Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fontána příznivé sudby

16. 1. 2013

Vysoko na kopci v začarované zahradě, ukrytá za mohutnými zdmi a chráněná mocnými kouzly, tryskala fontána příznivé sudby.
Jednou do roka, vždy v době mezi slunce východem a západem nejdelšího dne roku, se jednomu jedinému nešťastníkovi dostalo příležitosti probojovat si cestu až k fontáně, vykoupat se v jejích vodách a po zbytek života se pak těšit přízni osudu.
Onoho určeného dne mířily k zahradě stovky lidí z celého království tak časně, aby ještě před rozbřeskem dospěly k jejím zdem. Muži i ženy, bohatí i chudí, mladí i staří, čarodějové i mudlové se scházeli v temnotě a každý z nich doufal, že právě on bude tím jedním, který bude smět do zahrady vstoupit.
Na okraji shromážděného davu se setkaly tři čarodějky, každá obtížená vlastním břemenem žalu, vyprávěly si navzájem o svých strastech a čekaly na svítání.
První z nich se jmenovala Asha a trpěla chorobou, již nedokázal vyléčit žádný z léčitelů. Doufala, že ji fontána jejích příznaků zbaví a umožní jí žít dlouhým a šťastným životem.
Druhou čarodějku, jejíž jméno bylo Altheda, oloupil zlý černokněžník o domov, o všechno zlato i o hůlku. Doufala, že ji fontána vysvobodí z bezmoci a chudoby.
Třetí čarodějku jménem Amata opustil muž, kterého vroucně milovala, a byla přesvědčená, že se její srdce z té ztráty už nikdy nevzpamatuje. Doufala, že ji fontána vyléčí z žalu a touhy.
Všechny tři ženy se navzájem politovaly a domluvily se, že naskytne-li se jim vhodná příležitost, spojí své síly a pokusí se dospět k fontáně společně.
Obloha se prosvětlila prvními slunečními paprsky a ve zdi se rozevřela úzká štěrbina. Dav se okamžitě nahrnul kupředu,
všichni hlasitě ječeli a dožadovali se požehnání fontány. Ze zahrady za štěrbinou se mezi dotírající masou lidí proplazily dlouhé popínavé šlahouny a omotaly se kolem první z čarodějek, jíž byla Asha. Asha popadla zápěstí druhé čarodějky Althedy, která se zase pevně chytila hábitu třetí čarodějky Amaty.
A Amata se zaklesla do brnění bídně vyhlížejícího rytíře, jenž seděl v sedle na kost vyzáblého koně.
Šlahouny odvlekly všechny tři čarodějky štěrbinou ve zdi do zahrady, rytíře shodily z koně a odtáhly ho za nimi.
Ranní vzduch se zaplnil řevem zklamaného davu, a pak vše ztichlo, když se zahradní zeď opět spojila. Asha a Altheda se zlostně pustily do Amaty, která s sebou nešťastnou náhodou přibrala i rytíře.
„Ve fontáně se může vykoupat jen jedna osoba! I tak bude dost těžké rozhodnout, která z nás to bude, a ty k nám přidáš ještě dalšího!"
Sir Smůla, což bylo jméno, pod kterým byl rytíř znám v zemích za zdmi zahrady, mezitím seznal, že jsou jeho společnicemi čarodějky; protože sám kouzelnými schopnostmi nevládl a nevynikal ani v rytířských kláních, v soubojích s mečem či v jiných obratnostech, jimiž se mohl nekouzelnický člověk vyznamenat, usoudil, že nemá nejmenší šanci dostat se k fontáně dřív než některá ze tří žen. Nabídl proto, že se vrátí ven za zahradní zeď.
To rozčililo i Amatu.
„O, ty malověrný!" pokárala ho. „Tas svůj meč, rytíři, a pomoz nám dosáhnout cíle!"
A tak tři čarodějky i s ubohým rytířem vyrazili do začarované zahrady, kde po obou stranách sluncem zalitých pěšin rostlo obrovské množství vzácných bylin, ovoce a květin. Nenarazili na
žádnou překážku, dokud nedospěli těsně pod pahorek, na němž se nacházela fontána.
Tam však, obtočeného kolem úpatí pahorku, našli obludného bílého červa, odulého a slepého. Když je slyšel přicházet, otočil se ohavnou tváří k nim a pronesl následující slova:
„Obětujte mi důkaz své bolesti."
Sir Smůla tasil meč a pokusil se obludu zabít, čepel se však zlomila vedví. Pak začala Altheda po červovi házet kamení, zatímco Asha s Amatou
po něm metaly všechna zaklínadla, která by ho mohla zneškodnit nebo omámit, jejich hůlky na něj ale nepůsobily o nic víc než Althediny kameny a rytířova ocel. A červ jim nedovolil projít.
Slunce stoupalo na obloze stále výš a Altheda se v zoufalství rozplakala.
V tom okamžiku přiložil červ tlamu k Althedinu obličeji a napil se slz z jejích tváří. Když uhasil žízeň, odplazil se stranou a zalezl do díry v zemi.
Rozradostněni červovým zmizením se tři čarodějky a rytíř začali šplhat vzhůru do kopce a nepochybovali už o tom, že ještě před polednem dorazí k fontáně.
Asi v polovině příkrého svahu však narazili na slova, jež byla vyrytá do země před nimi.
„Obětujte mi plody své práce."
Sir Smůla vytáhl jedinou minci, kterou u sebe měl, a položil ji na travnatý svah, mince se ale odkutálela a ztratila. Tři čarodějky a rytíř se pachtili dál. Třebaže se však plahočili celé hodiny, nepostoupili ani o krok, nedostali se o nic blíž k vrcholku a nápis měli stále na zemi před sebou.
Všichni začali propadat malomyslnosti, když jim slunce vystoupilo až nad hlavu a začalo se sklánět k protějšímu obzoru. Altheda kráčela rychleji a usilovněji než všichni ostatní a vyzývala společníky, aby následovali jejího příkladu, byť se jí vrchol zakletého kopce nijak nepřibližoval.
„Odvahu, přátelé, nedejte se odradit!" křikla a otřela si pot z čela.
Jen co zářivé krůpěje potu dopadly na zem, nápis, který jim bránil v cestě, zmizel. Zjistili, že už zase mohou postupovat výš.
Rozradováni odstraněním této druhé překážky neprodleně vyrazili k vrcholku, jak nejrychleji mohli, až před sebou konečně zahlédli fontánu, jež se jako křišťál třpytila uprostřed květů a stromů.
Než k ní však došli, narazili na potok, který se vinul po úbočí pahorku a bránil jim v další cestě. Hluboko v čiré vodě ležel hladký kámen s nápisem:
„Obětujte mi poklad své minulosti."
Sir Smůla se pokusil přes potok přeplout na svém štítu, ten ale klesl pod hladinu. Tři čarodějky vytáhly rytíře z vody a pak samy zkusily bystřinu přeskočit, ta je však na druhý břeh odmítala pustit a slunce zatím na obloze klesalo stále níž.
Začaly tedy přemýšlet o smyslu vzkazu na kameni a Amata byla první, kdo jeho význam pochopil. Pozdvihla hůlku, vytáhla z mysli všechny vzpomínky na onu šťastnou dobu, kterou strávila se zmizelým milencem, a vhodila je do vody. Proud je zachytil a odnesl, vzápětí se objevily kameny vyčnívající nad hladinu a všechny tři čarodějky i s rytířem konečně mohli zamířit k vrcholu pahorku.
Přímo před nimi se blyštěla fontána, tryskající mezi bylinami a květinami vzácnějšími a nádhernějšími než vše, co kdokoli z nich do té doby v životě viděl. Obloha plála rubínově červenou září a nastal čas k rozhodnutí, kdo z nich se ve fontáně vykoupe.
Než se však stačili na čemkoli dohodnout, zhroutila se křehká Asha k zemi. Znavená namáhavým výstupem k vrcholu byla na pokraji smrti vyčerpáním.
Její tři přátelé se ji chystali odnést k fontáně, Asha však trpěla strašlivými bolestmi a prosila je, aby se jí nedotýkali.
Altheda spěšně natrhala všechny byliny, které podle jejího názoru vypadaly léčivě, smísila je v čutoře s vodou sira Smůly a výsledný lektvar nalila umírající do úst.
Asha byla okamžitě schopná se postavit. Ba co víc, všechny příznaky její strašlivé choroby zmizely.
