Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ach ta zlomyslnost...

12. 4. 2013

Stál ve tmě, zastíněn kmenem stromu. Nemohl být spatřen, což byl koneckonců účel. Přesto se ale nedokázal nedívat. Za poslední měsíce ho nic nepotěšilo. Měl si snad upřít tu jedinou radost, kterou ještě měl? A možná to bylo naposledy… Měsíce a měsíce byl za tyrana ve škole, kde dlouhé roky učil. Kdysi si na svém děsivém vzhledu zakládal, ba dokonce shledával potěšení ve všech školních fámách, které o něm žáci šířili, jenomže dnes… Dnes z něj měli opravdu strach. Každý svým pohledem předváděl, jak se bojí, že ho jejich bývalý učitel zabije. Nikdo mu nevěřil, nikdo. Přestával mezi ně chodit, nestrhával body a neviděl už ani ždibec záliby v psychickém trýznění těch malých ničemů. Bradavice byli plné smrtijedů a on ten největší mizera a vrah Albuse Brumbála, ředitel školy. Bojovat o respekt a nechat se veřejně prohlásit za pravého nepřítele, v tom byl sakra rozdíl a on ho vnímal bolestněji, než kdokoli tušil. Proto raději trávil svůj čas v Brumbálově pracovně. Procházel se, občas se posadil ke stolu, proti svému vlastnímu ředitelskému místu a pozoroval křeslo, představujíc si starého muže v barevném hábitu, se směšnými obroučky na nose. Každý student, který nepocházel ze zmijozelu, byl přesvědčený, že si to místo nezaslouží a ten pocit s nimi Severus kupodivu sdílel. Jediný, s kým konverzoval, byl Albusův portrét v pracovně. Byl stejně otravný a sentimentální, jako jeho kdysi živý model. Jediný rozdíl byl v tom, že obraz mu necpal citrónové bonbóny. Namísto cukrátek mu dával pokyny a nutná doporučení, dle kterých se zařizoval. Tentokrát měl ale chuť poslat Brumbála za jeho rady rovnou do skartovačky. ,,Výborně! Chopte se toho meče Sverusi… a nezapomeňte, že chlapec musí nejdříve prokázat odvahu!“
Pche. Osobně Snape pochyboval, že Potter dokázal za ta léta v Bradavicích prokázat cokoliv jiného. Rok co rok vystaven nebezpečí, do kterých se vrhal jen a jen ze svých hrdinských pohnutek. Bez špetky rozumu, či pudu sebezáchovy. A on si s ním teď bude hrát na hledání pokladu. Potter si totiž musí svou válečnou kořist zasloužit. Pro Merlina, proč vlastně? Proč to Brumbál komplikuje? Není snad tenhle hloupý nebelvírský meč klíčem k vítězství? Není náhodou zásadní zbraní proti Pánovi Zla? Na tom, zda ho získá, závisí vývoj války, a my si tu hrajeme na schovávanou. Pokud je ta zbraň tak inteligentní a mocná, neměla by vědět, co všechno Potter za těch pár měsíců, kvůli válce prožil? Co všechno riskoval? Bylo to divné, třebaže jemu samotnému to přinášelo dávný pocit zadostiučinění. Ano, mohl meč schovat do koruny stromu, zakopat do země a nechat Pottera hrabat, ale když spatřil zamrzlý rybník, nemohl si pomoct. Šílená zima, mráz, tma a ticho… Dokonalá atmosféra, pro příjemnou koupel. Jen ať si to Potter užije. Bylo to už tak, tak dlouho, co mu naposledy zadal školní trest! Tak dlouho, co se s ním dohadoval při hodinách lektvarů… Chybělo mu to. Ten jeho výraz  jste-nespravedlivej-bastard, kterým mu vždy zalichotil… Ten zuřivý a trucovitý postoj u špinavé práce během slunečného odpoledne… Šťastné to dny… Tentokrát v tom ale bylo ještě něco. Pocit stlačující vnitřnosti. Otravný a neústupný. Potter ho nenávidí, viní ho za smrt Brumbála a nikdy se nedozví, kdo mu celou tu dobu, od prvního ročníku zachraňoval krk. Nemůže to vědět. I když se již Voldemort o Potterovu mysl nepokouší, kvůli ochraně vlastních plánů, mohlo to být riskantní. Zavrtěl hlavou a věnoval pozornost scenérii před sebou. Jedno, jak moc dětinské to bylo, proč váhat, mohl-li si dopřát aspoň trochu radosti. Potter se stále rozmýšlí. Přešlapuje po ledové ploše, kleká si a zkouší Accio… Vtipné. Bylo na něm vidět jak moc se snaží nalézt jiné řešení. Ledová voda ho moc nelákala. Nakonec si dlouze a trpitelsky povzdechl. Aha? Že by to konečně vzdal? Namáhat hlavu bolí, že Pottere?
Severus pocítil příjemné pobavení společně se vzrušením, když se kluk začal pomalu a neochotně vysvlékat, koupel oddalujíc. Vrstvy teplých látek ubývaly. S Pottera se stal náramně pořádný mladík. Každý kousek pečlivě poskládal a vzorně uhladil. Když odhaloval nahou hruď, již se celý třásl a drkotal zuby. Snape mu to ani trochu nezáviděl. Nepřál by si být na jeho místě. Mráz byl neskutečný a náš hrdina by mohl skončit s nachlazením. Kdyby šlo o mudlu, byl by to větší problém. Takhle stačí pár kouzel od Grangerové a může hodit kapesník za hlavu. Teď už byl kluk jen ve spodním prádle. Sundal si boty a ponožky, spodky si nechal. Buď proto, že si přál opravdu onemocnět, nebo si pořád není jistý, není-li to past. Možná se bojí, že na něj zaútočí smrtijedi a pravděpodobně čeká, že by ho bez spodního prádla zavraždili rychleji a bolestněji. Jinak si to nedovedl vysvětlit. Ovšem, stále tu byla možnost, že si chtěl tím kouskem látky přivodit iluzi, že je v plavkách na slunečné pláži a chystá se skočit do vyhřátého moře. Ach, ta představa ho záhy přejde. Potter si pomohl hůlkou a udělal do ledu otvor. Posadil se a spustil do vody chodidla. Ten výraz, co udělal, zasloužil fotku. Poslední mučednický povzdech, než seskočil do vody. Zavyl. Otřásl se a tváří mu proběhla naprostá hrůza. Ve světle hůlky bylo znát, že jeho obličej napodobil barvu okolního sněhu. Snape se snažil zarýt do paměti každou sekundu z představení. Rozhodl se, že si ji uloží do myslánky a bude s ní před spaním zahánět chmury. Potter drkotající zuby, Potter naprosto nešťastný a vzteklý z nezvyklé pomoci. Musí teď svého neznámého pomocníka k smrti nenávidět. Chvíli tam v té vodě stál a zdálo se, že zmrzlými chodidly nahmatává meč, aby se pro něj nemusel nořit víckrát. Když ho ucítil, nebylo už nic, čím by mohl ponoření oddálit. Naposledy se rozhlédl, ujišťujíc se, že je tu skutečně sám a když Snapea úspěšně přehlédl, hlasitě a velice sprostě zaklel. Pak hlava klesla, voda zašplouchala a Severus zůstal vyjeveně zírat na díru v ledu. V životě neslyšel Pottera, aby se tak nepatřičně vyjadřoval. A že byl svědkem spousty jeho těžkých chvil! V těžkém souboji s neodbytným úšklebkem si uvědomil, že se nemůže dočkat, až toho kluka uvidí vylézat ven. Zmrzlého na kost a pořádně naštvaného! Jenomže… čekal nějak dlouho. Úšklebek se ztratil. Kolik času potřebuje normální člověk, aby se ponořil do ledové vody a hned zase vyskočil na souš? Už to bylo dobrých dvacet sekund. Dvacet jedna, dvacet dva,…
Sakra!
Co si jenom myslel? Vždyť je to Potter! Ten byl schopný dostat se do problémů, aniž by vylezl z postele.
Půl minuty…
A Snape už chvátal k ledové vodě. Během té chvíli mu do ucha tichý hlásek zlomyslně šeptal roztomilé věty, jako :,,Kdo jinému jámu kopá…“ nebo,,Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě…“ Severus stanul nad ledovou stěnou a spatřil Pottera, jak se zmítá pod ledem. Kopal, držel se za krk, a nemohl vyplavat nad hladinu. Dusil se, topil a pomalu klidnil bránící se pohyby v jasném přesvědčení, že už je po něm.
Nenáviděl svůj vlastní nápad. Nenáviděl ten idiotský meč na dně ledové vody. Vztekle ze sebe strhl plášť a protože na složitá kouzla, ani skládání úhledných hromádek nezbýval čas, skočil do toho pekla za ním. Jakoby mu v tu chvíli probodlo hlavu tisíc střepů. Nedokázal pořádně myslet. Jen instinkt ho navedl k meči, jeho paže pak objali chlapce kolem prsou a vytáhly ho ven. Táhl ho za ramena po ledové ploše, položil ho do sněhu. Potter se klepal zimou jako ratlík, jeho kůže připomínala právě oškubanou husu. Snape mu strhl promočené spodky a zabalil ho do svého odhozeného pláště. Teď budou nemocní oba, skvělé. Pod náporem tak příšerné zimy Potter v bezvědomí nevydržel dlouho. Snape sotva stihl položit k němu meč a vysvlečenou hromádku šatů, když se probral a zamžoural.
,,Her…Hermion.. no…?“ Vydrkotal ze sebe.
Snape zaťal zuby, aby toho pitomce neosočil urážkou. Potřeboval to, tolik mu to chybělo… A, Merline… On si vážně myslí, že by do toho tekutého ledu Grangerová skočila?
Snape měl hábit celý mokrý a zima mu byla též příšerná. Ale nemohl tu zůstat. Nemohl si dovolit, aby ho kluk poznal. Odkopl brýle stranou a již podruhé vyčaroval patrona, aby za ním dovedl jeho společnici. Už-už se chystal k odchodu, když jeho zápěstí sevřela ledová ruka.
,,K…kdo jste?“ Zeptal se. Snape neodpověděl. Podle hlasu by byl okamžitě prozrazen.
,,Vy jste s..s..sem s…schoval t…ten meč?“
Snape přemýšlel, jak odpovědět. Skutečně si zasloužil aspoň trochu uznání za odvedenou práci a tak poklepal na jeho rameno, na znak souhlasu.
,,Dě…děkuji v…vám…“ Řekl Harry a ruku mu pustil. Snape se ušklíbl a vykročil pryč. Za svými zády ještě slyšel, Potterův okouzlující projev vděčnosti.
,,Ne…netuším, co jste z…zač, ale do…docela určitě to nemáte v hlavě v po…pořádku! Až mi příště bu…budete chtít pomoct, nežádejte o radu do…domácího skřítka a Do…dobbyho už vůbec ne!“
Snape netušil, o čem Potter mluví, ale rozhodl se přidat i to do své myslánky. Možná že to byl poslední střet s Harry Potterem, ale rozhodně stál za to. Snape se otřásl zimou, naposledy se ohlédl po chlapci zabaleném do jeho pláště a pak se s těžkým srdcem přenesl zpět do Bradavic.

KONEC

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Adelaine, 28. 5. 2013 21:42)

Ha ha, jj, taky se mi líbilo, jak si Severus Harryho zcela kánonicky vysvlékl a pak to sledoval. Mé slashařské srdce plesalo.:)
Moc hezky sepsaná jednorázovka a ten dodatek s Dobbym byl geniální:D Díky

Re: :)

(TruTru, 1. 6. 2013 21:10)

Děkuju :) Vlastně mě už během knížky napsalo, že tam přece severus musel počkat, aby se ujistil, že to Harry přežije. Vždyť taky přivolal Rona :) A kdyby se tam tehdy Ron neukázal... :3

:-)

(Mája, 13. 4. 2013 13:45)

Díky za pěknou jednohubku. Rona asi něco zdrželo :-) Takhle to bylo zajímavější :-)

XXX

(Hajmi, 12. 4. 2013 22:27)

Perfektní. Gratuluji k takovému nápadu. Moc se mi to líbilo.

Re: XXX

(TruTru, 12. 4. 2013 22:48)

Děkuji =)

...

(Profesor, 12. 4. 2013 17:48)

Velice vtipná povídka. Líbí se mi, že je psaná ze Severusova pohledu.

Re: ...

(TruTru, 12. 4. 2013 18:01)

Děkuju za komentář :3

:-)

(Sitara, 12. 4. 2013 17:34)

No jo, Harry musel být ve svém neštěstí dítětem štěstěny...
Je to skvělý nápad. Moc se mi líbí, že je to psané ze Severusova úhlu pohledu... nedokážu si představit, co by člověk v jeho siuaci mohl cítit, ale líbí se mi, jak to prezentuješ ty :-) To si pak můžu říct, jo, to zní věrohodně, takle by to mohlo být... O to víc je to smutnější, když víme, jaký to mělo konec (myslím Severuse, i když pro něj jistě bylo zadostiučiněním, že se to Harry nakonec všechno dozvěděl...). Děkuji za další jednorázovku, TruTru :-) Přeju hodně aktivního múzáka, aby se nápady jen hrnuly... ;-)

Re: :-)

(TruTru, 12. 4. 2013 18:00)

Díky :D
To že se to Harry dozvěděl mi přišlo úplně nejsmutnější vzhledem k tomu, že už Severus nebyl, aby mu k tomu Harry mohl říct svoje :D
*Můzáká* XD No... on na mě vždycky vybafne, když to nečekám :3

:-D

(Agnes, 12. 4. 2013 13:56)

To je super povídka. Kdyby se tam tenkrát nezjevil Ron, Severus by pro něj asi vážně musel skočit. Byl by průšvich, kdyby se jediná šance na porážku Voldemorta utopila v zimě v jezírku. A je fakt, že to byla pomoc Harrymu přesně v Dobbyho stylu :)

Re: :-D

(TruTru, 12. 4. 2013 15:36)

Děkuji :D
Právě, taky si myslím :D
Potlouk byl ovšem o něco roztomilejší :3

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA