Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.kapitola - Nečekaná návštěva

1. 1. 2013

 Harry si živě představoval, že je v Bradavicích a vykonává trest za drzost v hodině Lektvarů. Nežil se Snapem ještě ani dvě hodiny a už mu byl zadán úkol. Jen co dosnídal, použil profesor levitační kouzlo, aby zavalil stůl před Potterem novinami. Byly to výtisky z kouzelnického i lidského světa. Leželo jich před ním nejméně padesát a podle některých titulků, které zahlédl, se články v nich týkaly jeho.
,,Roztřídit, přečíst.“ Zavelel Snape. ,,Máte na to dvě hodiny.“
Harry spěšně jeden výtisk stiskl mezi prsty a zdvihl ho do vzduchu, jako by to byl ten nejodpornější hadr na podlahu.
,,Co jsem provedl, že už mi dáváte školní trest?“ Ptal se otráveně.
Snape se, k Harrymu velkému překvapení, rozhodl uštěpačnou poznámku ignorovat a rovnou odpovídal na otázku.
,,Jistě víte, o kom se v těchto novinách píše. A přestože shledávám kouzelnické výtisky značně nepříjemné, mudlovské noviny se jeví, jako mnohem větší problém. Byl jste vděčné téma po celou dobu vaší…léčby. Takže si přečtete, co o vás napsali, abyste mne nemusel obtěžovat ještě větším množstvím absurdních otázek, než jsem schopen vydržet.“
Odpověď byla jasná. Harry tedy strávil dobrých sto deset minut pročítáním článků, které ho vesměs uráželi, pomlouvali, kritizovali a zkrátka a dobře cupovali na kousky.
Mudlové psali nejčastěji o klukovi, který zastavil metro holýma rukama a rozzářil stanici v Kensingtonu, dále často vyhlašovali jeho jméno, jako jméno chlapce, který přežil sebevraždu a den po svém zářivém výstupu se vypařil. Po týdnu se již v rubrice ukazovali náznaky, že se Harry Potter nejspíš nachází v některém z ústavu pro duševně nemocné a tak dál, a tak dál. Nejhorší však byly fotky. Ačkoliv ty mudlovské snímky se nepohybují, situaci vystihovaly perfektně. Zachycovaly chlapce, ležícího v bezvědomí vedle kolejí. Jedna fotka byla dokonce tak z blízka, že šla vidět jeho jizva…Proklatá jizva! Vedle obrázku bylo výrazným písmem uvedeno, že dosud není známo, zda se jedná o tetování, nebo dětinskou malbu lihovou fixou. Pitomci! Mezi řádky byly znát někdy obavy z neznáma, někdy nadšení z nadpřirozena a občas i trochu toho mudlovského fanatismu. V Denním věštci se naproti tomu nepsalo o ničem, co by Harry nečekal. Možná byl jen příliš navyklý vídat v kouzelnických novinách své jméno. Třeba ta šílená ženská, Rita Holoubková, podrobně líčila, jak mladý kouzelník neunesl svou roli zlatého chlapce a rozhodl se opustit svět jako fenomén i mezi mudli. Tyhle žvásty, pocházející z jejího učmáraného bleskobrku ho nepřekvapily stejně tak, jako řeči nové ministra kouzel o nezodpovědném postoji Vyvoleného, který tak neuváženě riskuje odhalení jejich světa. Přečetl si pár detailů o nemožnosti použít paměťové kouzlo proti celé Velké Británii a se znechucením položil poslední výtisk na hromádku kouzelnických novin. Hotovo. Všechna ta zvěrstva měl přečtená do posledního písmenka. Zrovna se chystal otočit na bývalého učitele, aby mu sdělil, že je hotov, když Snape nepatrně mávl hůlkou, cosi za svou rozečtenou knihou zamumlal a veškerý papírový obsah stolu se vznítil, vzplál a proměnil se v prach. Ten dopadl na dřevěný povrch a sám se smetl ze stolu. Harry litoval, že se to samé nemohlo stát i se všemi ostatními existujícími výtisky. Podíval se na začteného muže a přemýšlel, jestli bude nucený být neustále v jeho přítomnosti. Cítil na sobě jeho pohled, i když bylo jasné, že si čte. Sakra byl to přece Brumbálův špeh! Jistě, že zvládne víc věcí na jednou. Někdy to bylo až děsivé. Harryho představa, že bude pronásledován jeho pohledem nevěda jak dlouho, byla stále reálnější a tím i nešťastnější. Obzvláště pro dospívajícího chlapce, se všemi svými pocity a problémy.

 

≈ ≈ ≈

 

 Tik tak tik tak….jediné co ničilo absolutní ticho v místnosti byly staré dřevěné hodiny zavěšené nad krbem. Jejich tikání bylo až nesnesitelně hlasité…
,,Pravidla?“
,,Ovšem.“
Harry byl z neustálého posedávání na místě značně unavený. Měkkost pohovky téměř iritovala a každé poposednutí bylo po minutách vystřídáno. Čas se tak neskutečně táhl a Harry zjistil, že pijí už třetí čaj.
,,Proč bych měl dodržovat vaše pravidla?“
,,Abyste se souboje s Temným Pánem dožil. Obávám se totiž, že kdybych vám nechal povolené vodítko,…musel bych vás dřív nebo později zabít já sám a to by bylo…velmi…neprofesionální.“
,,Ale tohle je omezování!“ Rozčílil se Harry a zamával pergamenem. Znovu ho přelítl očima.,,Ani školní řád v Bradavicích nebyl tak hrozný, jako tohle.“ Prohlásil a zhluboka se nadechl. ,,Za prvé poslouchat svého profesora, za druhé nemít hloupé otázky, za třetí nedožadovat se odpovědí za každou cenu. Nebýt drzý, plnit svoje povinnosti, Ctít soukromí dospělé osoby-takže vás, respektovat ticho, dodržovat budíček a večerku – jakoby mi bylo deset-, neposílat žádné dopisy, nechodit do druhého patra, nevycházet bez dovolení na zahradu, neopouštět pozemek,….Nepoužívat bez vědomí učitele kouzla, nepůjčovat si bez svolení knihy, nesahat na cizí majetek….“Harry přestal předčítat a zakoulel na Snapea očima. ,,Možná byste ušetřil čas, kdybyste místo toho uvedl, co dělat smím.“ Brblal.
,,A vy byste možná ušetřil dech, kdybyste to bez námitek podepsal.“
,,Nemůžu to podepsat, když nevím, jestli to dodržím.“ Protestoval vehementně Harry.
,,Ach, jistě. Vy a váš zpropadený otec jste s tím vždycky měli problém. Nicméně tady nejste v Bradavicích. Zapomenete na váš dosavadní zvyk, v jednom kuse porušovat školní řád, a budete dělat jen to, co vám řeknu.“
To už se Harry skutečně naštval. Ocitnout se v takovém postavení, navíc se Snapem, bylo nad všechny noční můry světa.
,,Nenechám si od vás poroučet!“ Křičel. ,,Myslíte, že nevím, o co se tu snažíte? Otce jste se bál, takže si svou zlost, vyléváte na mně! Já vám ale sakra nic neudělal! To vám nestačilo pět let? Musíte mi otravovat život, i když nejsme v Bradavicích? Já doufal, že už vás neuvidím, že je na tom vyloučení alespoň něco dobrého, ale vidím, že můj život je jedna velká ironie. Zůstanu tu trčet v přízemí neznámého domu, neznámého okolí a bez možnosti kontaktu s přáteli jen napospas vám a vašemu sarkastickému…“
,,Mlčte!“ Zarazil ho konečně Snape. Jeho šepot byl tak pronikavý a ostrý, že skutečně chlapce umlčel… Obě bledé dlaně se teď křečovitě držely stolu, jakoby chtěli sami sebe zadržet před napadením štíhlého, mladého krku. ,,Kdyby se….kdyby se vás ten bláznivý Brumbál pořád tolik nezastával, byl bych vás okamžitě zamkl ve vašem pokoji a nechal vás tam aspoň měsíc. Vyloučili vás a je to jenom vaše vina, takže smíte obviňovat jenom sám sebe.“ Syčel na něj přes stůl. Harry se jen zarputile mračil. Snape se nakonec stáhl zpět do opěradla a založil si ruce na hrudi na důkaz, že se kvůli němu nechce rozčilovat. Když po chvilce promluvil, jeho hlas byl mnohem hlasitější a klidnější. ,,Časy se změnily Pottere. Budete se muset podřídit autoritě, což jsem v tomto případě já. Takže? Pravidlo číslo čtyři: nebuďte drzý, pravidlo číslo jedna: poslouchejte svého profesora. A teď už to laskavě podepište.“
Potter chvíli bez mrknutí zíral na pergamen, potom opět vzhlédl na Snape a za kulatými obroučky se zeleně zablýsklo.
,,Chci si taky určit pravidla.“ Sdělil mu pevně. ,,Pokud je podepíšete, podepíšu já ty vaše. Buď to, nebo se s podpisem rovnou rozlučte.“
,,Vy zatracený..!“ Vyštěkl Snape. S tímhle prostě nepočítal. Podepsání smlouvy, jakou vytvořil, by znamenalo silný kouzelnický slib, jehož porušení je mezi kouzelníky oprávněně trestané. Potter byl opatrnější, než čekal. Taky právem žádal kompromis. Brumbál mu nedal tak velkou moc, s jakou se před Harrym dušoval. Jenže on doufal, že mu to pomůže chlapce trochu zvládnout. Evidentně ne chlapce, jako byl Harry Potter. Ten kluk od svého rozhodnutí neustoupí, na to je příliš tvrdohlavý a Severus ho nemohl nutit podepsat takovou formu slibu, aniž by ho ovládl, což by bylo samozřejmě protizákonné. Jenže co teď? Nechat si diktovat od Pottera nějaké stupidní hlouposti, na to zkrátka neměl žaludek. A podle toho, jak se rozčílil, ten zmetek jistě pochopil, že uhodil hřebíček na hlavičku. Zdálo se, že tuhle bitvu prohrál. Severus pomalu vydechl, zavřel a otevřel oči ve snaze všechno si v hlavě uspořádat a dokonale se uklidnit. V tom je přeci nejlepší, ne? V sebeovládání.
,,Nikdy nepodepíšu ty vaše zlomyslné výmysly Pottere, NIKDY. Rozumíte?“
,,Naprosto.“ Souhlasil Harry a vítězoslavně se napřímil.
Snape byl tak znechucený, že odtáhl šálek od úst dřív, než se napil a odložil ho na podšálek tak tvrdě, až to zacinkalo. Zatracený kluk! Jak se vůbec opovažuje takhle si s ním zahrávat? Kdyby mohl, hned by ho předhodil pánovi zla, jenže…jenže tady bylo to zpropadené ale. Nemohl to udělat. Musel toho kluka trpět, aniž by ho donutil chovat se slušně. Jak tragické. Aby přerušil trapnou chvíli, která zakalovala už tak dost hustý vzduch, mrknul úkosem na hodiny a rozhodl, že je čas vyrazit k Dursleyovým a samozřejmě dodal, aby se Potter příliš nečepýřil, že tohle téma, ještě brzy prodiskutují.

 

≈ ≈ ≈

 

Chytit Snapea za ruku byla první fáze naprosto otřesného zážitku, kdy se s ním bezohledně přenesl přímo před dům číslo 4 v Zobí ulici. V prvních pár sekundách si pomyslel, jak je to divné a ponižující držet za ruku svého nenáviděného profesora, navíc chvíli po tom, co se pohádali. V další chvíli si však na dospělou ruku ani nevzpomněl. Aniž by ho někdo varoval, protrhla se pod ním podlaha…nebo to byly jeho vlastní nohy? Netušil. Najednou se zmítal v neidentifikovatelném prostoru. Nemohl dýchat, jakoby ho někdo protlačoval trubicí. Všechny končetiny se mu přisály k tělu, v mozku cítil tlak větší, než v nejhlubší části oceánu a byl smýkán sem tam, zaznamenávajíc při tom mnoho šedočerných šmouh. Bylo to s Dobbym taky takové? Ne. To by si jistě pamatoval. První, co ho přinutilo doufat, že je po všem, byl fakt, že se může nadechnout - ,,Díky bohu.“ Pomyslel si, protože v poslední chvilce už myslel, že to nevydrží a udusí se. Měl pocit, že se mu všechny vnitřnosti scvrkly do mravenčí velikosti a teď se opět natahují. Motala se mu hlava a bylo mu na zvracení.
,,Mohl jste mně napřed varovat.“ Zaskřehotal mezi kašlem a rychlými nádechy, zatímco se s rukou na břiše předkláněl a modlil k Merlinovi, aby se před Snapem doopravdy nepozvracel. Tu hanbu by snad nepřežil.
,,Kdybych vás varoval, byl byste se mně pustil. Většinou se to při prvním pokusu stává a má to dost nežádoucí následky. Čert ví, kde byste nakonec přistál. Musel bych vás hledat a na to teď není čas… Vidím, že jste slabší povahy,…ach ano u většiny těch, co se poprvé přemístí, to vyvolává dávicí reflex. Být vámi, zbytečně nic nepotlačuji, mohlo by to na vás dolehnout později, a jak jsem slyšel, vaši příbuzní vás nemají moc v lásce.“
,,Asi jako vy.“ Zachrčel zlostně Harry a nejspíš to díky tlaku v hrdle neznělo tak zlověstně, jak mělo. ,,Rozdíl byl jen v tom, že s vámi jsem nemusel žít.“
Harry se konečně donutil aspoň trochu napřímit, hrdý na svou pevnou vůli, která mu nedovolila zesměšnit se před Snapem a dát mu tak příležitost k dalšímu pohoršenému úšklebku. Když už se zmínil, donutilo ho to uvažovat, co je vlastně horší? Dursleyovi, nebo Snape? Harrymu ovšem stačilo těch pár hodin v jeho přítomnosti, aby si zvolil favorita. Byl jím Snape. Přeci jen na Dursleyovi byl zvyklý. Jejich ignorování mu vadilo o dost míň, když začal chodit do Bradavic a věděl, že existují lidé, kterým na něm záleží. Navíc u nich trávil jen dva měsíce v roce. Se Snapem bude odedneška pořád. Všech dvanáct měsíců v roce, čtyři týdny v měsíci, sedm dní v týdnu. Prostě pořád. Bude to, jako prvních deset let strávených u Darsleyových. Nenáviděný, nechtěný, opomíjený a sám. Dělalo se mu těžko, jenom na to pomyslel. Takže se nakonec rozhodl odehnat myšlenky co nejdál, aby se co nejpomaleji vracely a čelit “rozkošnému rodinnému shledání“.

 

≈ ≈ ≈

 

Bylo čtvrt na šest a Dursleyovi prožívali docela normální pozdní odpoledne. Paní Dursleyová kmitala kolem plotny a připravovala bohatou sobotní večeři. Domem se prolínalo několik neladících vůní : pečící se bábovky, smažících se hranolek a vepřových řízků. Hubená žena s vysokým krkem chvíli míchala hranolky nasáklé v oleji, chvíli obracela řízky a jednou za čas otevřela troubu a kontrolovala stav budoucího moučníku. Její obtloustlý manžel seděl za kuchyňským stolem a četl si noviny. Hladově přitom nasával vůně linoucí se od sporáku.
,,To jsou věci…“ Bručel Vernon pod mohutným knírem. ,,Zřítil se most v Bruckdale.“
,,Vážně…?“ Prohodila jeho manželka a převracela šestý řízek na pánvi.
,,No zřítil. Spíš se jim rozlomil v půli. Tady je fotka.“
,,Rozpůlil?“
,,Hm no jo. Během pár sekund se zlomil jako hranolka. Dvacet aut se zřítilo do řeky. To je…divné, nemyslíš?“
,,Ano to je.“ Přitakala Petunie. Hlas měla ovšem tak zaměstnaný, jakoby jí mnohem víc trápil připálený řízek, než v půlce zlomený most.
,,Říkal jsem si, jestli by to nemohli mít na svědomí…“
,,Bum!“ Jeho hloubání přerušila rána. Žena omylem strčila do talíře s moukou. Ten se převrhl a roztříštil se u jejích nohou.To dalo panu Dursleyovi jasný signál, aby už nepokračoval. Cokoliv, co mělo něco společného s tím jejich spolkem jí hned rozčílilo. Petunie byla ráda, že má od svého synovce konečně pokoj, takže se rozhodl, že jí s tím nebude zatěžovat.
Jejich syn, Dudley se po dlouhé době konečně vynořil z videoher, aby se podíval, co se stalo. Když uviděl svojí matku, jak se s utěrkou sklání za pultem k zemi, pokrčil rameny a otočil se zpátky k televizi. Byl do hry s pistolemi zabraný už od oběda. Nebylo tedy divu, že vizáží tolik připomínal svého otylého otce.
Jejich rodinou pohodu přerušilo teprve silné, velice netaktní zabouchání na domovní dveře. Jelikož žena byla ponořená do vaření a syn nevypadal, že by zvonek vůbec slyšel, otec otráveně odložil noviny a beze slova se valil do předsíně. Těsně před tím, než sáhl po klice, ho z druhé strany překvapilo další netrpělivé zabouchání.
,,Vždyť jsem tady!“ Rozčílil se a otevřel s tím nejrozčilenějším výrazem, kterým plánoval neznámého zastrašit. Jakmile však očima stanul na dvou postavách, výraz se změnil na překvapený a hned na to na vyděšený…
,,Kdo je to?“ Ozval se pištivý hlas z kuchyně.
Kamenná tvář profesora lektvarů dokázala vystrašit každého, o zbabělém strýcovi nemluvě. Ten nějakou chvíli nedokázal ani promluvit. Mlčky na sebe zírali, než Harry naprosto nevhodně mávl rukou a tichým “ahoj“ udělal z ledu rozšlapané bláto. Tu si Vernon konečně vzpomněl, že on je tu taky a odvážil se promluvit.
,,Co chcete?“
,,Vstoupit.“ Pravil chladně Snape. ,,Což je kvůli vašim rozměrům nemožné.“ Dodal a jako protireakci muž ve dveřích zrudl. Kdyby se tak nebál, nejspíš by se rozeřval. Jenže Snape vyvolával v lidech respekt nejen ve škole, a tak všechny nadávky spolknul, ustoupil a nechal je projít dovnitř.
,,Pe-petunie…“ Oslovil ženu, stále zcela šokován.
,,Ano miláčku? Kdo to byl?“ Volala za ním, načež taky celá ztuhla, jakmile se dvojice objevila v obývacím pokoji. Rty jí zůstaly otevřené dokořán.
Do jejího úžasu, a Snapeova znechucení se ozývaly příšerné rány z televize, jak Dudley horkokrevně mával ovladačem a střílel do postav na obrazovce. Kouzelníkovi stačilo nepatrné mávnutí hůlkou a televize celá zmrzla. Rozhostilo se ticho. Obtloustlý chlapec se strojeně otočil a teprve nyní postřehl, že mají návštěvu. Jeho šokovaný výraz připomínal šarm nacpaného křečka.
Konečně žena s žirafím krkem zvřela pusu a hlasitě polkla. Harry si všiml, že pohledy Snapea a Petunie na sobě vzájemně visí s podezřelou intenzitou. Divné napjetí, které mezi nimi zavládlo se rozhodl přerušit, stejně nevinně, jako to udělal před strýcem.
,,Ehm…Ahoj.“ Pozdravil.,,Asi jste nečekali, že bych…“
,,Co tady chceš, Snape?“ Přerušila ho Petunie a Harry překvapeně zmlkl. Řekla Snape?
,,Taky tě rád znovu vidím Petunie.“ Odvětil s největším pohrdáním Snape. Pokud by měl Harry soudit, byl to ten nejvyšší stupeň sarkasmu, jaký kdy u Snapea slyšel. Víc ho ovšem zarážel samotný význam věty. Copak oni se znají? Proboha! I Voldemortova okamžitá kapitulace by mu připadala pravděpodobnější, než že by se tihle dva znali! Jak?
,,Ptala jsem se, co tu chceš!“ Vyštěkla chvějícím se hlasem. Ruce se jí třásly tak, že neměla daleko k dalšímu rozbitému talíři.
,,Pan Potter si chce sebrat svoje věci. Já ho pouze doprovázím a neměj obavy, nemáme v úmyslu zdržet se ve vaší nemilé společnosti dlouho.“
Harry se nedokázal přinutit k pohybu. Co to má u všech všudy znamenat? Co mají zrovna tihle dva společného?
Podobně překvapený byl také strýc Vernon. Zůstal v předsíni přimrzlý k podlaze a šponoval uši, aby mu nic neuteklo.
,,Tss tss…“ Petunie zavrtěla hlavou.,,Takže sis za sestru našel náhradu? Jak nečekané. On je taky takový…neschopný a nenormální, jako byla ona. Ó ano, úplně jako jeho matka!“ Její hysterický hlas byl plný odporu, nenávisti a strachu. Byl rozviklaný a mnohem vyšší, než u ní bylo zvykem.
,,Kde-má-věci?“ Ignoroval ji s námahou Snape.
,,Nemá.“ Prskla Petunie.,, Mysleli jsme, že už je nebude potřebovat, když ho vyloučili, tak jsme je spálili.“
To se Harry konečně vzpamatoval.
,,Spálili? A co Hedvika?“ Rozzuřil se.,,Co jste s ní udělali?“
,,To pitomé zvíře je ve sklepě. Chtěli jsme ho prodat do Zoo.“ Odvětila znechuceně Petunie.
,,Chci jí. Hned!“ Rozkřikl se na ní Harry.
,,Pro mě za mě!“ Vrátila mu vzteklý tón.,,Jen, když se jí zbavím - Vernone!“
,,Ano drahoušku! Minutku, jdu pro ni.“ Ozval se za nimi bručivý hlas a dunivé kroky, které po chvíli utichly pod parketovou podlahou.
Harry si náhle uvědomil, že má ve své bývalé ložnici schované věci pod podlahou. Přemýšlel, jak na to sochu vedle sebe upozornit. Měl pocit, že kdyby se teď profesora dotknul, vznítil by se. Černé oči bezustání propalovaly jeho vyzáblou příbuznou. Napjetí mezi nimi trvalo do chvíle, než do pokoje vrátil pan Dursley a postavil klec se vřískající sněžnou sovou k botníku.
,,Tady je, teď byste snad mohli odejít!“ Odvážil se konečně, jen díky bojovnému postoji své manželky. Připravoval se, že se jí hned po jejich odchodu zeptá, co to mělo znamenat.
,,To není všechno.“ Řekl konečně Harry a byl rád, že to ze sebe vůbec dostal. Jak čekal, všechny upjaté obličeje se obrátily na něj. ,,Schoval jsem si něco v pokoji.“
,,Perfektní načasování, Pottere.“ Utrhl se na něj Snape. ,,Měl jste si to dávno vzít. Na co ještě čekáte? Až vám to přistane u nohou?“
Harry neodpověděl. Hádat se v téhle situaci by znamenalo strávit tady o dalších pár minut navíc a o to vážně nestál. Protáhl se kolem strýce, rychlým pohledem zkontroloval Hedviku a už se řítil po schodech do svého bývalého pokoje. Pokoj byl téměř vymetený, až na rozbité horské kolo, které zřejmě nebylo kam jinam dát. Nejspíš se chystají udělat z toho nanovo Dudleyho skladiště. Kolo bylo šikmo opřené o hranu postele, takže mu nezbývalo, než ho odtáhnout ke zdi, aby se dostal tam kam potřeboval. Poklekl, automaticky nahmatal nenápadně vyčnívající parketu a odsunul ji stranou. Z duté podlahy vytáhl svou hůlku, fotoalbum, které dostal od Hagrida, malou krabičku a neviditelný plášť. Jaké štěstí, že si své největší poklady nezabalil do kufru! Kdyby to udělal, zbyla by z nich jen hromádka popela. Všechny věci narychlo zaroloval do jemné látky neviditelného pláště a s ním v náručí se vydal ke dveřím. Tam se ještě zastavil a celou ložnici přejel se zamyšleným pohledem. Bude mu to chybět? …Nejspíš ne. Když už nic, pokoj, ve kterém se ráno probudil byl mnohem sympatičtější. Škoda jen, že se to samé nedalo říct o Snapeovi. Harry se ušklíbl a bez jakýchkoliv sentimentálních myšlenek seběhl schody do přízemí. Když však vešel do obývajícího pokoje, strnul a málem při tom upustil věcmi napěchovaný plášť. To, co spatřil, by nečekal ani v těch nejbláznivějších snech. Strýc Vernon se s Dudleym krčil na gauči. Oba vyděšeně sledovali, jak se teta Petunie zaklání v zádech a roztřesenou dlaní se opírá o kuchyňskou linku, aby neupadla na lopatky. Oči při tom třeštila na Snapea, který se nad ní skláněl s vražedným pohledem a hůlku tisknul k jejímu odhalenému, žirafímu krku. Ženě se v zorničkách třepotala smrt.
Nikdo Harryho příchod nezaregistroval. Chlapec na sebe nijak neupozornil a napjatě sledoval, co se bude dít.
,,Nikdy…“,syčel Snape,,nikdy už ji neurážej, rozumíš? Svojí sestře jsi nesahala ani po kotníky. Jestli ještě někdy vyslovíš její jméno ať už v dobrém, nebo zlém, přísahám, že tě zabiju. Světu to jenom prospěje.“
Žena pomalu s obtížemi přikývla. Profesor lektvarů hrubě odklonil hůlku a schoval si ji do hábitu. Pak odkráčel středem k naprosto konsternovanému chlapci, který si jen pomalu uvědomoval, co to vlastně slyšel. Snape kolem něj lhostejně prošel ke dveřím.
,,Jdeme.“ Zavelel, když ho míjel a vztekle popadl klec s bílou sovou. Harry nereagoval. Hleděl stále na stejné místo se stále stejným výrazem ve tváři, jakoby si ani nevšiml, že už je po všem.
,,Řekl jsem, že odcházíme Pottere!“ Profesor lektvarů popadl kluka za rameno a lehce jím smýkl ke dveřím. To se Harry konečně vzpamatoval. Krátce se ohlédl za sebe a pak vypochodoval na zahradu. Na ulici si přendal věci do pod paží, aby mohl Snapea chytit za ruku. Přemístění bylo přesně tak hrozné, jak si ho udržel v paměti. A těžko říct, zda za to mohlo přemisťování, nebo pocit, jakoby mu někdo dloubal do citlivé, nezhojené rány v srdci. V každém případě, jakmile přistáli, vystartoval rovnou ke koupelně. Bylo mu příšerně zle. Tak zle, že se vykašlal na hrdost i na všechno ostatní a rovnou se zavěsil hlavou do záchodu.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=====

(weras, 29. 3. 2013 15:03)

Zajímavý díl,doufám,že by si mohl Harry uvědomit,že Severus není až takový,že vlasně bránil jeho matku! Díky!

-

(belldandy, 11. 2. 2013 9:18)

Tak já ne. Já bych jim víc za vyučenou nedávala. :) Nejsem fanda přes msty na Dursleyových.
Takže, jestli tomu správně rozumím. Severus Snape ve tvém světě byl také zamilovaný do Lily? ,

Re: -

(TruTru, 11. 2. 2013 13:07)

Ano,ale způsobem, jakým může milovat jen opuštěný a zoufalý člověk jediného člověka, který je k němu laskavý a přívětivý od samého začátku :) Vždycky jsemto považovala za dětskou první lásku, která postipně vytvořila vyjímečný vztah :3 To ale neznamená, že můj Snape není homosexuál. Je :) ...Ehm nevím, jestli jsem dost dobře vysvětlila své myšlenkové pochody XD

Re: Re: -

(belldandy, 11. 2. 2013 19:19)

Asi ano. V otmhle směru jsem připravená přijmout skoro cokoli.
A
že zas cituju Lanevru (ona má o kanoických předlohách velký přehled, tak že se mi k tomu hodí - Snape Lily nemilovat -t o byla posedlost - zamilovanost k soobě sek terou nic neměl a ktrá ho drží dvacet eklt není normální :)

Re: Re: Re: -

(Adelaine, 28. 3. 2013 17:51)

S tím souhlasím, StarCrossed tohle btw taky tvrdí:). Jen si taky myslím, že on k ní má takovýhle vztah hodně i proto, že je mrtvá. Protože umřela v období nedorozumění a nenaplněné lásky. Kdyby on měl čas si to v sobě nějak utřídit, tak ji milovat přestane, tak mu dojde, že to není láska. Jenže proto, že umřela, tak zůstal u tohohle klamného citu, jen ho přetavil do posedlosti. Tak, potřebovala jsem to někde vyventilovat!

Re: Re: Re: Re: -

(TruTru, 28. 3. 2013 20:58)

Krásná teorie! *w*

:)

(Adelaine, 28. 3. 2013 17:48)

Harry, jsem na tebe tak pyšná, žes nepodepsal tu smlouvu. Ty, Severusi, ses měl snažit víc, ale ovládání se co se týče Pottera ti nikdy moc nešlo... Ale chválím zacházení s Dursleyovými, aspoň ten začátek, ten mě hodně pobavil. Já myslím, že nemusí trpět, ale vždycky mě pobaví, když je někdo parádně vystraší:)
Moc pěkná kapitola

:-)

(Mája, 6. 2. 2013 20:43)

Dursleyovi z toho vyšli příliš hladce. Dala bych jim víc zavyučenou. A Harry je šikulka, že se nenechal přitlačit ke zdi a nepodepsal tu příšernost.

...

(Sitara, 3. 2. 2013 23:35)

Ááááá, Harry krásně ukázal Snapeovi, že se nedá jen tak :-D Návštěva byla taky super. Trošku jsem se bála, aby tam ty jeho věci + Hedvika vůbec byly, ale vše o.k. A ještě se dozvěděl něco nového... Perfekt :-)

:))))

(TruTru, 4. 1. 2013 19:35)

Toph: Jojo, začíná :3 Pomalu, ale jistě!
Nesnáším Vernona :D
Elise: Bodejť XD Horší, než řád v Bradavicích!

Děkuju za komentáře :3

Zatraceně! :D

(Elise , 4. 1. 2013 15:25)

Snapeova pravidla XD Nechtěla bych je muset dodržovat :D Harry dobře udělal, že je nepodepsal!
Toph : Snape si občas rád zahrává s dvojsmysly víme :D

^^

(Toph, 4. 1. 2013 11:25)

Začíná se nám to pomalu rozjíždět xD Díky tvé povídce opravdu začínám mít rád Snapea xDD Ten stěr na strýce Vernona... x'DD -Dead- xDDD Rychle sem přidej další díl, protože hořím nedočkavostí xD (Taky vám to přijde dvojsmyslné? O.o XDD )