Jdi na obsah Jdi na menu
 


11.kapitola - Tabula Rasa

1. 7. 2013

 

Bylo to vůbec poprvé, co se přemístil sám. Bylo to příšerné. Jakživ mu nebylo tak špatně. Ležel na neznámé ploše obličejem k zemi, a bál se třeba jen zvednout a rozhlédnout. Nebyl si jistý, že chce vůbec vědět, kam ho přenášedlo odneslo. Přenášedla mají ve zvyku odnést člověka i na druhý konec zeměkoule. A Draco u sebe neměl žádné jídlo, ani peníze. Byl na neznámém místě jenom v teplácích, županu a pantoflích.
Přes stisknutá víčka k němu nedoléhala žádná teplota ze slunce. Nevěděl ani, jestli je na tomto místě den, nebo noc. Upřímně doufal, že se neprobudí do tmy.
Otevřel oči, zamrkal. Tma tady nebyla. Narovnal se do sedu a rozhlížel se kolem sebe. Trčel v nějaké uličce. Protější stěny i podlaha byly bílé jako čerstvý sníh, rovné a pravidelné, takže to působilo dojmem, že se nachází někde v budově. Když se však podíval vzhůru, uviděl našedivělou oblohu. To jistě nebyl žádný kouzelnický strop. Nějaký blázen staví kanceláře pod širou oblohou.
Vedle něj ležela, jakoby se nechumelilo, malá korunka. Ačkoliv to byl risk, byla tu alespoň malá naděje, že když jí znovu chytne, vrátí se zpátky. Zkusil se jí dotknout a nic se nestalo. Ignoroval poloviční úlevu s polovičním zklamáním a diadém odstrčil stranou. Měl by se zvednout a najít nějaké dveře. Za nimi bude buď místnost, nebo venkovní svět. Zjistí tak alespoň kde to vlastně je.
Postavil se a vydal chodbou přímo za nosem. Během chůze se systematicky ohlížel na jednu i na druhou stranu, aby náhodou něco nepřehlédl, ale stěna byla pořád stejně chudě bílá, obloha smutně šedivá a nikde žádné dveře, žádné okno. Šel rovně až příliš dlouho, aniž by narazil na odbočku. Pomalu začínal mít pocit, že chodí v kruhu, pořád dokola, jenom si to neuvědomuje. Ta hloupá ulička je přeci zatraceně symetricky rovná! Ani trochu se nestáčí do leva, nebo doprava.
Draco vytáhl z županu svou hůlku a namířil na bílou zeď.
,,Bombarda maxima!“ Zvolal. Z hůlky vystřelil oslnivý paprsek, síla zaklínadla ho odhodila zády na protější stěnu, ale místo na které zamířil, ve výsledku téměř nepoškodil. Když se prostorem rozestoupil pach spáleného zdiva a kouř, neviděl tam nic, než malou prasklinu. Se skleslými rameny hůlku strčil za opasek. Nic moc, pomyslel si. Tohle zaklínadlo dokázalo rozbořit i kamenné hradby Bradavic a tady si neporadí s obyčejnou zdí? To je každopádně podezřelé. Ale i ta drobounká prasklinka pro teď postačí. Vydal se znovu uličkou a díval se vedle sebe, přesně do úrovně, kde prasklina vznikla. Po nějaké době se rozeběhl. Běžel stále rychleji a zoufaleji. To přeci není možné! A pak se jako uhozený zastavil. Zhluboka oddychoval, rukama se zapíral o kolena.
Ty jsi přece idiot! Zaklel v duchu. Kdybys běhal pořád dokola, musel bys narazit na přenášedlo… Na tu malou korunku úplně zapomněl. Nedíval se sice na zem, ale byl si jistý, že na ni nenarazil.
Protřel si hřbetem ruky čelo a podíval se před sebe na nekončící, neměnící se chodbu.
,,Kde to sakra jsem?“ Vydechl a hned ho napadla příhodná odpověď. Tu však ze všech vznešených důvodů poslal ke všem čertům.

 

≈VP≈

 

Co je to se mnou? Pořád na něj civím. Musím přestat. Hned. Neposlouchám ho. A on se přitom tváří tak vážně, když přednáší o černé magii. Vsadím se, že to, co říká je užitečné. Mohlo by se mi to hodit. Měl bych ho poslouchat. Ach jo. Proč se ty rty tak málo hýbou? Takhle se nedá odezírat… A hele! Venku začíná padat sníh! Sněží! Dost! No tak ksakru, soustřeď se Harry. Poslouchej ho, Vnímej…
,,…tím pádem se může magická energie načerpat i vypotřebovat… Každý kouzelník pozná, kdy mu dochází síly… Šetřit kouzly, když nejsou potřeba, je jeden ze způsobů, jak…“
Pořád stejná místnost, pořád stejný pokoj. Hodiny, krb, knihovna. Zblázním se tu. Chci ven. Aspoň na chvíli. Chtěl bych se podívat na sníh. Zeptám se ho.
,,Pane Pottere!“
Ajaj. Nezeptám.
,,Mýlím se, nebo skutečně opět neposloucháte, co vám tu povídám?“
Harry se prstem poškrábal na kořenu nosu.
,,Promiňte, pane.“ Ani se neobtěžoval hledat výmluvy.
Snape zúžil zornice.
,,Omlouváte se mi? Vy se omlouváte, že nedáváte pozor? Kdyby stačila jen omluva, Pottere, pochybuji, že bych za celé ty roky v Bradavicích někoho odučil!“
Harry vyčaroval ten nejnevinnější pohled, pokrčil rameny.
,,Nudím vás?“ Pronesl mrazivě.
,,Ne, pane. To jen že… je brzo ráno, a začal padat sníh.“
,,Je deset hodin, Pane Pottere. To je na vás brzo?“
Místo odpovědi se jen ušklíbl. Zasněně se podíval z okna. Od toho pohřbu nikde nebyl. Oh, a zahrada se nepočítá.
,,V životě jste neviděl padat sníh?“
Teď zdvihl obočí, pomyslel si Harry, aniž by odpoutal pozornost od okna. Jen při té představě měl nutkání se usmát.
,,Je tam tak hezky, a já pořád trčím tady.“ Povzdechl si. Čím mrzutěji bude znít, tím větší shovívavosti by mohl dosáhnout…
,,A? Čekáte, že vás pustím ven, abyste si postavil sněhuláka?“
,,Mpf…“ Udělal Harry a s otráveným obličejem padl zády do opěradla.
,,Nechtěl byste mi prozradit, kdy hodláte dospět? Začínám být netrpělivý.“
,,Jsem dospělý.“ Bránil se. Jste slepý?
,,Vskutku.“
,,A co Vánoce? Ještě jste mi neodpověděl.“
,,Říkal jsem, že to nejdříve proberu s Brumbálem.“
,,Od jeho smrti jste s ním mluvil nejmíň třikrát. To jste se ho ještě nezeptal?“
,,Bohužel. Byl jsem nucen probírat s ním banality, jako je válka. Na to zásadní, ohledně vaší potřeby slavit vánoce, jsem poněkud zapomněl.“
Sarkasmus, odhadoval Harry.
,,Vy se ho nezeptáte, co? Vy nechcete, abych trávil vánoce u Weasleyových.“ Pak se drobně pousmál a nechal z pusy vyplout drzou poznámku. ,,To bych vám tak chyběl?“
Snape se zamračil. ,,Ujišťuji vás, že pokud by to bylo čistě na mě, poslal bych vás k nim na doživotí. Po pár letech byste ještě s láskou vzpomínal na můj výukový program.“
Na výuku ne, ale na vás… Ach!
Ta myšlenka přišla stejně nečekaně a nevítaně, jako spousta dalších, které na něj poslední dobou nelítostně útočily. Kruci. Mohl by ho tu chvíli postrádat? Je to jen pár dní! Byly by to skvělé prázdniny! Ron, Ginny, Hermiona, Lupin, Arthur, Molly… Spousta lidí, spousta smíchu, svoboda… Ale žádný zábavný sarkasmus. Žádné bizardní slovní přestřelky, žádný Snape.
Možná by mu to prospělo, trochu si od něj odpočinout. Vážně začíná být na hlavu, když si myslí, že bez něj chvíli nevydrží. Vždyť je to praštěný. A definitivně na hlavu.

Snape si ho zamyšleně prohlížel. Zdálo se mu, že poslední dobou vede časté dialogy sám se sebou, což bylo dost znepokojující. Na venek se přestal tolik projevovat a začal být víc opatrný. Už se s ním nepouštěl do zuřivých hádek. Jen ho tak nějak… provokoval. Zkouší, kam může zajít a jakmile cítí, že se blíží zenitu, zabrzdí a stáhne se. Těžko říci, zda tím něco sleduje, nebo se jen pokouší nějak zabavit. Ovšem představa, že by měl být jediným zdrojem Potterovi zábavy, se Severusovi ani trochu nezamlouvala.
Nadechl se, aby navázal na svoji přednášku, ale nestačil říct ani slovo, když v krbu divoce zaprskal oheň a z něj vylétl kouřící svitek. Donesl se až před jeho obličej, shodil ze sebe stuhu a rozvinul pergamen. Než se Severus nadál, hleděl na krátkou zprávu.

Sbalte si věci a připravte se na cestu. Budu vás čekat u Modrého pařezu

Přečetl vzkaz nahlas.
,,Brumbál?“ Zeptal se Harry. V očích se mu přitom zablýsklo. No ovšem.
,,Zdá se, že vaše prosby byly vyslyšeny.“Potvrdil. ,,Zřejmě máme na obzoru další viteál.“
,,Skvěle!“ Harry vyskočil z pohovky.,,Půjdu si zabalit věci.“ Ohlásil a energicky vypochodoval z místnosti.
Snape měl nepříjemný pocit, jakoby na něj dolehla nesnesitelná tíha čehosi neuchopitelného. Svět nemůže plout stále ve stejné rovině. Vždycky někam směřuje. Ať už to odmítáme sebevíc. Ta skutečnost je tak vyčerpávající…
Posadil se na křeslo. Prsty si přiložil na spánky. Takže další viteál…
Promítla se mu Harryho rozjasněná tvář. Ta průhledná radost, že s výukou končí a dostane se konečně ven…
Stále je to pro tebe vězení?
Skvěle, prohlásil nadšeně Potter.
Skvěle.

 

≈VP≈

 

Až do chvíle, než se přemístili, Harrymu vrtalo hlavou, jestli je ten zmiňovaný pařez vážně modrý. Když ho pak uviděl, se zklamáním zjistil, že je jen pokrytý lišejníkem. Obyčejný, průměrný pařez, na kterém ležela stará umaštěná pánev. Působilo to trochu komicky. Obzvláště na opuštěném písečném pobřeží. Moře bylo jen lehce rozvlněné, avšak vítr, který jím hýbal, byl chladný a vlhký. Harry se zachumlal do teplé bundy a následoval Snapea planinou. Ještě než se vůbec k tomu nenápadnému pařezu přiblížili, zahlédli na tom samém místě zelený maják. Ten maják se pohnul a pak jim dokonce zamával. Nemuseli by přistoupit už ani o krok blíž, aby jim došlo, že je to Brumbál.
,,Ahoj Harry.“ Pozdravil ho zvesela, když se oba dostali až k němu.
,,Pane!“ Harry nedokázal zakrýt radost, že ho zase vidí. Živého a skutečného. V celé své barevné kráse. ,,Moc rád vás vidím.“
,,Taky tě rád znovu vidím.“ S úsměvem pohlédl nejdřív na něj, pak i na Severuse. ,,Vás oba,“dodal.
Harryho by hrozně zajímalo, co celé dny dělá, když není v Bradavicích, a kde u všech všudy bydlí. Ale věděl, že na takové otázky není vhodná chvíle, tak si je nechal pro sebe.
,,Zavolal jsem vás, protože jsem na stopě dalšímu Viteálu.“ Začal.
,,Ano, to jsme pochopili.“ Snape se netvářil tak spokojeně, jako Brumbál, ani tak vzrušeně, jako Harry. Vypadal celou věcí spíš otrávaný. ,,Můžete nám o něm něco říct?“
,,Ach ano, samozřejmě! Ale nejdřív… měl bych začít od začátku.“ Prohlásil. Jednou dlaní si zamyšleně pohladil bílý plnovous. ,,Chtěl jsem vás toho tentokrát ušetřit. Doufal jsem, že znám jednoduší cestu. To se mi ale tragicky vymstilo. Podle všech informací, které se mi podařilo nashromáždit mohl být Viteál přímo v Bradavicích. Voldemort si vybíral předměty se silnou symbolikou a Diadém Roweny z Havraspáru odpovídal i jeho cestě do zahraničí, kde jej pravděpodobně hledal. Když se tu po letech opět ukázal, aby mně požádal o místo učitele obrany, měl výbornou příležitost Diadém schovat v Bradavicích… V jediné komnatě, která dokáže schovat cokoli…“
,,Komnata nejvyšší potřeby.“ Vyklouzlo Harrymu.
,,Ano. Pokud by se ta teorie potvrdila, bylo by zbytečné vás do toho zapojovat. Tentokrát jsem požádal Draca.“
,,Vy jste nechal Malfoye, aby hledal Viteál?“
Brumbál trpělivě přivřel oči.
,,Ano. A díky slibu, který jsme navzájem jeden druhému složili, v něj mám absolutní důvěru. Mladý pan Malfoy si velmi cení svého života. Neriskoval by ho pro nic, za nic. Proto jsem si jistý, že se dostal do potíží. Uplynuly už tři dny, a stále se neobjevil. Zmizel ze školy. Jediná další stopa tedy vede do hlubokých lesů v Albánii, kde Voldemort pravděpodobně diadém našel a učinil z něj Viteál. Máme naději, že jej tam i zanechal. Přenášedlo vás vezme přímo na okraj těch lesů. A bude připravené i na zpáteční cestu.“
,,Moment.“ Zarazil ředitele Snape.,,A co pan Malfoy?“
Harry se při té otázce na profesora prudce otočil. Zatvářil se, jakoby se právě dozvěděl, že na ně padá meteor. Snape ho ignoroval.
,,Hodláte ho nechat ztraceného?“
,,Ovšemže ne!“ vydechl Brumbál.,,Co tě nemá! Zatímco budete pryč, budu ho hledat tak dlouho, dokud ho neobjevím.“
,,Dobře.“ Přikývl Snape. Evidentně ho odpověď uspokojila.
Harry se zamračil.
Albus Brumbál mrkl na své předloktí, jako by četl z hodinek, které tam samozřejmě nebyly.
,,Á, podívejme. Už je skoro čas. Domluvil bych vám cestu přes ministerstvo, ale obávám se, že by to nebylo moudré. Vztahy mezi námi a ministerstvem jsou, řekněme, napjaté. Navíc tu máme ten mrzutý fakt, že jsem mrtvý a nemohu se veřejně ukazovat. To situaci trochu komplikuje.“
,,Na to, že jste mrtvý, vypadáte skvěle, pane.“ Poznamenal Harry a samozřejmě ředitele rozesmál.
,,Ach! To je od tebe moc hezké, Harry.“ Modré oči už zase zářily.
,,Vážně se dostaneme až do Albánie?“
,,Ovšem, chlapče. Tentokrát cestujete velmi daleko.“ Přikývl. Pak bradou ukázal směrem k pánvičce. ,,Měli byste se chytit a co možná nejpevněji držet.“ Poradil jim.
Harry sledoval, jak profesor pevně stiskl držadlo u pánve, jejíž okraje se nevábně leskly mastnotou a okamžitě zaváhal.
,,Rychle, Pottere!“ Zavrčel muž netrpělivě. Harry zbrkle zvedl ruku a chytil držadlo, stejně jako Snape. Jeho dlaň z části překryl. Zvláštní, tak důvěrný dotyk. Nejistě se na něj podíval a Severus mu pohled oplatil. V jeho nekonečně temných očích se neodrážela žádná kritika, ani ironie. Dokonce ani vztek.
Nevadí mu to…
Černý samet byl měkce hluboký. Klidný. Téměř konejšivý.
,,Držte se pořádně.“ Přikázal.
Harry stiskl pevněji přenášedlo i hřbet jeho ruky. Cítil studenou, bledou kůži na své vlastní tak intenzívně, že se mu zároveň pečlivě vpalovala do paměti.
Albus Brumbál udělal několik kroků vzad a s povzbudivým zlomte vaz, sledoval, jak jimi přenášedlo smýklo do nekonečně rozpínajícího se meziprostoru.

 

≈VP≈

 

Bylo to psychicky vyčerpávající, nervy drásající, nesnesitelné. Draco neměl sílu běžet dál. Byl unavený, zmatený a zoufalý. Cítil, jak ho ty nechutně bílé stěny pomalu připravují o rozum. Jen rovná chodba, šedé, neměnící se nebe a nic jiného. Jak dlouho tady je? Mohlo to být pár minut… mohlo to být pár hodin… Jemu to už připadalo, jako celá věčnost. Opřel se zády o stěnu, svezl se po ní na zem a snažil se vydýchat. Neměl ani ponětí, kde je. Byl dočista ztracený. S maniakální nenávistí sledoval protější zeť, jako by měl v úmyslu propálit tam pohledem díru. Namísto toho si po chvilce uvědomil, že hledí sám na sebe. Na svůj vlastní odraz v županu a pantoflích. Hned se zase postavil, zmateně zamrkal.
Jak je to možné?
Široký pruh bílé zdi zakrývalo zrcadlo. Viděl se v něm celý od shora až dolů. Přistoupil k němu blíž doufaje, že skrývá nějaké východisko.
,,Co bys dělal na mém místě?“ Zeptal se, s ironickým výrazem ve tváři. Odraz se však pohnul mimo jeho kontrolu. Lehce naklonil hlavu.
,,Zpanikařil bych. Sedl si a brečel.“ Odpověděl chladně, avšak zcela upřímně. Skutečnou verzi mladého chlapce to pobouřilo. Především byl však vylekaný. Couvnul k protější stěně.
,,Bál bych se, jako obvykle.“ Pokračovalo zrcadlo.
Co znamená jako obvykle? Draco zaváhal. Zastavil se a nehodlal couvnout už ani o centimetr.
,,Kde to jsem?“
,,Nemám ponětí. Děsí mně to.“ Odpověděl odraz.
Draco mlčky hleděl na svou vlastní tvář a jeho zbabělý přístup mu začal lézt na nervy. Není přece takový. Poradí si.
Přistoupil až k zrcadlu a prohlédl si jej ze všech stran. Je to jediná šance. Jediná stopa, která se tu ukázala. To nemůže jen tak ignorovat. Prsty, kterými přejížděl po obrysu zrcadla, se zarazily na páčce. Zatlačil. A pak, k jeho nekonečné (a předčasné) radosti to udělalo cvak, a zrcadlo se odsunulo. Jeho vítězný úsměv okamžitě zamrzl. Ať už totiž čekal za zrcadlem cokoliv, rozhodně to nebylo dalších tisíc zrcadel.
Draco zprvu viděl pouze jednu, zrcadlovou chodbu. Přesto… věděl, že tam, co stojí, nebude nic, jen nekonečně rovná stezka. A tak nakonec vstoupil. Tahle zrcadlová chodba nebyla nekonečná. Naopak vedla do zatáček a odboček každou chvíli. A všude jen samá obrovská zrcadla. Spousty a spousty kopií mladého Draca Malfoye. Obezřetného, nejistého, ztraceného…
,,Kde to jsem…?“ Ozývalo se ze všech stran bludiště. ,,Potřebuji pomoct... Sám se odtud nedostanu!“ Všechno to byl stejný hlas. Jeho hlas. Draco cítil, že mu zrcadla i odrazy začínají splývat. Ze všech hlasů se stal jeden veliký randál. Zamotala se mu hlava, takže se potřeboval opírat jednou nebo druhou rukou, když procházel mezi zrcadly. Po chvíli téměř nebyl schopný dívat se před sebe a tak se stalo, že si ani nevšiml, když vešel do slepé uličky. Hlavou narazil přímo na vybroušené sklo.
AU. Bolelo to. Musel se dotknout bolavého místa na hlavě a pohlédnout vpřed. Tentokrát to však nebyl on, kdo se na něj díval ze zrcadla. Byl to jeho otec… Autoritativní pohled zmrazoval na míle daleko.
,,Zklamal jsi mně Draco.“ Sdělil synovi pohrdavě. A byl to ten nejbolestnější zážitek, který od vstupu do Komnaty nejvyšší potřeby prožil. Měl na jazyku zoufalé: Mrzí mně to a: Já za to nemůžu, ale nevypravil ze sebe ani hlásku. Vždyť se přeci tolik snažil! A snaží se pořád. Proč to nikdo nevidí?
Prásk!
Někde v dálce se ozvala ohlušující rána a zvuk sypoucího se skla. Draco se po tom zvuku prudce otočil. Strnulý tak, že na pár vteřin zapomněl na obraz svého otce.
Prásk!
Prásk!

Rány se začaly opakovat. Sklo se sypalo a zvuk, jaký vydávaly střepy, byl slyšet stále zřetelněji. A pak zrcadlo přímo před ním samo od sebe puklo, rozdělilo tvář dvaačtyřicetiletého muže širokými prasklinami. Jak se pomalu začaly odlupovat střípky zrcadla, prosvítalo skrz mezery jasné světlo. Že by to byl východ? Že by se konečně dostal pryč? Snažil se zaostřit skrz prosakující záři bortícího se zrcadla a byl si jistý, že vidí skutečné denní světlo. Svoboda. Pomyslel na ni a loktem uhodil do samého středu rozbíhajících se prasklin. A zrcadlo se sesypalo. Sluneční světlo ho na pár chvil oslepilo. Chvíli to vypadalo, že je skutečně venku. Překročil hromadu skla a vyšel vstříc teplému slunci. Na nohách ho pošimrala tráva. Nad hlavou se rozprostřely šedé mraky, odkryly modrou oblohu. Přes to úchvatné, denní světlo však házely stín vysoké kamenné zdi, táhnoucí se do dálky. Už zase byl uvězněn mezi dvěma stěnami, pod širým nebem. Bylo to na nervy jdoucí. Nekonečně, únavné, na dobro marné. S únavou a zoufalou bezmocí vepsanou ve tváři se vydal vpřed. Několkrát zahnul, ale místo se tím nezměnilo. Staré, ošoupané zdi pokračovaly každým směrem, kterým se vydal. Dlouho tak bloudil, než narazil na slepu uličku.
,,To je novinka.“ Pomyslel si otráveně a ve své zoufalosti namířil proti zdi hůlkou. Vykřikoval všechna možná kouzla, na která si vzpomněl. Zeť ovšem sotva poškrábal. Pak se pokoušel ji přelést, což se ukázalo stejně beznadějné.
Frustrovaně zaklel. Chtělo se mu vřískat a dupat, jako dítěti, které stále dokola zkouší první krůčky a neustále padá na zadek. A pak…
,,Hej!?“ Ozvalo se z druhé strany. Draco vytřeštil oči na neproniknutelnou zeť. Myslel, že je tady sám. Ale ten hlas… ten určitě nepatřil jemu. Byl jiný… cizí. Navíc patřil děvčeti. Mohlo to být snad tou beznadějí a samotou, že cítil tak velikou úlevu. Sdílet tohle šílené vězení s někým dalším, bylo definitivně uklidňující.
Přistoupil ke kamenné zdi tak blízko, jak mohl a zkusil opatrné:,,Je tam někdo?“
Chvíli nikdo neodpovídal. Až teprve po několika minutách hlas z druhé strany promluvil.
,,Půjčíš mi župan?“
Tak jo. Tohle bylo ještě šílenější. Jak mohla ta osoba tušit, že má na sobě zrovna župan? A byl to také pěkně drahý župan. Po otci.
,,Kdo jsi?“ Položil neznámé váhavou otázku. Neodpověděla. Dobře, tak jinak. ,,Jak sakra víš, co mám na sobě?“
,,Vím to.“ Divná odpověď. Draco se s ní nehodlal smířit.
,,Jak?“
,,Jen tak.“
Jen tak? Co to znamená jen tak?
,,Proč chceš můj župan?“
,,Máš pod ním pyžamo.“
To byl hodně šílený rozhovor. Draca napadlo, že se tady asi už zbláznil, a teď se dohaduje sám se sebou.
,,Nevím, kdo jsi, nic ti nepůjčím. Nejdřív tě chci vidět.“ Dokud tu osobu neuvidí, neuvěří, že tady skutečně je, rozhodl se. A bylo by to moudré rozhodnutí, kdyby ta pochybná osoba zničehonic nevypochodovala z boční uličky přímo za ním. Draco se prudce otočil a v tom pohybu okamžitě strnul. Ta holka byla opravdu skutečná. A také byla skutečně, nepopiratelně nahá. Stála naproti němu, v dálce asi čtyř metrů. Mračila se, podupávala nohou, ruce v bok.
,,Župan.“ Přikázala panovačně. A to už se Draco na žádné ověřování faktů nezmohl. Okamžitě svlékl svůj plášť a hodil jí ho. Dívka se do něj beze spěchu oblékla, s takovou samozřejmostí a elegancí, jako by jí patřil.
,,Děkuji.“ Řekla, a pevně ho na sobě utáhla.
Odpověděl by, že nemá zač, ale to by lhal. Jeho stříbrné pyžamo nepatřilo mezi oděv, ve kterém by se slečnám ukazoval. A tahle byla navíc hodně mladá. Mohlo jí být kolem třinácti, nebo čtrnácti. I hlas tomu odpovídal. Draco si ji prohlížel a zjisti, že na ni nevidí ani kousíček zoufalství, či strachu. Možná si je vědoma toho, kde je. Možná zná dokonce cestu ven… Ale to by to nemohl být Draco, aby neměl zábrany se jí na cokoli zeptat. Netoužil být za hlupáka. Raději se rozhodl své otázky nějak šikovně obejít.
,,Já jsem Draco Malfoy.“ Hezky zdvořile se jí představil. ,,A ty?“
Dívka mu věnovala drobný úsměv.
,,Victorie.“

 

≈VP≈

 

Držadlo pánvičky stále drželi v ruce. To ale nebylo to, co je zrovna zajímalo. Profesor Snape se mračil pod náporem mladého těla a jednoho kostnatého předloktí, které se mu zarývalo do žeber. Harry na oplátku třeštil oči na mužovu tvář, zkřivenou nepohodlím a zbytek jeho těla znehybněl okamžitě po přistání, jakmile mu jeho hmat, zrak i ostatní smysly sdělily, v jak kompromitující pozici se nacházejí. Tváře dělily jen centimetry. Harry hned po dopadu strnul, a to, že by měl opravdu, co nejrychleji, slézt ze svého profesora, mu zatím rozum nepřeložil. Teď byla jeho hlava plná nekonečných očí, pevně sevřených rtů a dokonalých kontur dospělého obličeje.
Nedosažitelný člověk. Muž, který byl jak postojem, tak pohledem vždy příliš daleko, než aby vzbudil to vtíravé nutkání. A teď, z čista jasna ležel pod ním, zbaven bezpečného odstupu i autority. Jako by se před Harrym otevřely dveře, o kterých ani netušil, že existují. Objevily se během pár vteřin a hned se před ním rozletěly do kořán… Objevila se jediná, křičící myšlenka. Co když to nenechám jen tak? Co když něco udělám? Co když se toho ledu pod sebou dotknu? Můj bože… roztaje?
Nekonečně temné oči zakryla na sekundu víčka. Hned na to se oči zúžily do malých, neproniknutelných škvírek. Snape měl jednu ruku stále pod tou Harryho, položenou na pánvičce. Druhou držel štítivě ve vzduchu, daleko od chlapcových zad.
,,Slezte. Ze mě.“
Nebyla to žádost. Jen velmi suché konstatování. A zůstalo bez jakékoli odezvy.
,,Na co pořád čekáte Pottere? Dolů.“ Tentokrát to řekl mnohem důrazněji.
Černé vlasy mu sklouzávaly z čela do trávy. Na nose se třpytil odlesk poledního slunce… Jeho tělo bylo v černém cestovním plášti měkké, skoro pohodlné a na tisíc procent skutečné. Sám ze sebe Harryho neshodil. Čekal, až to udělá on. Harry dal nakonec přednost pudu sebezáchovy a svalil se z něj. Jakmile klečel v trávě, začal se se zájmem rozhlížet kolem a studovat okolí, aby bylo jasné, že nemá pocit, jako by se dělo něco zvláštního.
,,Takže jsme vážně v Albánii, pane?“
,,Doufejme.“ Přikývl Severus a zvedl záda ze země. Kousek před nimi se rozprostíral široký pruh stromů. Pásmo se táhlo do nedohledna. Nepůsobilo to však na pohled tak strašidelně, jako zapovězený les. Zlaté sloupy, vodopády paprsků dopadaly na koruny stromů a prosvítaly mezi kmeny. Vůbec to nevypadalo zlověstně. Kmeny byly bronzově hladké, a mezery mezi nimi dostatečně široké. I takhle z kraje se dalo spatřit několik prosluněných mýtinek. A za tím rozlehlým zeleným plátnem stoupala vysoká skaliska končící někde nad hustou mlhovinou.
,,Viteál je někde tam?“ Zeptal se Harry a máchnul rukou směrem do lesa.
,,Ředitel si to zřejmě myslí.“
Severus se postavil. Oprášil snítka trávy ze svých rukávů, a shlédl dolů, na Harryho. Ten ani nečekal, že by mu gentlemansky pomohl na nohy. Bez řečí vyskočil hned vedle něj.
Chvíli jen tak stáli a hleděli na pásma té divoké, neochočené přírody. Pohled to byl nádherný, docela jako z obrázku. I když Harry hodnotil les před nimi, jako možná příliš veliký.
,,Eh… nedal vám Brumbál mapu, nebo tak něco?“ Zeptal se, aniž by přestal koukat na rozlehlou krajinu. Jeho tvář se ale nepatrně změnila, jak očekával odpověď.
,,Obávám se, že ne.“ Odpověděl suše Snape. Harry se na les ironicky zašklebil.
,,Paráda.“
Snape shlédl na čupřinu hnědých vlasů. Koutek úst sebou nepatrně škubnul.
,,Pojďte. Za pár hodin se začne stmívat…“ Vyzval ho. Potom už oba vyrazili přímou cestou k lesu.
Les to byl skutečně pořádný. A bylo znát, že jsou v cizině. Kromě stromů to bylo cítit v ovzduší a ve všem, na co posvítilo slunce. Dokonce i smůla stékající po kůrách voněla jinak. Harry bytelně vnímal tu obrovskou vzdálenost mezi nimi a Anglií a z nějakého důvodu ho to naplňovalo vzrušením, ohnivou energií. Zhluboka vdechoval čerstvou vůni přírody. Tráva, mech, stromy, dokonce zavadil o vůni lesních vod. Musí tu být řeka, nebo jezero. Možná pramenící potok…
Nebe nad nimi bylo blankytně modré, slunce jasně zářilo, ale že by bylo horko, to se říci nedalo. Co jiného se taky můžete čekat na začátku prosince?
,,Profesore…?“ Oslovil ho asi po čtvrt hodině ustavičné chůze. Proplétal se mezi stromy a následoval v taktním odstupu jeho záda. ,,Jak vlastně Brumbál zjistil, že je viteál schovaný tady?“
Snape se ani neobtěžoval na tázajícího pohlédnout, před tím, než se dal do vysvětlování.
,,To je jednoduché. Podle ředitele si Pán Zla vybíral pro úschovu své duše vzácné, s historií spjaté předměty.“ Odpovídal, aniž by zpomalil v chůzi. ,,Každý ze zakladatelů Bradavické školy vlastnil něco cenného a protože by se náš nepřítel nespokojil jen tak s něčím, symboly Bradavic jsou nasnadě. Ředitel se domnívá, že pro Pána Zla ta škola velmi znamenala. Stejně jako pro vás, i pro něj byla domovem. Objevil zde všechen svůj potenciál i zalíbení v černé magii. Odkryl zde své ideály, jakkoliv mohly být šílené. Také se po ukončení ucházel o místo učitele obrany proti černé magii, které mu samozřejmě bylo odepřeno. Místo toho začal pracovat v obchodě u Borgina a Burkese. Tam nějakou dobu sbíral zkušenosti a pak odjel sem, do Albánie.
Nikomu se samozřejmě nikdy nesvěřil s tím, proč tady byl, nebo co tady ty roky dělal, ale ředitel se domnívá, že zde hledal a zřejmě i našel Diadém Roweny z Havraspáru. Co s ním udělal, když ho proměnil na viteál, není jasné. Brumbál sázel na Komnatu nejvyšší potřeby, což byla zcela logická domněnka. Ve své době existovalo jen málo těch, kteří by o její existenci věděli. Mohl tam diadém schovat, když se znovu pokoušel získat místo profesora. Vzhledem k tomu, že tou dobou byl už ředitelem Albus Brumbál, měl dopředu tušit, že jeho žádost bude opětovně zamítnuta. Ale kdyby nepřišel s tak výmluvným argumentem, pravděpodobně by ani nebyl puštěn skrz hradní ochranná kouzla. Tou dobou se již aktivně věnoval černé magii. Avšak protože se zdá, že mladý pan Malfoy, s Komnatou nejvyšší potřeby neuspěl, je tu možnost, že Diadém nikdy neopustil tuto zemi. Proč strkat nepříteli pod nos svou zbraň, když ji můžete ukrýt stovky mil daleko? Hledat ji tady, je jako… hledat jehlu v kupce sena…“ Snape se odmlčel. Harry za ním ohromeně vydechl.
,,Páni.“ Dvěma delšími kroky se dostal prakticky vedle Severuse a už se s ním snažil držet krok. Jen si čas od času oběhl strom, co se mu připletl do cesty. ,,Ale když je to tak logický, proč raději neudělal Viteály z nějakých normálních věcí? Třeba z plechovky, nebo panenky… Nebylo by pak těžší je objevit?“
,,To by od něj nikdo nečekal, máte pravdu. Ale síla magie chránicí viteál potřebuje nějaký základ. Vzácné, staré předměty, dědictví a šperky držené v čistokrevných rodinách po celé generace jsou zkrátka vhodnější. Plechovka, jak říkáte, by snad byla méně nápadná, zato by ale neměla takový potenciál, jako například Gauntův prsten, nebo deník. Oba předměty byly pro Pána Zla významné, měl k nim osobní vztah.“
,,Aha… No ale být to na mně, dal bych přednost větší pravděpodobnosti, že se viteál vůbec nenajde. Jen si to představte, hledat mezi všemi plechovkami světa.“
,,Tady vůbec nejde o to, jak vypadají, pane Pottere. Kdyby pán Zla danou věc zakopal do země, budou naše šance stejně mizivé. A skutečně nerozumím vaší zaujatosti plechovkami.“
,,No… je to obyčejná věc, kterou najdete rozmačkanou v každé popelnici.“
,,Což je důvod, proč jimi tak často maskují přenášedlo.“
,,Fakt? Plechovkou? Tak proč my měli upatlanou pánvičku?“
,,Nevím. A trochu se poslouchejte, Pottere. Vaše otázky začínají ztrácet pointu.“
,,Dobře, dobře. A co tohle? Jak se sem Diadém zakladatelky Bradavic dostal?“ Malá odmlka.,,Lepší?“ Zeptal se, načež vedle sebe zaznamenal pobavené odfrknutí.
,,Snad. Alespoň je to otázka, při jejíž odpovědi se můžete něco dozvědět. Takové jsou u vás milým překvapením.“
Harry zakroutil očima. ,,A chystáte se odpovědět, nebo jste skončil?“
,,Zkoušel jsem, jak dlouho vydržíte nezkazit můj dobrý dojem. Vydržel jste to úctyhodnou vteřinu.“ Poznamenal. ,,Pokud se chcete skutečně něco dozvědět, tak už radši mlčte.“ Harry si na rtech zatáhl imaginární zip.
,,Diadém sem přinesla dcera Roweny z Havraspáru. Vy ji znáte, jako Šedivou dámu, kolejního ducha Havraspáru. Za svého života ukradla diadém své matce a utekla sem. Madam Rowena poslala tehdy živého, Krvavého Barona, aby ji přivedl zpět. On ji však nedokázal přesvědčit, a protože ji miloval, odmítnutí ho hluboce zasáhlo, zaslepil ho hněv a na místě ji zavraždil. Sám vzápětí spáchal sebevraždu.“
,,…A oba jsou teď kolejními duchy v Bradavicích. No to je… docela romantický, ne?“ Zasmál se Harry a po očku sledoval Snapeovu reakci. Muž zavrtěl hlavou.
,,Jak jste mohl slyšet, byla to jednostranná láska s velice drastickým rozuzlením. Nevím, co vám na tom připadá romantické.“
,,Jednostranná láska je přeci taky opravdová.“ Argumentoval ohnivě Harry. Nespouštěl přitom ze Snapea oči. Zatímco on si hleděl výhradně trasy před sebou, zapáleně pokračoval. ,,Může být beznadějná, nemožná, odsuzovaná, tajná, ale pořád je to láska, nebo ne? Krvavý Baron byl hajzl, že ji zabil, to přiznávám, ale udělal to z lásky. Myslím, že Voldemort by to udělal jen ze vzteku, a z pocitu, že ho někdo odmítnutím urazil. A i když ji zabil, což je neomluvitelné, můžou se na hradě stále potkávat. Třeba se jí omluvil, třeba se už tisíckrát usmířili a zase pohádali. A budou na stejném místě strašit už navěky. To je každopádně romantické. Někdo takové štěstí mít nemusí. Někdo ztratí milovanou osobu a už jí nikdy neuvidí. A někdo třeba… nikdy nebude mít šanci říct té osobě o svých sympatiích, protože by ho začala nenávidět.“ Zase, dodal v duchu. ,,To je taky dost smutný, nemyslíte?“
Snape se zastavil a věnoval mu zamyšlený pohled.
,,Mluvíte, jako byste to znal z vlastní zkušenosti.“
Harrymu se zastavilo srdce. Obličej se rozhořel, jako ta zápalka a on si byl jistý, že barva jeho tváří bezcitně žaluje. Pak si uvědomil, že se taky zastavil. Hleděli na sebe, dokud ho Snape nezachránil a nedal se znovu do chůze.
,,Jste příliš mladý, na podobné závěry.“ Buď to řekl příliš potichu, nebo ho přehlušila rozšlápnutá větvička. Harry to sotva zachytil. Rozuměl tomu, ale ve způsobu, jakým to řekl bylo něco… hořkého.
,,Asi vám to ještě nedochází, ale jednou vyrostu.“ Utrousil, přičemž nakopl jednu suchou šišku do dálky. Zajistil si tak odstup od Snapea nejmíň o půl metru. Dál pochodoval s pohledem zarytým do jeho zad a snažil se co nejrychleji shladit horkou hlavu.
,,Tomu nevěřím.“ Slyšel před sebou. Dopáleně si odfrkl. Nepřipadá mu dost dospělý? Má ho za dítě? Vždyť je mu šestnáct, pro Kristovy rány!
,,A vy?“ Zeptal se, než se stihl zastavit. A řekl to příliš hlasitě, než aby mohl doufat, že ho Snape neslyšel.
,,Já co?“ Ta vrácená otázka zněla skoro výhružně. Zpátky už se to vzít nedalo, tak Harry nabral odvahu a pokračoval.
,,Vy s tím máte zkušenosti?“ Z nějakého důvodu to potřeboval vědět. Musel to vědět.
,,Domnívám se, že vám do toho nic není.“ Procedil, a bylo znát, že ze všech sil potlačuje hněv. Bylo narušeno velmi křehké území.
,,Já bych si to nechal pro sebe.“ Namítl Harry. ,,Jen mně zajímalo, jestli je tady někdo, koho… teda… Myslel jsem, jestli jste třeba ženatý, nebo tak něco…“
,,Nebo tak něco…“ Zopakoval s posměchem Snape.
,,Já nevím!“ Rozhodil rukama. ,,Ve vás se člověk nevyzná, víte. Ale pokud někoho máte, asi jste se kvůli mně docela dlouho neviděli. Chci říct, že všechen čas trávíte se mnou, takže jestli vám v tomhle ohledu nějak překážím, možná byste to měl říct narovinu. Já vám… nechci být na obtíž.“ Tak jo, vybruslil jsem z toho docela dobře, oddechl si Harry a potlačil nutkání otřít si pot z čela.
,,Vaše starost je dojemná.“ Reagoval chladně Snape.,, Šťouráte se v mém osobním životě pro mé vlastní dobro? Jsem poctěn.“
Harry nakopl další šišku. Dopadla několik stop před Snapem.
,,Fajn, nechte si to pro sebe.“ Zabručel. ,,Možná, že mně nesnášíte, protože se mnou musíte být v jednom kuse a nemáte ode mě na chvíli klid, ale mně do toho nic není. Tak si mně nesnášejte dál. Kdybyste nebyl tak zatraceně tvrdohlavý, snažil bych se vám ustoupit z cesty. Mohl byste JÍ třeba přivést na návštěvu a já bych zmizel v pokoji a nechal vám soukromí. Nejsem idiot…“ Jen to pomyšlení ho neskutečně iritovalo. Pevně sevřel ústa a modlil se k Merlinovi, aby byl jeho návrh pokud možno ignorován.
,,Skutečně?“ Užasl Snape. ,,Pane Pottere… velmi se obávám toho, co bych viděl, kdybych se teď podíval do vaší hlavy.“
Jen co to řekl, Harry si okamžitě kontroloval nitrobranu. Jako z oceli. Snape však ani nezaťukal, natož aby nahlédl dovnitř. Dlouze si povzdechl.
,,Jsem bývalý smrtijed, dělal jsem špiona Fénixově řádu a musel jsem se nesčetněkrát setkat s Voldemortem. Hazardování se životem bylo na denním pořádku a vy si opravdu myslíte, že jsem měl čas, nebo dokonce chuť navazovat intimní známosti?“
Harryho ta odpověď zaskočila tak náhle, že málem vrazil do stromu, vyhnul se mu jen tak tak. Potom si ta slova pro sebe několikrát zopakoval. Snape není ženatý. Dokonce nemá žádnou vážnou známost… Zaplnil ho vřelý potok štěstí.
To ale není nic veselého, nikoho nemít. Tak proč mě to těší?
,,Ne, máte pravdu.“ Souhlasil tlumeně, aby nebylo poznat, že se ve skutečnosti usmívá. ,,Já jsem na tom stejně.“ Prozradil.
,,Ve vašem věku? To je pozoruhodné.“ Hluboký hlas se znovu naplnil vítaným sarkasmem. Harry jen pokrčil rameny. Pak rychle přidal do kroku a přizpůsobil se Snapeovu hbitému tempu… Tahle cesta bude ještě lepší, než ta předchozí...

 

≈VP≈

 

,,Necestuješ nějak nalehko?“
Její rengenový pohled se mu ani trochu nelíbil. V nočním úboru si připadal hloupě. Příliš nerespektovaně.
,,Neměl jsem to v plánu.“ Odpověděl, s bradou hrdě zvednutou. Nakonec… ona má co říkat. Vždyť na sobě neměla vůbec nic!
,,Aha. A jak si se sem dostal?“
,,Zavadil jsem o přenášedlo.“ Nebude jí přece říkat všechno. To byly soukromé informace.
Dívka přikývla.
,,Já taky.“
,,Opravdu?“ Draco se snažil tvářit, že je nad věcí. Že všechny otázky, které jí pokládá, pramení z pouhé slušnosti, ale ve skutečnosti ho to nezajímá. Bylo to obtížné. Zajímalo ho to dost. ,,Kdy se ti to stalo?“ Zeptal se, ačkoliv měl v úmyslu zeptat se, proč se tu objevila nahá. Ne, to by nebylo moc taktní.
,,Nevím. Nejsem si jistá, jak tu plyne čas…“
Ta odpověď Draca zaskočila.
,,Jak… jak to myslíš? Že tady plyne jinak než venku?“
,,Ano.“
Blonďatý chlapec dlouze vydechl, snažil se uklidnit a uvažovat. Proč je ta malá holka tak zatraceně klidná?
,,Ty… tušíš, kde to jsme?
Přikývla.
,,Tohle je Lockův Labyrint. Nekonečné bludiště měnící podobu.“
Draco se zastavil a rozhlédl se kolem. Stále je obklopovaly jen staré, drolící se zdi. Malá změna tu ale přece jen byla. Vykukovaly za nimi koruny jabloní. Větve se nakláněly přes mohutné stěny a lákaly na měděná jablka. Měnící se labyrint, jo? Nejdřív nekonečná chodba, pak to moře zrcadel a teď tohle. Co to má znamenat? Zajímalo ho to. Dokonce tolik, že odstrčil stranou svou důstojnost a začal se ptát.
,,Můžeš mi říct víc?“
Victorie se široce usmála. Vyskočila pro měděné jablko a utrhla ho. V její dlani krásně zčervenalo. Zakousla se do něj a začala:
,,Tohle místo existuje už strašně dlouho, ale lidé mu začali říkat Lockův Labyrint, podle anglického filozofa, Johna Locka. John Lock tvrdil, že se lidé pokaždé narodí s úplně čistým štítem. Neposkvrnění, neovlivnění genetikou svých rodičů. Teprve postupem času, se vlivem okolí jejich duše špiní. Těm čistým, právě narozeným duším… Tomu se říká Tabula rasa. A přesně to je Lockův Labyrint. Tabula rasa. Dokonale čistý a prázdný, dokud sem nevstoupí kouzelník a nezačne jej svou osobností vybarvovat.“
Draco na ní konsternovaně hleděl. Chvíli mu trvalo, než byl schopen promluvit.
,,Takže všechno, co se tu do téhle chvíle objevilo…“
,,Bylo odrazem tvé osobnosti. Přesně.“ Zvesela přitakala. A její výraz, jako by říkal: není to úžasné? Ale ne, nebylo to úžasné. Draca to děsilo. Co o jeho nitru vypovídá nekonečná chodba? A co zrcadla, odraz jeho otce a měděná jablka? Nerozuměl tomu a to bylo vážně děsivé. Měl pocit, že se vůbec nezná.
,,Proč jen já?“ Vyštěkl podrážděně. ,,Proč nereaguje na tebe?“
Victorie vyskočila pro další jablko a podala mu je. Stále bylo celé měděné.
,,Možná proto, že jsem… jak že tomu říkáte? Ach, ano. Mudla. Jsem mudla.“
Draco se zastavil, vytřeštil oči před sebe a pak se na ní pomalu, konsternovaně otočil. Jak tahle holka může být mudla? Při pohledu na ní si byl jistý, že je jistojistě čistokrevná. Ale tohle, to bylo… byl to šok. Byla krásná, inteligentní, milá… A přitom byla míň, než mudlovský šmejd. Tomu se nedalo uvěřit.
,,Ty… ty mi lžeš.“ Vyprskl. ,,Jak bys toho mohla tolik vědět, kdybys byla mudla?“
,,Čtu. A taky znám hodně kouzelníků.“ Vyplázla na něj jazyk.
Draco si frustrovaně odfrkl, odmítavě zavrtěl hlavou.
,,To ale není možné. Jak si se dostala k přenášedlu?“
Victorie si ho zamyšleně prohlížela.
,,Vypadáš trochu zklamaně.“ Namítla.,,Nechceš vrátit svůj župan? Třeba se bojíš, že ti ho ušpiním.“ Nezněla uraženě. Ve tváři měla klidný, chápavý výraz. To bylo tak… divné! Draco byl stále rozčilenější. Kdo je ta holka? Vůbec nevypadá jako mudla. Ale i kdyby opravdu byla mudla, on od ní nemůže jen tak odejít. Potřeboval společnost, nebo se tu dozajista zblázní. Potřeboval pomoct…
,,Nech si ho.“ Hlesl, a máchl rukou. Když zaznamenal její zlomyslný úšklebek, zamračil se. ,,Nemám v úmyslu tady bloudit s bláznivou, nahatou, puberťačkou.“
Dívka vyprskla.
,,Puberťačkou?“ Praštila ho do zad. ,,Kam se poděl tvůj čistokrevný šarm, ó mocný čaroději?“ Zasmála se.
,,Zmizel. Opustil mě. Odletěl si do nicoty…“ Pomyslel si dramaticky. ,,Počkat! - Čistokrevný?“
,,Jak víš, že jsem čistokrevného původu?“ Osočil ji.
Černovlasá dívka jen pokrčila rameny. ,,Podle toho příšerného obličeje, jaký si na mě udělal, když jsi zjistil, že nejsem čarodějka.“
,,Ah…“ Draco se zastyděl. Bylo bezesporu normální být překvapený a cítit… odpor. Koneckonců ho tak vychovali. Ale ona… Nebyla uražená, ani nešťastná. Vypadala dokonale spokojená a nad věcí. Jako by takovou reakci už dopředu očekávala. Ta myšlenka, že jí to svým výrazem potvrdil, ho nepříjemně zatížila. Skoro si přál zkusit to znovu a líp.
Co se to s ním k čertu děje? Vždyť neudělal nic špatného! Nemá se absolutně za co stydět! Zavrtěl hlavou a rozhodl se na to nemyslet.
,,Radši mi řekni, jestli je tu nějaká cesta ven.“
Místo odpovědi uslyšel kousnutí a pak dlouhé, zamyšlené chroupání jablka.
,,No… Vzhledem k tomu, že o něm někteří dost realisticky vyprávějí a dali mu díky svým zkušenostem jméno podle Johna Locka, řekla bych, že se odtud někteří dostat museli. Takže tu musí být východ.“
Vševědka, jako šmejdka Grangerová, pomyslel si kriticky.
,,A víš kde?“
,,To nevím.“ Bezstarostně zavrtěla hlavou.,,Jsem tu poprvé, stejně jako ty.“
Draco se nořil do hlubin zoufalství. Představil si, jak ho ta holka stahuje stále hlouběji a mile se u toho usmívá.
Co jsem komu udělal?

 

≈VP≈

 

Začalo se stmívat. Vzduch se ochladil, vítr zesílil a Harry byl vyčerpaný. Šlapali skrz les už několik hodin v kuse. Bezcílně se toulali začínající tmou.
,,Vážně ten Viteál najdeme, když vlastně ani nehledáme?“ Nechtěl znít kriticky, ale už hodinu mu to vrtalo hlavou.
Snape zrovna držel jednu větev nad hlavou a procházel pod ní. ,,Podle informací, které dokázal ředitel nashromáždit, schovala Šedivá dáma Viteál do dutiny stromu, někde uprostřed lesa. Berme to, jako první možnost v případě, že by Pán Zla vrátil viteál tak jak byl.“
,,Proč by to ale dělal?“
,,Přehnané sebevědomí, podivný smysl pro humor, nebo fakt, že je maniakální šílenec… vyberte si.“
,,Šílenec se mi líbí nejvíc.“ Rozhodl Harry. ,,Ale stejně si neumím představit, že by tak riskoval. Zanechat Viteál tam, kde končí stopy Šedé dámy… To je skoro, jako by nám laskavě proklestil cestu strništěm.“
,,Nemusíte mít vůbec žádné obavy, tak jednoduché to nebude. Voldemort si možná zakládá na symbolice a provokaci, ale svůj život si pečlivě střeží, na to vemte jed.“
,,Zajímalo by mně, co se podělá tentokrát.“ Zabručel si Harry pod vousy. Potom si uvědomil, že je mu zima a ten pocit ho obklopil tak intenzivně, že se až otřásl.
,,Ochladilo se.“ Všiml si zemětřesení Snape. Chvíli na to se zastavil a rozhlédl kolem sebe. Malá mýtinka byla skoro symetricky rovná a stromy ji obkreslovaly s širokými rozestupy v nepravidelných liniích. Jediné, co překáželo, byl pařez zvědavě vykukující z mechu. ,,Zůstaneme tady.“ Rozhodl.
Harry se také rozhlížel kolem a už uvažoval, jak jejich noc pod širákem bude probíhat, když ho do uší praštil hluboký hlas.
,,Zařídím ochranná kouzla, vy postavíte stan.“
,,Stan?“ Vyjevil se Harry. ,,Vy jste vzal stan?“
,,Jistěže.“ Ujistil ho Snape, svlékaje si z ramen brašnu. Shodil ji Harrymu k nohám a odkráčel v dál. Harry z těch několika metrů zaslechl tiché mumlání celé řady zaklínadel. Stál, konsternovaně zíral na tašku u nohou, přičemž si s nelibostí uvědomil, že stan v životě nestavěl. Když se Snape vzdálil natolik, že už ani nebyl slyšet, byl už Harry na kolenou a nořil se v zavazadle. Postavit hloupej stan, co je sakra na tom? To nebude nic těžkého! Utkal se s baziliškem, utkal se s drakem, dokáže se poprat i s kusem plachty, no ne? Nic na tom není.

O deset minut později se Snape objevil zpátky na mýtině. Zastavil se už mezi kmeny a pobaveně sledoval scenérii před sebou. Harry nelogicky obíhal plachtu, zadupával do země kolíky, snažil se udržet alespoň jeden cíp střížky ve vzduchu, ale jakmile jej opustil a zuřivě se vrhl k opačnému konci, sesunul se růžek s ladnou provokací k zemi. Jakmile to chlapec zaregistroval, frustrovaně vykopnul směrem ke stanu, nakopnul kolík, zaúpěl, zrudl. Chytil se za špičku boty, pak se s žuchnutím převrátil na tu měkkou zříceninu a znovu zuřivě zaklel. Hůlka mu netknutá trčela za pasem. Rozkošné. Snape jen stál a díval se. Jedna věc se musí nechat. S Potterem je život o něco vtipnější. Sledujíc jeho souboj se stanem, skoro zapomněl, jaký je jeho skutečný nepřítel. Jeho úhlavní nepřítel. Oba takového mají. Pro Harryho to byl Voldemort, pro Severuse čas. Těžko říci, který z nich je děsivější.
Žuch!
Další pokus udržet střížku ve vzduchu se sesypal, jako domeček z karet. A Harry se dál urputně snažil, jako by nebyl ochotný připustit, že tak triviální věc nedokáže zvládnout sám. V jeho snaze byl patrný chaos, netrpělivost a ukvapenost. S každým pohybem, jako by si pro sebe drmolil: honem, honem, než přijde Snape. Nedej bože, aby ho viděl, jak mu to nejde! To spíš budou padat z nebe domácí skřítci.
Severus se neubránil pobavení. Nebyl viděn a tak si dovolil promítnout svou náladu i ve tváři. Jen mžikem, na chvíli. Pak uklidnil zmítající se škodolibost a vykročil vpřed.
,,Pro Kristovy rány. Pottere, uhněte.“ Protáhl a zamířil na zmuchlanou hromadu svou hůlkou.
,,Erecto.“ Prohodil s povýšenou lehkostí a stan se sám od sebe vypnul do výšek, šikmé stěny se dokonale uhladily, kolíky se zaryly hluboko do země. O vteřinu později Harry civěl na perfektně sestavěný stan. Čeho si však při svém zoufalém počínání nestačil všimnout, ho teď uhodilo přímo do očí. Stan byl malý. Byla to spíš taková stříška, sotva větší, než zastřešená zahradní houpačka. Nocleh maximálně pro jednoho. I to bylo příliš. Možná má Snape stany dva, napadlo Harryho. Nebo se chce potloukat kolem a hlídat, aby je nesežrali medvědi. Nebo možná… že by snad…? Harry strnul. Ta myšlenka se v něm pohodlně usadila a ne a ne ji dostat z hlavy. Cítil, jak rudne a zuřivě přemítá, co si počít. Tak málo místa. Tak zatraceně málo místa! Navzdory své strnulosti nabral prudce do pusy vzduch. Jsou v přírodě, na válečné výpravě za kořistí. Tohle k tomu přece patří. Je to normální. Vlezou do stanu, obrátí se zády k sobě a upadnou do hlubokého spánku. Je to výprava. Normální výprava pro chlapy, jakýpak copak.
Jenže! Argumentoval ten malý zděšený hlásek v Harryho mysli. Tohle je Snape! Učitel. ( Ještě stále si jeho profesi tvrdohlavě vydupával. Pět let se prostě nedalo jen tak zapomenout.)Nemůžou spát vedle sebe. Co když bude Harry v noci kopat, mumlat, roztahovat se, nebo se dokonce potit? Co když dostane škytavku a probudí ho? Co když se zase připlíží to nutkání…? Kruci! Harry byl zmatený. Měl v hlavě pořádný binec. Vážně tak šíleně nechce, aby spali vedle sebe, nebo ho to v pravdě láká? Co když ho jen děsí, co by se mohlo stát, když se setká příležitost se zvědavostí?
Ne, nikdy by si k němu nic nedovolil. Snape by zuřil. Víckrát by s ním nepromluvil. A vysvětlujte si pak rozběsněné sani, že jste byl jen zvědavý…
,,Přišpendlil vás kolík k zemi?“ Ozval se Snape. Stál hned vedle něj a rozhrnoval plachtu. ,,Až po vás.“ Vybídl ho, aniž by se mu v obličeji hnul jediný sval. Neznělo to laskavě. Ani trochu. Harry se na něj raději ani nepodíval. Udělal plachý krok ke vchodu. Pak další a další. Tlukot jeho srdce musel být nepřeslechnutelný. Podlezl plachtu a…
,,Aha.“ Hlesl. Ani si neuvědomil, že to citoslovce pronesl nahlas. Ohromeně se rozhlédl po veliké místnosti. Její zdi byly měkké a nakloněné, jako nebesa nad manželskou postelí. Když už jsme u těch postelí, byly tu dvě a každá na opačném konci pokoje. Od sebe taktně vzdálené. Takový pohled se mu naskytl naposledy o prázdninách, před čtvrtým ročníkem, když vycestoval s Weasleyovými na mistroství světa ve Famfrpálu. Tehdy byla jeho první myšlenka: Miluju kouzla. Teď byla ta myšlenka trochu jinačí.
Nenávidím kouzla.

V místnosti byla malá kuchyň s jednoduchým umyvadlem, malou mrazničkou a sporákem. Vypadalo to jinak, než ve stanu Weasleyových. Bylo to prosté, útulné a praktické. Jídelní stůl, lavice z lakovaného dřeva, postele povlečené v jednoduchých lůžkovinách. Stářím sice zšedlé a oprané, ale krásně voněly čistotou. Jen kdyby nebyly tak daleko od sebe. Spát na podlaze v těsné blízkosti je jedna věc, ale takhle to taky nebylo moc fajn. Zděšené očekávání vystřídalo příliš hbitě zklamání. Přes ten stůl na jeho postel ani neuvidí. To je dost zneklidňující zjištění.
,,Pane?“
Severus stál u dřevěné police, skláněl se k malé ledničce a vytahoval po jednom kusu zeleninu. On snad… bude vařit? Dneska je fakticky střelený den! Muž k němu zamířil černými zorničkami. ,,Nelíbí se vám to?“
,,Ale jo, líbí. Je to skvělý, jen…“ Harry nevěděl jak to podat. Zmlkl, koulel očima směrem k jeho a ke své posteli. Je to daleko, pomyslel si. Což nemělo žádný efekt.
,,Nějaký speciální požadavek?“ S mrkví v ruce zabouchl ledničku a napřímil se. Harry jeho tázavý pohled nervózně opětoval. Mrknul na ruku svírající mrkev a pak se zase topil v černých kaňkách. Ach jo. Skousl si ret. Současně s tím si strčil ruce do kapes, aby vyvážil vnitřní nerovnováhu.
,,Něco by tu bylo, ale je to divný.“ Zabručel neochotně. ,,Vlastně to ani není důležitý.“ Zavrtěl hlavou.,,Je to pitomost, zapomeňte na to. Takhle je to taky fajn.“
Snape zavřel oči, a s patrným utrpením vydechl. ,,Prostě řekněte, co chcete, Pottere.“
Harrymu se před očima rýsovala vhodná odpověď. Dokonalá. Je zima, jsme v neznámém prostředí, a cítil bych se líp, kdybychom ty postele přisunuli blíž k sobě, kdyby vás to neobtěžovalo. Slibuju, že budu spát klidně a potichu. Jo, to by mohlo být přijatelné. Nahlas to však znělo trochu jinak.
,,Palanda.“ Vyhrkl. Přisunutí postelí mu zkrátka nešlo z pusy. ,,Palanda by byla lepší. Navíc šetří místo. Vadilo by vám…?“
Severus ho se zvednutým obočím studoval. V jeho obličeji se mihl stín čehosi, co mohla být docela dobře fascinace. Neřekl ani slovo, jen párkrát švihl hůlkou. Jeho postel byla ta tam a Harryho se rozdvojila, vyrostl jí u hrany dřevěný žebřík.
Harry chvíli zíral s otevřenou pusou a pak předvedl co nejvděčnější úsměv.
,,Teď to nemá chybu.“

Oba se od minulé cesty něco přiučili. Snape sebou vzal jídlo. Dokonce ho nějakým nepochopitelným způsobem zabalil i se skříní a s ledničkou do stanu, který z venku měl tak metr a půl do výšky. Kdo by nad tím ale kroutil hlavou? Jedno slovo. Kouzla.
Harry si zase tentokrát zabalil teplejší oblečení. A na noc se převlékl do pyžama, Dobbyho ponožek, trička a mikiny. Při svlékání a navlíkaní svršků se schoval za otevřenou skříní a doufal, že je dostatečně nenápadný. Snape si ho nevšímal, vařil. Harry myslel, že ta chvíle nikdy nenastane, ale mýlil se. Snape skutečně vařil. Neměl ponětí, co to má být, ale báječně to vonělo. Vlastně mu ani nepřišlo divné, že s takovou samozřejmostí obsluhuje mudlovské spotřebiče. Které navíc, přiznejme si, nebyly zapojené do zásuvky a v běhu je držela kouzla. Vypadal u toho stejně jako u práce s lektvary. Tvářil se naprosto vážně, krájel zeleninu s dokonalou přesností, soustředil se na každý další krok a přitom se pohyboval naprosto nenuceně. V umyvadle se samy svědomitě umývaly dvě lžíce a dva talíře. To bude polévka, začuchal Harry. Zapnul mikinu a s neutrálním výrazem rychle vypochodoval ze skříně.

Lepší zeleninovou polévku jakživ nejedl. Ani Molly Weasleyová ji neuměla tak skvělou. Navíc byla horká a krásně se v něm tetelila, ještě když už ležel v posteli. Zíral do stropu, hladil si plné břicho a byl spokojený. Čas od času zaslechl, jak Snape, ležící na lůžku pod ním obrací stránku v knize. Zkoušel počítat, jak dlouho mu trvá, než se pročte dvěma stranami. S bezhlesným otvíráním úst napočítal do stotřinácti, když uslyšel, jak jeho prsty sklouzly po papíře a otočily list. Bylo to uklidňující. Nedíval se na něj, ale jasně ho před sebou viděl. Jeho oči přejíždějící po řádcích, a prsty držící knihu. Stále byl v kalhotách a kabátě. Možná si jen rozepnul pár knoflíků u krku a zul si boty. Neustále připravený na nepřítele… Neustále ve střehu.
Jakmile byla prodleva před dalším otočením příliš dlouhá, protnulo stan nesmělé:
,,Profesore? Spíte?“
Chvíli bylo zaražené ticho.
,,Ano.“ Ozvalo se a tím jedním slovem, jako by se pod Harryho postelí výrazně ochladilo.
Harry se ušklíbl a dokázal to udělat nahlas, tak, aby to profesor slyšel.“
,,No jistě. A odpovídáte.“
,,Na některé vaše otázky je těžké vymyslet vhodnou odpověď, pane Pottere. Chtěl jste něco?“
,,Chtěl bych si jen povídat.“
,,Vítečně. Tak hodně štěstí.“ Popřál lhostejně, aby bylo jasné, že on se konverzace neúčastní.
To sebralo chlapci vítr z plachet. Párkrát na prázdno otevřel ústa, než konečně špitl: ,,S vámi.“ Tak a máte to.
,,Pochopil jsem, mluvte.“ Rezignoval Snape.
Harry si olízl suché rty, s pohledem upřeným na strop polknul. Pokoušel se nabrat odvahu. V poslední době se téměř každá konverzace se Snapem dala přirovnat k extrémnímu sportu.
,,Napadlo mě… co budete dělat, až válka skončí?“
,,Myslíte, pokud budu žít a svět nepropadne tyranskému systému?“
,,Dejme tomu, že zvítězíme.“ Povzbudil ho Harry.
Snape zaváhal.
,,Pravděpodobně si vezmu dlouhou dovolenou. V lepším případě půjdu do předčasného důchodu.“
Chlapec vyprskl smíchy. Navzdory tomu se však v jeho hlavě rozpohybovaly zmatené otázky, hbitě jako molekuly.
,,Nevrátíte se do Bradavic?“
,,Neučil jsem ve škole kvůli infantilní lásce k dětem, ani kvůli titulu mistra lektvarů, pane Pottere. Jiná možnost tady zkrátka nebyla.“
,,Myslel jsem, že si rád zanadáváte. A líbí se vám strhávat body Nebelvíru.“
,,Ano. To se neomrzí.“ Připustil.
,,Víte, že vám to věřím?“ Harry téměř hmatatelně cítil, jak se pod ním profesor usmívá. Přál si to vidět. Díval se na prostěradlo a představoval si, že je neviditelné a on hledí přímo dolů na Snapea. Jeho fantazie vykouzlila reálný obraz muže v černém kabátě, jak leží s nataženýma nohama, celými zády opřenými o zvednuté polštáře.
,,Proč jiná možnost nebyla, pane?“
Krátká odmlka. Harry začal žmoulat v pěsti kousek peřiny.
,,Bylo to buď tohle, nebo Azkaban.“
,,Ach…“Zadrhl se v něm dech, netušil co na to říct. Neuměl si představit, že by ten muž skončil v Azkabanu. Někdo jako on nemůže přijít o důstojnost. Svět by se přestal otáčet.
,,Jsem rád, že jste si vybral Bradavice.“ Ozval se potichu.
,,Do nedávna jste měl jiný názor.“ Snapeův hlas byl o pár stupňů studenější, když to vyslovil. Nebyla to pochybnost, ani výčitka. Zkrátka jen obyčejná pravda.
,,Já vím. Omlouvám se.“ Zamumlal Harry, tváří v polštáři. ,,Křivdil jsem vám. Vy jste ten poslední, kdo by si zasloužil skončit v Azkabanu. Když vidím, kolik toho víte, jak neúnavě pracujete a když si vzpomenu, jak šíleně jste riskoval… Tolik se snažíte a já byl hrozný hlupák. Zachránil jste mě už v prvním ročníku a já ani necítil potřebu být vám za to vděčný. Další rok jste mě chránil před tím hadem, při kouzelnickém souboji. Ve třetím, jste za mnou šel do chroptící chýše a chránil jste mně i mé přátele před Lupinem. A já to všechno věděl. Viděl jsem, jak jste mě zachraňoval a jen jsem při tom krčil rameny. Když si to teď vybavuju… Asi jsem se bál, že se ve vás pletu. A nikdy jsem vám nepoděkoval. Moc mě to mrzí, pane. Vážně jsem byl arogantní pitomec.“
Neměl si za co být vděčný, odmítalo Snapeovo vědomí. Vždyť osud toho chlapce má na svědomí on. To kvůli němu zemřeli jeho rodiče. Tehdy, tehdy se staral jen o ní. O Lily Potterovou. Sám sobě musel přiznat, že její manžel, i syn mu byli lhostejní. A za svou vinu se musel kát. A pak se Potter objevil po jedenácti letech a nestoudně mu předváděl její smaragdové oči. Jako by se mu vracela a zároveň byla nenávratně pryč. Nenáviděl to. Sice toho kluka chránil, ale dělal to s hladovou touhou po spasení. Byla to jeho povinnost, byl to příkaz, zodpovědnost. Ne. Vděk ani upřímné díky si od toho chlapce nezasloužil.
Neměl, co na to odpovědět a tak prostě mlčel. Kdyby ten kluk jenom tušil, jakého hříchu se dopustil… a jakého se na něm ještě dopustí… neplýtval by laskavými slovy. Rovnou by mu plivl do tváře.
Nenáviděl by ho.
Vlastně… žádné kdyby. Ono na to jednou dojde. Musí. Protože to oba potřebují, aby mohli procitnout do reality.
,,Měl byste spát.“
,,Nemůžu.“ Vzdychl Harry a místností to zašumělo, jak se převalil na záda. Zamrkal na měkký, látkový strop. ,,Pořád mám brýle.“ Špitl potichu. Pak už jenom napjatě čekal…
Severus chvíli zaváhal. Pak ale spustil nohy z postele a postavil se. Hlavou se ocital vedle Pottera. Ten se okamžitě vzepjal na lokty a namířil na něj svůj intenzivní, a zároveň zastřený pohled. Drobné rty se zachvěly, jemně našpulily a nakonec i trochu plaše usmály. Byl to těšící se úsměv. Kdyby jeho tvář zachytil malíř, bez přemýšlení by obraz nazval “Naděje“.
Se zběsile tlukoucím srdcem sledoval, jak muž zvedá jednu ruku. Mučivě dlouho ji přibližoval k chlapcově očím, aniž by se mu ve tváři pohnul byť jediný sval. Vzal opatrně mezi prsty jednu kulatou obroučku a brýle lehce sklouzly z nosu. Složil je a schoval v dlani. Harry se ani nepohnul. Bál se že by sebemenším pohybem ten okamžik zničil. Severus pak zvedl druhou ruku, chytil okraje peřiny, a přitáhl ji chlapci až ke krku. Harry pomalounku klesl tváří na polštář, zářivě zelenýma očima ho přitom nepřestával sledovat. Když si Snape ruku těžce přitáhl zpět k tělu, otřásl s ním Harryho ospalý, polštářem přidušený hlas.
,,Dobrou noc, pane.“
Chtěl jen přikývnout a zmizet mu z očí. Ale nějaká zlomyslná, vyšší moc zavrtěla hlavou a řekla ne, ne, kdepak, tak snadné to nebude. Přiložila do kamen a roznítila plamen pokušení. A tak Snape tu zatracenou, ztěžklou ruku opět zvedl a polaskal chlapce ve vlasech. Harrymu se rozsvítily oči zelenou tak jasnou, že by mohla konkurovat semaforům. Jiskřila v něm podivná směs štěstí a úžasu. Raději ani nedýchal, aby to nezkazil.
,,Dobrou noc… pane Pottere.“
Pak teprve černovlasý muž zmizel pod jeho postelí.
Zaváhal! Zajásal v duchu Harry a křečovitě sevřel palce v dlaních. Ta mezera před oslovením byla jasným důkazem, že chtěl říct jeho jméno… Život je úžasný!
S tím přesvědčením se Harry nechal spokojeně ukolébat ke spánku, třebaže splašený tlukot srdce ho ještě několik minut vyrušoval.

 

≈VP≈

 

Ráno se výrazně ochladilo. Když Harry slézal z palandy, choulil se do mikiny a drkotal zuby. Stěny stanu byly studené a navlhlé. Severus Snape už byl vzhůru a první co udělal bylo, že mu na stůl připravil hrnek teplého čaje. Kouřilo se z něj, byl teplý a přes ruce i žaludek roznášel horko do celého těla. Po snídani přišla ta méně příjemná část, při které museli složit stan, odstranit kouzla a pokračovat v cestě. Slunce se teprve klubalo mezi skalami a bleděmodrá obloha jim spouštěla do cesty mlhu. Ve trávě, na mechu i kůrách stromu ulpěla stříbrná jinovatka. Krásně se třpytila v prvních ranních paprscích, a byla pro ně přesvědčivým důkazem, že začíná zima. Pokračovali v cestě lesem několik hodin. Po té době se Harry nesměle ozval.
,,Pane…?“
,,Ano?“
,,Můžeme na chvilku zastavit?“
,,Proč?“
Harry horečnatě přemýšlel.
,,Potřebuju na záchod.“ Jo, to asi znělo blbě. Široko daleko žádný záchod není. Ani v tom stanu žádný nebyl. Musel se vyplížit ven a schovat se za mýtinou mezi stromy. Příroda je zákeřná.
Snape k jeho neskonalé úlevě jen pochopeně kývnul.
,,Počkám. Nechoďte daleko.“
Harry přitakal a vydal se bokem od něj. Nechodit moc daleko, jasně. Ušel několik metrů. Možná deset, dvacet… Ulevil si u širokého stromu. Očima nepřítomně přejížděl po okolí. Jak tak pomalu otáčel hlavou, zasáhlo ho do očí cosi blyštivého. Zvědavě se na to zaměřil. Párkrát zamrkal, zapnul poklopec a vydal se blíž. Už po pár vteřinách pochopil, na co se to dívá.
,,Pane bože…“ Vydechl. Z temné dutiny ze stromu vykukoval kousek stříbra a leskl se, jako právě vyleštěná žárovka. Harry zatajil dech. Nic jiného to prostě nemohlo být! Chtěl se přiblížit ještě blíž a vyndat tu věc ze stromu, ale pak si to zodpovědně rozmyslel. Otočil se na patě a letěl zpátky za Snapem.
,,Našel jsem to!“ Vyhrkl, jakmile byl dost blízko, aby byl slyšet. Na chvíli se zapřel o kolena a vydýchával se. ,,Našel jsem ten viteál.“ Zopakoval udýchaně.
,,Víte to jistě?“
,,Asi ano. Radši jsem na to nešahal, ale myslím, že by to mohlo být ono.“
Snape o tom přemýšlel jen několik málo sekund.
,,Ukažte mi to.“
Harry souhlasně kývnul hlavou a vydal se tím samým směrem, jako před chvílí. Dovedl Severuse až ke stromu, v jehož kůře zela díra, jako po kosím náletu.
,,Vypadá to, že jste měl pravdu.“ Hodnotil Snape, při pohledu na ten zářivý kousek ženského šperku. Zdál se být v dutině pevně zaklíněný. Shodou okolností napadlo oba totéž a jejich ruce se vrhnuly ke korunce, aby ji vytáhly na světlo. Jenže stačil drobný dotek a s oběma se zatočil svět. Když se vzpamatovali, stáli uprostřed bílé chodby, nad kterou byla místo stropu zamračená obloha. Harry i Severus okamžitě pochopili, že se dotkli přenášedla. Čemu však naprosto nerozuměli, byla dlouhá, bílá chodba pod širou oblohou…

spi34b43f_lesy_cr_jeseniky_3.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Adelaine, 24. 7. 2013 17:16)

Nápad s Labyrintem je geniální, jen by mě zajímalo, kdo tam všechny poslal. Hi, ještě by další napodobeninu mohl najít Brumbál a měli bychom tam všechny;). Ha ha a Voldymu bych to přála.
Nicméně jsem strašně zvědavá, jak tam potrápíš Harryho se Severusem, obávám se, že to pro ně (hlavně Harryho) bude trapný a bolestný. Nám se to stopro bude líbit;). Díky moc za další kapitolu. Jsem stále unešená! Krása.

Re: :)

(Adelaine, 24. 7. 2013 22:18)

Sakra, ještě jsem zapomněla pochválit, jak se mi líbí, jak jsi to vyřešila s těma viteály. Já taky furt přemýšlela, proč to neudělal z plechovky, vždyť by to bylo daleko rozumnější! A stejnak i to, že mistr lektvarů je titul, který musel získat. Oni snad Potions master překládají jako Učitel lektvarů, takže se mi moc líbí, žes ten titul mistr udělala jako vyšší level.
Jo a samozřejmě jejich přistání se mi moc líbilo, jen by mě zajímalo, co se Snapeovi honilo hlavou, proč se ho štítivě nechtěl dotknout... Jo a proč Viktorie tvrdí, že je mudla.

hp

(sam, 21. 7. 2013 20:26)

Super povídka, doslova jsem ji přečetla na jeden záběr, Těším se na další kapitolky. :-)

-

(belldandy, 4. 7. 2013 23:29)

Děkuji. To je jako ranní rosa po probdělé noci. Mám nějako podivnou náladu a je to potěšení číst něco, co se mi líbí. :)
PS: Promiň, že tam nespolehlivě komentuji.

Re: -

(TruTru, 5. 7. 2013 11:51)

Děkuji bell ^.^
V pohodě, ja zase posledni dobou hrozně nepravidelně přidávám kapitoly :D

Děkuji!

(Sitara, 2. 7. 2013 20:22)

Opět jsem se skvěle bavila, hlavně u každého Harryho nasávání Snapeovy přítomnosti a všeho, co se jeho týká, vyloženě jsem se tetelila :-D A Snape má fakt skvělý smysl pro humor :-D I on pozoruje, jak Harry posouvá hranice a já jsem moc zvědavá, kdy je Harry překročí nebo zajde tak daleko, že to věci mezi nimi zas trochu změní. Přistání na Severusovi a stav strnulosti, vyzvídání, jestli má s někým vztah, stanování a hlavně rituál sundávání brýlí a pohlazení, pro mě dneska byly takové zásadní :-)
Lockův labyrint se ti opravdu povedl, tleskám! :-) Hlavně se mi líbí, jaký to má vliv na Draca, jde do sebe, změní ho to, a přitom to je takové přirozené, že nemám problém ti to spolknout i s navijákem :-D Hrozně moc se těším, co o sobě zjistí Severus s Harrym, to jsem fakt zvědavá!
Mocmocmoc obdivuju, jak si hraješ se slovy a v každé kapitole vymyslíš nová přirovnání a slovní spojení; je opravdová radost to číst! Třeba:
"Obličej se rozhořel, jako ta zápalka a on si byl jistý, že barva jeho tváří bezcitně žaluje."
Píšeš nádherně!
Děkuji za tuhle kapitolku a na další se budu opět děsně moc těšit! :-)

Re: Děkuji!

(TruTru, 3. 7. 2013 0:32)

Jo! Harryho vnitřní rozpory mě totiž nejvíc baví psát :)
A Severus to zanedlouho zjistí, dost drsným způsobem... Chudak Harry, docela ho potrápím ,:]
děkuju, však jsem taky prolezla půlku knižky o psychologii, než mě to vůbec napadlo :D Na otisk Severuse a Harryho v labyrintu se poměrně těším, chlapci to budou mit pestrý =]
Oh! Děkuju, ty tve komentáře se fakticky ùžasně čtou :)

Re: Re: Děkuji!

(Sitara, 4. 7. 2013 19:44)

Né že bych Harrymu přála trápení, ale víš jak :-D Těším se, jak si počtu a budu se trápit s ním :-D
Jé, to jsem moc ráda! :-D

:-)

(paja1, 2. 7. 2013 13:06)

Hmmm...takže nakonec skončí pěkně pospolu v labyrintu, no to bude ještě zajímavé. Jinak skvělá kapitola jako vždy, jsem už na téhle povídce totálně závislá. Díky. :-)

Re: :-)

(TruTru, 2. 7. 2013 15:37)

Pokud se tam potkají, že :D
Děkuji :)

...

(Agnes, 2. 7. 2013 13:00)

To byla opravdu úctyhodně dlouhá kapitola. Bylo tam toho tolik, že vlastně ani nevím, co napsat. Vzhledem k závěru je mi líto, že společné stanování patrně už skončilo, ale jsem zvědavá, co přijde teď. Asi se potkají s Dracem a Victorií. Přiznám se, že Draca taky nějak moc nemusím, ale když je jen jako vedlejší postava a navíc vystupuje jen v části kapitoly jako u tebe, tak mi nevadí. Tím, jak střídáš úryvky z Dracova pátrání s těmi, kde jsou Harry a Severus, perfektně udržuješ napětí.
A díky za přání pěkných prázdnin. Bohužel, mě ještě zítra čeká zkouška. Přeju ti hezké léto a doufám, že nám brzy zase přineseš pokračování.

Re: ...

(TruTru, 2. 7. 2013 15:33)

Agnes celkově k příběhu rozhodně nestanovali naposledy :)
To já to mám tak, ne, že bych Draca bůhvíjak zbožňovala, ale v kánonu mi ho bylo fakt líto. To, jak byl vždycky za zbabělce a za parchanta, coz ještě vyvrcholilo šestým ročníkem a sedmičkou, kdy Harryho zachranil a na to se jaksi zapomělo. Ještě chudak dostal od rona pěstí. Zkratka jsem ho litovala, tak jsem si říkala, když mu můžu sundat nalepku zbabělce, proč ne :) ale samozřejmě mě to nebaví tolik, jako rozvíjení vztahu Harryho a Severuse. V tomhle případě mě udržuje v zájmu hlavně konfrontace s Victorií =]
Děkuji, a přeji hodně štěstí při zkoušce;)

Jééj

(Ekolisias, 2. 7. 2013 0:50)

Tak to bylo skvělé....sice většinou přeskakuji ty části s Dracem, prtž ho ani nemám ráda, ale Harryho a Severuse úplně hltám :33 Ještě že se dotkli zároveň, už jsem se bála, že Harry bude chtít ten diadém ukázat jako svůj nález Severusovi, naštěstí nebyl tak blbý :D:D Díky za další kapitolu, nemůžu se dočkat pokračování v Labirintu :)) <3

Re: Jééj

(TruTru, 2. 7. 2013 15:19)

Děkuji :]
Je mi to jasné xD. Vim, že by bylo pravděpodobnější, kdyby se vitealu dotkla jenom jedna ruka, ale to se mi jaksi nehodilo do krámu :D
Jsou prázdniny, tak s tím zkudím pohnout :)