„Uzdravila jsem se!" zajásala. „Už fontánu nepotřebuji - ať se vykoupe Altheda!"
Altheda už ale pilně sbírala do zástěry další bylinky.
„Když dokážu vyléčit takovouhle chorobu, vydělám si zlata víc než dost. Ať se vykoupe Amata!"
Sir Smůla se uklonil a gestem Amatě naznačil, aby přistoupila k fontáně, ta ale zavrtěla hlavou. Voda v potoce z ní smyla veškerou lítost z milencova odchodu. Pochopila konečně, že to byl krutý a nevěrný ničema, a ke štěstí jí úplně stačilo to, že se ho zbavila.
„Šlechetný pane, musíš se vykoupat ty, bude to odměna za všechnu tvou rytířskou dvornost," řekla siru Smůlovi.
Rytíř tedy v posledních paprscích zapadajícího slunce s rachocením zbroje přistoupil k fontáně příznivé sudby a vykoupal se v ní. Nechtělo se mu ani věřit, že z těch stovek prosebníků se stal vyvoleným právě on, a točila se mu z toho neuvěřitelného štěstí hlava.
Když slunce zapadlo za obzor, vynořil se z vody sir Smůla celý rozradostnělý svým triumfem a padl v rezivém brnění k nohám Amatě, která byla nejlaskavější a nejkrásnější ženou, jakou kdy viděl. Omámený úspěchem požádal o její ruku i srdce a Amata, neméně potěšená, seznala, že nalezla muže, který je toho obojího hoden.
Tři čarodějky se v doprovodu rytíře ruku v ruce vydaly na zpáteční cestu z pahorku dolů. Všichni čtyři pak prožili dlouhý a šťastný život a nikdo z nich nevěděl ani netušil, že voda fontány nemá vůbec žádné zázračné schopnosti.


 

Albus Brumbál
k „Fontáně příznivé sudby"


„Fontána příznivé sudby" je pohádkou nadčasovou a natolik oblíbenou, že se stala předmětem dosud jediného pokusu obohatit vánoční oslavy v Bradavicích o divadelní představení.
Náš tehdejší učitel bylinkářství, profesor Herbert Beery, nadšený příznivec ochotnického divadla, přišel s návrhem upravit tuto dětmi milovanou pohádku do podoby vánočního představení pro učitele i studenty. Já sám jsem tehdy byl mladým učitelem přeměňování a Herbert mě pověřil zajištěním speciálních efektů", k nimž patřilo vytvoření plně fungující fontány příznivé sudby a miniaturního travnatého pahorku, po němž měli naše tři hrdinky a jeden hrdina zdánlivě stoupat vzhůru; zmíněného dojmu bylo dosaženo tím, že se pahorek pomalu propadal pod jeviště a mizel obecenstvu z dohledu. Mohu myslím bez jakékoli ješitnosti prohlásit, že moje fontána i můj pahorek zadanou úlohu splnily jednoduše a dobře. Totéž bohužel nelze říci o ostatních účastnících zmíněného představení. Pomineme-li na okamžik boží dopuštění, jež způsobil gigantický „červ", kterého na jeviště přivedl náš učitel péče o kouzelné tvory, profesor Silvanus Kettleburn, největší ránu zasadil celému vystoupení lidský prvek. Profesor Beery jakožto režisér nebezpečně podcenil emocionální bouři, která se mu strhla přímo před očima. Neměl vůbec tušení, že studenti vystupující v rolích Amaty a sira Smůly byli ještě hodinu před zvednutím opony zamilovaným párem, ale právě v tuto chvíli se „sir Smůla" rozhodl věnovat svoji přízeň raději „Ashe".
* Profesor Beery později z Bradavic odešel a učil na ČADU (Čarodějná akademie dramatických umění), kde - jak se mi jednou přiznal — si uchoval silnou averzi k divadelnímu zpracování zmíněného příběhu; byl přesvědčen, že nosí smůlu.
** Důkladnější popis tohoto pozoruhodného tvora najdete v díle Fantastická zvířata a kde je najít. Nikdy by neměl být vědomě donesen do dřevem obkládané místnosti a neměl by být objektem vykrmovacího kouzla.
