Jdi na obsah Jdi na menu
 


Králice Alice a chechtavý pařez

16. 1. 2013

 Před dávnými a dávnými časy žil v jedné daleké zemi pošetilý král, který usoudil, že on sám jako jediný by měl mít kouzelnou moc.
Nařídil proto veliteli své armády, aby vytvořil gardu lovců čarodějnic, a opatřil jim smečku divokých černých psů. Současně nechal ve všech vesnicích a městech po celé zemi vybubnovat a vyhlásit: „Král hledá učitele čar a kouzel."
Nikdo z opravdových čarodějek a kouzelníků se neodvážil o nabízené místo usilovat, protože se všichni schovávali před gardou lovců čarodějnic.
Jistý prohnaný šarlatán, který kouzlit vůbec neuměl, to však považoval za příležitost, jak se snadno obohatit; dostavil se tedy do paláce a vydával se za neobyčejně dovedného kouzelníka. Předvedl několik jednoduchých salonních triků, jimiž pošetilého krále přesvědčil o svých kouzelnických schopnostech, a okamžitě byl jmenován vrchním dvorním čarodějem a osobním královským učitelem kouzel.
Šarlatán krále požádal o obrovský pytel zlata, aby mohl nakoupit hůlky a další potřebné kouzelnické propriety. Vyžádal si rovněž několik velkých rubínů, které chtěl údajně používat při pronášení léčivých zaklínadel, a jeden či dva stříbrné poháry pro uchovávání a zrání lektvarů. Pošetilý král mu to všechno opatřil.
Šarlatán celý poklad odnesl do bezpečí domů a vrátil se do paláce.
Netušil, že ho sleduje stařena, která přebývala v nuzné chatrči na okraji palácových zahrad. Jmenovala se Alice a byla to pradlena, která se starala o to, aby bylo palácové ložní prádlo hebké, voňavé a bělostné. Schovaná za sušícími se prostěradly Alice sledovala, jak šarlatán z jednoho z králových stromů ulomil dvě větvičky a zmizel v paláci.
Šarlatán předal jednu z větviček králi a ujistil ho, že je to neobyčejně mocná kouzelná hůlka.
„Bude ale fungovat teprve tehdy," dodal ještě, „budeš-li toho hoden."
Každé dopoledne vycházeli šarlatán a pošetilý král do palácových zahrad, kde mávali hůlkami a vykřikovali k nebesům nejrůznější nesmysly. Šarlatán si dával záležet na tom, aby občas předvedl nějaký další trik, a král proto setrvával v přesvědčení o schopnostech svého dvorního čaroděje i o moci hůlek, za které zaplatil takovým množstvím zlata.
Jednoho dopoledne, když šarlatán s pošetilým králem mávali větvičkami, poskakovali v kruhu a odříkávali nesmyslné veršíky, doneslo se k uším krále bujaré chechtání. Pradlena Alice krále a šarlatána sledovala oknem své malé chaloupky a chechtala se tak hlasitě, že za okamžik se už neudržela na nohou a odporoučela se k zemi.
„Musím vypadat neobyčejně nedůstojně, když se při pohledu na mne ta stará pradlena tak rozesmála," prohlásil král. Přestal hopsat a mávat klacíkem a zamračil se. „Už mě to věčné cvičení přestává bavit! Kdy budu moci předvádět skutečná kouzla před svými poddanými, čaroději?"
Šarlatán se pokusil svého žáka ukonejšit a ujišťoval ho, že už brzy bude schopen úžasných kouzelnických výkonů, Alicin výsměch se ale krále dotkl citelněji, než si šarlatán uvědomoval.
„Zítra," rozhodl král, „svoláme dvůr a všem předvedeme, jak jejich král kouzlí."
Šarlatán pochopil, že je načase, aby sbalil svůj poklad a utekl.
„Ach, Veličenstvo, to bohužel nepůjde. Zapomněl jsem Vašemu Veličenstvu říct, že se zítra musím vypravit na dlouhou cestu..."
