Jdi na obsah Jdi na menu
 


2.kapitola - Harryho narozeniny

17. 12. 2012

 Bledá tvář, ozářena doznívajícím zábleskem zelené zachytila mužův poslední úsměv. Pak se tělo milovaného kmotra zřítilo k zemi a jeho život odvál hysterický smích krvežíznivé Bellatrix... Záblesk zelené se mihl znovu a jeho cílem byl tentokrát mladý, pohledný student Bradavic. Tělo dopadlo na záda, oči vytřeštěné do šedého nebe...krev, pot a beznaděj...rozříznutá ruka...vina, neúnosná, nekonečné vina...Pach špinavé krve. Té, co způsobila příchod Voldemorta...neskutečná tíha svědomí...záblesky světel uprostřed boje... Mrtvé a přesto ještě teplé tělo přítele. Smutek uprostřed hluku a potlesku, dokud jej neukončil výkřik a pláč...Zatracen....zhanoben...vinen, avšak nepotrestán...Bolest srdce...bolest těla pod náporem cruciatu...Zlený záblesk...špinavá krev...pot i vhkost slaných slz...strach o život milovaných, milujících...Odporné oči...hadí, smějící se...prahnoucí po moci...spokojené z výhledu na utrpení...jaké? cizí! ...Oči plné zla a temna...oči plné Harryho...
,,Harry..."
,,Ne....Archh! Ah!"
,,Slyšíš mně, že ano?....Podívej se na mne....Podívej...."
Cedrik...Sirius...bolest...strach...Cruciatus....utrpení...otevřená náruč. Čeho? Smrti přece!
,,Harry..."
,,Ne...ne..." Dlouhé bílé ruce...jeden pouhý dotyk. Prsty proti zrcadlu...Bolest a smrt...,,Aaah!!!"

 

≈ ≈ ≈


 Chlapec se cukal a zmítal na bílé posteli. Možná by i spadnul dolů, kdyby nebyl koženými pásy pečlivě k lůžku přikurtován. Jeho řev zněl tak úzkostně a zoufale, jakoby prožíval opravdové utrpení...Ale to nebylo možné...ne. Chlapec měl jen špatný sen. Trpěl depresemi a silnou agresí. Měl taky velice paranoidní představu, že jeho sny jsou skutečné...Bylo těžké to jakkoliv posoudit, když je nechtěl doktorovi popisovat. Nicméně sebevražedné tendence byli očividné, stejně jako silné návaly deprese. 
Bylo nervydrásající sledovat ho při neklidném spánku, pozorovat, jak sebou hází a poslouchat, jak křičí a něčemu se vzpírá. Zrovna, když se chtěl doktor Anderson otočit k odchodu, chlapec se probudil. Bylo to hrozivé brobuzení. Oči vytřeštěné do stropu, hluboký a namáhavý dech, pyžamo celé propocené... Chvíli trvalo, než se uklidnil a zorientoval. Hned na to si všiml, že v pokoji není sám.
,,Měl jsi náročnou noc." Oznámil doktor a přistoupil k němu. ,,Chtěl jsem si s tebou promluvit." Než stačil kluk zareagovat, posadil se na židli vedle postele. Harry byl bezbranný. Nemohl se pod silně utaženými pásy ani podepřít. Sotva zvednul hlavu.
,,Tyhle noční můry mi dělají starosti." Pronesl zadumaně.,,Musel jsem před tebou varovat sestřičku. Trochu jsi ji vyděsil."
,,Tak mi to už nedávejte." Zachraptěl Harry a doktor se zamračil.
,,O tom už jsme mluvili, mladý muži. Nebo si snad nevzpomáš na naši vášnivou diskuzi? Nakonec kvůli ní jsem byl nucen dát tě na samotku..."
Harry si na ten den moc dobře pamatoval. Bylo to hned první dopoledne v nemocnici. Byl tak rozrušený, že se nedokázal ovládnout. Když ho vedli do kanceláře, viděl mezi dveřmi zdejší malé pacienty. Všechno to byly děti, většinou mladší, než byl on. Hrály si, plakaly, ječely...V jednu chvíli dokonce slyšel zvuky podobné kvílení. Netušil proč tady jsou. Z jakých důvodů mohou rodiče nechat odvést vlastní děti na takové hrozné místo? Cítil lítost a ze všech těch zvuků mu běhal mráz po zádech. Téměř byl rád, když hluk z chodby utišily dveře pracovny. Místnost, kde se ocitl byla zvukotěsná. Doktor ho pozoroval s jakousi nelítostnou fascinací. Ukázal mu, aby se posadil za stůl na proti němu. Harry tak bez námitek učinil. Pak začal muž předčítat z listu důvody, proč se zde ocitl a podezření na různé syndromy a psychická onemocnění. Harry Potter věděl, že tihle psychiatři umí být docela nepříjemní, tak raději mlčel. Nemělo cenu ho přesvědčovat, že je normální. Sklony k sebevraždám jsou v šestnácti letech známkou lability a stejně tak halucinace, kterými svůj skok do kolejí omlouval. Nebylo to normální. Tedy v mudlovském světě. V kouzelnickém naproti tomu bylo možné cokoli. Harry mlčel a přemýšlel, zdalipak ho odtud někdo zachrání...Co by dal za Pošuka s Tonksnovou...za Ronovo létající auto...za Brumbála...za hůlku... Téměř muže neposlouchal. Vrátil k němu pozornost až ve chvíli, kdy se zmínil o práškách na spaní. 
,,Budete je dostávat každý večer v osm hodin. Dohlídnu na to, abyste měl dlouhý, ničím nerušený spánek..."
,,Ne." Harry odmítavě zavrtěl hlavou. ,,Nemůžete mi dávat hypnotika."
,,Proč?" Doktor se prudce nadechl. Chlapcovy námitky se mu nelíbily.
,,Nemůžu spát." Vysvětlil Harry.
,,To teda můžeš." Zvýšil muž hlas.,,A budeš."
,,Ne." Stál si za svým Potter. Spát už v osm? Spát dlouho? Ještě to tak! Harry si své chvilky spánku vybíral velice pečlivě. Po těch měsících zjistil že nápor denního světla mírní noční můry. Navíc čím více spánku, tím více příležitostí pro Voldemorta. Pán zla se od minulého roku nevzdal. Naopak. Když zjistil, že mezi nimi  spojení skutečně existuje, nepřestává se snažit dostat do jeho hlavy. Hledá ho. Sápe se po něm a Harry mu jen těžko odolává. Ví, že jakmile ho k sobě pustí, stane se přesně to, před čím ho Snape varoval. Bude mu číst myšlenky, ovládat je, mást...Harryho mysl bude otevřená a on zranitelnější. Tím, že si vezme prášky na spaní, to Voldemortovi náramně usnadní. Takhle to sice nemohl doktorovi říct, ale přesně tak to bylo. Musel zůstat neoblomný a vymyslet uvěřitelnou výmluvu.
,,Nevidím důvod, proč byste měl hypnotika odmítat. Nebo nám snad Dursleyovi zapomněli něco říct?"
Kromě toho, že jsem kouzelník, že jsem chodil do školy čar a kouzel a že po mě jde nejnebezpečnější černokněžník století? Ne.
Harry se opravdu snažil, ale žádnou vhodnou odpověď zkrátka nevymyslel. Byl plný tolika pocitů a vjemů, že jeho logika poněkud kulhala. Teď by si přál mít při ruce Hermionu. Ta by jeho problém vyřešila do dvou minut. Jenže Hermiona byla kdovíkde, tak Harry pro jistotu mlčel.
,,Výborně." Zasmál se doktor.,,No, já myslím, že je to jasné, ne?"
,,Nevezmu si je." Odmítal chlapec vytrvale. ,,Jestli mi je budete chtít dát, budu se bránit."
,,Oh! Vyhrožuješ mi?" Doktorův hlas byl varovný, pomalu vstal na nohy, břicho o stůl zapřené. Hleděl na něj z pod přimhouřených víček.
,,To vy vyhrožujete mě." Harry taky vstal. Statečně mu pohled vracel.
,,Teď mě dobře poslouchej chlapče. To, žes skočil pod vlak znamená, že už jsi v podstatě mrtvý. Halucinace, na které ses vymlouval to ještě umocňují. Jednou budeš litovat, že se ti nepovedlo zemřít. Tady nemáš žádná práva, aby sis mohl vyskakovat, je to jasné? Tady nejsi nic. Ty prášky do tebe dostanu, i kdybych ti měl nasadit svěrací kazajku."
Harry nemohl uvěřit tomu, co slyší. Ten muž se ho snažil vyděsit! Jakoby mu bylo jedno, zda mluví s dítětem, nebo s pacientem. Ukázkový diktátor. Špinavý, zkažený člověk. Harry při pohledu na něj necítil ani zrnko strachu, pouze nenávist. Pomyslel v tu chvíli na všechny děti z ústavu. Stracené existence. Bloudící duše bez naděje a budoucnosti, zahnané do kouta odporným sadistou. Pocítil náhlou touhu se jich zastat, nějak jim pomoci. Tak se aspoň vzepřel.
,,Snažíte se mně zastrašit? Stál jsem proti mnohem většímu nebezpečí, než jste vy. Nemáte ani ponětí, co jsem si prožil! Žádné prášky brát nebudu!"
,,Ty si snad myslíš, že o tom rozhoduješ? Ty kluku drzá!" Muž natáhl ruku a surově stiskl chlapcovo zápěstí.
,,Nechte mně." Zavrčel.,,Varuji vás." Hnusnej, odpornej mizera! Kdo si myslí, že je? Takhle po něm chmatat! On zabil baziliška, čelil mozkomorům a bil se i se samotným Voldemortem! Učil spolužáky obranu proti černé magii zatraceně a měl by se bát takovýho ubožáka? Nikdy!
Okna se prudce otevřela a do pokoje vnikl vítr, snad až příliš silný a hlasitý pro klidné bezvětrné počasí. Paprsky zářící do pokoje zmizely a na obě postavy tyčící se nad stolem padl stín. Harry se mračil. Urputně sledoval zmateného doktora, jakoby mu snad chtěl ublížit a ve tváři měl jekési nepříčetné odhodlání. Stůl se začal třást. Těžítko tvrdě dopadlo na zem, rozbilo se. Odlehčené spisy se vznesly do vzduchu a vznášely po pokoji, jak v pomalém víru. Muž v první chvíli netušil, co se děje. Možná myslel, že je to snad zemětřesení, ale stačilo podívat se do těch smaragdových očí plných zloby a okamžitě pochopil. To dělá ten kluk! Dobrý bože! Ale jak? Jak to dělá? Během té chvíle, kdy se z jeho pracovny stávala kůlnička na dříví, stačil alespoň zmáčknout nouzové tlačítko na telefonu. Vichr přerušily teprve až rozražené dveře. Do místnosti vtrhly další dva doktoři. Patrně mladší a silnější, než byl Anderson. Když uviděli tu bouřku uvnitř pokoje, netušili, co se děje. Doktor jim nic neřekl, jen hleděl do těch zelených, nenávistných očí a větrem rozcuchaných vlasů. Všiml si, že kluk má na čele podivnou, do blesku tvarovanou jizvu. Žeby sebepoškozování? Žádná nehoda přece nemohla způsobit jizvu do tvaru blesku!
Když se konečně vzpamatoval a nechal chlapce oběma doktory řádně spacifikovat, Harry si teprve pak uvědomil, co se vlastně stalo. Bylo to zvláštní...Jako když nafoukl tetu Marge, nebo jako když nechal zmizet skleněnou vitrínu v Zoo. Pokaždé, když k něčemu takovému došlo, měl Harry vztek. Byl plný čiré zloby, téměř jí překypoval. Dokonce chtěl na tu malou chvíli dotyčnému ublížit. Takové chvíle se holt nedají vzít zpátky a stejně, jako tehdy, i tentokrát za to byl nucený nést následky. Zavřeli ho na samotku, tři dny strávil ve svěrací kazajce. Prášky na spaní mu dávali téměř násilím a když viděli jeho chování během spánku, začali být ještě opatrnější. Byl jako pokusný králík, jako nějaký jejich experiment. Exot. Po týdnu plném nepřetržitých nočních záchvatů, mu nasadili silná antidepresiva. Na Harryho, který na to nebyl zvyklý měly příliš silný vliv. Obzvlášť v kombinaci s hypnotiky. Uplynulo dalších pět dnů a chlapec téměř zapomněl na svoje problémy. Možná že někde hluboko o nich věděl, ale nijak ho už netrápily. Voldemort, Bradavice, přátelé... Všechno to bylo tak vzdálené a nedůležité...Tady se ho nic z toho netýkalo. Nakonec byli to oni-kouzelníci-kteří ho vyhodili z Bradavic a jen kvůli jediné chvilce nepozornosti, kvůli jedinému kouzlu o kterém ani nevěděl, že ho vyslovil, skončil tady. Tak proč by se měl starat o Voldemorta? Už nebyl Vyvolený, nebyl nic, jen troska připoutaná na lůžko. Po celé zemi známý jako psychopat Harry Potter. Ať si teda najdou jiného zachránce. On už si toho přece přožil dost! No ne? Chlapci-který-přežil to bohatě stačilo na celý zbytek života. Takto smířený, přežíval na psychiatrii v oddělení s nejvyšší prioritou, jako nějaký pes Baskervilský. Dostával jeden prášek za druhým a většiny času buď spal a mlátil sebou, nebo hleděl do stropu a usmíval se jako idiot. Pomalu jim začínal věřit, že skutečně není normální, že sem patří. Svým způsobem to bylo osvobující...

 ...

 ,,Jak se cítíš?" Zeptal se doktor, zatímco sledoval přikurtovaného pacienta.
,,Unaveně." protáhl Harry a raději přestal se vzpomínáním. Mohl si zvyknout na cokoliv, ale tohohle muže zkrátka neměl rád. O tom, co se stalo v kanceláři, Anderson nikomu neřekl jediné slovo. Harry byl přesvědšený, že po tom malém představení věří v něco jako ve vyšší moc, nebo magii. Rozhodně mu to ale nezabránilo dál prohlašovat chlapce za šílence. Schizofrenní, agresivní, pomatený. Tak zněla jeho diagnóza. S takovou tu měl zřejmě tvrdnout až do nejdelší smrti...
,,Zavolám sestru, aby tě zavedla do umývárny. Zase sis propotil pyžamo."
,,Všiml jsem si." Ušklíbl se Harry.
,,Tak dobrá. Myslím, že zase zvýšíme dávku léku. Dostaneš dvě tablety v poledne před spánkem a pak v půl sedmé před večeří. Pokud teda budeš jíst."
Harry pokrčil rameny tak, jak mu to utáhnuté pásy dovolily.
,,Musím na záchod." Řekl téměř otupěle.
,,Ach ano. Zavolám ti tu sestru. Dneska s tebou asi už nebude rozumná řeč."
,,O čem jste chtěl mluvit?" Ptal se, hlavu otočenou na mužova odcházející záda.
,,O tvém speciálním talentu. Říkal jsem si, že bys to možná mohl chtít zopakovat...před publikem..."
Harry zůžil zorničky. Jeho tón ani samotná věta se mu nelíbili. ,,Jak to myslíte?"
,,Nech to být Harry, budeme mít spoustu měsíců pořádně si o tom pohovořit, co říkaš?" Otočil se, mrknul na něj a pak už odešel, zanechávaje chlapce s otázkami v očích.

 

≈ ≈ ≈ 


,,Promiňte paní, co je dneska za den?" Zeptal se Harry sestry, zatímco ho nešetrně oplachovala studenou vodou. Už mu to nevadilo. Za těch čtrnáct dnů se stal otužilým.
,,Když ses včera ptal, řekla jsem 30. července. Takže dnes bude asi 31. července. Co myslíš?" Hlas měla protivný a chraplavý. Baba. Celá umývací procedura byla nadmíru ponižující. Obzvláště pro dospívajícího chlapce. Harry na to ale nemyslel. Otáčel se proti proudu vody, dlaně zakrývaly klín. Usmál se na ni.
,,Víte dnes mám narozeniny." Oznámil jí. ,,Je mi šestnáct. Za rok budu dospělý a určitě odtud odejdu."
Žena se pohrdavě zasmála, podala si bílou osušku a začala sušit chlapce, jako by byl nesvéprávný.
,,Nanejvýš za dva, pokud se nemejlím." Pravila a pobaveně si u práce odfrkla. ,,Nějak se ti to plete, že jo? Plnoletý budeš až v osmnácti, není kam spěchat."
,,To teda ne. To platí leda pro mudly. Lidi jako já dospívají o rok dříve..."
Žena jen prokroutila oči. Na psychiatrii se stará o hodně případů a dozvěděla se už spoustu zajímavých věcí, takže na Harryho monotónní mumlání jen přitakávala:,,No ovšem..ale to víš, že jo...určitě..."
,,...A tak jsem se ptal Hagrida, to je poloobr, a on si myslí, že máme vyvynutější mozek a rychleji nám mutují buňky. Hermiona si zase myslí, že je logický, když rychleji dospíváme, protože o to pomaleji potom stárneme. Brumbál, ředitel Bradavic, tomu už je určitě takovejch stopadesát, možná dvěstě. Achjo. Měl jsem se ho zeptat. Rozhodně se ale pořád umí hýbat. Má spoustu energie, víte..."
,,No ovšem...samozřejmě..."
Žena mu oblékla jen slabý plášť podobný županu. Nechutně šedobílý, odpudivě načichlý dezinfekcí.
,,Nemohl bych dostat pyžamo? Třeba to modrý, když mám narozeniny..."
,,Nejsi tady sám chlapče."
,,Jenomže tohle je fakt hrozný." Kriticky se v plášti prohlédl. ,,Vypadám jako před operací. Je to tenký a nic pod tím nemám."
,,Alespoň tě nebude nic tlačit." Žena mávla rukou a strčila chlapce do zad, aby ho donutila vyjít ven. Potom ho vedla zpátky do pokoje, nedbajíc jeho polomokrých vlasů, či zamlžených brýlí. Kluk se potácel, jako ve snu. Stále doznívající účinky antidepresiv brzy přehluší nová dávka, ještě před spaním. Noční můry to sice odhánělo, ale za to to mělo velmi neblahý vliv na jeho inteligenci a temperament. Druh protistresových tabletek, které dostával systematicky otupovaly jeho mozek a dělaly z něj to, čím měl být ještě před nástupem do ústavu. Cvoka.

 

≈ ≈ ≈    


,,Hodně štěstí zdraví...hodně štěstí zdraví...hodně štěstíííí milý Haaarry..." Ozývalo se tichounce po prázdném pokoji.,,Hodně štěstííí, zdraaavííí..." Slabounký hlásek zpíval téměř šeptem, ale velmi naléhavě a přesvědčivě, jako by chtěl oslavenci udělat ohromnou radost. Harry se usmál na bílý strop. V místnosti bylo ticho a tma, kterou narušovaly jen záblesky světla z osvícené chodby. Neposedné světlo vnikalo zkrz nedokonalosti zamčených dveří a dělalo tak tmu o něco snesitelnější. Harry netušil, že je ještě den. Čas mu ubíhal velmi, velmi pomalu. Tlačítko, které měl u boku postele tak, aby na něj prsty dosáhl, nezmáčkl tentokrát ani jednou. Obvykle v takovém stavu přivolával sestru v jednom kuse. Že ho něco svědí, že má vykasané tričko, že musí na záchod, že má žízeň...Pravda. Silná potřeba tekutin nebyla jen provokoce, za to byla nejotravnější. Tahle fáze přicházela asi po několika hodinách, jako přirozená reakce na léky. V takové chvíli jeho dlaň přetrvávala na tlačítku a mačkala jej každých deset minut. Zatím ale žízeň necítil. Ani spát se mu ještě nechtělo. Na společnost sestry neměl chuť a to i přesto, že si tak nevýslovně přál někomu sdělit, že má narozeniny. Šestnáct je přeci člověku jen jednou za život, nebo ne? Merline, Bože, podívejte! Harry Potter má šestnácté narozeniny! Není to skvělé?
Najednou byla z chlapcova těla ztažena přikrývka, na tělo zaútočil chlad. Harry otočil hlavu, ale vedle postele nikdo nestál. Žádný doktor, ani sestřička. Copak tady straší? Pak uslyšel slabý skřehotavý hlásek, někde u nohou postele, jak říká.
,,Harry Potter?...Pane!....Pane..." Harry se nemohl zvednout nalokty a podívat se na konec postele. Pásy byli pevně utažené. Pak slyšel lehké cupitání bosých chodidel. Malá postavička oběhla hranu postele k polštáři a Harry zahlédl vznášející se, špičaté uši. Obrátil hlavu na stranu a...setkal se s velikýma vykulenýma očima.
,,Dobby?!"
V očích se blýsklo ohromné štěstí.
,,Ano pane! Dobby je tady! Přišel zachránit Harry Pottera."
,,Mám narozeniny..." Zachraptěl Harry. Tolik si to přál někomu říct! Co na tom, jestli je to jenom halucinace. Vlastně to byla moc pěkná představa, vždyť konec konců jedny narozeniny už v Dobbyho společnosti zažil. Bylo mu tehdy dvanáct.
,,Dobby to ví, pane. Přeje vám všechno nejlepší! Dobby chtěl Harrymu Potterovi uvařit dort, ale zakázali mu to. Dobby musí jen dostat pana Pottera do bezpečí. Řekli mu, že nemůže zdržovat. Dobby ale Potterovi upletl ponožky!" Pak skřítek vytáhl z pod svého prostého oděvu dvě různobarevné pletené pokrývky chodidel. Jedna byla fialová, dlouhá až do půlky lýtka, druhá byla jasně oranžová krátká přibližně ke kotníkům.
,,Harry Potter má bosé nohy! Může mu Dobby obléct dárek, pane?"
Harry si připadal, jako v pěkně šíleném snu. Nicméně byl za takovou halucinaci neskonale vděčný. Nadšeně skřítkovi kývnul a za chvíli mu zmrzlá chodidla vplula do úžasně teplých a barevných ponožek. Tolik tepla! Příjemný pocit mu zaplavil celé tělo. Skřítek potom hlasitě lusknul prsty a kožené pásy, které se křížily přes chlapcovu hruď zmizeli. To samé se stalo s řemínky na nohou a na rukách. Pocit zaříznuté kůže pozvolna mizel. Harry byl volný. Ach! Jak krásná představa! Kéž by nikdy nezmizela.
,,Je Harry Potter v pořádku?" Zeptal se staroslivě malý skřítek a vyhoupl se na postel.
,,Naprosto." Kývnul chlapec. Cítil se tak spokojený a šťastný. Hleděl na něj s vděčností a snad i s obavami, že se jeho krásná halucinace brzy rozplyne a zbude po ní jen mlhavá vzpomínka.
Pak se do té krásné chvilky ozvalo hlasité cvaknutí, dveře do pokoje se otevřely a mezi nimi stanula překvapená sestřička. Sklenice s vodou, kterou držela s hlasitým třeskem dopadla na zem a rozbila se na několik kusů.
,,Harry Potter mě musí chytit za ruku!" Vyhrkl Dobby.
Harry se jen usmíval. Jakoby mu ani nedocházelo, že jeho představu setsřička nejen vidí, ale také se jí doslava zděsila. Ovšem, vidět na pacientově posteli malou postavičku s obříma ušima o očima, to nebylo normální. Nebylo tedy divu, že na místě zkameněla a hlas se jí v krku doslova zapomněl. Pokud ne, už by řvala jako o život.
,,Pane." Ozval se opět skřítek. ,,Musíte Dobbyho chytit za ruku. Rychle." Harry pomalu pozvedl ruku a s úsměvem přitom hleděl na konsternovaný výraz v ženské tváři. Jeho dlaň byla v mžiku sevřená v hrubé dlani domácího skřítka a obraz sestřičky jak lusknutím prstu zmizel. Místnost se zatočila, bílé stěny se proměnily jen v jakési nelogické šmouhy. Náhle se vznesl i se skřítkem do víru barev a kvílení větru a v příštím okamžiku tvrdě dopadl zády na něco měkkého a chlupatého. Díval se tentokrát do žlutého stropu a křišťálového lustru. Světlo se v něm odráželo mezi křišťálky, jenž měnily své odlesky do nejrozmanitějších barev od růžové přes žlutou až po zelenou. Nádhera! Harry ohroměně hleděl na tu krásu, načež se hlasitě rozesmál. Cítil teplo po celém svém těle. Z části za to mohl teplý, huňatý koberec na kterém teď ležel. Brýle měl trochu nakřivo, takže viděl ohromný lustr, jen jako nádhernou zářící lasturu. Zdá se mu to! Určitě se mu to zdá! Ach! Jak nádherný sen!
,,Harry Potter je tady. Má Dobby připravit večeři?"
,,Ne. Viděl vás někdo?" Harry slyšel oba hlasy jen v ozvěnách a velmi potichu. Nerozumněl jim ani slovo. Skoro jim nevěnoval pozornost. Rozplýval se nad pohledem do zářícího křišťálu. V zelených očích mu tančilo milion barev, které jakživ nepoznal...
,,Tak viděl, nebo neviděl?"
Ticho
Těžké vydechnutí
,,Bravo. Přesně to jsme potřebovali."
,,Dobbyho to mrzí, pane. Paní přišla dát Harry Potterovi napít zrovna, když ho chtěl Dobby přemístit. Dobby se bál, že by přišel ještě někdo, tak Harry Pottera okamžitě přemístil."
Hlasy lehce zesílily, jak se postavy přemístily blíže k ležícímu, omámenému Potterovi.
,,Podívejme." Ozval se opovržlivě povědomý hlas. ,,Skřítek neměl čas na jednoduché paměťové kouzlo, ale měl dost času dát Potterovi ty odporné ponožky, co?"
,,Dobbyho to mrzí pane..." Zopakoval pokořený skřítek.
Další těžké povzdechnutí
,,O problém víc, nebo míň..." Protáhl unaveně.,,Jestli chceš být užitečný, udělej mi čaj."
,,Ano pane." Skřítek odcupital z pokoje.
Harryho výraz se neměnil. Stále stejně omámený, stále stejně spokojený.
,,Pottere?" Ozvalo se vedle něj. Někdo k němu poklekl. ,,Slyšíte mně?" Hlas zněl nepříjemě a otráveně, ale Harryho pocity to nijak nezměnilo. S pohledem stále upřeným na strop nepatrně kývnul.
,,Cítite se dobře?"
,,Fantasticky." Vydechl Harry. ,,Hele!" Jedna ruka vystřelila vzhůru, ukazováček zamířil na lustr.,,To jsem v životě neviděl!" Zelené oči překypovaly samým štěstím. ,,Není to nádherné?"
,,No nazdar." Ozvalo se místo odpovědi. Dotyčnému nejspíš konečně došlo, jak vážný je chlapcův stav.
,,Můžete vstát?" Zeptal se hlas otráveně. Harry zavrtěl hlavou.
,,O tom fakt pochybuju. Přivázali mně k posteli." Odpověděl téměř vesele.
Velmi dlouhé povzdechnutí.
,,Takže nevstanete?"
,,Ne."
Pak Harry pocítil, jak ho podebrala jedna paže pod koleny, druhá pod lopatkami.. Hned na to byl vyzvednut do vzduchu. Vznášel se nad zemí, jako víla. Bylo mu tak dobře! Opřel si hlavu o teplou látku a automaticky obtočil paže kolem něčího krku. Hned na to se ozvalo znechucené zafunění.
,,Za tohle si budu nárokovat výšší plat Albusi." Řekl hluboký hlas tím nejnešťastnějším tónem, zatímco kluk spokojeně kýval nohama. Pak byl položen do ohromě teplé a měkké postele, hlava se mu probořila do nadýchaného polštáře. Ruce stále propletené kolem neznámého krku.
,,Pusťte mně Pottere!" Vyprskl hlas. Harry se zahihňal a odmítavě zavrtěl hlavou. ,,Kdybys věděl koho objímáš, kluku pitomá." Zavrčel.,,Povídám pusť mně." Další hravé odmítnutí.,,Pusť! Počítám do tří. Jedna..." Hlas nabral na důraznosti.,,...Dva..." Opět zesílil.,,Nechtěj, abych řekl tři..." Ruce pomalu zklouzly z neznámého krku.
,,To jsem to dopracoval. Hlídám pětileté děcko." Zabručel hlas neznámého člověka, který ho navdory své mizerné náladě pomalu přikryl peřinou. Byla tak měkká a teplá! Ach bože! Jak byla teplá! Pak se člověk otočil k odchodu. Udělal krok a zarazil se. Drzá dlaň svírala křečovitě kus jeho hábitu.
,,Víte..." Ozval se slabý hlásek z polštáře. ,,....Víte....že mám narozeniny?"
Člověk si frustrovaně odfrkl. Jako by mu do toho něco bylo! Jenže co odpovědět, aby dal pokoj?
,,Výtečně." Hlesl a hrubě přitom strhl ruku z hábitu. Přitiskl ji chlapci na prsa.,,Máte moji upřímnou závist."
Chlapecká tvář se rozzářila.
,,A teď už spěte." Rozkázal člověk.
,,Už se stalo." Odpověděl Harry a v jeho spokojeném hlase se mihl malý, nepatrný náznak zklamání. Teprve nyní si muž zcela uvědomil, že chlapec je přesvědčený, že se mu to zdá. Zavrtěl hlavou a odešel.

 

≈ ≈ ≈


,,Žízeň..." Ozvalo se tichým, chraptivým hlasem.,,Mám...hroznou žízeň." Harry na sucho polykal, olizovakl suché rty a šmátral kolem sebe dlaní, jak hledal to pitomé tlačítko. Kde sakra je? Kde? Nemohl ho nahmatat.,,Prosím..." Zakvílel. Za chvíli mu kdosi podepřel hlavu, pomohl mu trochu se nadzvednout. O rty se mu otřel vlhký okraj sklenice. Pocítil závan příjemného chladu, ihned pootevřel ústa. Sklenice se naklonila a chlapec dravě polykal. Voda mu tekla do krku, přes okraje sklenice mu sklouzlo pár pramínku po bradě. Příjemně to studilo. Vypil celou sklenici a ani se nepozastavil nad tím, že sestřička přišla, aniž by zmáčkl to zatracené tlačítko. Možná tu s ním byla celou dobu...? Harry se vděčně pousmál a klesl hlavou na polštář. Do pěti vteřin usnul. Po hodině se ovšem opět ozvalo tichounké ,,prosím..." Ruka zase hmatala po svém boku, zas hledala tlačítko. ,,Žízeň..." Škemral slabý hlásek. ,,Vodu...vodu...prosím vodu..." Po chvíli byl opět zvednutý, dostal sklenici, celou ji vypil. Po dvaceti minutách se procedura opakovala. ,,Žízeň..." Prosil ten nejotravnější hlas na světě. ,,Prosím...vodu..."
,,Vždyť už jdu." Bručel kdosi, zatímco se přibližoval k posteli se sklenicí v ruce. K jeho nekonečnému vzteku se to samé kurikulum opakovalo ještě osmkrát...
Harry Potter spal až do druhého dne. Byl odevzdaný neznámému prostředí. Srdce mu pomalu, rytmicky tlouklo a lehký úsměv na rtech prozrazoval, že je spokojený...

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(arkama, 2. 9. 2013 15:03)

Perferktne napísané, napínavé :) Dík, pokračujem ďalej v čítaní.

====

(weras, 29. 3. 2013 10:54)

Myslím,že Doby toho ve filmu umí daleko víc(a skřítci všeobecně) ale hlavně,že už je Harry v bezpečí! Musela jsem se až otřást,když jsem četla co s Harrym dělali a pevně doufám,že to tak ve skutečnosti není!!! Tak jdu na další kapitolu a velký dík za tuto!!!!

:)

(Adelaine, 28. 3. 2013 17:38)

Hodně pochybný ústav, Dursleyovi asi vybírali hodně dlouho:). Nevšimlo si ministerstvo nebo Voldy toho výboje magie? Asi blbá otázka, ale má Harry na sobě hlídáček nebo ne? Asi spíš ne, co?
Moc hezky se ti podařilo vylíčit zdrogovanýho Harryho. Líbilo se mi jeho blábolení i přítulnost;)
Jinak se očividně moc neserou s tím, kdo je uvidí...
Ještě mě jen napadá, jestli nebude dětem Smrtijedů divný, kde je Snape? Nebo jak on sám vysvětlí Voldymu svoji nepřítomnost ve škole? Fakt jsem docela zvědavá, ale jelikož je to převážně z pohledu Harryho, tak se to asi nedozvím.
Děkuji za kapitolu.

-

(belldandy, 9. 2. 2013 19:07)

To je vážně legrační, protože mě napadlo něco maličko podbného jako Máju. Tedy pokud jde o to "jako bys měla vlastní zkušenosti".
Chtěla jsem se zepata, jestli jsi náhodu někd ynebyla v psychiatrické léčebně? Ovšem pravda je taková, že mi do toho nic není... :)
Sláva, Severus je už na scéně! :)

-

(belldandy, 9. 2. 2013 19:06)

To je vážně legrační, protože mě napadlo něco maličko podbného jako Máju. Tedy pokud jde o to "jako bys měla vlastní zkušenosti".
Chtěla jsem se zepata, jestli jsi náhodu někd ynebyla v psychiatrické léčebně? Ovšem pravda je taková, že mi do toho nic není... :)
Sláva, Severus je už na scéně! :)

:-)

(Mája, 6. 2. 2013 19:30)

Moc jsem se pobavila. Jako bys měla z vlastní zkušenosti, jak svět vypadá, pokud tě někdo nadopuje práškama... Díky, letím na další :-D

Re: :-)

(TruTru, 6. 2. 2013 19:52)

Oh! XD No naštěstí to z vlastní zkušenosti nemám :D
Děkuji za komentář :3

Dokonalost

(Sitara, 3. 2. 2013 22:17)

Tedy to je nářez! Skvělá kapitola!!! :-)

XDD

(Toph, 18. 12. 2012 21:48)

Tak zhulenej Harry mě opět dokázal totálně odrovnat XDDD (A Snapea asi taky... ^^ xD ) Dobby.... Jak já ho miluju XD Chci dostat ponožky od Dobbyho!! xD Nicméně dál - Fakt děkuju, že jsi přidala další díl :33 Už jsem se nemohl dočkat xD
(Neboj, nezeptám se, kdy bude další, protože jsem si to přečetl v odpovědi na koment u jedničky ^^ Výjimečně jsem udělal něco trochu chytrého XDDD )

Re: XDD

(TruTru, 18. 12. 2012 22:10)

Ano, tuhle kapitolu jsem si vychutnávala :D
Taky bych takové ponožky chtěla =3 S nějakým alarmujícím odstínem XD
Bude brzy , a moc děkuji za komentář! :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA