nebylo jediným důvodem, proč „Čaroděj a skákající hrnec" vzbuzoval pobouření. V dobách, kdy byly hony na čarodějnice čím dál zuřivější, začaly kouzelnické rodiny žít dvojím životem a chránily sebe i své příbuzné utajovacími kouzly. V sedmnáctém století už všichni kouzelníci a čarodějky, kteří se dobrovolně přátelili s mudly, vzbuzovali podezření a často se dokonce mezi vlastními kolegy stávali vyvrženci. Jedním z mnoha urážlivých obvinění, jimiž byli promudlovští kouzelníci a čarodějky zahrnováni (právě z tohoto období pocházejí takové barvité přídomky jako „blátošlap", „drnohryz" nebo „hovnivál"), bylo i tvrzení, že jsou schopni jen slabých či podřadných kouzel.
Vlivní čarodějové té doby, jakým byl například Brutus Malfoy, vydavatel protimudlovsky laděného časopisu Militantni mág, se snažili vyvolat v povědomí veřejnosti přesvědčení, že mudlomil má asi tolik kouzelnických schopností jako moták. Roku 1675 Brutus napsal:
Jedno můžeme tvrdit jistě: každý kouzelník, který projevuje zálibu ve společnosti mudlů, je ducha mdlého a jeho čáry jsou tak ubohé a politováníhodné, že si může připadat důležitě jen tehdy, je-li obklopen mudlovskými pasáčky vepřů.
Nic není spolehlivějším příznakem slabé magie než slabost pro společnost lidí neschopných kouzlit.
Moták je osoba narozená čarodějným rodičům, která však není schopna čar a kouzel. Jde o poměrně vzácný jev, mnohem běžnější jsou případy kouzelníků a čarodějek narozených v mudlovských rodinách. Poznámka JKR
Zmíněný předsudek byl časem vymýcen přesvědčivými a jednoznačnými důkazy o tom, že někteří z nejschopnějších čarodějů světa byli - mám-li použít obecně rozšířeného termínu - mudlomilové.
Poslední námitka vůči „Čaroději a skákajícímu hrnci" přetrvává v jistých kruzích dodnes. Nejlépe ji pravděpodobně vyjádřila Beatrix Bloxamová (1794-1910), autorka neblaze proslulých Pohádek pod prašivkami. Paní Bloxamová byla přesvědčena, že Bajky barda Beedleho dětem škodí a údajnou škodlivost připisovala „jejich zvrácenému zaměření na ta nejohavnější témata, například na smrt, choroby, prolévání krve, zlou magii, osoby odpudivé povahy a neuvěřitelně nechutné tělesné výměšky a výpotky". Paní Bloxamová vybrala řadu starých příběhů, včetně několika Beedleho bajek, a přepsala je v duchu svých ideálů, které sama vyjádřila jako "snahu o naplnění čistých hlaviček našich malých andílků zdravými a šťastnými myšlenkami, ochranu jejich sladkého spánku před ošklivými sny a zachování vzácného květu jejich nevinnosti".
Závěr čisté a nevinné verze „Čaroděje a skákajícího hrnce" v přepracovaném podání paní Bloxamové zní následovně:
,,..A pak se malý zlatý hrneček potěšeně roztančil — hopky, hopky, hop! - na drobných růžovoučkých prstících. Mazlíček Martínek vyléčil bolavá bříška všech svých panenek a hrneček z toho měl takovou radost, že se naplnil sladkostmi pro Mazlíčka Martínka i pro panenky.
„Nezapomeňte si vyčistit zoubky!"připomněl jim.
Mazlíček Martínek popadl skákavý hrneček do náruče, zahrnul ho pusinkami a slíbil, že bude panenkám vždycky pomáhat a už nikdy se nebude chovat jako ošklivý mrzoutský bručoun."

Pohádka paní Bloxamové už v několika generacích kouzelnických dětí vyvolává tutéž reakci: neovladatelné nutkání zvracet následované okamžitým požadavkem, aby rodiče knihu odnesli a hodili do stoupy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář