Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog

7. 12. 2012

Victoria Silvia Salazarová byla hrubě postrčena kupředu. Černé vlasy, jenž jí byli násilím odříznuty, ji vlály v krátké délce kolem hlavy a šimrali jí na krku. Bosá chodidla šoupala o hrubé kamení a uschlé obilí. Drobné pozůstatky ještěří kůže se jí pletly mezi prsty u nohou.
Je sucho. Dřevo bude dobře hořet. Oznámila sama sobě bez jediné známky zoufalství. Vzápětí ji zas strčili do zad. Kdyby nebyla vedena řetězem, nejspíš by už stokrát upadla. Hloupí, pošetilí lidé! Mnozí z nich sami nevěří, že dívka kterou vedou na hranici je skutečná kouzelnice. Byla donucena ke svatbě, docunena k donošení dítěte, donucena k uspokojování choťě, ale nikdo ji nemohl donutit, aby ho navěky milovala. Jako trest za její zradu ji usvědčil z čerodějnictví. Dívka byla na svůj mladý věk velice sečtělá a příliš chytrá pro tuhle nemilosrdnou dobu a primitivní společnost. Na jejích rtech se vytvořil nepatrný úšklebek naprostého znechucení. Jakoby na celém světě byli jenom čarodějnice! Nejspíš si své potomky vyvařují z lektvarů, jestliže mají všichni pocit, že neexistují také čarodějové! Těžce si povzdychla. Její manžel byl také čaroděj a byl na svoji krev náležitě hrdý. Ovšem v dnešní době byli muži z kouzelnického světa raději neviditelní. Sem tam zatahali za správný provázek, občas někoho zakleli, nebo vydírali a zachovali si dostatečnou úroveň na to, aby zůstávali nedotčeni mudlovskou chátrou. Pokud měli na někoho setřást břebeno své krve, hloupý strach vesničanů, či politické neshody, odsoudili ženu. Mnohdy dokonce zcela nespravedlivě zavraždili mudlorozenou. Ona byla čarodějka, alespoň sama sobě to nepopírala. Jenže sic uměla kouzlit, nikdy toho nevyužila proti bezbraným. To muži vynalezli nepromíjitelné kletby, to muži si zahrávají s nejčernější magií, ale nakonec jsou to také muži, co stojí v pozadí a hledí na hořící tělo odsouzené. Její kroky k hranici doprovázela ohromná vřava, cinkání a mlácení vidlí, lopat, oštěpů...
,,Upalte jí!"
,,Čerodějnice!"
,,Zaklela mi dítě!"
,,Posedla mého jediného bratra!"
Neposlouchala je. Všechny výkřiky splývali do jediného buránského rámusu. Jak jsou ti lidé pošetilí! Jak se mě bojí! Všechna vina padala na jednu jedinou osobu. Proč by posedla tak ošklivého muže, jako byl bratr té staré ženské? Proč by zaklínala nevinné dítě? Proč si všichni myslí, že by ji to stálo za námahu? Ach, jak byla znechucená!
Vůbec nevnímala, jak hrubě s ní zacházejí, když ji přivazovali. Pod ní plno dříví, a ona už teď věděla, jak veliký a slavnostní to bude oheň! Bože, jen ať neprší. Nepřipravíš přece všechny ty oči o takovou podívanou! Pomyslela si vrhajíc letmý pohled do oblak. Ach! Jaké to tam asi bude? Hleděla na modrou oblohu, nechala se vábit sluncem, hladit tváře paprsky...
,,...Proto jsme rozhodli takto. Pokud je skutečná čarodějnice, možná že dnes uteče, ale spravodlnost ji včas dostihne! V dnešních dnech je obzvlášťě důležité vědět koho se musíme bát. Abychom příští léta přežili ve zdraví a v pokoji. Tuto ženu odsuzuji k věčnému zatracení bez své milované rodiny.....Pokud ovšem podlehne posvěceným plamenům, nechť je svobodná a čistá. Její ostatky budou uloženy s náležitou úctou." Pravil kněz a dívka v duchu zabrečela nad tou ohavností. Pokud není čarodějka, zemře. Pokud je, necháme ji jít, hlavně že si dokážeme pravdu! Nechutné! Jakoby už některá doopravdy utekla! Jak by mohla? Když ji sem přivedli téměř nahou? Co jen zmůže bez hůlky? Co zmůže svázaná a bezbranná? Hloupí, hloupí lidé. Jen intriky a lži! Svět už dávno není takový, jaký si ho přejí. A lidé s čaroději už nebudou žít v míru....už nikdy, nikdy víc.
Dívka sledovala, jak zapalují uschlé dřevo kolem ní a poprvé jí stekla slza po tváři. Ne však ze strachu, nebo bolesti, ale z lítosti nad všemi ostatními, kteří tu zůstanou. Lidé se nechají kouzelníky manipulovat, zabíjí kvůli nim nevinné. Je možné, že lid zachvátí otroctví, nemoci a válka bez skutečných vůdců. Všechno jsou to jenom loutky. Tak to skrátka je. Nenasytnost a touha po moci...Silní a slabí, krutí a zbabělí...Takhle to tedy skončí. Pochopila. Obyčejní lidé se nechají kouzelníky vyhladit. Viděla to před sebou jako malbu na plátně...a to už doopravdy plakala. Necítila ani jak jí slézají nehty u nohou i s těmi drobnými pozůstatky z ještěrek. Necítila, jak jí plamen polyká nohy a zapaluje ten zbytečný kus hadru, co zakrývá její přenádherné tělo. Necítila nic, jen žal. A ve chvíli, kdy chtěla vykřiknout svou lítost do celého světa, spatřila namodralou záři, jak pomalu vychází z hlubokého lesa. Brzy se záře objevila na mítině. Ladné, téměř vznášivé pohyby a perleťová stopa táhnoucí se vzduchem. Byl to patron! A ne jen tak ledajaký. Byl to patron Živé brány. Jednorožec. Nejčistší a nejlaskavější stvoření tohoto věta. Naplněn vším krásným a čistým vsoupil mezi překvapené vesničany, jakoby chtěl přednést vše, co měla dívka na srdci. Jeho zář osvětlovala všechny obličeje, co tam kolem byli ve svých nejhorších a nejšpinavějších myšlenkách. Kouř Victorii brzy celou zahalil, rozkašlala se, ale stále viděla jasné světlo prvotního patrona. I přes tu bolest na těle se začala usmívat. Nikdo však její úsměv v kouři nespatřil.
,,Udělej to, prosím!" Zasténala skrz vyprahlá ústa. Kouř do nich vnikl a znovu ji rozkašlal. ,,Zavři bránu Sulieli ! Jednou se podaří ji znovu otevřít, vím to!" Dívka se znovu rozkašlala, a než její tělo pohltily plameny, zalkla se v dýmu stoupajícím k oblakům. Zářící zvíře směr kouře následovalo a laskavé oči ji provázely výš.
Jaké to tam je, Victorie? Kolik je v nebi patronů?
Potom se rozhlédlo po překvapených smrtelnících a s mohutnou ozvěnou se jeho tělo rozplynulo mezi ně. Zaklínadlo, které bylo jako podpis pod andělskou úmluvou, prosvištělo vzduchem a všichni přítomní se ve stejném okamžiku sesunuli k zemi.
Obliviate
Stejné světlo zazářilo všude po světě. Victorie měla pravdu. Přišel čas Živou bránu uzavřít.

graphics-posing-girl-in-fire-1--1-.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zajímavé

(Anonymka SS, 15. 1. 2015 17:05)

začíná to velmi dobře! jsem zvědavá co bude dál

-

(Efox, 13. 2. 2013 15:58)

Zní to dost dobře, jdu číst!