Stačí konstatovat, že naši poutníci hledající příznivou sudbu na vrchol pahorku vůbec nedošli. Opona se sotva stačila zvednout, když „červ" profesora Kettleburna - jak se nyní ukázalo, byl to popelec zvětšený vykrmovacím kouzlem — explodoval, rozlétl se ve spršce horkých jisker a prachu a zaplnil Velkou síň kouřem a úlomky kulis. Zatímco obrovská žhavá vejce, která snesl na úpatí mého „pahorku", zapálila dřevěnou podlahu, „Amata" a „Asha" se do sebe pustily a svedly souboj tak zuřivý, že se profesor Beery ocitl v křížové palbě. Učitelský sbor musel Velkou síň evakuovat, protože hrozilo nebezpečí, že ohnivé peklo zuřící na jevišti ji celou zachvátí. Večerní zábava skončila přeplněnou ošetřovnou; trvalo několik měsíců, než z Velké síně vyvanul štiplavý zápach dýmu z hořícího dřeva, a ještě déle, než se hlava profesora Beeryho scvrkla do obvyklých rozměrů a profesoru Kettleburnovi bylo zrušeno podmínečné odvolání z funkce.
Ředitel Armando Dippet vyhlásil absolutní zákaz všech budoucích dramatických představení a tato hrdá bradavická antidivadelní tradice přetrvává dodnes. Odhlédneme-li však od zmíněného dramatického fiaska, je „Fontána příznivé sudby" pravděpodobně nejoblíbenější z Beedleho pohádek, byť i ona má stejně jako „Čaroděj a skákající hrnec" své oponenty. Nesčetní rodiče už v minulosti požadovali, aby byl tento konkrétní příběh z bradavické knihovny odstraněn. Shodou okolností mezi nimi byl i potomek Brutuse Malfoye a někdejší člen bradavické školní rady, pan Lucius Malfoy. Pan Malfoy předložil požadavek zákazu zmíněné pohádky písemně:
Z regálů bradavické knihovny by měla být odstraněna veškerá beletrie i literatura faktu, v níž jsou zmínky o křížení kouzelníků a čarodějek s mudly. Nepřeji si, aby byl můj syn ovlivňován a vybízen k pošpinění čistoty své pokrevní linie čtením příběhů, které propagují manželské svazky mezi čaroději a mudly.
*** Profesor Kettleburn byl během svého působení ve funkci učitele péče o kouzelné tvory podmínečně odvolán celkem dvaašedesátkrát. Jeho vztahy s mým předchůdcem v Bradavicích, profesorem Dippetem, byly vždy mírně napjaté a profesor Dippet ho odjakživa považoval za poněkud nezodpovědného. Než jsem se ale stal ředitelem já, profesor Kettleburn se značně zklidnil; vždy se ovšem našli skeptikové, kteří cynicky tvrdili, že byl k rozvážnějšímu životnímu tempu přinucen skutečností, že mu z původních čtyř údů zbývalo už jen půl druhého.
Moje odmítnutí vyřadit zmíněné dílo z knihovny podpořila i většina členů školní rady. Odepsal jsem panu Malfoyovi a toto rozhodnutí jsem mu zdůvodnil následovně:
Takzvané čistokrevné rodiny udržují mýtus o své údajné čistotě tím, že mudly či čaroděje narozené v mudlovských rodinách ze svého rodokmenu vyškrtávají, nehlásí se k nim nebo je přímo zapírají. Navíc se pak pokoušejí vnutit své pokrytectví i nám ostatním a přimět nás, abychom zakázali literární díla pojednávající o pravdě, již chtějí popřít. Na celém světě neexistuje jediný kouzelník a jediná čarodějka, v jejichž krvi by nebyla přimísena mudlovská krev, a považoval bych tudíž za nelogické a nemorální, kdybych vědomosti našich studentů ochuzoval o díla pojednávající o tomto tématu
Tyto dopisy byly počátkem dlouhodobé kampaně pana Malfoye, jejímž cílem bylo odstranit mě z funkce ředitele bradavické školy, i mé vlastní kampaně, jejímž cílem bylo zbavit ho postavení oblíbeného Smrtijeda lorda Voldemorta.
**** Moje odpověď vyprovokovala pana Malfoye k napsání několika dalších dopisů, protože však byly tvořeny převážně urážlivými výroky na adresu mého zdravého rozumu, původu a mých hygienických návyků, jejich význam pro tento komentář je minimální.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA