6.kapitola - Naprosté umění levitace
Snape mu nedal žádný trest. Dokonce mu ani nevynadal. Naopak udělal to, co Harry čekal ze všeho nejméně. Ignoroval to. Šestnáctiletý chlapec si nebyl jistý, jestli je to dobře, nebo špatně. Mohlo to totiž znamenat všechno, kromě jediného - že by mu Snape odpustil. Ne, kdepak. Jistě to má uložené v paměti a použije to, až nebude mít, co mu vytknout. Nebo ho bude týrat tou ohavnou nejistotou…Harry by byl radši dostal další trest. Prošel by i dvě stě novin, nebo třídil tlustočervy klidně do oběda.
I přes všechen strach a nejistotu, která v noci vystoupala ke stropu, se mu podařilo asi ve tři hodiny v noci usnout. Když ho pak ráno profesor probudil, nečekal, že bude stejně jízlivý a znechucený, jako normálně. Čekal, že bude zuřit. I když se mu moc nezamlouvalo vstávat v půl sedmé ráno, neměl tu odvahu si jakkoliv stěžovat. Stále čekal, kdy to přijde, kdy už mu vynadá, ale nic nepřicházelo. Na stole před krbem měl připravenou snídani a to poměrně velikou a uspokojivou. Z vajíček se slaninou se kouřilo a vůně se nesla až k jeho nosu. Čtyři topinky, dýňový džem a černý čaj s měsíčkem citrónu obklopovaly talíř, jako paprsky ranního slunce. I přes značnou nejistotu se posadil k jídlu, které, jak doufal, bylo pro něj. Jakmile popadl stříbrnou vidličku, už se cpal jak o život. Jediné co mu v tu chvíli kazilo chuť, byla temná postava, jež stála u něj a se založenými pažemi na něj z výšky shlížela. Harry polkl sousto a pak se odvážil zvednout hlavu, aby čelil, jistě velmi rozzuřenému, profesorovi. Nevypadal rozzuřený. Byl chladný, jako vždycky.
,,Jsem rád, že jsem si získal vaši drahocennou pozornost.“ Pronesl kysele. ,,Dnes ráno jsem hovořil s ředitelem. Mám vám popřát hodně úspěchů při výuce“ – posměšně se ušklíbl- ,,a předat vám tohle.“ Otráveně vytáhl z hábitu bílou obálku. Ta, jakmile zmerčila Harryho Pottera, se sama rozbalila a vyskočil z ní dopis. Ten se soběstačně rozložil a rozmístil ve vzduchu před chlapcem. Co však bylo na dopisu nejsympatičtější, zůstal zticha. Harry tedy četl sám.
,,Závěť Siriuse?“ Neovládl se a promluvil na hlas.
,,Očividně.“ Opáčil chladně se vší neúčastí Snape.,,Máte se rozhodnout, jak naložíte se svým dědictvím a já o tom budu ředitele informovat. Pokud se nepletu, odkázal ten hňup úplně všechno vám.“
V Harrym to pořádně zabublalo, když slyšel, jak o něm Severus mluví, ale snažil se to ignorovat a věnovat se čtení. Sirius mu odkázal svůj dům číslo 12 na Grimmauldově náměstí společně s tou kreaturou Kráturou-nepříjemným domácím s křítkem s předpotopními názory, hromadu zlata, které dal Brumbál ihned převést na jeho konto u Gringottových a hipogryfa Klofana.
,,Nekonají se náhodou v jeho domě setkání Fénixova řádu?“
,,Od jeho smrti ne.“ Odpověděl stroze Snape.
,,Pak můžete Profesoru Brumbálovi říct, že o dům nestojím, ať si ho řád dle libosti používá.“ Nechtěl říkat, že mu ten dům příliš připomíná ztrátu Siriuse, nebo že samotná závěť je problém značně otravný, který chtěl mít co nejrychleji z krku. Od toho osudného dne se snažil na Siriuse myslet co nejméně. Bohatě stačily časté noční můry…I když dnes to byla již druhá noc v kuse, kdy se neukázaly.
,,Šlechetné. Předpokládám, že peníze si chcete nechat.“ Navrhl posměšně Snape.
Harry si teď kvůli němu připadal jak sobec a bylo jasné, že to byl učitelův záměr. Ve skutečnosti to totiž nebylo nic, co by ho těšilo. Sám měl peněz až až a radovat se ze Siriusovi smrti prostě nemohl
,,Ještě nevím co s nimi.“ Řekl na konec a už dopředu věděl, jak Snapeovi jeho netaktnost oplatí.
,,Tedy zbývá už jen to zvíře…“ Nadhodil mistr lektvarů a ve tváři měl suverénní výraz, který jasně ukazoval, jak si je jistý, že okřídlený hipogryf zakotví u učitele péče o kouzelné tvory - Hagrida. Harry se snažil ovládnout a bojoval se zlomyslným úsměvem.
,,Klofana chci tady.“ Řekl.
Snape pomalu spustil ruce podél těla, a nadzvedl jedno obočí.,,Co že chcete?“ Ptal se a dal pečlivý důraz na každé artikulované slovo.
,,Hipogryfa. Jmenuje se Klofan, ale to jistě víte. Kvůli Malfoyovi ho málem zabili, ale nakonec se dostal na svobodu společně se Siriusem.“
,,A nepochybně jste s tím neměl zhola nic společného…“ Sykl Snape.
,,Ne, pane.“ Reagoval nevině Potter a profesor málem zaskřípal zuby.
,,Obávám se, že vašemu přání nebudu moci vyhovět. Jestli si myslíte, že tu budu trpět obludu takové…velikosti, jste ještě pošetilejší, než jsem se do dnešního dne domníval.“
,,Obávám se,“ Opáčil Harry a naschvál napodobil Snapeův povýšenecký tón.,,Že tohle rozhodnutí je podle ředitele, i ministra kouzel jenom na mně. A já ho chci tady. Není náhodou támhle za verandou zahrada? Myslím, že mu tady nemůže nic chybět a navíc jsem u Hagrida prošel pečlivým školením. Vím, jak se o něj postarat.“ Jeden argument lepší než druhý. Severus opět začínal prohrávat a s ubývajícím respektem, ubývala také trpělivost.
,,Copak jste se úplně zbláznil, Pottere? Chcete mít v mudlovské čtvrti na zahradě hipogryfa?“
Harrymu zaplálo v očích. ,,Takže jsme v mudlovské čtvrti? Kde? V Londýně?“
Snape na něj chvíli bez mrknutí hleděl a pak, naprosto ignorujíc otázku, promluvil.
,,Napište řediteli odpověď, dojezte snídani a připravte se ke studiu. Začneme nejpozději za hodinu.“ S touto větou se otočil a odkráčel z místnosti.
Harry byl najednou celý šťastný, že může konečně napsat Brumbálovi a omluvit se za to, co se stalo na nástupišti. Také se ho chtěl zeptat na Snapea. A poprosit ho, zda by mohl vidět Rona s Hermionou, nebo jim alespoň napsat. Dle zmíněných pravidel mu to Snape nehodlal dovolit a tohle byla alespoň malá šance, jak něco ovlivnit. Kvapně dosnídal a odnesl nádobí do kuchyně. Málem mu při tom sklouzly tepláky. V kuchyni se setkal s Dobbym, který na něj vyvalil svá veliká kukadla.
,,Harry Potter! Dobré ráno pane. Harry Potter je příliš hodný, Dobby by to odnesl!“
,,Ahoj Dobby.“ Usmál se na něj Harry a jakmile Dobby vyzdvihl levitačním kouzlem nádobí do vzduchu, Harry si hned přitáhl tepláky málem až na břicho.,,Copak ty už vůbec nepracuješ v Bradavicích?“ Zeptal se skřítka.
,,Dobby je teď jenom váš, pane! Pan ředitel Dobbyho požádal starat se o Harryho Pottera.“
,,Vážně?“ Zeptal se Harry a pocítil malý příliv štěstí. Alespoň že tady se Snapem nebude úplně sám!
,,Dobby by chtěl pomáhat panu Pottetrovi, i kdyby to ředitel neřekl! Dobby udělá pro Harryho Pottera cokoliv!“
,,Eh..to je skvělé Dobby.“ Znovu se usmál. ,,Zrovna teď bych potřeboval…“
,,Ano?“ Veliké oči se zaleskly dychtivostí.
,,Ehm…pergamen, brk a inkoust…zkrátka věci na psaní…Nejspíš jsem o všechno přišel a tady se ničeho cizího nemůžu prý ani dotknout.“ Protočil panenky.,,Pomůžeš mi?“
Malý skřítek nadšeně otevřel ústa, mrknul a zmizel. Za pár sekund se znovu objevil i s psacími potřebami.
Když Harry konečně zasedl k prázdnému pergamenu, měl velký problém zformulovat vše, co měl na srdci. Asi po půlhodině přemýšlení napsal dopis takto:
Jen co Harry zapečetil obálku, vešel do místnosti Snape. Vytrhl mu podávaný dopis z ruky a schoval si ho do hábitu.
,,Vidím, že opatřit si pergameny, pro vás nebyl žádný problém Pottere.“ Prohlásil a spatra pohlédl na zbylých šest listů.
,,Dnes vám to zřejmě bude stačit, ale předpokládám, že budete potřebovat rozsáhlejší výbavu…Při pohledu na váš domácí úbor soudím, že neskončíme jen ve školních potřebách…“ Snape si Harryho pohrdavě prohlédl. Chlapec vykulil svoje zářivě zelené oči, jakoby řekl něco nenormálního.
,,Vy snad…vy se mnou chcete jít do Příčné ulice?“ Ptal se nevěřícně.
,,Pottere…Copak vám vaši příbuzní všechno nespálili? Ale prosím, jestli nic nepotřebujete, stačí říct. Ušetříte si čas, peníze a mně specielně i nervy.“
,,Ne ne, chci tam! Kdy vyrazíme?“
Snape si znechuceně odfrkl, jak zjistil, že chlapce mile překvapil.
,,Zítra.“ Utrousil s nenápadným povzdechem. ,,Vezměte si pergamen, brk a pište. Začínáme obranou proti černé magii….“
Bývalý profesor lektvarů si založil ruce za zády a během přednášky ladně přecházel před krbem. ,,…Pro vás je v první řadě důležitá rychlost. Odhalit kouzla a iluze, vždy včas uskočit a být první, kdo zaútočí, rozumíte? Abychom nepříteli nedali čas k protiútoku, jak zaklínadlo provedeme?“ Krok se na chvíli zastavil. Snape zaútočil pohledem na Harryho, který si zrovna neuvědomil, že tady není Hermiona, která by se místo něj hlásila. Tázavě se na muže podíval a těžce přitom polknul. Nedokázal se donutit nad tím přemýšlet a doufal, že Snape brzo odpoví za něj. Muž to skutečně po chvilce vzdal a dal se opět do pohybu. ,,…Neverbální zaklínadla Pottere. Nebudu si dělat iluzi, že chápete. Dobrá…Neverbální zaklínadla jsou ta, při kterých inkantaci nevyslovíte, ale pouze si ji myslíte…“
Harry učitele nesledoval. Byl skloněný nad pergamenem a už dopředu věděl, že mu to nepůjde. Během svého soustředění mu však nemohlo uniknout, jak si jeho profesor výklad užívá. Ach ano, vždyť celou dobu, co učil v Bradavicích, toužil vyučovat obranu proti černé magii a dnes se konečně dočkal.
Po dvou hodinách….
,,…A protože tu není nikdo, na koho byste mohl použít útočné zaklínadlo…“Tmavé oči zavadily pohledem o Harryho úšklebek. ,,Řekl jsem mohl, ne chtěl, Pottere. Je mi úplně jasné, na co myslíte. Odpověď zní Ne. Začneme jen lehkými kouzly. Teď si zkuste přivolat některou knihu z knihovny.“ Snape ukázal na jednu ze stěn, jež byla obložena dřevěnou knihovnou. Knížek tam bylo spousty, jedna vedle druhé. ,,Samozřejmě bez řečí. Snažte se na to jen myslet.“
Harry kývnul a zamířil hůlkou ke knížkám.,,Accio kniha.“ Pomyslel si – nic. ,,ACCIO KNIHA!!“ Zkusil si to přát urputněji, ale stále se nic nedělo. Naštvaně sklonil hůlku dolů.
,,Nejde to.“ Oznámil Snapeovi. Ten jen lehce švihl hůlkou a kniha mu přistála na dlani.
,,Omyl Pottere. VÁM to nejde. Teď budete pilně cvičit a rovnou vás upozorním, že dokavaď knihu nepřivoláte, nebudete obědvat.“
Harry se zatvářil, jakoby ho mučili. Nemůže ho připravit o kolejní body, tak ho připraví aspoň o jídlo, parchant! Vyčerpaně se opřel do pohovky a sledoval, jak Snape odchází z místnosti. Po chvíli trucování opět zaměřil hůlku na knihovnu…
,,Accio kniha!!!!“
Po třiceti minutách…
,,Nemůžu za to.“
,,Ne?“ Vyštěkl Snape a prohlížel si ten neuvěřitelný chaos, který tu ještě před jeho odchodem nebyl.,,Řekl jsem jednu knihu. Jednu Pottere! Ne celou knihovnu! Čemu jste na tom nerozuměl?“
Harry pokrčil rameny. Tvářil se, jakoby mu byl nepořádek, co způsobil, lhostejný. On za to prostě nemohl.
,,Dělal jsem, co jste mi řekl. Snažil jsem se přivolat jen jednu knížku, ale najednou se proti mně vrhly všechny a…“
Snape cosi úkosem zavrčel a ladným pohybem hůlky uváděl pokoj do původního stavu. ,,Neumíte se koncentrovat. Nedokážete ani ovládat vyrovnanost své vlastní magie, pane Pottere. Buď ji do kouzla nevložíte vůbec, nebo příliš mnoho a pak to takhle dopadá.“ Kritizoval chlapce Snape a mezitím se obývací pokoj perfektně uklidil.,,Jste sám sobě nebezpečný. Pokud se nebudete snažit, dopadne to tak, že místo svého nepřítele zmrzačíte sebe!“
,,Vůbec jste mi neřekl, že mám ovládat vyrovnanost magie, nebo co!“ Bránil se Harry.
Snape po něm vrhl zlostným pohledem.,,To jste se dozvěděl již v prvním ročníku. Proč bych vám to měl opakovat?“
,,Asi proto, aby mi pak knihovna nepadala na hlavu.“ Odsekl otráveně Harry.
,,Budete po škole Pottere.“ Oznámil Harrymu Snape.
≈ ≈ ≈
Být po škole za takových okolností bylo přinejmenším divné. Po dni stráveném výukou, procvičováním a posloucháním Snapeovo neustálých výtek, byl nakonec donucený být „po škole“, což u Snapea v podstatě znamenalo totéž, co školní trest. Učitel lektvarů ho hodinu před večeří dovlekl do druhého patra a vzal ho do své laboratoře kde bylo spoustu flakonků, nádob, kotlíků a poliček s nejrůznějšími přísadami do lektvarů. Harry si musel stoupnout ke zdi k jednomu ze tří pracovních stolů a přebírat čerstvé a shnilé tlustočervy do lektvarů. Zvedal se mu z toho žaludek a byl si jistý, že večeři dnes vynechá. Zatímco se s odporem prohraboval slizkými živočichy, Snape stál za stolem na druhém konci místnosti a vařil nějaký svůj složitější lektvar. Panovalo mezi nimi trapné ticho, dokud Harry nepromluvil.
,,Pane?“ Oslovil ho a snažil se, aby to neznělo nijak útočně, nebo zaujatě. Prostě jen obyčejné, úctou znějící “pane“.
,,Co chcete Pottere?“ Vyjel po něm Snape a dal mu tím jasně najevo, že nechce být rušen. Harry se ovšem nedal odradit.
,,Chtěl jsem se vás na něco zeptat…“ Řekl potichu a uslyšel, jak Snape možná až příliš hlasitě usekl housence vláskovité hlavu. Neodpověděl.
,,Víte, včera, když jsme byli u Dursleyových…“ Snape konečně vzhlédl. Jeho výraz dokazoval, že pochopil, kam tím Harry míří a ani trochu se mu to nelíbí.
,,…Zastal jste se mojí matky.“
,,To jste musel mít další halucinaci Pottere. Nic takového jsem neudělal.“ Zapíral klidně Snape. Tvář úplně prázdná.
,,Žádná halucinace, viděl jsem vás!“ Harry rozhodně zavrtěl hlavou. ,,Málem jste tetu Petunii zabil, protože řekla něco zlého o mé matce! Držel jste hůlku u jejího krku a vyhrožoval jste jí.“
,,Nebuďte malicherný.“
,,A vy mi nelžete.“ Vrátil mu to hbitě Harry. ,,Vím, že jste se mámy zastal. Jen nechápu proč.“
,,To je normální. Nechápavost je vaše dominantní vlastnost, smiřte se s tím a neotravujte mně.“
,,Proč mi to nevysvětlíte?“
,,Není mojí povinností vám cokoliv vysvětlovat Pottere. Uvědomte si to!“
,,Nadával jste jí do mudlovský šmejdky!“ Prohlásil Harry a tím vytáhl na povrch téma, které bylo absolutně tabu, Snapeovo vzpomínky. Vzpomínky, které měly zůstat navěky schované v myslánce. ,,Neměl jste jí rád. Proč jste se jí zastal? Co se mezi vámi stalo? Zachránila vám život, jako táta?“
,,Začínám toho mít dost.“ Snape zbrkle odložil nůž, kvapně obešel stůl a došel až k překvapenému chlapci, který očividně nevěděl, co čekat. ,,Nic vám do toho není, Pottere. Nic, rozumíte?“
Harry hleděl zpříma do nazlobených očí. ,,Jakto, že mi do toho nic není? Je to moje máma!“
,,Tak? Protože je vaše matka, musíte do všeho okamžitě strkat nos? Sentimentální důvody podprůměrných jedinců jako jste vy, mě přece nemusejí nezajímat.“
,,Jenže vy jste o ní mluvil, jakoby…“ Harry se zarazil. Sklopil zrak, ba dokonce lehce zrudl. Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Snape aby měl někoho rád? Vždyť to bylo k smíchu!
,,Máte pravdu.“ Řekl nakonec a otočil se zpět ke svojí práci, jakoby vedle něj Snape vůbec nestál. ,,Nic mi do toho není.“
,,No výborně.“ Odfrkl si profesor. ,,Tak už buďte laskavě zticha.“ Dodal a ještě využil svojí pozice v jeho blízkosti, aby pečlivě zkontroloval Harryho dosavadní práci. Hned na to šťouchl prstem do sklenice vpravo. ,,Sem jste naložil nesprávného Červa.“
,,Cože?“ Harry k němu nechápavě vzhlédl.
,,Zajímáte se o hlouposti a nedáváte pozor na to, co máte. Vyndejte je a začněte znova. Ať to odsejpá.“ Po těch slovech ho opustil a vrátil se ke svému bublajícímu kotlíku. Harry si frustrovaně povzdechl. Potom rezignovaně vyklopil sklenici před sebe a začal pěkně od začátku.
Po deseti minutách to však nevydržel a opět přerušil tichý klid v místnosti.
,,Pane, mohl bych…?“
,,Dostat další sklenici? Ale jistě.“Přerušil ho profesor a než stačil Harry protestovat, měl na stole třetí várku odpudivých živočichů. ,,Poslužte si.“
,,Chtěl jsem mluvit o obraně proti černé magii.“ Zabručel a uraženě pohlédl na další várku tlustočervů.
,,Těžko věřit tomu, že by vás zajímalo něco jiného, kromě lumpáren a nesmyslné jízdě na koštěti.“
Harry jen zavrtěl hlavou, ale jinak Snapeovu sarkastickou poznámku ignoroval. Profesor tak dospěl k názoru, že ho Potter hodlá o něco požádat.
,,Chci se vás zeptat na jednu kouzelnickou techniku. Teda nevím přesně, co to bylo, ale vypadalo to fakt senzačně…“
,,Už se vymáčkněte.“ Přerušil ho Snape. Jeho tvář nyní halila světle fialková pára stoupající z kotlíku.
,,Promiňte… Totiž profesor Brumbál to použil proti Voldemortovi na ministerstvu kouzel. Manipuloval s vodou a s větrem... Dělal neuvěřitelné věci… a všechno řídil pohyby rukou. Ne, jako při mávání hůlkou, ale jako by měl všechnu sílu v dlaních. Jasně. Vím, že kouzla vyšla z hůlky, ale vypadalo to, jako když dirigent řídí svůj orchestr. V životě jsem nic podobného…“ Harry se zarazil. Podíval se na stoupající fialkovou páru a snažil se přes ni vyluštit, jestli ho Snape neignoruje.
,,Pokračujte.“ Vyzval ho, zatímco odměřoval půl misky stříbřitého prášku. ,,Já vás poslouchám.“
,,Dobře…no napadlo mně, jestli třeba nevíte, co to bylo.“
,,Samozřejmě, že to vím. Byl to nejvyšší stupeň levitačních kouzel. Brumbál to rád nazývá naprosté umění levitace.“ Děl Snape a Harry měl nepatrný dojem, jakoby v jeho hlase slyšel zájem a ochotu. Vzápětí sám sebe přesvědčil, že se mu to muselo zdát. Raději brzdil příliv naděje, neboť zklamání vždycky trochu bolí… S nádechem nabral odvahu.
,,Naučíte mně to?“
Jen co to řekl, pára nad kotlíkem změnila barvu na jedovatě zelenou. Skoro to vypadalo, jakoby kouř obkresloval Snapeovy myšlenky. Muž si dlouze povzdychl, nejspíš sbíral poslední kousíčky trpělivosti z koutů své nedotknutelné mysli.
,,Albus Brumbál a Voldemort jsou dva nejsilnější kouzelníci na světě, Pottere. A v dnešní době jsou také jediní, kteří tuto komplikovanou a velmi náročnou techniku kouzlení dokážou provést. Nikdo jiný to nesvede. Ne na takové úrovni.“ Zelená pára zprůhledněla. Konečně vzhlédl od stolu a podíval se na mladíka před sebou, který právě zápasil s jedním obzvláště nechutným tlustočervem. ,,Vy si myslíte, že je v mé moci naučit to vás?“
,,Mohlo by to být užitečné proti Voldemortovi.“ Navrhl Harry.,,Určitě by nečekal, že něco takového dokážu…“
,,Nikdo by od vás nečekal, že tohle dokážete Pottere.“ Prohlásil Snape a zamračil se na něj. Harry prstem rozpačitě dloubal do líně se kroutícího červa, čímž působil ještě neschopnějším dojmem, než jaký o něm Snape doposud měl. Hloupý a naivní! ,,Na takové kouzlení je třeba silná vůle. Trpělivost, vyrovnanost a velké množství magické energie. Vy jste líný, podprůměrný, netrpělivý lajdák. Nedokážete se soustředit a na čerpání tak ohromné síly nemáte dost zkušeností. Nehledě na to vaše dosavadní počínání mě drží v přesvědčení, že s vaší nevyvážeností by takové schopnosti skončily naprostou katastrofou.“
,,Dokážu to.“ Harry si stál za svým. ,,Budu se řídit podle toho, co mi řeknete a povede se to.“
Snape chvíli mlčel, zamyšleně si chlapce prohlédl.
,,Fyzicky na to rozhodně nestačí… Příliš drobný a na svůj věk až nepřirozeně hubený. Naivní, nanicovatý, bez jakékoliv bouřlivé emoce…“ Ano, záporů viděl profesor neskutečně mnoho. Ale možná že neuškodí, když si chlapec-který-přežil uvědomí, že nedokáže všechno…
,,Slyšel jste, že by u toho Brumbál, nebo Temný pán vykřikoval kouzelné formule Pottere?“
Harry nechápal, nicméně odpověděl.
,,Ne, pane.“
,,Správně. Neverbální zaklínadla jsou základ všeho. Vy jste ještě nedokázal ani obyčejné přivolávací kouzlo, aniž byste držel jazyk za zuby. A když už jsme u toho, Pottere, měl byste si pravděpodobně uvědomit, že i když v mysli inkantaci hulákáte, není vám to nic platné. Ani psí oči vám nepomůžou, když neumíte pracovat se svojí silou. Nesmíte myslet na jméno zaklínadla. Musíte se soustředit na svůj cíl. Takže… pokud chcete zkoušet pokročilá levitační kouzla, ukážete mi nejdřív perfektně provedenou útočnou kletbu a protego. Bez inkantace. Potom a teprve potom jsem ochoten učit vás něco dalšího.“
V zelených očích se blýsklo nadšení.
,,Vážně?!“ Očividně nečekal, že se u tohoto muže dočká jakéhokoliv souhlasu.
,,Ve skutečnosti je velmi pravděpodobné, že se moc daleko nedostanete. Nicméně zkoušením této techniky, byste mohl doplnit svoje zjevné nedostatky. Navíc to zabere veliké množství času, takže je větší šance na úspěch, když začnete co nejdříve. Možná že se vám do roka podaří alespoň bez dotyku oloupat banán.“
Jen oloupat banán? To neznělo tak senzačně, jako lákavé dirigování všech živlů, ale Harry byl pro tuto chvíli naplněn takovým nadšením, že překypoval sebedůvěrou. Sám sebe viděl, jak dlaněmi rozděluje černé moře, div ne tichý oceán. (pozn.aut.: Mojžíšek :3)
≈ ≈ ≈
Byla hluboká noc. Vítr lehce bušil do skla pootevřených oken, závěsy se trochu zdvíhaly a vlnily…. Pokoj byl ponořen do noci a záře dorůstajícího měsíce… Krásnou, téměř mírumilovnou noc však rušily tiché, bolestné steny. Chlapec se křečovitě napjal a zvrátil hlavu do polštáře…
Zase…
Bylo to tu zase…
Omráčená tvář přítele…klesající tělo Siriuse…bolest, strach, výčitky. Tolik utrpení a špatných pocitů…perfektní bitevní pole, bezpečné útočiště pro největší zlo.
,,Harry…“
,,Nh… n-ne…“
,,Jsme stejní Harry Pottere… Pusť mně k sobě…“
,,Nech mě být…“
Prudké zkroucení drobného těla…
,,Harry…“
,,AAArh!“ Látku smočil pot, nehty se zaryly do měkké látky.
Sirius…Cedrik…Skleněné koule tříštící se na kousky….
Lehký dotyk, Vrásčitá dlaň na rameni…
,,Harry probuď se.“
,,Ne…ne.“
,,No tak chlapče!“
Dvě staré dlaně na ramenou. S chlapcem něco zatřáslo…
,,Harry!“
Víčka vystřelila vzhůru, zelené oči se do široka otevřely. Harry teď hleděl na starého vousatého muže. Pomněnkové duhovky starostlivě těkaly po překvapené tváři.
,,No tak, už je to dobré…“Konejšil ho známý hlas. Tak přívětivý, tak jemný!
,,Profesore?“
Chlapci chvíli trvalo, než se zorientoval a uklidnil. Brumbál trpělivě čekal. Věnoval mu laskavý úsměv a pustil jeho ramena. Potom se narovnal a krátce se podíval po místnosti.
,,Je to tu vážně útulné, že ano?“ Prohlásil spokojeně. V jeho hlase Harry slyšel hrdost, jakoby pokoj sám postavil.
Harry se už napůl vzpamatoval. Posadil se a promnul dlaní horké čelo.
,,Říkal jsem si, že tě konečně navštívím. Profesor Snape mi předal tvůj dopis a já myslel, že bys se mnou radši mluvil osobně. To je od tebe moc hezké, že chceš svůj dům přenechat řádu, Harry. Rozhodně to bude užitečné.“
,,Pane profesore… Opravdu mě mrzí, co se stalo. Nechtěl jsem…“
,,Já vím, Harry. Jsi pod tlakem, to je pochopitelné. Nezlobím se, že jsi skočil pod vlak. Čas od času je každý v pokušení…ač tvůj pokus o sebevraždu řadím mezi ty nejoriginálnější. A ty jsi po svém otci velmi impulsivní.“ Ředitel Bradavic rozpustile zamrkal.
,,Ale já tam nechtěl skočit.“ Namítl potichu Harry. Nikdo mu zatím neuvěřil, že se nechtěl zabít, ale Brumbál by snad mohl… Aspoň on, Merline!
,,Nu což, teď už na tom nezáleží. Proti zákonům ministerstva holt nic nezmůžeme. To ale neznamená, že se přestaneš vzdělávat. Jak se dnes potvrdilo, Voldemort tě hledá, tak bys měl být připravený…“
,,Ale…ehm pane? Proč je tu se mnou zrovna Snape?“
,,Profesor Snape.“ Napomenul ho ředitel. ,,Ach, ovšem. Četl jsem tuhle otázku ve tvém dopise a máš naprosté právo to vědět. Samozřejmě vím, že si spolu příliš nerozumíte. Ale věř mi Harry, Severus je dobrý člověk. Jen si své dobré stránky schovává příliš hluboko. Na světě není nikdo, kdo by byl pro tvou výuku vhodnější. Potřebuješ člověka, který je na naší straně, ale zároveň má s Voldemortem svoje zkušenosti…“
,,Proto jste vybral jeho? A jste si opravdu jistý, že je na naší straně?“
,,Tomu muži bezmezně důvěřuji Harry.“ Brumbál se lehce zamračil. ,,I v tuto chvíli, kdy si tu povídáme, riskuje život za Fénixův řád. Kromě toho má skutečně pozoruhodné znalosti v Obraně proti černé magii. A řekl bych, že jestli se chceš opravdu učit naprosté umění levitace, dostal jsi toho nejlepšího učitele.“
,,On vám řekl…?“
,,Ovšem. Mluvil jsem s ním docela nedávno. Upřímně nebyl příliš nadšený z tvého zájmu o Hipogryfa…“
Harrymu poklesla ramena.,,Takže tu nemůže být?“
,,Drahý chlapče! Můžeš si s ním dělat co chceš, je přece tvůj. Osobně si sice myslím, že to byl jen úspěšný pokus rozčílit svého profesora, ale nic proti tomu nenamítám. Možná že Severusovi trocha té společnosti navíc prospěje, a mně to náramně pobaví.“ Další spiklenecké mrknutí.,,Hagrid ho sem dopraví někdy příští týden, tak se o něj hezky starej a hlavně s ním neděs vaše sousedy.“
,,Děkuju, pane. Asi to nebude znít nejlíp, ale říkal jsem si, že by to tu bylo snesitelnější, kdyby tady byl…“
,,Naprosto ti rozumím.“ Usmál se chápavě Brumbál.,,I já chtěl mít ve tvém věku domácího mazlíčka. Tehdy to byl, tuším, Norský ostrohřbetý. Jako mládě je vskutku neodolatelný.“ S potěšením sledoval Harryho pobavení.,,A náš šafář Hagrid se dodnes pokouší propašovat do svojí hájovny podobně rozkošná stvoření…“
,,No jo!“ Zasmál se Harry.,,Ale Chloupka bych tady vážně nechtěl.“
,,Myslím, že v tomhle by s tebou profesor Snape souhlasil.“
Harry se velmi rychle zase zasmušil.,,Nemyslím, že spolu budeme vycházet, pane. Nikdy mně neměl rád, to přece víte.“
,,Ano, ale oba přece víme, proč tomu tak je, Harry.“
,,No jasně, připomínám mu tátu. Není den, aby mi nepřipomněl, jak příšerně se mu podobám.“
,,Ty ale víš, že to tak není, že ano? Viděl jsi Severusovy vzpomínky.“ Starý muž si pohladil dlouhý plnovous a přistoupil k němu blíž. Zlehka se dotkl jeho ramene.
,,Máš laskavou a obětavou povahu po svojí matce. Ukaž mu to, Harry. Určitě to dřív nebo později pochopí. Pokud s ním budeš donekonečna bojovat, nikdy si to neuvědomí.“
,,Já vím, ale…“ Náhle sebou Harry cukl, na něco si vzpomněl.,,Můžu se vás na něco zeptat?“
,,Na cokoliv.“
,,Dobře…víte, včera jsme byli u Dursleyových a on…no hádal se s tetou Petunií, vyhrožoval jí, protože řekla něco zlého o mojí matce.“
,,Och!“ Vydechl Brumbál. Jeho oči se najednou příliš intenzivně zajímaly o stěnu za Harryho zády.
,,On mi to odmítá říct, nevíte, co se mezi nimi stalo? Zachránila ho, jako táta? Něco jí dluží? Vy to víte, že jo?“
,,Ano…“ Přikývl pomalu ředitel.,,Vím to.“ Potvrdil, ale nepokračoval.
,,Co…? To je to tak tajný? Předtím jste mi přece řekl, jak to bylo mezi ním a mým tátou…“
,,Tohle je jiné, Harry. Pokud ti to neřekne profesor Snape, já ti to říct nemohu. Ranilo by ho to.“ Teď byl Harry ještě zvědavější. Každou buňkou svého těla toužil znát pravdu. Ctil však starého ředitele a tak se rozhodl netrápit ho zbytečnými prosbami. Věřil, že Brumbál ví, jak mu na každé informaci o jeho rodičích záleží, on mu rozumí. Kdyby to nebylo pro toho parchanta tak důležité, jistě by mu to bez váhání prozradil. Harry to pro tentokrát vzdal. Ovšem jenom protentokrát. Byl připravený to tak nenechat. Kdepak! Možná se pokusí chovat se slušně a Snape se smiluje. Nebo objeví nějaké hypnotické zaklínadlo, pod jehož vlivem mu to dobrovolně vyklopí… Nějak to přece jít musí, vždyť má tolik času!
Rezignovaně kývl hlavou, jakože rozumí. Beztak ho napadla další otázka.
,,Mohl byste mi ještě říct, kde vlastně jsme? Snape…ehm profesor Snape to definitivně tají. Začaroval kliku, takže se nedostanu ani před dům.“
,,Ale jistě!“ Starému muži ve smaragdovém hábitu se viditelně ulevilo, že opustil křehké téma “Lily Evansová“ a spokojil se s praktičtější otázkou. Modré oči se v měsíčním světle vděčně zatřpytily. ,,Pojď, ukážu ti, kde bydlíte.“
Harry nadšeně vyskočil s peřin a následoval Brumbála chodbou ke dřevěným dveřím s květinovou řezbou. U dveří se starý muž zastavil, namířil špičku hůlky ke klice a něco nesrozumitelného zamumlal. Pak už dveře bez problému otevřel.
Harry udělal krok v před a bosými chodidly zůstal stát na samém prahu dveří. Ředitel vytáhl z kapsy malý přístroj. Harry netušil, že ho měl u sebe i v den, kdy ho předal do péče tety a strýce. Byl to Brumbálův zatemňovač. Pevně ho uchopil v dlani, zacvakal s ním a drobná světýlka si našla přímou cestu ke své lampě. Ulice se pomalu vykreslila v dál. Harrymu se okamžitě vyskytl výhled na klasickou alej s rodinnými domky. Ulici lemovaly dva pruhy dlážděného chodníku, mladé jabloně, ploty a lampy…
,,Vítej ve Zvonkové ulici.“ Zaševelil hrdě Brumbál. ,,Jena z nejzachovalejších čtvrtí, na kraji Londýna.“ Harry se zmohl jen na ,,Paráda!“
,,Úmyslně jsem vybral něco odlehlejšího. Kolem dokola bydlí jen samí mudlové a celý váš dům je pod fideliem. Nalézt ho dovedete jen vy a já.“
Harry se rozhlížel po dlouhé ulici a snažil se zjistit, kde je jí konec.
,,To je marné, chlapče. Pokud by ses po ní vydal pryč, vrátíš se zas z druhé strany přesně tam, kde právě stojíš.“
,,Cože? Jak to?“
,,Jen další ochranné kouzlo, Harry. Copak ti nebylo divné, že neslyšíš žádná auta, ani sousedy, jak se baví za okny? Jste pro ně v podstatě neviditelní. Dokud kouzlo profesor Snape nezruší, uvidí mudlové jen to co je akceptovatelné. Trochu jako paradox. Bude se ti to náramně hodit, až tady bude tvůj Hipogryf.“
Harry v tu chvíli nemyslel na Klofana, ale na to, že je v pasti. Když bude chtít utéct, jak se odsud dostane? Ujde po té nekonečné ulici pár kilometrů, pak přijde Snape, zruší kouzla a on se objeví před domem, jako by neušel jediný metr?
,,Budu mít vůbec nějakou svobodu?“ Nahlas tu myšlenku nevyslovil, jen ji sebou nechal protéct. Mrazila a naváděla k pláči. Situace byla vážně zoufalá. Styděl se za svoji sebelítost, ale připadalo mu to tak nespravedlivé…
,,Vím nad čím přemýšlíš, Harry. Je pochopitelné, že se ti to nelíbí, ale není to tak zlé, jak to vypadá.“
,,Vážně?“ Harry se hořce usmál.,,Bradavice byly můj domov.“
,,Já vím. Je to smutné, když student považuje za svůj domov školu. Nikdy si nepoznal, jaké to je mít rodinu a je to především moje vina, odpusť mi.“
,,Vaše vina?“
,,Ach ano, já rozhodl o tvém svěření do péče Dursleyových a to i přestože jsem byl varován, jací jsou. Byl jsi nejslavnější chlapec v kouzelnickém světě Harry. Nechtěl jsem, abys vyrostl uprostřed toho všeho.“
Harry mlčel. Co se na to dalo říct? Měl by se zlobit? Nešlo to. Jediné, nad čím přemýšlel, bylo, jak by asi vypadal jeho život, kdyby se tehdy Brumbál rozhodl jinak.
Vrátili se zpátky.
,,Profesor Snape je teď u Voldemorta?“ Napadlo najednou Harryho. Vzpomněl jsi, jak brumbál tvrdil, že právě riskuje život.
,,Ano. Je teď s ním.“
,,A nemůže si tak zjistit, že bydlíme spolu?“
,,Severus je, jak jistě víš, nepřekonatelný v nitrobraně. Problém vidím spíš u tebe, chlapče.“
,,Jak to myslíte, pane?“
Brumbál doprovodil Harryho do ložnice, a upřel na něj své pomněnkové oči. Byly plné starosti.
,,Měl by si mu říct, že se o tebe stále pokouší.“
Brýlatý chlapec sklopil oči k zemi. Z nějakého důvodu věděl, že k tomu dojde. Nechtěl to.
,,Vím, že se ti do toho nechce. Není divu, po tom fiasku minulý rok. Jenomže pokud to nepřestane, ohrozíš vás oba. Pokud v tom Voldemortovi nezabráníš, najde vás.“
,,Řeknu mu to. Slibuju.“
,,Já vím, že ano.“ Starý muž se usmál. ,,No, pokud je to všechno dovol, abych se vrátil do Bradavic. Spánek nepočká.“
,,Ještě jenom…“
,,Ano?“
,,Mohl bych vidět Rona s Hermionou? Nebo jim alespoň napsat? Budou se divit, kam jsem se poděl…“
Brumbál zneklidněl. Na pár sekund semknul rty.
,,Nejsem si jistý, jestli je to rozumné, Harry. Prozatím by to asi nebylo bezpečné. Ale rozmyslím si to a dám ti vědět, ano?“
,,Dobře.“ Harry jen zklamaně přikývnul. Jsem vězeň, uvědomil si. Definitivně odtržený, oplocený, ztracený. Překonal svoje vnitřní pocity a zdvořile se s Brumbálem rozloučil. Jakmile starý muž zmizel v plamenech, svalil se vyčerpaně zpátky do postele. Nikdy dřív neměl vůči Brumbálovi žádné námitky, ale dnes…Dnes se s ním chtěl pohádat. Nesnášel, že se Brumbál tvářil, jako by bylo vše v pořádku. Chtěl mu říct, jak bezradně se cítí. Možná že je důležitý, ale připadal si, jako by nikoho nezajímalo, že by chtěl dělat svá vlastní rozhodnutí. Měl na ně vůbec právo? Mohl si je dovolit?
Tak sám…
Komentáře
Přehled komentářů
Krása! Aby nebol Harry OOC, tak presne sko píšeš : musí mať podnety na rozmýšľanie, nie na rozčuľovanie sa. Tiež som čakala, že záchranár z nočnej mory bude Severus, ale nakoniec Harry od Albusa dostal presne tie podnety na rozmýšľanie, takže je to OK! :D
====
(weras, 29. 3. 2013 17:17)Skvěla kapitola! Harryho prostě musí něco nakopnout.Snad mu rozhovor s Brumbálem pomůže a začne se snažit.Jsem moc zvědavá na další děj!!!
:)
(Adelaine, 28. 3. 2013 18:09)
To je přesný, když tě ignoruje někdo, kdo je tak omezený a blbý, jako jsou Dursleyovi, dá se to v určitém věku vnímat už jako pochvala, kdežto když to dělá někdo, kdo si zaslouží třebas jen pochybný respekt, tak je to horší než trest.
Já jsem ráda, že Harryho vzbudil Brumbál, teď by to bylo na ty dva moc brzo! Snape by mu spíš vychrstl sklenku studený vody do obličeje... A taky konečně tam zaznělo: Jak mu můžete věřit?! Jupí!:P
Harryho dopis je neobratný a Harry se chová jako drzý puberťák, což se mi na jednu stranu líbí, protože je to prostě autentický, na druhou stranu mám touhu půjčit Severusovi na něj palici, protože je občas k něvydržení:D
-
(belldandy, 11. 2. 2013 12:25)
Překlepy: Snapeovo vzpomínky - Snapeovy vzpomínky, Ať to ocejpá . Ať to odsejpá?
Já si na téhle kapitoly troufnu vypíchnout jeden detail. moc se mí líbilo, jak je napsán Harryho dopis. Tak trochu jednoduše a neobratně. Protože ze zbytku textu vidím, že sama se s přehledem zvládáš vyjadřovat složitěji, nemyslím, že to je nedopatření. :) Myslím, že právě tak bych to čekala o mladého kluka, který určitě nebude žádný spisovatel.
A ještě, co mě pobavilo. Když měl Harry noční můru a vzhledem k tomu, že vím, že jen oni dva jsou sami doma a zároveň pod vlivem všech těch příběhů, co jsem už přečetla, jsem samozřejmě v první chvíli čekala, že ho přijde utěšit Snape. Byl to takový pěkný vtípek, a zároveň mi to přišlo velmi případné rozřešení, když se ukázalo, že je to Brumbál.
Re: -
(TruTru, 11. 2. 2013 13:30)
Jo děkuji, hned to opravím, poukud to teda najdu :D
Děkuju! Ano, nedopatření to nebylo :) Nebyla jsem si sice jistá, že by to napsal zrovna takhle, ale po tom , co jsem si přečetla nějaké jeho vyjadřování v dopisech, v knihách, takže je opravdu poklona, že v tom, někdo vidí Harryho :3
Jo, já vím :) A být na místě čtenáře, obzvláště nějaké hodně zaryté snarry fanynky ( což jsem ) byla byl dost naštvaná, že Harryho utrpení Severus ZASE prošvihl! Chtěla bych se praštit! :D Ale já si to prostě šetřím :) Jsem si vědoma Romantického maxima takové utěšující scény a tak ji plánuju trochu dramatičtější a rozepsanější :D Brumbál tam by, aby konečně Harrymu zodpověděl a nezodpověděl ty jeho otázky (kromě té pyžamové, samozřejmě :3) Harry se ještě někdy v průzkumníka promění :D
Re: Re: -
(belldandy, 11. 2. 2013 19:14)Takhle je to mnohem lepší. Já věřím, že Severus svou šanci ještě dostane.
:-)
(Mája, 6. 2. 2013 23:01)Brumbál moc neuklidnil, ani nic neprozradil. No alespoň s tím Klofanem to bude trochu zajímavé. A Brumla se bude bavit... Na to jsem zvědavá. Tak honem spěchám dál...
...
(Sitara, 4. 2. 2013 1:05)Úplně jsem té povídce propadla... a vrním si tu blažeností :-) Je to opravdu strhující příběh. Skvěle jsem se bavila ;-)
***
(arkama, 2. 9. 2013 18:40)