Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola - NEBEZPEČÍ

15. 7. 2014

 

Hluboké bezvědomí...Možná dlouhý spánek a možná malá chvilka před probuzením. Jeho dlaně položené na měkké látce se třásly, natažené nohy byli v jedné křeči. Srdce bilo jako splašené. Těmi silnými tepy pulzujícími jeho tělem si chlapec nakonec uvědomil, že je dávno vzhůru, jen uvězněn ve tmě, jako vězeň. Byl si jistý, že oči již otevřel. Dokonce několikrát mrkl, ale viděl jenom tmu, nic víc. Byl zmatený. Nevěděl kde je ani, jak se v tom temnu ocitl. Zmatek v něm stále houstl, jeho ústa vypustila pár nervózních, chvějivých výdechů. Cítil, jako by se jeho tělo pomalu propadalo někam do hlubin nicoty. Byl to omamný a velmi intenzivní pocit. Bolela ho hlava, Střídavě pociťoval chlad a horko, chvěl se po celém těle a jeho jemná kůže na některých místech vysílala signály čerstvých, ještě nezahojených ran a modřin. Když se pokusil trochu pohnout, zjistil, že jeho ruce i nohy jsou jako zkamenělé. Nemohl s nimi pohnout, ať se snažil sebevíc. Co se to s ním stalo?? Znovu těžký výdech. Pokusil se nesoustředit na zmatek ani bolesti jakéhokoliv druhu a snažil se uklidnit a vybavit si pečlivě všechno, co se odehrálo od toho dne, kdy tak nezodpovědně a hloupě riskoval svůj život...


Věděl, že je to nebezpečné a velice riskantní, ale tolik toužil po L uznání, že byl ochoten to podstoupit. Nepřipadalo mu to nijak zbrklé, protože toho dne se na večer skutečně pečlivě připravoval. Registrační číslo a všechny argumenty se naučil nazpaměť. Oblečení co nejjednodušší a snad i trochu dal důraz tomu, aby nevypadalo moc nově a draze. Do kapes schoval peněženku a mobil pro případ, kdyby bylo nejhůř. Jeho táta mu jako šéf policie, a zároveň starostlivý otec zřídil speciální číslo na stanici, kdyby se mu něco stalo. Takže by to okamžitě věděl. To ho do jisté míry trochu uklidnilo. Přesto byl však pořádně nervozní. Co když ho budou prohledávat? Z dokladů o něm zjistí úplně všechno...Je to vážně nebezpečné...Ovšem mít je u sebe musí pro případ, že by se dostal do kontaktu s policií. Když se přiblížil večer, Znovu si vše pečlivě přeříkal a zkontroloval. Pod bundu si schoval malý hlasový záznamník a přesně ve 20:00 Vyrazil. Do Yokohamy by se večer veřejnou dopravou moc lehce nedopravil, proto si raději zaplatil taxíka. Cestou si ještě všechno znovu zopakoval. Zkontroloval obsah všech svých kapes a připomněl si , co řekl matce aby ho tak pozdě pustila ven.-,,Dnes přespím u Takadových. S Kiyomi se budeme připravovat na zítřejší testy z Japonštiny.“- To bylo zřejmě působivé. Jeho rodiče mu oba bezmezně důvěřovali. Přesto se radši dohodl s Kiyomi, aby si to jeho matka mohla telefonicky ověřit. Ona mu samozřejmě pomoc neodmítla. Až bude po všem, zřejmě jí i navštíví. O tom kam šel a proč, se jí však svěřovat nebude. Už kvůli jejím rodičům. Kdoví, co zjistí. Třeba není bezpečné, aby o tom věděla veřejnost...
Když konečně dorazili pár bloků od přístavu, vystoupil. Mlčky předal taxikáři peníze a nechal ho odjet. Byl teď úplně sám, daleko od domova a na cizím místě, kde neznal ani název ulice. Našel si to před tím na mapě, takže naštěstí dobře věděl, kam by měl jít, ale ten pocit z neznáma ho dost znervózňoval. Přestože v minulosti zažil i nebezpečnější situace, při kterých málem skončil na elektrickém křesle, nijak ho to neuklidňovalo. Představa, že riskuje svůj nový, mladý život se mu rozhodně nelíbila. Párkrát se zhluboka nadechl a vyšel vstříc království zakotvených plavidel. Bylo deset večer, takže měl Yagami přesně patnáct minut čas, aby tam dorazil a psychicky se připravil na neznámé nebezpečí. Chvíli dokonce přemýšlel, zdali by je neměl jen z dálky pozorovat, jenomže to by se toho moc nedozvěděl. A taky, kdyby si ho všimli, hrozila by mu jistá smrt. Křižovatka byla nezvykle pustá. Auta tam projížděli po sobě s minutovým odstupem. Světla semaforů blikala jakoby zpomaleně. Možná to bylo tou pozdní hodinou, nebo jen Lightovým špatným pocitem. Pomalu cítil tu slanou vůni moře, jak ji k němu zavál chladný večerní vítr. Blížil se. Opatrně přešel přechod a z dálky už viděl obrysy některých větších lodí, jenž se poklidně houpaly na mělčině. Jak se blížil, domy mu mizely z dohledu, motory aut z doslechu a vůně moře byla stále silnější, jako by ho vábila do spárů hlubin. A on se jako kořist skutečně nechal zavést ne ten betonový plac ostrovů obklopený světly , plavidly a mořem. Bylo to rozlehlé a obrovské. Instrukce se mu najednou zdály naprosto nepřesné. Hledat je na tak rozlehlém místě je, jako hledat jehlu v kupce sena. Jak asi pozná, kde je najít???
I když už myslel, že je vše ztracené, situace se obrátila ve chvíli, kdy jedno vzdálenější molo plné plavidel zablikalo a najednou se ztratilo ve tmě. Bylo vidět jen matně díky světlům kolem. Light si pomyslel, že to bude asi ono a opatrně tam zamířil. Podlouhlý plac kolem kterého byly lodě seskupené jak vosy kolem hnízda, byl úplně prázdný a potemnělý. V žádné lodi se nesvítilo. Jediné, co bylo slyšet, bylo pobřeží moře, jak si s ním pohrává vítr. Najednou mu do očí zasvítila světla. Zamrkal a podíval se směrem ke konci mola. Byla to světla z baterek. Bylo jich víc a přibližovaly se. Lightovi se roztlouklo srdce. Zřejmě je u svého cíle. Krev mu stoupla do žil, na hřbetech ruky vyrašily drobné perličky potu. On si je však utřel do bundy. Při té příležitosti pod ní šáhnul a rychle zapnul záznamník. Od téhle chvíle se nahraje každé jejich slovo. Zbývalo asi sto metrů a Light stále viděl jen černé obrysy mužů, co na něj mířili baterkami. Svítili mu s nimi do tváře, až to bylo nepříjemné. Když už byly pět metrů od něj, zastavili se. Byla jich pěkná skupinka. Asi sedm lidí. Light si připadal jako v pasti. Snažil se tvářit klidně a vyrovnaně, ale uvnitř ho svíral pocit úzkosti.
Chvíli bylo ticho, když jeden z nich pronesl:,,Hele to bude asi von.“
,,To nevíme jistě, může to bejt fízl.“
Chlapec se ani nehnul. Jen klopil pohled aby se vyhl přímému světlu baterek. Jeden s tou baterkou o krok přistoupil.
,,Hele co seš zač?“
Light polkl a pak sebejistým hlasem konečně promluvil.,,13357.“
,,Jo. Asi to bude on.“ Souhlasil ten, co byl u něj nyní nejblíž. Přistoupil druhý s baterkou. Light si všiml, že má ve druhé ruce pistoli. To ho zneklidňovalo ještě víc.
,,Ty budeš ten nováček, co?“Zaburácel.,,Takeru Yamashita?“
,,Ano.“ Odpověděl Light.
Pár lidí se přiblížilo asi o dva metry. Všechno to byli chlapy jistě starší než on.
,,A kdo ti o tom řekl?“ Padla další otázka. Na tu už pouhé ano nestačilo. Lightovi bylo jasné, že nemůže jen tak říct, že tu stránku objevil. Odpověď měl již připravenou.
,,Nevím kdo to byl. Nepředstavil se. Potkal jsem ho v baru na Ginze. Mluvil jsem o tom, že potřebuji práci a on mně odkázal na vás.“
Muži se netvářili nijak překvapeně.
,,Jak vypadal?“
,,Měl blonďaté vlasy. Kolem sebe asi tři muže. Myslím, že mu říkali Takuya.“Odpovídal stále klidně Light. Nevymýšlel si to. Pamatoval si toho muže už z dřívějška. Byla to jedna z jeho prvních obětí. Podle toho, o čem tehdy mluvil, zřejmě měl pletky s mafií. Zatím to vypadalo, že mu věří, ale byli opatrní. Jeden z těch mužů se najednou rozesmál. Byl to nechutný, burácivý smích.
,,Zajímalo by mě, co tam taková kráska jako ty dělala. Řekni neobtěžovali tě?“ Jeho sarkazmus byl Lightovi odporný. Urážel ho. Přesto se tvářil pořád stejně. ,,Ne. Byl jsem tam s přáteli.“
,,Víš vůbec o jakou práci se jedná?“
,,Mám určitou představu. Prostituce to zjevně nebude.“
,,Ne. Čeká tě dlouhá noc mladej.“ Rozchechtal se další z mužů.,,Doufejme, že máš silnej žaludek.“
,,Jen mi řekněte, co mám udělat.“
,,Počkat.“ Za nimi se ozval další hlas. Zněl o něco přísněji, než ty ostatní a zdálo se, že má autoritu. Smích utichl.
,,Ten kluk je podezřelej. Podívejte na jeho vlasy.“
Mladý Yagami ustrnul. Jeho srdce začalo tlouct jako splašené. Bilo tak silně, až se bál, že ho uslyší. Netušil , co je špatně s jeho vlasy. Ani ti druzí to nevěděli. Jen ten muž poznal rozdíl. Zdál se být nebezpečný. Přišel až k němu. Měl tmavé brýle a černé, velmi krátké vlasy. Jeho oblek byl cítit po marihuaně a prachu. Pozvedl ruku k Lightovo hlavě. On se ani nehnul, jen kameně vnímal, jak mu mne prameny vlasů mezi prsty. Když přestal, přiblížil tvář k jeho oblečení a přivoněl k jeho bundě. To už Light skoro zapomněl dýchat. Cítil, že je zle. A taky bylo. Muž se zamračeně narovnal. Promnul si bradu, olízl rty. Byl opravdu divný.
,,Prohledejte ho.“ Řekl najednou. To už byl Light psychicky v koncích. Mohl by jim utéct? Nejspíš sotva. Asi by mu ani nedali šanci se pohnout.
,,Ne počkat.“ Pokusil se to zastavit, ale to už se k němu dva nahrnuly a chytli ho zezadu za paže. Pak k němu přešel jeden ze předu. Rozepnul mu bundu a trochu s ní zatřepal.
,,Prásk.“
Na zem spadl malý podlouhlý přístroj. Muž jej zvedl, prohlédl a když zjistil co to je, zmáčkl play.
V přístroji se začaly ozývat jejich hlasy. Light těžce polkl.
,,Ale, ale. Copak to tu máme?“ Ušklíbl se na něj černovlasý muž. Přístroj převzal, hodil na zem a jedním dupnutím ho odrovnal. Potom si v klidu vyndal z kapsy krabičku s Luckey strikes a vytáhl ústy jednu cigaretu. Zatímco pozoroval, jak chlapce dál prohledávají, zapálil si a v klidu popotáhl. Kouř, který vydechl, adresoval přímo Lightovi do obličeje a on se rozkašlal.
,,Takže tu máme slídila.“ Konstatoval s cigaretou mezi prsty. Na to chlap, co ho prohledával vytáhl z kapsy u jeho kalhot peněženku. Byla v ní fotografie, studentský průkaz, pas i ostatní doklady. Light už začal situaci vidět naprosto bezvýznamně. Litoval toho, jak byl unáhlený.
,,Vida, takže i jméno bylo falešné, hmm. A to pravé...Light Yagami, že? Zajímavé. Velmi zajímavé.“ Povídal dál muž s cigaretou a zdálo se, že se situací velmi baví. Ten muž co ho prohledával však najednou vytasil pistoli a namířil jí vystrašenému chlapci proti obličeji.
,,Mám ho odprásknout?“Zeptal se černovlasého. Zdálo se, že to byl jejich nadřízený. On však hned neodpověděl. Vychutnal si Lightův zoufalý pohled, znovu popotáhl z cigarety a vyfoukl na něj kouř.
,,Kolik mu je?“
Jeden z mužů si zasvítil baterkou na jeho rodný list. ,,Bude mu osmnáct.“
,,Tak s tím chvíli počkejte.“ Cigareta byla zahozena na zem a její malé světlo zhasnuto lakovanou botou. Light už se viděl, jako ta cigareta. Zašlápnutý mužovo nevkusnou obuví...On se však na něj ani nedíval. Zalovil rukou do saka pro telefon a přiložil si jej k uchu. Někomu volal. Snad poprvé z jeho hlasu mluvila podřízenost. Ale tak to přece mezi mafiány chodí. Vždycky je někdo výš, než ten druhý.
,,Dobrý večer pane...Akce? Ještě ne pane, nedostali jsme se k tomu. Co?...ano promiňte, ale máme tu malý problém. Nějakej slídil se dostal mezi nás. Jo je to slizkej parchant. Zabít? Ovšem pane, ale neměli bychom nejdřív vyzkoušet, jestli není vhodný k převozu? Byla by škoda...Jistě, je velmi mladý. Sedmnáct. Krevní skupina? Počkejte zeptám se.“ Na to se muž obrátil k budoucí oběti.
,,Víš jakou máš krevní skupinu?“
Light teď uvažoval jako o život. Jestli řekne jinou , než A+, mohli by si ověřit, že jim lhal a kromě toho to spíš vypadalo, že přesně o tuhle krev mají zájem. Jenomže právě s ní měli tolik neúspěchů. Takže nemůže s určitostí říct, co je vlastně lepší. Kromě toho. Ať už tu krev potřebovali na cokoliv, jak řekla Kiyomi, dárci pokaždé zemřeli...
,,Nevím. Nikdy jsem si to nenechal zjistit.“ Odpověděl nakonec. Tak jako tak už čekal, že ho nic nezachrání. V kapse měl ještě telefon, mohl nechat vytočit otcovo zvláštní číslo. Mohl by se pokusit udělat to tak, aby si toho nevšimli...jenomže on se nedokázal ani pohnout. Bál se, že sebemenší pohyb je vyburcuje k tomu, aby se ho zbavili. Mířili na něj. Stačilo jen zmáčknout spoušť a byl by mrtvý. Jakmile se člověk dostane do takové situace, náhle si plně uvědomuje, jak je snadné a rychlé vystřelit z pistole. Skoro tak, jako napsat jméno do zápisníku.
Muž si znovu přiložil sluchátko k uchu.
,,Pane...? Jo..ne neví to. Takže to máme zkusit? Fajn. To je fakt. O jednoho blbečka míň. Aspoň už nemusíme dneska makat. Cože? Jo zavolám vám hned jak se ukážou příznaky. Ano.“
Zaklapl telefon. Opravdu nehezky se na Lighta ušklíbl.
,,Je v odpovídajícím věku. Šéf to s ním chce zkusit, tak jdeme.“

Táhli ho k jedné z lodí. Zřejmě byla jejich. Light netušil, co s ním vlastně chtějí dělat. Uvědomoval si, že jestli to přežije, má výborný materiál. Pamatuje si obličeje těch lidí, může dokonce potvrdit i to, že oběti skutečně vybírají podle krve a věku. Jenomže také si uvědomoval, že to s velkou pravděpodobností nepřežije. Nechal se odvléct do podpalubí. Bylo rozdělené na dva pokoje. Jeden s barem televizí a gaučem, zatímco druhý pokoj, vypadal jako koupelna. Jen s tím rozdílem, že byla mnohem prostornější a uprostřed místnosti, mezi umyvadlem, sprchou a záchodem bylo lehátko hodící se spíše do nemocnice. Vedle něj malý stolek s injekcemi a ampulky s moučně průhlednou tekutinou. Násilně ho položili na břicho. Šest paží ho přidržovalo, aby nemohl vstát. A onen muž začal připravovat injekci. Light už se začal loučit se životem, s rodinou, s L...Proklínal se za to, že dovolil, aby se jeho život tolik změnil. Byl pán celého světa a teď? Nejen , že se z něj stala nicka, ke všemu zemře tak nedůstojným způsobem. Vždycky si přál, aby u jeho smrti byli lidé, co ho obdivují a milují. Aby před ním hezky předvedli svou slabost a to, jak jsou z jeho odchodu zoufalí. Ale tohle rozhodně nebylo ono. Pro tyhle lidi neznamená nic. Není tu s ním ani nikdo blízký...Zemře nepochopen, bez uznání a prakticky sám. Proklínal se za svou naléhavost a zvědavost. Riskoval tolik kvůli člověku, kterého v životě víc nenáviděl, než uznával. A ten člověk ani netuší, co pro něj Light obětoval. Proklínal ho. Proklínal L...
Hrubě mu ztáhli kalhoty se spodním prádlem až ke kolenům. Slyšel dokonce pár provokativních poznámek ke svým hýždím. V té chvíli už mu ale na hrdosti nesešlo. Ten člověk s ním nejednal zrovna jako doktor. Bez upozornění ho bodl. Jehla se rychle zaryla pod kůži do svalu a naplnila jeho tělo neznámou tekutinou. Od té chvíle už si Light většinu věcí vybavoval jen velmi matně. Netušil, jak dlouho tam na tom lehátku ležel. Slyšel hlasy, Trochu je i rozeznával. Pamatoval si, jak zkoušeli jeho tep, roztahovali mu víčka a třeštili oči do jeho panenek. Manipulovali s ním. Znovu ho posadili, zkoušeli jeho reakce, zrak, čich i všechny ostatní smysly...Pamatoval si, že ten muž zase telefonoval. Mluvil energicky a nadšeně.
,,Máme to! Našli jsme to...ne je v pořádku. Nemluví, ale všechny smysly fungují dokonale. Prosím? Ano. Deset minut, já vím. Už je to půl hodiny a von je úplně v klidu. Nic mu není. Dobře...Připravíme ho na převoz. On tam už je? Fajn zítra odlétáme. Jistě nenápadně, já vím. Máme mu dát dvojitou dávku? Dobře máte pravdu. Nebudeme riskovat. Nebojte postaráme se o něj, bude jako v bavlnce.“
Nebylo mu dobře. Občas pocítil návaly slin, které jakoby potřeboval vyzvracet. Motala se mu hlava a chtělo se mu spát. Většinu toho času skutečně jen prospal. Skoro si nepamatoval, co s ním dělali, Občas se jen matně rozpomněl, že jel v autě, že ho dávali spát někam do místnosti bez oken, a pak další bodnutí. Oblékli ho, jako slušného člověka. Jako podnikatele. Staré oblečení zničili. Stejně tak všechny doklady a telefon. Nastoupili s ním do letadla a stále dokola mu říkali, ať se chová normálně. Věděl, že s ním letí jen dva muži. Netušil kam, ani proč. Věděl pouze, že byli dva. Jeden jel s ním a druhý dělal náhodného cestujícího. Letušce říkali, že mu letadla nedělají dobře, proto se chová tak divně. Letuška to několikrát odkývala. Nabízela mu prášky, ale muž vedle něj je odmítl. Cesta trvala mnoho hodin a Light za tu dobu řekl jen pár slov.,,Je mi špatně, Pomozte mi, Potřebuji na toaletu a musím mluvit s L. Tyto věty opakoval několik hodin stále dokola a nakonec omdlel.


Od té doby uplynuli již dva dny. Což byla dost dlouhá doba, takže jeho spánek byl něčím zřejmě podpořen...Kdoví, kolikrát Light ty věty zopakoval ze spánku. Možná stokrát, možná ani jednou. Nyní byl však vzhůru, v hlavě už měl naprosté jasno, avšak kolem sebe tmu. Mátlo ho to. Netušil, co se stalo od chvíle, kdy v letadle ztratil vědomí. Věděl, že je sám. Má zřejmě připoutané ruce i nohy a zavázané oči. Byl naprosto bezmocný. Jeho bdělý stav netrval moc dlouho, jelikož v té tmě ho brzy přepadl spánek. Byl velmi, velmi slabý...

Again for you

Když se znovu probudil a otevřel oči, konečně spatřil světlo. Hleděl do čistě bílého stropu, bez jediného hrbolku. I když byl připoutaný k posteli, jemně pozvedl hlavu aby se mohl rozhlédnout kolem sebe. Pokoj byl skoro prázdný. Všechny stěny čistě bílé. Na proti jeho posteli byly těžce rozpoznatelné, bílé dveře. Cítil vůni léků a čistoty. Skoro to vypadalo, jako nemocniční pokoj na jednotce intenzivní péče. Postel, na které ležel byla měkká. Dokonce i povlečení bylo bílé. Nebyl ničím přikrytý. Na sobě měl jen čistou pyžamovou soupravu. Kalhoty byli trochu vyhrnuté a rukávy od košile taktéž. Ruce i nohy měl přikurtované k posteli koženými páskami, tak jako to mívají někteří nezvladatelní cvoci v blázinci. Dokonce i přes břicho vedl lehce utáhnutý kožený pás. Pak si všiml, že je připojený k přístrojům. Vedle postele byl stolek s počítačem měřícím tlak a taky mu byla do těla zaváděna umělá výživa. Na druhé straně postele byl taky stolek. Na něm ležel jen bezdrátový mikrofon se snímačem zvuku. Light myslel, že je asi v nemocnici pod speciálním dohledem. Přemýšlel, jestli by měl do mikrofonu zdělit, že je vzhůru a zeptat se, co se s ním teď děje. Ale někdo si zřejmě jeho bdělosti povšiml a předběhl ho.
,,Vidím, že jste konečně při smyslech. Jak se cítíte?“ Ozval se kdosi výbornou angličtinou.
Light ztuhl. Jeho tělo se v jediné sekundě zachvělo.,,Ten hlas...“
,,Nemůžete mluvit?“ Zajímal se neznámý. Mluvil uklidňujícím tónem. Velmi pomalu a apaticky. Jeho hlas zněl Lightovi přímo vedle ucha.
,,To snad není pravda...“
,,Mohl by jste alespoň kývnout, jestli mi rozumíte?“
Pacient se konečně vzpamatoval a pomalu kývl hlavou. Jeho srdce už zase bušilo jako na poplach. Tentokrát však ne ze strachu, nýbrž z napětí. Ten člověk, co na něj mluví...je L! Light si všiml, že v rohách místnosti jsou malé nenápadné kamery. Nejen že s ním mluví, dokonce se na něj právě dívá. Yagami cítil, jak je nervózní. Dokázal to! Opravdu se k němu dostal. Sice netušil jak, a také se mu nelíbil potupný způsob jejich setkání, ale dokázal to. Všechno teď závisí na jeho přístupu. Jestli s ním chce mluvit tváří v tvář, musí ho zaujmout. L se mu jinak osobně nikdy neukáže. Light se pro uklidnění nadechl. Nasadil klidný a vyrovnaný obličej a konečně promluvil.
,,Kdo jste?“
,,Ah. Takže mluvit umíte.“ Zaznělo místo odpovědi.,,To jsem rád. Jinak by jste mi byl k ničemu.“
Pacient se pro sebe lehce ušklíbl. ,,Je pořád stejný.“ Nahlas však naprosto klidně reagoval.
,,Jak to myslíte?“
,,Víte, co se s vámi posledních pár dní dělo?“
,,Částečně.“ Kývl Light. Snažil se znít co nejinteligentněji. ,,Přepadli mně, něco mi vpíchli do těla a unesli.“
,,Kde se to stalo?“
,,V Yokohamě.“
,,Co jste tam dělal?“
,,Měl jsem schůzku s jednou ženou, ale nedorazila.“Zalhal okamžitě Light. Nechtěl se s ním hned dostat do problémů, jen kvůli tomu, že by přiznal, proč tam vlastně šel. Kromě toho chtěl vědět, jestli L přijde na to, že to on je vlastně jeho imitátor. Zatím se tím chlubit nehodlal.
,,Nedorazila?“
,,Přesně tak. Asi mi dala košem.“ Chlapec se pokusil o lehký úsměv.
,,Řekl bych spíš, že se jí něco stalo.“ Namítl detektiv.
,,Proč myslíte?“
,,Jste příliš hezký, než aby vám žena dala košem. Kromě toho podle vašeho chování a stylu řeči myslím, že jste sebevědomý a dost oblíbený.“ I když by to každý normální člověk považoval za kompliment, Light věděl, že pro L je to pouhá psychoanalýza. Všechno vždycky říkal způsobem, jako by to někde přečetl a odříkával nazpaměť před tabulí. Light si to moc dobře pamatoval. Dokázal si ho úplně živě představit, jak dřepí před obrazovkami, hledí na něj přes několik kamer a krmí se sladkostmi, které tak miluje. Pamatoval si všechno...Vždyť taky tolik let strávil tím, že si v hlavě přehrával okamžiky, kdy ho poznal až do chvíle kdy zemřel. Všechno to měl uložené v paměti. Což taky hodlal využít pro to, aby se s ním mohl setkat zas. A nejen pro to. Chce se mu tím přiblížit na tolik, že mu bude L schopen svěřit celý svůj život. To přesně měl v plánu. Všechno se o něm dozvědět. Když už se musel vrátit na začátek, vzdát se veškerých svých úspěchů i moci, chtěl alespoň ukojit svou zvědavost. 

 

,,Co se s vámi dělo, když vám vpíchli do těla to sérum?“ 
,,Trochu se mi otupily smysly. Hlavně sluchový. Bylo mi špatně, možná se mi motala hlava. Přesně vám to neřeknu. Brzy po tom jsem usnul.“ Odpovídal poslušně Light. ,,Ale jsem rád že to nemělo horší následky.“

,,Jako třeba smrt?“
,,Ano. Toho jsem se bál.“
,,Víte, co v té injekci bylo?“
,,Vakcína to asi nebyla, že?“
,,Ne, máte pravdu. Byla to droga.“
,,Tak droga?“ Light se naprosto zhnusil. On a drogy? Nedokázal uvěřit tomu, že s tím vůbec přišel do styku. Už jen to slovo droga se mu hnusilo. Přesto se tvářil pořád naprosto vyrovnaně. Před L nechtěl ztratit tvář. ,,Nemohlo mně to nějak poznamenat?“
,,Samozřejmě že mohlo. Proto jste připoutaný k té posteli. Vím, že to musí být nepohodlné, ale je to nezbytné opatření. Už jen proto, že jste s drogami přišel do styku. Tahle droga je navíc zcela neznámého charakteru. Žádné silné vnější projevy u vás sice zaznamenány nebyly, ale musí to být. Pro jistotu.“
,,Chápu. Je to pro vaše bezpečí.“ Yagami chápavě přikývl.,,Vy nevíte, co je zač?“
,,Zatím bohužel ne, jelikož jsem neměl možnost odebrat vzorek krve.“
,,Tak si poslužte.“ Ušklíbl se Light. V duchu to ovšem viděl jako příležitost dostat detektiva do své blízkosti. ,,Po tom zážitku mi na odběru krve nesejde. Na jehly jsem si stačil zvyknout.“
,,Vám to píchli víckrát?“
,,Ano. Dvakrát.“
,,A nic to s vámi neudělalo?“
,,Příznaky byli pořád stejné. Jediný rozdíl byl v tom, že v letadle jsem omdlel.“
,,Takže nevíte co se dělo pak, ani jak jste se tu ocitl?“
,,Ne. To jsem byl zrovna v bezvědomí.“ Odvětil Light s ironickým pohledem.
,,Dobře tak jen pro informaci. Teď jste v Americe. S drogami v těle jste cestoval přes půl planety. Ti dva muži, co jeli s vámi jsou bohužel mrtví. Jediný svědek, kterého máme jste vy.“
,,Jsou mrtví? Řeknete mi, jak se to stalo?“
,,Letecké linky, směřující z Asie do Anglie nebo Ameriky byli upozorněni na možné nebezpečí a byli pověřeni ohlašovat každou podezřelou činnost cestujícího. Vy jste zřejmě podezřelý byl a přílet vašeho letu byl ohlášen stevardkou, takže se na letišti sešlo několik policejních oddílů, pár agentů a záchranná služba. Váš doprovod byl ovšem velmi agresivní. Ohrožoval ostatní cestující a tak je policie raději zastřelila. V té chvíli jim bohužel nedošlo, že je budu potřebovat pro výslech.“
,,To jste byl vy, kdo varoval leteckou službu?“
,,Ano.“
Light cítil, že teď přišla chvíle konečně trochu zaútočit na jeho osobu. Pěkně tvrdě a bez obalu.
,,Vy jste L, mám pravdu?“
,,Jistě. Jsem jediný, kdo na tomhle případu pracuje.“
,,Nejsi.“ Pomyslel si trochu podrážděně Light. Nelíbilo se mu, jak klidně na jeho dotaz reagoval. Doufal, že bude v šoku z toho, jak rychle na to přišel, ale on nic. Studený jako psí čumák.
,,Myslím, že zatím je to všechno, co jsem chtěl vědět. Děkuji vám.“
,,Prosím.“
,,Ještě...kdyby jste něco potřeboval, stačí říct. Odposlechy vás zaznamenávají čtyřiadvacet hodin denně. Mimoto k vám budu třikrát denně někoho posílat, aby vyřídil vaše nejnutnější potřeby. Dnes vás odpojíme od umělé výživy a odebereme pár vzorků krve.“
,,Moje krev je vám k dispozici.“
,,Děkuji. To je myslím vše. Prozatím se loučím.“
Jeho hlas utichl a místnost opět zavládla naprostým tichem. Light položil hlavu a zamrkal do stropu. Právě mluvil s L! Bylo to tak neuvěřitelné. Ten, koho před tolika lety zabil...Ten, koho tolikrát zatoužil vrátit zpět k životu...Ten s ním právě deset minut mluvil. Dokázal to a nebylo to ani tak složité. Zdálo se to až neuvěřitelně snadné. Omdlel a najednou se probudil pod jeho dohledem. Mohl se jen dohadovat, zda to byla náhoda, či osud. Jisté bylo jen jedno. Brzy se s ním setká tváří v tvář a tentokrát už to nebude nepřítel...

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář