Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.kapitola - Incident na nástupišti

9. 12. 2012

Harry Potter už hodinu seděl na rozházené pokrývce ve své posteli a shlížel před sebe na otevřený kufr, který se tam válel na zemi docela prázdný a zanedbaný. Kolem něj se vršily knihy čar a kouzel do nejrůznějších předmětů, obaly od sladkostí a krabičky od snězených čokoládových žabek. Pokoj vypadal tak trochu jako po výbuchu. Oblečení vyházené ze skříně, spodní prádlo nahromaděné pod víkem kufru a ještě trochu dál, zdebastovaný kotlík do lektvarů střední velikosti obrácený víkem vzhůru a zatížený několika dalšími knihami. Bílá peříčka všude po podlaze a klec z Hedvikou, jenž si hověla na několika výtiscích denního věšce. Veliká klec a tělíčko mohutné sněžné sovy krásně zakrývalo všechna ta zvěrstva napsaná do kouzelnických novin.

Harry Potter - Vyvolený
....
Ministerstvo garantuje studentům bezpečí
....
Brumbálova slova jsou opět zpochybněná

Hloupé noviny. Hloupé ministerstvo. A hloupý Voldemort. Nic z toho nebylo v této chvíli závažnější, než jeho kufr, který se odmítal sám zabalit. Harry si podepřel lokty o hranu postele a zavěsil bradu do dlaní, jakoby se snažil ten donebevolající nepořádek zhypnotizovat, aby se sebral a poskládal do kufru. Kdyby tak mohl mimo Bradavice čarovat! Měl by zbaleno dřív, než by třikrát řekl Brumbál. Ale bylo by to pošetilé nechat se vyhodit z Bradavic kvůli svému pohodlnému já. Dnes bylo teprve patnáctého července, ale dopis od Brumbála hovořil jasně. Objeví se tu nejpozději pozítří. Chtěl mu pomoct dostat se do Doupěte, kde stráví zbytek letních prázdnin se svými nejbližšími přáteli. Bylo téměř nemyslitelné, že by se tak brzo zbavil Dursleyových. Skoro se bál nechat v sobě klíčit onu naději, která by ho mohla v příštím okamžiku stát veliké zklamání. Ovšem...navzdory tomu se rozhodl dodat té představě na skutečnosti tím, že si předem sbalí kufr. Ach! Kdyby jen nebyl tak unavený! Sekat celý den zahradu tou příšernou sekačkou, která doslova mlela z posledního, bylo nadmíru vyčerpávající i pro chlapce-který-přežil. Navíc tu bylo ještě něco. Harry téměř nespal. Snažil se zůstat bdělý jak často to bylo možné jen aby zas neupadl do jeho moci. Být přítomen nechutným trestům a nevolím Temného pána bylo takřka nesnesitelné. S každým, kdo trpí nějhoršími nočními můrami by tisíckrát měnil. Vše bylo lepší, než stát v čele jatek a nevědět, zda jsou vize skutečné, nebo jenom předstírané. Zda člověk pod jeho rukama skutečně umírá, nebo jenom tak nesnesitelně trpí...
Jistě, vize nebyly na denním pořádku, ale sny o smrti Cedrika, Siriuse Blacka také nebyly nejmilejší. Prožívat ten okamžik smutku a beznaděje pořád a pořád dokola...Noci pro něj byly sami o sobě jedna velká noční můra. Většina tragických okamžiků jeho života byla spjata s temnotou. Nenáviděl to. Někdy si celou noc listoval v učebnicích, nebo knihách o Famfrpálu, někdy jenom hleděl do stropu a počítal neexistující pavouky a někdy se vydal ven a jezdil metrem sem a tam. Obklopen světly, lidmi a automaty na horké nápoje si nepřipadal tolik sám.
Když uplynulo dobrých šedesát minut a jeho kufr se stále neměl k významnější aktivitě, vyskočil z postele, ohrnul si rukávy od plandající košile a rozhořčeně tam všechno naházel vlastníma rukama. Bez logiky, bez systému. Co se mu připletlo do cesty, to tam vhodil, vsunul a nakonec vtlačil. Víko málem nedovřel. Stále to ovšem nebylo všechno. Některé věci je lepší balit na poslední chvíli. Člověk nikdy neví...
Harry se podíval na starý budík u postele. Teprve půl deváté. To zas bude dlouhá noc... Pomyslel si trpce. Pak sáhl pro mikinu přehozenou přes opěradlo své židle, hodil ji na sebe s každodenní samozřejmostí a nakonec se sklonil k zemi, kde schovával své nejcennější poklady. Uvolnil jednu přečnívající parketu a odsunul ji stranou. Svoji hůlku měl okamžitě na očích. Popadl ji, zatarasil malou skrýš a potichu se vykradl ze svého pokoje. Britské metro čeká. Hurá.

 

 ≈ ≈ ≈                         

 

Předcenil se. Tentokrát svou nespavost prodloužil na celých pět dní a to mělo za následek hlubokou únavu, depresi a melancholii. Plížily se kolem a vysávaly z něj konečné zbytky energie, jako mozkomoři poslední šťastnou vpomínku. Byl unavený dokonce i na pár kroků a nástup do soupravy. Tak jen seděl na lavičcě a hleděl před sebe. Na protější straně zrovna odjel vlak opačným směrem a zanechal mu pohled na několik unavených cestujících, kteří se courali krůček po krůčku k eskalátorům. Hleděl přes široké koleje a počítal kolik lidí odešlo a kolik jich přišlo čekat da další vlak. Několik jich drželo kafe z automatu a jedna slečna vášnivě diskutovala po telefonu. Zvlášní, kolik měla energie. Harry jí tolik záviděl! Další vlak tentokrát na jeho straně. přihrnul se jako velká voda, zastavil, zatroubil a nechal vystoupit těch pár nešťastníků, co pracovali téměř do noci. Harry sebou cukl. Nastoupit? Nenastoupit? Mohl by jet alespoň do Green Parku a svést se po všech eskalátorech na přestupu...Než si to však stačil rozmyslet, vlak se rozjel...a odjel. Harry se opět zaměřil na protější nástupiště a všiml si nové postavy, která tam během té chviličky přibyla. Byl to chlapec. Deseti, možná jedenáctiletý. Hlava nebyla výš, jak opěradlo lavičky, na které seděl. Velebil si na ní, přímo naproti Harrymu a díky tomu si získal celou jeho pozornost. Harry chlapce nějakou chvíli studoval, když si uvědomil, že má brýle s kulatými obroučky - stejně jako on. I vytahané oblečení se najednou zdálo známé a povědomé. Hnědé vlasy, hubená postava, ošoupané boty...Harry se zarazil. Postavil se a udělal dva kroky v před. Malý chlapec hleděl na něj. JENOM na něj. Po pár vteřinách se také postavil, nespouštěje ho z očí. Když chlapec udělal ten samý počet krůčků směrem ke kolejím, zalapal Harry po dechu. Byl to on! Kluk, na kterého se právě díval byla jeho mladší verze z doby, kdy ještě nevěděl, že je čaroděj. To zjištění jím úplně otřáslo. Jeho nesmírný šok přerušil teprve reproduktor hlásající budoucí příjezd soupravy. Vlaku, který měl zastavit na druhé straně. Mohl by malý Harry Potter odjet? To ani náhodou! Harry si usmyslel, že zjistí za každou cenu, co je zač a jestli se mu to třeba nezdá. Vřítil se do podchodu, berouc schody po třech, po čtyřech. Na druhé straně se ocitl, sám netušil jak a celou cestu zatínal pěsti a v duchu si opakoval.,,Asi jsem se zbláznil, zbláznil jsem se...fakt jsem se musel zbláznit..." Kluk tam ale doopravdy byl. Stál k němu zády, nebezpečně blízko temné hloubce kolejí.
Tunel zaduněl, což znamenalo, že vlak tu bude do třiceti vteřin. Co teď? Jak ho oslovit, co mu povědět? Harry nevěděl. Zrovna když se rozhodl, že s ním do přijíždějícího vlaku nastoupí, chlapec se po něm otočil. I na tu vzdálenost, i přes ty brýle bylo zřetelně vidět, že je to skutečně Harry Potter. Patnáctiletý nositel toho jména zalapal po dechu. Prudce se vydal směrem k němu, jenže malý chlapec se k němu otočil zády, jakoby ani nevěděl, že se za ním Harry hrne. Udělal další krok. Harry naopak vyděšeně zastavil. Malý Harry udělal další krok...a pak další.
,,Po..počkej..." Dostal ze sebe překvapený Potter, ale chlapec udělal poslední drobounký krůček a zmizel v dunící propasti. Z tunelu se vynořila dvě žlutá světla žhnoucí a útočící, jako oči baziliškovy. Harry najednou zjistil, že běží přímo do kolejí, že se odráží a dřív než dokázal jeho mozek protestovat, dopadl mezi nadskakující koleje. Rychle se podíval po chlapci, ale malý Potter zmizel. Harry byl zaklíněný mezi kolejemi a byl tam úplně sám. Zmateně putoval zrakem kolem sebe, až mu pohled padl na dvě veliká žhnoucí světla. Ve vteřině držel hůlku namířenou před sebe. Než si však vzpomněl na jakkékoliv zaklínadlo, nástupiště se otřáslo v jednom velikém třasu a celý sál osvítilo ohromné, oslepující světlo. A vlak? Zastavil! Harrymu se roztřásla ruka. Sotva stačil vrátit hůlku za opasek, skácel se mezi koleje. Úplně vyčerpaný, úplně dezorientovaný, úplně slabý.

 

   ≈ ≈ ≈

  

,,Hej kluku!" První slova která slyšel nezněla zrovna přívětivě.,,Slyšíš mě?"
Harry ucítil dvě silné dlaně, jak ho chňaply za ramena a drsně s ním zacloumaly. Přece jen bude muset oči otevřít... Udělal to a díval se do tváře řidiče soupravy. Té soupravy, pod kterou tak elegantně skočil.
,,Díky bohu! Bože! Děkuju! Děkuju!" Muž vypadal, že mu spadl ze srdce úplný balvan. ,,Ty si mi dal, ty idiote! Jak já tyhle sebevrahy nenávidím! Mohlo tě to přejet! Víš jaký ty si měl nehorázný štěstí? Vlak sice zastavil, ale volty proudící v kolejích tě mohly do vteřiny usmažit! Tys měl takovou kliku!!!" Hromoval a bleskoval, zatímco se chlapec zvedal na lokty a rozhlížel kolem sebe. Pořád nástupiště. Tentokrát však ležel v bezpečné vzdálenosti dvou metrů od kolejí. Všude spoustu rozrušených mudlů, doktoři, fotografové, policisti...,,Sakra!" Pochopil Harry. Nepoužil náhodou nějaké kouzlo? Ale ano! Použil! Ale nemohl si vzpomenout jaké! Které kouzlo by dokázalo zastavit celý rozjetý vlak? Žádné takové kouzlo Harry neovládal. Jistě se ho zatím ani neučil. Přesto nebylo pochyb, že před chvílí čaroval. Což znamenalo vyloučení z Bradavic. ,,Ne...ne...ne ne ne ne..." Bránil se v duchu. Tohle se mu muselo jen zdát. Skočit pod vlak? Čarovat před půl tuctem mudlů? To nemohla být pravda! Pokud by to byla pravda, byl by to průšvih jak hrom! Stačil ten poprask kvůli mozkomorům z minulého roku. Už tehdy ho málem vyloučili, ale z tohohle ho nevytáhne ani sám Brumbál.
Jakmile dva policisti zaznamenali, že je vzhůru hned se k němu vydali. Ve tváři psaný zákon. Tohle bylo váně zlý.
,,Nemůžu za to, opravdu!" Ozval se hned řidič vlaku. ,,On tam prostě skočil! Nestihl bych ani zabrzdit. Ten vlak zastavil sám od sebe!"
,,Jak?" Zeptal se jeden z policistů.
,,Já nevím! Všude bylo světlo! Ohromné zářící světlo! Nic jsem neviděl!"
Druhý policista poklekl k Harrymu a změřil si ho přísným pohledem. ,,No chlapče..." Vydechl.,,Budeš mít co vysvětlovat."
Harry neodpověděl. Jen sledoval, jak muž tahá z kapsy kovové náramky. Můj ty smutku! Pouta!
,,Myslíš, že to bude třeba, nebo půjdeš dobrovolně?"
Brýlatý chlapec něchtěl ani náhodou odcházet jak vězeň na vlastní popravu, i když se tak nepochybně cítil. Pomalu se zvedl ze země a oboum policistům věnoval co nejlklidnější pohled.
,,Půjdu sám." Přitakal a v hlavě mu tu chvíli tančila jen jediná holá věta.,,Jsem v háji!"

 

 ≈ ≈ ≈

 

,,Takže?" Otázal se jeden z mužů a povytáhl obočí. Tvářil se jak ledovec, ale Harry vůči němu necítil ani strach, ani respekt. Mohli by se v tu chvíli vytasit třeba i s motorovou pilou. Harry myslel jenom na Bradavice. Na to, že se tam možná už nikdy nevrátí...
,,Takže co?" zeptal se, ruce založené na hrudi a ani se nesnažil zakrývat svůj nulový zájem na jejich výslechu. Nikdy se ještě neocitl na policejní stanici. Nijak zvlášť ho to ale neuchvátilo. ,,Řekl jsem vám že nevím, co se stalo. Viděl jsem spadnout do kolejí nějaké dítě. Chtěl jsem pomoct, tak jsem skočil za ním...."
,,Pod jedoucí vlak?!"
,,Spanikařil jsem."
,,Mluvili jsme se všemi, co u toho byli a všichni viděli skákat jenom tebe!" Prohlásil netrpělivě jeden z mužů, který seděl za stolem na proti němu a unaveně si mnul spánky.
,,Tak se mi to asi zdálo." Harry pokrčil rameny, jako by to vše naprosto vysvětlovalo.
,,Nerozčiluj nás kluku!" Vytočil se druhý, ten co se tyčil přímo vedle něj, a plácl dlaní o desku stolu.,,Podle svědků si se prostě zničehonic rozeběhl a skočil si pod vlak!"
,,Běžně zatýkáte sebevrahy skákající pod vlak?"
Muž sedící na proti Harrymu frustrovaně zakvílel a vyčerpaně schoval hlavu do dlaní. Druhý už byl taky poněkud na pokraji sil. Musel se zapřít oběma rukama o lavici. Trvalo to až příliš dlouho. Bez výsledku. Harry zjistil, že se snad i trochu baví.
,,Bohužel se zatím nestalo, aby nám to nějaký skokan vrhající se pod vlak přežil." Vydechl.
,,Měl jsem šťestí." Souhlasil s nimi Potter.
,,Poslyš chlapče....Je nám jasné, že ses nechtěl zabít. Podle těch lidí si byl zmatený, jen co si tam zapadl. Nás hlavně zajímá, co se stalo potom."
Harry se zatvářil, že jim nerozumí.
,,Všichni svědci do jednoho tvrdí, žes ten vlak zastavil ty."
,,Nesmysl." Protestoval ihned Harry.
,,Ano, to jsme si také říkali. Lidé byli zmatení a v šoku, mohli se jen plést....jenomže pak jsme si přehráli záznam z kamery..."
Chlapec těžce polknul. Na kamery zapomněl.
,,Něčím si na ten vlak zamířil. Podle přihlížejících se všude vzápětí rozzářilo světlo a stroj prostě zastavil. Zítra to bude ve všech Britských novinách. Mohl bys nám tedy laskavě říct, jak jsi to vlastně udělal?"
Harry zatvrzele mlčel. Nevině pokrčil rameny
,,ZATRACENĚ!" Vyouchl stojící policista a udělal si krátké kolečko kolem stolu, aby se uklidnil. Výdech, nádech, výdech, nádech...
,,Nevím, jak se to stalo pane. Nic si nepamatuju." Reagoval nakonec.
,,A co je ta věc?"
,,Jaká?"
,,Ta se kterou si na to mířil. Zastavil si vlak díky tomu. Ukaž nám to!"
To už se Harry rozlítil. Vstal tak prudce, že málem převrátil dřevěnou sesli na které celou dobu seděl. Sáhl si za opasek a vytáhl malý dřevěný klacík, lehce tvarovaný do špičky.
,,Tady." Řekl, téměř ho hodil policistovi před nos. ,,Kouzelná hůlka." Představil neznámou věc. ,,To světlo jsem vyčaroval pomocí zaklínadla a přesně takhle jsem vlak zastavil!" Pravil  naprosto chladně. Dokonce ani výraz nevypadal nijak ironicky. Spíše naštvaně. Hodně naštvaně.
Jeden muž bezradně rozpřáhl ruce, druhý se nevěřícně ušklíbl.
,,Snažíš se být vtipnej? Co!?"
,,Ne pane. Myslím to vážně." Stál si za svým tvrdohlavě Potter. Pak si posunul kulaté brýle na nose, aby si přidal na důležitosti. ,,Nemůžu za to, že jste mudlové." Dodal mimochodem.
,,Ty jsi blázen! Co nám to tu povídáš?" Muž naproti němu naštvaně chňapl po hůlce a obrátil ji v prstech. Potom ji hrubě hodil po stole svému majiteli. ,,Vem si tu větev člověče!" Vyhrkl, naplněn pohoršením a absurditou. Tohle byla jistě jeho nejtěžší směna. Na chvíli zatoužil mít už všechno za sebou. Ten kluk byl beznadějný. Pomalu vydechl nahromaďený vztek ze svých namožených úst, projel rukou krátké vlasy a unaveně se na chlapce podíval. ,,Dnes už toho bylo dost. Sepíšeme zprávu pro tvou rodinu a odvezeme tě domů. Když budeš mít šťestí, zítra se to objeví nanejvýš v New Timesu a pozítří se na to zapomene. Modli se, ať si z televize nevyžádají videozáznam."
Znělo to děsivě. Skutečně. Harry si neuměl představit, že by ke všem svým problémům a nenáviděnému postavení zlatého chlapce v kouzelnickém světě, získal navíc jakoukoliv publicitu mezi mudly. To už by zkrátka nesnesl. I tak toho měl dost. Být slavný nebylo jednoduché. Vůbec se mu nelíbilo, jak si ho lidé malují. Předceňovaný, zesměšňovaný, odsuzovaný...takový byl Harry Potter v Denním věšci. Nenáviděl svoji roli. Mezi mudly byl pokaždé jen kluk s brýlemi nijak nápadný, nijak zajímavý. Tato role mu docela dobře vyhovovala. Kolikrát byl za ní ze srdce vděčný. I v prostředí Bradavic by ji bral všemi deseti. Tam, cokliv udělal, nebo i neudělal, všichni to hned věděli. Byl buď velmi obdivovaný, nebo nenáviděný téměř celou školou. Neustále smýkán z jednoho extrému do druhého, zatímco všichni kolem něj žili poklidně někde uprostřed. Alespoň jednou by si chtěl takový luxus také zasloužit. Ale no tak! Nic to přece není...Mudlové jsou jiní. Tahle situace se také velmi liší. Obyčejní lidé mají příliš veliký strach, než aby si dokázali připustit existenci nadpřirozena v celé své kráse. Řeknou prostě záhada a šmitec. Zapomenou, že ano?...Určitě ano.
Harry se zvedl ze své židle. Bylo tak příjemné prozměnu stát! S jistým krokem vyšel za oběma muži a nechal se vyvést z výslechové místnosti.
Byl to jeden záblesk světla. Bylo to jen jedno kouzlo. Lidé jistě zapomenou...

 

 ≈ ≈ ≈

 

Jak čekal, Dursleyovi ho s otevřenou náručí nepřivítali. Policisti jim ho předali mezi dveřmi s mnoha nelichotivými slovy mířenými na jejich drahého synovce, přičemž jim stačili předat jednu z mnoha kopíí jeho výpovědi. Ještě jim laskavě poradili, ať mu najdou kvalitního terapeuta, protože kluk má prý skutečný problém. Zbytečná námaha! Toho si oni byli plně vědomi. Chlapec odmítl poslouchat jakékoliv další výtky na svou osobu a tak ihned odpochodoval do svého pokoje, nakopl svůj plný kufr a svalil se na postel. Zbytek noci probděl zahalen do svých, melancholie plných, pocitů. Několikrát za sebou si přehrával celý ten nešťastný incident a za nic na světě nedokázal pochopit, co ho to sakra napadlo skákat do kolejí. Málem zabil sám sebe jen proto, že se snažil zachránit sám sebe? Bylo to normální? Harry na chvíli nevěděl, jestli se doopravdy nezbláznil. Do háje s vizemi! Kdyby ho noc co noc nepronásledovali, nikdy by tam nešel a nikdy by pod ten zatracený vlak neskočil. Do háje s Voldemortem! Do háje s mudlama, do háje se vším!!!

 

 ≈ ≈ ≈

 

Dopis z ministerstva přišel. K Harrymu nekonečnému zklamání u toho okouněla celá Dursleyovic rodinka. Zatracená kouzla! Proč ty dopisy nedovedou mlčet? Nebyl překvapený že ho vyhodili, jen už si nemohl dovolit doufat. Byl tak naivní, když si říkal, co když přeci jen...Ale tohle nebylo jak vloni. Tehdy u toho byl jenom Dudley, zatímco včera to vidělo celé nádraží. Pochyboval, že by na ministerstvu dokázali všechny ty lidi najít a seslat na ně Oblivate. Ani by to nemělo smysl. Scéna to byla tak neskutečná a fantastická, že se jí chytlo hned několik nejčtenějších Britských novin. V den, kdy mu přišel dopis o vyloučení už to věděla celá Anglie. Z výtisku, kterým mu nepříčetný strýc mával před obličejem zjistil, že je na nich jeho fotka. Vidět jméno Harry Potter v mudlovských novinách bylo otřesné. Nemusel si ani představovat, co o něm napsali. V mávajících listech zahlédl cosi o Davidu Capperfieldovi a vesměs všechny mudlovské články působily, jako by je psala Rita Holoubková.
,,To snad není pravda!" Slyšel svoji tetu, jak nervózně chvátala kuchyní sem tam, aby se uklidnila. Zoufale přitom listovala novinami. ,,Jsi všude!" Vyštěkla.,,Na co si to zase myslel? Skákat pod vlak! Kéž by tě přejel!" V tu chvíli si Harry přál to samé. ,,Šestnáct let tě oblékáme, dali jsme ti jídlo, střechu nad hlavou a ty nám uděláš takovou ostudu!" Její rozohněný pohled se střetl s tím jeho, krotkým a klidným. To ji vytočilo ještě víc. Zrudla, její žirafí krk se napnul, jak to šlo. Celá se rozklepala zlostí. ,,Co na to odpovíš?" Harry mlčel. Díval se na nešťastné manžele, měřil tlak vzduchu v místnosti a uvažoval, jak s nimi přežít celý rok a neumřít. Teď když neměl kam se vrátit, nevěděl, jak dál. Proč jen ten vlak zastavoval?
Jenomže k jeho štěstí (nebo smůle?) oni také neplánovali mít ho na krku. Ne teď, kdy celá země věděla, že cvok-co-přežil-vlastní-sebevraždu bydlí v Zobí ulici, v domě číslo 4 s Dursleyovými. Samozřejmě že se ho toužili zbavit. Možná dokonce víc, než se toužil zbavit on jich. A tak se stalo, že jejich průměrná inteligence vymyslela v podstatě geniální plán.
Dalšího dne byl Harry násilně probuzen ze svého polospánku kostnatými pažemi své tety, která s ním třásla, jakoby hořelo.
,,Vstávat!" Řvala mu do tváře. Harry pomalu odlepil víčka, zamrkal. Zjistil, že je teta Petunie nezvykle vkusně oblečená. Její vlnité vlasy byly ztažené do úhledného uzlu, a její tvář byla přepudrovaná více, než obvykle.
,,Co je?" Zeptal se napůl ospale, napůl otráveně. Předpokládal, že má strýc Vernon další roztomilou pracovní návštěvu.
Vpálila mu pohlavek a tvářila se, jakoby se ho tím jen snažila probrat k životu. ,,Obleč se a přijď dolů." Poručila a v rychlosti opustila jeho ložnici. Hary si promnul rozespalé oči, natáhl se k nočnímu stolku pro brýle a nasadil je na nos. Potom se vysypal z postele a vytáhl si ze stále zabaleného kufru pár kusů oblečení po bratranci. Ani ho nenapadlo podívat se z okna, což udělat měl. Co kdyby nedej bože doopravdy hořelo? Nebo ještě hůř, co kdyby byla návštěva již uvedena do ovýváku? Harry nad tím nepřemýšlel. Oblékl si značně nespolečenské, vytahané tepláky, přetáhl přes hlavu triko s krátkým rukávem a vyšel ze svého pokoje, aniž by tušil, že je to naposled. Vkráčel do předsíně a....zarazil se. Zaslechl strýcův podlejzavý, ublížený hlas a o chvilku později spatřil ženu, která seděla na židli naproti němu a pozorně ho poslouchala.
,,...Tolik jsme se snažili! Ale nevěřila byste, jak je to s ním těžké! Už si s ním nevíme rady." Popotáhl obtloustlý muž, zatímco žena chápavě přikyvovala. Harry zůstal stát ve dveřích se zjevnou obezřetností. Zrak mu opatrně putoval po obývacím pokoji když si všiml dalších dvou postav stojících u okna. Dva pánové ho okamžitě zmerčili, kývli na sebe a pak upozornili mladou ženu s krátkými vlasy na jeho očividnou přítomnost. Žena nakoukla přes strýcovo oblé tělo a přísně se usmála. ,,Tak tady tě máme." Pronelsla.
,,Co se děje?" Zeptal se Harry a dobře si hlídal tón svého hlasu. Nechtěl znít tak vyděšeně, jako se v tu chvíli cítil. Namísto vysvětlení se žena elegantně zvedla ze svého místa a vydala se přímo k němu. Měla šedý kostým s kalhoty, ve kterém působila trochu starožitně.
,,Už na něj nestačíme! Kdybychom neměli vlastního syna, tak... ale Dudley se ho bojí, nevíme čeho je schopný. Sama jste to viděla!" Volal na její záda pan Dursley. S předstíranou beznadějí hodil na stůl noviny a mocně se vysmrkal do kapesníku.
,,Takže ty jsi ten Harry Potter?" Zeptala se s chladným úsměvem, když stanula přímo před ním.
Harry se zmateně podíval na její výraz plný fascinace, potom se rozhlédl po svých příbuzných a nakonec zavadil pohledem o okno. Před domem stálo zaparkované bílé auto připomínající dodávku, jen nebylo tak veliké. V tu chvíli byla situace Harrymu nad slunce jasná.
,,Ne." Zavrtěl hlavou a couvl zpět. Zády narazil na svou tetu. Petunie mu úspěšně bránila v úprku do jeho pokoje. Otočil se po ní. ,,To nemůžete!" Zaprotestoval.
,,Nemůžeš od nás očekávat, že tě budeme i nadále chtít v našem domě." Odvětila, ruce v bok. ,,Ne po tom, cos udělal."
Druhá žena k němu přistoupila a na tváři se jí vykouzlil profesionální, konejšivý pohled. ,,Chlapče, potřebuješ pomoc odborníků." Zašveholila.,,Oba to s tebou myslí dobře, už tak toho pro tebe udělali víc, než dost."
,,Vážně?" Ušklíbl se. ,,Co vy o tom sakra víte?" Harry věděl, že jestli ti dva něco uměli, pak to bylo hraní. Za ty roky už kolikrát omlouvali Harryho přítomnost a lži jim lítaly z pusi, jako nic. Úžasný výkon. Oba by zasloužili Oskara.
,,Je to pro tvé dobro." Hlas ženy byl pevný, připomínal řád. Chlapec hrdě čelil neznámé narušitelce, vduchu se snažil uklidnit. Bude to dobré. Klid...Jenom KLID! Přemýšlej! Pokoj, úkryt, hůlka. Potřebuje hůlku!
,,Tak dobře." Řekl po třiceti dlouhých vteřinách. ,,Půjdu si zabalit..." Oznámil a už se chtěl vydat po shodech vzhůru, když ucítil pevný stisk nečekaně silné dlaně. ,,Nemusíš. Vlastně nebudeš potřebovat vůbec nic." Harry se po ní nevěřícně otočil. COŽE?
,,U nás dostaneš něco na sebe, nemusíš se bát. Nějakou dobu strávíš v izolaci a jakékoliv podměty z vnějšího světa by mohli narušit tvou léčbu."
,,Nesmím si nic vzít?" Hlesl.,,Ale to nejde." Podíval se na strýce. Ten evidentně necítil ani nejmenší špetku soucitu. Zkusil se podívat na tetu Petunii, ale její výraz byl chladný, nepřístupný kompromisům. Věděla to! Věděla, pro co si chce Harry dojít a ani v nejmenším neplánovala ustoupit. Pomalu zavrtěla hlavou. Hary zjistil, že se do svého pokoje nedostane. Alespoň ne po dobrém. Pokusil se vyškubnout a proběhnout kolem své vychrtlé příbuzné, ale ta ho hbitě chytla za zápěstí a ztáhla ho zpět.
,,Pusťtě mě." Zavrčel.
,,Oh! Vypadáto, že s tebou bude plno práce!" Hodnotila ho žena, načež kývla směrem ke svému doprovodu. Oba pánové se vydali ze svého místa k mldadičkému chlapci. ,,Ze začátku to bývá problematické." Vysvětlovala, zatímco ho muži brali za paže, jakoby si mysleli, že se Harry hodlá prát. Harry toho nebyl schopen. Byl celou situací natolik zaskočený, že se ještě nevzpamatoval. Jen pomalu mu docházelo, že se z toho doopravdy nedostane. Žádná hůlka, nebo neviditelný plášť, Žádná šance na záchranu...,,Nechci tam!" Vyhrkl, pln zoufalství. ,,Prosím nechte mně! Jsem v pořádku, to tení tak, jak si...ničemu nerozumíte!" Ale muži ho ignorovali, drželi ho za ruce a Harry s nimi odcházel z domu číslo 4, jakoby byl náměsíčný. Tohle celé musel být jenom špatný sen.
Doktorka se ještě obrátila k Dursleyovým, převzala od nich chlapcovo doklady a zprávu od policie. Chtěla po nich ještě nějaké chlapcovo knížky a osobní věci, které by mohla použít, ale příbuzní to zamítli s tím, že nic takového nemá. Přece jim neukážou dějiny čar a kouzel, nebo jinou úchylnou knížku do školy. Byli by sami proti sobě. Nakonec ji nechali odejít s prázdnou. Z okna ještě zahlédli, jak jejich nechtěného synovce vtáhli do vozidla a pocítili náhlou vlnu úlevy. Jen Dudley, který celou dobu seděl u televize a celého cirkusu se účasnil jen fyzicky, nebyl tak nadšený, jako jeho rodiče. Pitomý Potter byl jeho prázdninová zábava, byl to přeci jen docela legrační pošuk... Byl to přeze všechno jeho bratranec a minulý rok mu zachránil krk, což si ovšem nechal pro sebe. Úšklíbl se, odfrkl si a sáhl do mísi pro jeden z malinových koláčů. Potter už do jejich rodiny nepatří. Je pryč.


                                                 

  ≈ ≈ ≈                      

 


V Brumbálovo pracovně bylo dnes rušno. Všichni profesoři z minulého roku se zde sešli, aby vyřešili problém Harryho Pottera. Chlapce, který byl před dvěma týdny vyloučený ze školy čar a kouzel v Bradavicích, za protizákonné použití magie v přítomnosti mudlů. Ředitel školy seděl v čele a ostatní profesoři seděli po boku stolu, na jehož povrchu se hromadilo mnoho novin, fotek, spisů...
,,A co disciplinární řízení?" Zeptala se jedna z profesorek, ředitelka Nebelvírské koleje, Minerva Mcgonagallová.
,,Pan Potter se tam nedostavil." Odpověděl jí hluboký hlas, přičemž slovo Potter bylo vysloveno se značným odporem.
Starý muž s dlouhými, stříbřitými vlasy, vrhl na profesora po své pravici káravý pohled.
,,Ovšemže se nedostavil. Jak všichni dobře víme, Severusi, chlapec krátce po obdržení dopisu zmizel a vzhledem k tomu, že Dursleyovi tvrdili, že utekl, nikdo dlouho nevěděl, kam se poděl." Kolem stolu vládlo znepokojivé ticho. ,,Nebýt toho, že mi bývalý ministr kouzel dluží za události z minulého roku laskavost, ještě dnes bychom si nemohli být jisti, že je chlapec v bezpečí."
,,Takže je v pořádku?" Zeptala se tentokrát profesorka Prýtová.
,,Prozatím víme s jistotou jen to, že ho nemá v moci Voldemort."

 

 ≈ ≈ ≈

 

Sevrus Snape už se do diskuze nevměšoval. Seděl na svém místě, záda narovnaná, černý hábit zapnutý až ke krku. Temnými duhovkami ředitele sledoval, ale pozornost mu věnoval jen částečnou. Měl podezření, že se něco stane. Celá ta věc s vyloučením Pottera byla až příliš krásná a snadná, než aby to byla pravda. Také ho zaráželo, že se tentokrát Brumbál nesnaží dostat Pottera zpátky do školy, když se minulý rok mohl přetrhnout, aby ho na ministerstvu nesežrali za živa. Že by mu konečně došla trpělivot? Ne. Tohle se bohužel nemůže stát. Brumbál na svého zlatého nebelvíra nedá dopustit. Spíš je to tím, že tentokrát to stupidní děcko udělalo něco, co žádná protekce nezachrání. Komise mu další soudní proces nedovolí. Stejně by už nebylo co zachraňovat. Použít Protego Maximum před tolika mudly, to může udělat jen opravdový idiot.
Když se profesor lektvarů opět zaposlouchal do diskuze, byla už téměř u konce. Veliký problém týkající se Harryho Pottera dokázali k jeho údivu zcvrknout na "pouhých" pět záchytných bodů.

1) Harry Potter dostane ochranu a bezpečné útočiště, kde bude před Voldemortem v bezpečí
2) Harry Potter zažádá (i přes 0,01 % možnosti úspěchu) o náhradní termín soudního procesu
3) Harry Potter dotane vyrozumění o svém děditství po Siriusovi Blackovi
4) Harry Potter bude povolanou osobou nadále doučován Obranu proti černé magii, aby byl na Pána zla dobře připraven
5) Harry Potter stále zůstává Vyvoleným

Severus Snape proti plánu nic nenamítal. Má-li ten pitomý, netalentovaný kluk skutečně zachránit kouzelnický svět, ať se třeba staví na hlavu, hlavně když u toho nebude muset být. Jenomže když se Brumbál se všemi loučil a požádal Severuse, aby ještě zůstal, začalo se jeho přání jevit trochu nejistě.
Jakmile osaměli, usadil se ředitel za svůj pracovní stůl a zalovil v misce s citrónovími bonbóny.
Černovlasý muž s kamenou tváří sledoval, jak Brumbál sladkost strká do pusi a se stařeckou blažeností jej převaluje  na patře, dokud mu na něm nezůstala jen nechutně sladká chuť citrónu. Potom se s povzdechem na muže zahleděl.
,,Tak se aspoň posaď Severusi." Kývnul na křeslo za stolem. ,,Udělej si pohodlí."
Snape se svou strojenou chuzí dokráčel k nabízenému křeslu a posadil se naproti řediteli. S očekáváním nadzvedl obočí.
,,Co si myslíš o výsledku dnešního jednání?" Zeptal se.,,Jsi s ním spokojen?"
,,Změní se něco, když odpovím ne?"
Starý muž se jenom usmál.
,,Nemám žádné připomínky." Mistr lektvarů si přehodil nohu přes nohu a založil si ruce na hrudi. ,,Potter si bezpochyby všechen ten povyk zaslouží. Předpokládám, že by se stejných priviligejí dočkal i jakýkoliv jiný student, který by porušil výnos o omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků." konstatoval s neskrývanou ironií.
,,Severusi prosím." Zakvílel slabě ředitel.,,Dobře víš, že Harry není obyčejný student."
,,Samozřejmě, že to vím." Souhlasil profesor.,,Je neobyčejně arogantní, průměrný a nezodpovědný. Co je však nejdůležitější, je to POTTER."
Brumbál si povzdechl.
,,Víš moc dobře, proč to dělám. Znáš věštbu stejně dobře, jako já. Harry je jediný, kdo může Voldemorta porazit."
Snape mlčel. Tato pravda ho neskutečně iritovala.
,,A pochopil jsi doufám, že do většiny, námi stanoveného plánu jsi zakomponován...?" Pokračoval klidně, se samozřejmostí v hlase. Černovlasý muž sebou trhl.
,,Prosím?" Téměř tu otázku zašeptal. Z jeho varovného hlasu by jeden zalezl pod stůl. Naneštěstí Brumbál tak neučinil.
,,Cokoliv." Pravil potichu.,,Pamatuješ Severusi? Řekl si, že uděláš cokoliv. Jsi jediný, komu ho můžu svěřit a moc dobře to víš."
,,To je ovšem jiná situace." Namítal hned lektvarista.,,Potterovo odvolání odmítnou. Už se do Bradavic nevrátí."
,,Já vím."
,,Pak ovšem musí být nad slunce jasné, že nedokážu splnit požadavky na profesora a ředitele koleje, jestliže se budu muset starat o Pottera."
,,Ano. Toho jsem si plně vědom. Proto jsem požádal bývalého profesora a starého přítele Horacia Křiklana. Laskavě souhlasil, že tě ve tvé funkci dočasně nahradí." Severusem zacloumal vztek.
,,Kdy jste ho požádal? Hodlal jste mi to vůbec říct?" Pomalu vydechl, aby si nad sebou vůbec udržel kontrolu. ,,A co obrana proti černé magii?" Rychle se vytasil s nalším argumentem. Prvávě teď mohl být jediný vyrovnaný soupeř pouze ředitel.
,,Alastor Moody se k mé nabídce stavěl velice pozitivně."
,,Nestrácíte čas." Procedil profesor skrze zuby. Pak mu namysl vystanul další pádný argument.,,Co až mně zavolá Pán zla? Jak bych mohl chlapce chránit, když mu musím dělat špeha? Pokud zjistí, že je Potter se mnou a já mu ho nepřinesl k nohám, přestane mi věřit."
,,Věřím ve tvou inteligenci a loajálnost, Severusi. Vím že se o Harryho dobře postaráš. Nehledě na to Pán zla tě nemůže přivolat, jako jiné smrtijedy. Tvoje znamení na jeho volání nereaguje tak jako to jejich."
Poměnkové oči na muže hleděli s tou svojí laskavou křehkostí. A on na něm viděl ten jeho "Udělej to pro Lili" výraz. Ach! Jak ho v tu chvíli nenáviděl!
,,Očividně nemám na vybranou." Konstatoval suše.,,Kde mám toho kluka hledat?"
Ředitelovu tvář zaplavila úleva. Tušil, že pověřit Severuse takovým úkolem nebude lehké.
,,Právě se nachází na Parkwood v Londýně. Nalezneš ho v ústavu svatého Josepha, na dětském oddělení pro duševně choré."
,,V blázinci?" Snapeovi se obličejem mihlo překvapení.
,,Ano. Dva dny po incidentu na nástupišti v Kensingtonu ho Dursleyovi nechali převést do nemocnice, aby se vyhnuli skandálu. Chlapce přijali na základě policejní zprávy z patnáctého července a výpovědím pana Dursleyeho. Incident z Kensingtonu jim byl v té době velice dobře znám, nejspíš to patřilo mezi hlavní motivy jeho okamžitého přesunu. Údajně byl odveden proti své vůli a bez veškerých svých osobních věcí. Ty zůstaly u jeho příbuzných. Harry si pro ně nejspíš bude chtít dojít. Domnívám se, že bude nejlepší, když tam půjdeš s ním."
Snape byl stále šokovanější. Jeho schopnost koncentrace s každou další Brumbálovou větou klesala o stupeň níž.
,,Chcete po mně, abych vstoupil do domu Dursleyových?" Ujišťoval se.
,,Jak říkám. Nebylo by moudré nechat ho tam jít samotného. Vím, že tvůj postoj k paní Dursleyové není nejpříznivější, ale od svého nejlepšího špiona bych očekával, že jí dokážeš čelit tváří v tvář." Zase se usmál. Snape měl chuť vmést mu do obličeje, že pokud si dobře vzpomíná, je jeho jediným špionem, ale raději jen kývnul hlavou. ,,Nějaké bližší pokyny, řediteli?"
,,Asi je zbytečné chtít po tobě, aby ses k němu choval laskavě." Povzdechl si.,,Ale pokus se ho odtamtud dostat co nejšetrněji. Možná bude pod vlivem mudlovských léků a byl jsem informován, že zvýšené dávkování může mít neblahé následky. Bohužel se mi nedoneslo, v jakém stavu se Harry nachází, ani jak se mu tam daří. Jeho reakce na tebe můžou být všelijaké. Dostaň ho do bezpečí a dej ho do pořádku. Potřebuji, aby byl co nejdříve zdravý jak po fyzické, tak po psychické stránce. S výukou obrany proti černé magii nezačínej dřív, dokud nebude zcela v pořádku. Až se trochu vzpamatuje, ukaž mu Siriusovu závěť a nech ho vklidu se rozhodnout, jak se svým děditstvím naloží. Taky ho informuj o situaci mezi mudly a pomož mu sestavit omluvu pro ministerstvo. Přestože víme, že mu další řízení nebude dovoleno a jedná se jen o pouhé formality, Harry teď potřebuje přízeň ministerstva kouzel víc, než kdy před tím. Alepsoň, pokud mají dát dopořádku zmatek v mudlovském světě. Jinak se články o událostech v Kensingtonu nepřestanou objevovat na titulkách jejich tisku."
,,Rozumím."
,,Chtěl bych také, aby si mne o jeho stavu pravidelně informoval. Budu to já, kdo rozhodne o začátku vaší výuky." Severus opět jen stroze přikývnul a už se zvedal z křesla. Před odchodem si ředitele přeměřil vyčítavým pohledem.
,,Pokud je to vše, Albusi, dovolte mi se vzdálit. Potřebuji si nastudovat svou příručku pro chůvy."
Ředitelovy oči zajiskřily pobavením.
,,Děkuji ti." Řekl.
Severus na chvíli pookřál, ovšem ten krátký záblesk zranitelnosti ihned odvál mocný pocit naprostého příkoří. Bude se starat o Potterovic spratka bůhvíjak dlouho. Potter! Co mohlo být horšího? Proč jen si svou špionážní kariéru lépe nerozmyslel?... 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

----

(weras, 29. 3. 2013 10:28)

Skvělý začátek zajímavé povídky.Jsem moc zvědavá na pokračování!! Asi proto,že je přece jen trochu jiná než ostatní. A protože už je velká část napsaná,volám hurá a jdu číst dalsí díl(nemusím čekat!!)

:)

(Adelaine, 28. 3. 2013 17:12)

Takže, v první řadě se mi hodně líbí ta zápletka, hlavně to, že prostě díky nevyspání má halucinace a jedná bez rozmyslu;).
Teda, britští policajti se nezdaj... Sebevrahovi se snažej nasadit pouta?! No tak, kde je jejich lidskost?!:)
Jinak kde je odbor pro nápravu nevydařených kouzel, když ho člověk jednou potřebuje, co? Zrovna ministerstvo asi spalo...
Taky mě pobavila věta: "Harry Potter stále zůstává vyvoleným." to zní skoro, jako by mu tento čestný titul dali sami učitelé...
Dík, s nadšením jdu na další.

Re: :)

(Adelaine, 28. 3. 2013 17:15)

Jinak co mě ještě zaujalo, je to Snapeovo Znamení zla. Proč reaguje jinak? Dozvím se to?
Jo a Snape mi připadá, že se vzdal moc snadně. Ale při jeho hláškách se teda rozhodně bavím:D

:-O

(Mája, 6. 2. 2013 16:16)

Jak je možné, že jsem na tuhle povídku narazila teprve dneska? Nebýt Daily slash, tak o tobě nevím. První kapitolu jsem přečetla se zatajeným dechem, opravdu jsi mě zaujala... Tak honem letím na druhou :-)

Re: :-O

(TruTru, 6. 2. 2013 19:55)

Já jsem na Daily teprve chvíli a stránky mám nové, teprve měsíc a něco, tak jsou trochu zastrčené :)
Moc děkuji za komentář :3

Wow!

(Sitara, 3. 2. 2013 17:42)

Teda! To je něco :-) Byla jsem napnutá snad po celou dobu. Je to skvěle napsané, nic na mě nepůsobilo rušivě (snad jen trošku ten Woody :-D ) a celkově se mi to četlo moc dobře. A ten Snape! :-D Žeru ti ho. Jdu honem dál...

:)))))

(TruTru, 14. 12. 2012 14:44)

No jo, Snape a jeho sarkasmus, to mě na tom baví nejvíc XD
Děkuju, budu se snažit =)

Geniální xD

(Toph, 13. 12. 2012 15:27)

Opravdu nádhera! xD Ale ten konec mě fakt zabil xD Prej Snape: Potřebuji si nastudovat svou příručku pro chůvy. x'DDDD Jsem z toho skončil pod stolem xDDD Jen tak dál ;-) HP FF jsou suprový xD