„Jestli tento palác opustíš bez mého svolení, čaroději, moje garda lovců čarodějnic si tě najde a poštve na tebe psy! Zítra dopoledne mi budeš asistovat, až budu svým lordům a jejich dámám předvádět kouzla, a bude-li se mi někdo smát, pošlu tě rovnou na popraviště!"
Král se rozvztekleně vrátil do paláce a nechal vystrašeného šarlatána samotného. Věděl, že z kaše, do níž zabředl, ho nevytáhne ani veškerá jeho prohnanost, protože nemohl uprchnout a nemohl ani pomoci králi s kouzly, která ani jeden z nich neovládal.
Hledal nějakou oběť, na níž by si vybil svůj strach a vztek, a došel k oknu pradleny Alice. Nakoukl do chaloupky a viděl, že drobná stařenka sedí u stolu a leští hůlku. V koutě za ní se v dřevěných neckách sama prala královská prostěradla.
Šarlatán okamžitě pochopil, že Alice je opravdová čarodějka, a usoudil, že právě stařena, která mu způsobila tak strašlivé problémy, je nyní může pomoci vyřešit.
„Babizno!" osopil se na ni. „Ten tvůj smích mě přišel zatraceně draho! Jestli mi nepomůžeš, odhalím tě jako čarodějnici a budeš to ty, koho královi psi roztrhají na kusy!"
Stará Alice se na šarlatána usmála a ubezpečila ho, že pro něj udělá vše, co bude v jejích silách.
Šarlatán jí nařídil, aby se schovala v keři, až bude král předvádět své kouzelnické umění, a aby příslušná kouzla bez jeho vědomí prováděla za něj. Alice s jeho plánem souhlasila, položila mu však jednu otázku.
„Co bude, pane, pokusí-li se král o nějaké kouzlo, na které Alice nestačí?"
Šarlatán se pohrdlivě uchechtl.
„Tvoje kouzla jsou víc než dostatečná pro představivost toho omezence," ujistil ji a vrátil se na hrad, nesmírně spokojen s vlastní mazaností.
Druhý den dopoledne se na palácových pozemcích shromáždili všichni urození pánové a dámy z celého království. Král vystoupil na pódium, které před nimi stálo, a šarlatána měl po svém boku.
„Nejprve nechám zmizet klobouk této dámy!" oznámil hlasitě král a ukázal klacíkem na jednu ze šlechtičen.
Z úkrytu v nedalekém keři namířila Alice na klobouk hůlkou a nechala ho zmizet. V davu přihlížejících zavládl obrovský úžas a obdiv a všichni triumfujícímu králi nadšeně tleskali.
„A nyní naučím tohoto koně létat!" vykřikl král a ukázal klacíkem na vlastního oře.
Z úkrytu v keři namířila Alice hůlkou na koně a ten se vznesl vysoko do vzduchu.
Diváky to ještě více pobavilo a ohromilo a odměnili kouzlícího krále ohlušujícím jásotem.
„A nyní..." zaváhal král, rozhlížel se kolem dokola a hledal nějaký nápad; vtom se k němu rozběhl kapitán jeho gardy lovců čarodějnic.
„Veličenstvo," oznámil mu, „právě dnes ráno pošel Šavlozub, protože sežral jedovatou muchomůrku. Navraťte mu svou hůlkou život, Veličenstvo!"
S těmito slovy zvedl kapitán na pódium mršinu
nejmohutnějšího ze svých honících psů.
Pošetilý král zamával klacíkem a ukázal jím na mrtvého psa. Alice se však ve skrytu keře jen pousmála a ani se neobtěžovala zvedáním hůlky. Mrtvého totiž žádná kouzla a čáry neoživí.
Když se pes ani nehnul, zazněl ze shromážděného davu nejprve šepot a pak i smích. Diváci nabyli dojmu, že první dvě kouzla byla pouhými iluzionistickými triky.
„Proč to nefunguje?" obořil se král na šarlatána, který se uchýlil k jediné lsti, jež mu ještě zbývala.
„Tamhle, Veličenstvo, podívejte!" zaječel a ukázal prstem na keř, v němž seděla ukrytá Alice. „Jasně ji vidím, zlolajnou čarodějnici, která maří vaše kouzla vlastními zaříkadly. Chopte se jí někdo, chyťte ji!"
Alice vyskočila z keře, dala se na útěk, celá garda lovců čarodějnic se ji jala pronásledovat a poštvala na ni i své psy, kteří se krvelačně hnali po její stopě. Jen co ale drobná čarodějka doběhla k nízkému živému plotu, zmizela jim z očí, a když král s šarlatánem a všemi dvořany plot oběhli, našli celou loveckou smečku, jak zuřivě štěká a sápe se na pokroucený starý strom.
„Proměnila se ve strom!" zaječel šarlatán, a protože se bál, aby se Alice znovu nezměnila v ženu a nevyzradila jeho tajemství, dodal: „Nechte ho pokácet, Veličenstvo, to je jediný způsob, jak naložit se zlou čarodějnicí!"
Někdo okamžitě donesl sekeru a starý strom byl za doprovodu hlasitého jásotu dvořanů i šarlatána poražen.
Všichni se už chystali k návratu do paláce, náhle je ale zarazilo hlasité posměšné chechtání.
„Hlupáci!" ozval se z pařezu, který za sebou zanechali, Alicin hlas.
„Čarodějku ani kouzelníka nezabijete, když je rozpoltíte vedví! Jestli mi nevěříte, popadněte tu sekeru a přepulte svého dvorního čaroděje!"
Kapitán gardy lovců čarodějnic se to přeochotně chystal vyzkoušet, jen co však pozvedl sekeru, padl šarlatán na kolena, ječivě prosil o milost a přiznával se ke všem svým špatnostem. Odtáhli ho do sklepního žaláře a pařez se chechtal ještě hlasitěji.
„Tím, že jsi nechal čarodějku přeseknout vedví, vypustil jsi na svoje království strašlivou kletbu!" sdělil pařez hrůzou zkamenělému králi. „Od této chvíle počítej s tím, že každé příkoří, které způsobíš mým soukmenovcům, čarodějkám a kouzelníkům, pocítíš jako úder sekerou do vlastního boku a zakusíš takovou bolest, že si budeš přát, abys raději zemřel."
Po těchto slovech padl i král na kolena a slíbil pařezu, že okamžitě vydá nařízení, jímž vezme všechny čarodějky a kouzelníky v celém království pod svou ochranu a dovolí jim svobodně provozovat kouzla a čáry.
„Výborně," pochválil ho pařez, „ještě jsi ale neodčinil křivdu způsobenou Alici."
„Udělám cokoli, všechno, co si budeš přát!" zajíkal se pošetilý král a lomil před pařezem rukama.
„Vztyčíš na mně Alicinu sochu na památku té nešťastné pradleny, aby ti navždy připomínala tvou vlastní pošetilost!" přikázal pařez.
Král s jeho požadavkem okamžitě souhlasil a slíbil, že zajistí služby nejlepšího sochaře své země a nechá sochu vyrobit z ryzího zlata. Když se pak pokořený král a všichni jeho šlechtici a šlechtičny vraceli do paláce, slyšeli, jak se pařez za jejich zády nepřestává chechtat.
Jen co se okolí pařezu konečně znovu vyprázdnilo, vynořila se z díry mezi jeho kořeny zavalitá stará králičí samice s dlouhými vousky a s hůlkou mezi zuby. Alice odhopkala z palácových zahrad a ztratila se v dáli. Na pařezu poraženého stromu pak navždy stála zlatá socha pradleny a kouzelníky ani čarodějky v království už nikdy nikdo nepronásledoval.


 

Albus Brumbál
ke „Králici Alici a chechtavému pařezu"

Bajka o „Králici Alici a chechtavém pařezu" je v mnoha směrech „nejreálnější" z Beedleho pohádek; kouzla popisovaná v příběhu totiž téměř úplně odpovídají známým kouzelnickým zákonům.
Právě prostřednictvím této pohádky se mnozí z nás poprvé dozvěděli, že kouzla nemohou navrátit život mrtvému - zmíněné zjištění pro nás pro všechny bylo obrovským zklamáním a otřesem, protože jsme byli jako malé děti přesvědčeni, že rodiče jediným mávnutím hůlky dokážou naše mrtvé krysy a kočky probudit k životu. Přestože od napsání Beedleho pohádky uplynulo už nějakých šest staletí, během nichž jsme vymysleli nesčetné způsoby, jak udržovat iluzi „přetrvávající přítomnosti" svých drahých,1* kouzelníci dosud nepřišli na to, jak po smrti znovu spojit tělo a duši. Jak píše věhlasný kouzelnický filozof Bertrand de Pensées Profondes ve svém proslaveném díle Studie možnosti zvratu skutečných i metafyzických důsledků přirozené smrti se zvláštním zaměřením na reintegraci podstaty a hmoty: „Vzdejte to. Nikdy se vám to nepodaří."
V příběhu o králici Alici ovšem nacházíme jednu z nejstarších literárních zmínek o animágovi; pradlena Alice je totiž obdařena vzácnou magickou schopností proměnit se dle vlastní libosti ve zvíře.
* Kouzelnické fotografie a portréty se pohybují a dokonce (v případě porttétů) mluví jako lidé na nich zobrazení. Jiné vzácně se vyskytující předměty, jako například Zrcadlo z Erisedu, mohou rovněž odhalovat víc než nehybnou podobu zesnulé milované osoby. Duchové jsou průhledné, pohybující se, mluvící a myslící postavy čarodějek a kouzelníků, kteří se z nějakého důvodu rozhodli zůstat na tomto světě. Poznámka JKR
Animágové tvoří jen nepatrný zlomek celkové kouzelnické populace. Zvládnutí dokonalé a spontánní proměny lidské bytosti ve zvíře vyžaduje obrovské množství studia a tréninku a mnozí kouzelníci a čarodějky jsou přesvědčeni, že svůj čas dokážou využít lepším způsobem. Je nepochybně pravda, že zmíněná schopnost má poněkud omezené uplatnění, nemá-li příslušná osoba obzvlášť častou potřebu se maskovat či skrývat. Právě z tohoto důvodu prosadilo ministerstvo kouzel povinnou registraci animágů; magie tohoto druhu je totiž zcela nepochybně nejužitečnější těm, kdo se zabývají různými utajovanými, podloudnými či dokonce přímo zločinnými aktivitami. 2*Zda někdy skutečně existovala pradlena, která se dokázala proměnit v králíka, je do značné míry pochybné, někteří historikové čar a kouzel ale přišli s teorií, podle níž byla bardu Beedlemu pro Alici vzorem proslulá francouzská čarodějka Lisette de Lapinová, kterou roku 1422 v Paříži odsoudili za čarodějnictví. K obrovskému úžasu mudlovských strážných, kteří byli později obviněni, že jí dopomohli k útěku, a postaveni před soud, zmizela Lisette v noci před plánovanou popravou z vězeňské cely.
** Profesorka McGonagallová, ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích, mě požádala, abych jednoznačně zdůraznila, že se animágem stala pouze v důsledku svých rozsáhlých výzkumů všech aspektů oboru přeměňování a že schopnosti proměnit se v kočku nikdy nevyužila k žádnému nekalému účelu, pouze ke zcela legitimním aktivitám ve prospěch Fénixova řádu, při nichž bylo utajení a maskování nezbytné. Poznámka JKR
Ačkoli se nikdy neprokázalo, že byla Lisette de Lapinová animágem a dokázala proklouznout mřížemi v okně své cely, byl následně v Lamanšském průlivu viděn velký bílý králík, který se přes něj plavil v kotlíku opatřeném plachtou, a podobný králík se později stal důvěrným rádcem u dvora krále Jindřicha VI.3*
Králem v Beedleho bajce je pošetilý mudla, jemuž kouzla imponují a zároveň nahánějí strach.
*** Tato skutečnost možná přispěla k tomu, že zmíněný mudlovský král získal pověst duševně nevyrovnané osoby.
Domnívá se, že k tomu, aby se stal čarodějem, stačí, když se naučí pronášet zaklínadla a mávat hůlkou.4* Absolutně si není vědom skutečné povahy kouzel a kouzelníků, takže sedne na lep nesmyslným šarlatánovým i Aliciným tvrzením. To je samozřejmě pro uvažování jistého typu mudlů příznačné: jde-li o čáry a kouzla, jsou tito lidé ve své nevědomosti ochotní uvěřit všemožným nesmyslům, třeba i tomu, že se Alice proměnila ve strom, který je i nadále schopen myslet a mluvit. (V této souvislosti ovšem stojí za to povšimnout si, že Beedle užívá fenoménu mluvícího stromu, aby nám ukázal, jaký je mudlovský král hlupák, zároveň ovšem chce, abychom uvěřili, že Alice umí i v králičí podobě mluvit. Můžeme to považovat jen za básnickou licenci, podle mne je však pravděpodobnější, že Beedle o existenci animágů pouze slyšel a s žádným se osobně nesetkal, protože je to jediná drobnost, která v celé bajce odporuje zákonitostem čar a kouzel. Animágové si ve zvířecí podobě neuchovávají schopnost lidské řeči, byť i v této podobě dokážou jako lidé přemýšlet a logicky uvažovat. Jak ví každý školák, v tom tkví základní rozdíl mezi animágem a pouhou přeměnou ve zvíře. Čaroděj, který by na sebe pomocí přeměňování vzal zvířecí podobu, by se stoprocentně stal zvoleným zvířetem, neznal by žádná kouzla, nebyl by si vědom, že byl někdy čarodějem, a potřeboval by někoho ze svých kolegů, který by ho přeměnil zpět do původní podoby.)
****Jak prokázaly rozsáhlé studie, prováděné pracovníky odboru záhad již roku 1672, kouzelníkem či čarodějkou se člověk nestává, ale rodí. Odhlédneme-li od „nahodilé" schopnosti provádět kouzla, kterou občas pozorujeme u jedinců zjevně nekouzelnického původu (ačkoli různé následné studie ukazují, že bychom v rodokmenu těchto lidí nějakou čarodějku nebo kouzelníka našli), mudlové prosté kouzlit nemohou. V nejlepším - či spíše nejhorším - případě mohou doufat v náhodné a nekontrolovatelné efekty vyvolané opravdovou kouzelnou hůlkou; v té totiž jakožto v nástroji usměrňujícím prováděná kouzla a čáry občas setrvává zbytková magie, která se může v nestřežených okamžicích uvolnit - viz rovněž poznámky k historií hůlek u „Příběhu tří bratří".
Když Beedle nechal svoji hrdinku předstírat, že se proměnila ve strom, a vyhrožovat králi bolestí podobnou sekeře zaťaté do jeho vlastního boku, nechal se podle mého názoru možná inspirovat skutečnými kouzelnickými tradicemi a praktikami. Výrobci hůlek odjakživa stromy s dostatečně kvalitním dřevem sami pěstují a žárlivě chrání a poražením takového stromu za účelem krádeže jeho dřeva se pachatel vystavuje riziku nejen zloby kůrolezů 5* kteří na něm obvykle hnízdí, ale také škodlivých účinků ochranných kleteb, jež kolem nich majitelé nastražili. V Beedleho době ještě ministerstvo kouzel nepostavilo kletbu Cruciatus 6* mimo zákon a tato kletba mohla vyvolávat přesně ty pocity, jimiž Alice králi hrozí.
***** Kompletní popis těchto zvláštních tvorečků, žijících na stromech, naleznete v knize Fantastická zvířata a kde je najít.
******Kletby Cruciatus, Imperius a Avada Kedavra byly prohlášeny za nepromíjitelné až roku 1717, kdy byly zároveň za jejich použití stanoveny nejpřísnější tresty.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář