Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola - ŽÁDOST

15. 7. 2014

 Rei Pamber ho dovedl až před velký skleněný vchod budovy. Stáli na rudém koberci a po každé straně dveří se v kontinentálním stylu tyčily dvě šlechtěné palmy v ozdobných květináčích. U vchodu stálo také několik bagážistů v elegantní uniformě a jeden strážník. Ten nechal oba jen pokynutím hlavy projít dovnitř. Došli až k recepci, u které čekal starý muž v černém obleku. Na hlavě měl poněkud starší typ elegantní buřinky. Light hned poznal, že je to Watari. Aniž by dal najevo, že ho zná, mírně se uklonil a pozdravil. Stejně tak učinil Rei Pamber.
,,Tak jste to zvládli?“ Otázal se starý muž s laskavou tváří.
,,Bez komplikací.“ Přisvědčil agent FBI ,,Light Yagami je opravdu velmi statečný. Nebyl s ním žádný problém.“
Hnědovlasý chlapec se cítil trochu polichocen, i když si své dospělé chování dobře uvědomoval. Koneckonců v jeho minulém životě, ve světě, který stvořil, mu bylo celých dvacet pět let. A když nebral v potaz svou fyzickou mladost, vlastně se tak cítil stále. Nic to však nemění. Člověk, jako on měl rozum dospělého člověka již ve své pubertě.
Watari mu věnoval milý úsměv, pak poděkoval policistovi za spolupráci a pokynul mu na rozloučenou.
,,Pojďte za mnou prosím.“ Řekl Lightovi a vydal se k výtahům. Chlapec ho bez řečí následoval. Výtah je vyvezl až do posledního patra. Došli na konec chodby, jejíž strop byl útulně nízký a po jejíchž stranách se vyjímaly abstraktní, pestré obrazy. Když se zastavili u posledních dveří, Watari vytáhl z kabátu čipovou kartu, pomocí které dveře otevřel. Pokynul mu, aby vešel jako první a on tak bez rozpaků učinil. V malé předsíni, ve které nechyběl botník, ba ani věšák, nebo zrcadlo, si vyzul boty a pověsil béžovou podzimní bundu. Trochu odlehčen pak zahnul do prvního pokoje. Zdálo se, že L si pro tuto příležitost rezervoval přímo prezidentské apartmá…ale vlastně proč ne. Když na to má… První místnost byla velmi útulná. Kožená sedací souprava, veliká televize, skleněný stůl a velká, skleněná lampa. Koberec a barevné, zatažené závěsy vrhaly na místnost dojem příjemného prostředí. L se tam však nenacházel. Jen naoko nahlédl do dalšího, též prázdného pokoje, který vypadal, jako ložnice. Postel tam byla jen jedna. Zato široká a nanejvýš pohodlná. Skoro dostal chuť si do ní lehnout a odpočívat. Jenže Watari ho nasměroval jiným směrem. Místnost, do které ho navedl, byla tentokrát oddělena skleněnými dveřmi. Teprve, za nimi se nacházel Ryuzaki. Dřepěl na křesle, na konci podlouhlého konzultačního stolu, kolem kterého se kupilo dalších šest židlí. Stůl byl z větší plochy docela prázdný, jen před L se vyjímalo několik misek s bonbóny, pralinkami a kávový set s cukřenkou. Jeho tvář byla schovaná za listem papíru, který držel originálním způsobem jen dvěma prsty a něco z něj studoval. Když detektiv zaregistroval jejich přítomnost, odložil papír stranou a svýma velikýma, klidnýma očima na oba pohlédl.
,,Ryuzaki, vedu vám Lighta.“ Oznámil starý muž. Light nejdřív nevěděl, jak se zachovat, pak ale pokynul hlavou a prostým oslovením,,L“naznačil pozdrav.
,,Čekal jsem vás.“ Řekl klidně detektiv. Pak jen natáhl ruku směrem k židli naproti sobě.
,,Prosím, udělej si pohodlí.“
,,Děkuji.“ Odpověděl zdvořile, možná až příliš zdvořile bývalý kira a posadil se na určené místo.
Watari se jen usmál a se slovy : ,,Připravím čaj“ se odporoučel z pokoje.
Ryuzakiho apartmá zřejmě ukrývalo ještě osobní kuchyňku, záchod, koupelnu a možná i další, jím zatím neprozkoumané pokoje. Jeho zvědavost však patřila něčemu docela jinému. L. Černovlasý muž na něj hleděl přes podlouhlý skleněný stůl jako na zajímavý objekt v muzeu a přitom, nespouštěje z něj zrak, se krmil čokoládovými bonbóny.
,,Tak se znovu setkáváme.“ Pravil, když čokoládovou sladkost spolykal.
,,Ano, jaké překvapení.“ Neodpustil si ironii Light.
,,Vzhledem k tvé vysoké inteligenci nepochybuji, že dobře víš, proč jsi tady.“
,,Předpokládám, že mi chceš opět nabídnout spolupráci s tebou, protože bych ti měl být po dnešním zákroku FBI vděčný za záchranu života.“ Zatipoval s cynickým úšklebkem a sebevědomou tváří.
L nejdřív neodpověděl. Přilil si do hrníčku trochu černé kávy a nasázel do ni čtyři kostky cukru. Napil se. Pak, jako by se mírně zamračil, položil hrnek zpět a přidal další tři kostky.
Light ho s tajným pobavením sledoval. ,,Je pořád stejný,“ pomyslel si s hřejivou vzpomínkou, která mu připomněla, jak vzácná jeho existence vlastně je.
,,Jak jsem čekal, tvoje dedukční schopnosti jsou vynikající. Ano. Je to tak, jak říkáš.“
,,A proč si seš tak jistý, že s tebou po dnešku budu chtít spolupracovat?“ Light si položil jeden loket na skleněný stůl, hledíc na detektiva s velmi vážnou tváří. Zase to jeho samolibé jednání! Proč jen uvažuje tak sobecky? Copak si neuvědomuje, že tím druhé zesměšňuje? ,,Aniž bys mi něco řekl, nechal si mě sledovat FBI, jako bych ti snad patřil. Co si vlastně myslíš?“
L jeho přísný pohled přijal s naprosto klidnou tváří.,,Myslím si, že jsem ti právě zachránil život.“Konstatoval.
,,Sám víš, že to není pravda. Nemůžou mě zabít. Jako mrtvý bych jim už k ničemu nebyl. “
,,Což je polehčující okolnost. Takže, jestli tomu dobře rozumím, radši si necháš tělo napustit drogami neznámého charakteru a budeš riskovat svůj život, než bys se mnou dobrovolně pracoval?“
,,Nic takového jsem neřekl. Ale pokud jde o naší spolupráci, nemyslím, že jsi mně o tom přesvědčil. Co po mně chtějí oni, a co ty....Jen využít mou biologickou odlišnost. Být jejich otrok, nebo tvůj… Když nad tím přemýšlím, tak nedokážu určit, jaký je v tom vlastně rozdíl.“
,,Otrok?“
,,Jak jinak bys to nazval, Ryuzaki? Pokud si dobře vzpomínám, rozhodl jsi, že mně použiješ pro vyšetření případu a ani ses nezeptal, zda mi to nevadí. Riskoval bych život pro někoho, kdo mě o to vlastně ani nepožádal.“
Černovlasý muž odklonil hrnek s přeslazenou kávou, ze které právě po malých douškách upíjel vychladlou tekutinu a pomalu ho položil na skleněnou desku stolu. Své velké oči líně upřel na sebejistý obličej hnědovlasého chlapce.
,, Chceš, abych tě o to požádal?“ Vytušil z jeho dlouhé řeči.
Light se postavil a oběma rukama se opřel o stůl, hlava skloněná. Z jeho úst vyšel silný výdech, jakoby se mu právě velmi ulevilo, rty se zformovaly do obdivného úsměvu. ,,Docela ti trvalo, než jsi na to přišel.“ Řekl obdivně i vyčítavě zároveň. Načež se jeho hlava zvedla a jeho pohled se střetl s pohledem L. ,,Ano. Chtěl jsem, abys mne o to poprosil tak, jako každý normální, slušně vychovaný člověk.“ Pravil Light s vědomím, že zrovna jemu tyto dvě vlastnosti chybí. Naopak právě proto mu to říkal. ,,V životě se mi nestalo, aby mne někdo tak urazil. Měl jsem pocit jako bys vůbec nevěděl, jak se cítím, ale ty to dobře víš. Rozuměl jsi tomu, jak mi bylo, ale ignoroval jsi to. Možnost, že bych tě třeba odmítl, tě ani nenapadla, nemám pravdu? Jsi ten typ člověka, který vždycky dostane to, co chce a to já nesnáším. Proto je to pro mě tak důležité. Chci od tebe, abys mě přijal, jako rovnocenného kolegu. Chci, abys mně respektoval. Pokud toho nejsi schopen, pak s tebou bohužel pracovat nebudu.“ Dokončil svůj dlouhý monolog Light a znovu se posadil. Hrdý na svou řeč si založil ruce na hrudi a přehodil si nohu přes nohu. Ještě, než však Ryuzaki stačil jakkoliv reagovat, vešel dovnitř Watari. V ruce měl plato s čajovým setem, které vyložil přímo před Lighta.
,,Eh...Děkuji.“
Starý pán mu pouze věnoval svůj laskavý úsměv a znovu odešel. V konferenční místnosti se s bouchnutím dveří rozprostřelo vážné ticho. Light horlivě čekal na odpověď, které se mu stále nedostávalo. L věnoval celou svou pozornost věži, kterou stavěl z kostek cukru, vedle svého hrnku s kávou. Teprve, když byla tak vysoká, že spadla a bílé krychličky se rozsypaly po celém stole, promluvil.
,,Ty jsi zajímavý člověk, Lighte-kun. Vyžaduješ respekt i když dobře víš, že nemáš jinou možnost, než se mnou spolupracovat. Ovšem, ani já nemám jinou možnost. Navíc, abych tě vyvedl z omylu, nejsi tady jen kvůli své krvi, i když je to hlavní důvod. To, co jsi řekl v muzeu umění, mne velmi překvapilo. Nejsem zvyklý na takové jednání a pokud mám být upřímný, nikdo si ke mne nedovolil to, co ty. Mluvil jsi skoro jako bys mně znal odjakživa… Jakoby jsme dokonce byli přátelé…Myslím si, ne jsem si jistý, že kdyby šlo o někoho jiného, dávno by na spolupráci přistoupil, ale ty jsi mne odmítl dokonce dvakrát. Proto s tebou chci pracovat Lighte-kun.“
,,Počkej Ryuzaki. To se mi zdá trochu divné. Chceš se mnou spolupracovat, protože jsem tě odmítl?“
,,Správně.“ Souhlasil detektiv, jakoby to bylo naprosto logické.
,,A mě říkáš, že jsem zvláštní člověk?“ Ušklíbl se Light, načež sáhl po konvičce se zeleným čajem a nalil si jen velmi málo do porcelánového šálku.
,,Asi to nezní jako logické vysvětlení, ale je to tak. Vlastně…chtěl bych, abychom byli přáteli, pokud ti to nevadí.“
Light, který se právě napil čaje, málem vyprskl hořkou tekutinu na stůl. Trochu se zakašlal a s trhavými pohyby položil hrnek zpátky na podšálek.
,,Přátelé? To už tady přeci bylo. Ale tehdy šlo o případ kira. Řekl to jen, aby mne zmátl. Jaký by měl v tom případě důvod říkat to i v této situaci? Že by se chtěl vážně přátelit? Ne to ne. Musím uvažovat logicky. Potřebuje přeci, abych mu pomohl s vyšetřováním. Dělá to, aby mne přesvědčil…“ Light si zcela živě vybavil tu chvíli. L byl otočený zády a nebylo mu vidět do obličeje. ,,Byl, by problém, kdybys byl kira, protože mám pocit, že jsi první přítel, kterého mám Lighte.“ Tak nějak to tehdy řekl a i když neukázal tvář, zněl neobvykle vážně a upřímně. Light si to pamatoval skoro na slovo přesně. Tak, jak obvykle bojuje o všechny své vzpomínky, aby mu zůstali v mysli, tahle se najednou vyloupla na svět, jako zapomenutý hrášek z lusku. Sám L mu ji připomněl.
,,Dobře Ryuzaki. Já proti tomu nic nemám.“
,,Skvěle. Nicméně i když tě beru, jako člověka obdivuhodného a , pokud chceš, téměř rovnocenného, nemění to nic na tom, že potřebuji nechat pečlivě prozkoumat tvou krev. Musím tě nechat podrobit vyšetření a pravidelně odebírat vzorky pro podrobný výzkum. Doufám, že to chápeš. Ovšem, jelikož vím, na jaké úrovni jsou tvé vědomosti, budeš zároveň spolupracovat s vlastní iniciativou, jako detektiv. Jsi schopný na to přistoupit?“
Light se vítězně pousmál. Přesně na tohle čekal. Nemohl předpokládat, že by ho Ryuzaki doopravdy poprosil, ale tohle byla od L přijatelná poklona a on si jí vážil. Pokud by dál trval na pohodlnějších podmínkách, nejspíš by to vypadalo dětinsky, takže byla pravá chvíle konečně souhlasit.
,,Samozřejmě Ryuzaki. Pokud je to opravdu tak, jak říkáš, nemám důvod něco namítat.“
,,To jsem rád.“ Děl L, ale zněl přitom, jakoby mu to bylo docela jedno.,,Předpokládal jsem, že budeš souhlasit, proto je už vše připravené. Od zítřka oficiálně zahájíme společné vyšetřování. Jelikož jsem se v posledních týdnech musel zaměřit na tebe a tvou ochranu, je tu mnoho věcí, které potřebuji dohnat. Trvalo to totiž déle, než jsem čekal.“
,,Od zítřka?“
,,Ano. Dnes už nemám v plánu tě něčím zatěžovat. Měl jsi náročný den, takže si potřebuješ odpočinout. Nechal jsem ti připravit postel, pyžamo a toaletní potřeby, kdybys měl hlad, stačí říct.“ Informoval ho pomalým hlasem detektiv. Light ale rozhodně zavrtěl hlavou.
,,Ale já musím domů Ryuzaki. Matka se sestrou by měly strach. Navíc když teď nepřítel ví, kde bydlím, můžou být v nebezpečí.
,,O svojí rodinu se nemusíš bát. O všem, co se stalo už byli informováni. Zařídil jsem pro ně náhradní dům, kde budou, dokud se případ nevyřeší. Je dost velký a pohodlný. Myslím, že není důvod k nespokojenosti.“
,,A co můj otec?“
,,Šéf policie, pan Yagami už také o všem ví. Dokonce sem přijede a setká se se mnou. I když jsem doufal, že k tomu nedojde, tvůj otec trval na osobním setkání, jinak by nedovolil naší spolupráci Lighte-kun.“
,,On sem přijede?“ Light se zatvářil dost překvapeně.
,,Asi za tři hodiny.“
,,A moje věci?“ Zeptal se stále nepřesvědčený Light. Ze všech jeho věcí pro něj byl důležitý především zápisník smrti, i když to byl docela problém.,,Sakra. Musím ho mít u sebe, ale jestli ho L najde, mohl bych se dostat do problému. Měl jsem na to pomyslet dřív. Teď už se nedá nic dělat. Budu ho muset schovat v kufru.“
,,. Nemyslím, že je rozumné dnes večer už cokoliv podnikat. Můžeš si své věci vyzvednou zítra. Watari tě odveze domů.“
Lightovi došly argumenty. Kromě toho byl opravdu unavený na to, aby cokoliv zařizoval. ,,Jak myslíš. Když ti to nevadí, zůstanu tady.“
L jen kývl, spustil chodidla z křesla a postavil se.
,,V tomto hotelu zůstaneme jen týden. Nerad zůstávám dlouho na stejném místě. Je to riskantní. Jsem zvyklý měnit hotel docela často.“ Povídal, zatím co kráčel k Lightovi.
,,To se mi zdá rozumné.“ Komentoval to Light a taky se postavil, aby se nad L alespoň trochu vyvýšil. Ryuzaki sice nebyl malý, ale záda měl poněkud shrbená, takže byl přeci jen o pár centimetru vyšší, než on. ,,Jestli je to všechno, šel bych si lehnout.“
,,Samozřejmě. Řekl jsem vše, co jsem chtěl.“
,,Tak tedy…“ Light pozvedl ruku směrem k L ..,,Těším se na naší spolupráci, L.“
,,Já taky.“ Souhlasil černovlasý muž a pevně stiskl jeho dlaň.
,,Zdá se, že to bude opravdu zajímavé…“ Pomysleli si v tu chvíli oba dva najednou.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA