Jdi na obsah Jdi na menu
 


12.kapitola - Trojí očista

24. 7. 2013

 

Třpytivá korunka si klidně ležela na zemi a v tichosti pokračovala ve své nenápadné existenci, jako by byla dočista nevinná. Dva páry očí si jí ale prohlížely s takovou intenzitou, že kdyby byla ze dřeva, vzplanula by.
,,Ten Viteál byl přenášedlo?“ Zeptal se Harry, chvilka naprostého překvapení pominula.
,,Není to Viteál.“ Odpověděl Snape a zvedl se země. Harry udělal mátožně totéž. ,,Není to dokonce ani skutečný Diadém. Vypadá to jen na velmi zdařilou imitaci… To mnohé vysvětluje.“
,,Vážně? Co třeba?“
,,Objasnilo se nám, kam zmizel Draco Malfoy. Někdo musel stejnou napodobeninu podstrčit i do Komnaty nejvyšší potřeby. A myslím, že oba víme, kdo to byl.“
Harry přikývl. Nemusel to ani říkat nahlas.
,,Takže Malfoy je někde tady?“
,,Zatím nevíme, co přesně někde tady znamená, Pottere.“ Připomněl mu Snape.
,,No… není tu moc směrů, jakými se můžeme dát, že?“
Stáli uprostřed dlouhé chodby s bílými stěnami, jejíž odbočky byly v nedohlednu. Bylo to buď vpravo, nebo vlevo. Harry se podíval na Snapea hravě vyzývavě.
,,Kámen, nůžky, papír?“
,,Co prosím?“
Dobře, takže asi ne.
,,Jakou stranu zkusíme?“
Snape pomalu otočil hlavu na jednu i na druhou, a nakonec pokrčil rameny.
,,Nechám to na vás.“
Harry vyčaroval polichocený úsměv. Ukázal na první stranu, která ho napadla a ani se neobtěžoval zapojit do výběru mozek.
Stěny byly holé, prosté jakýchkoliv tabulek, nebo nástěnek, takže jim nezbývalo, než se řídit intuicí. Vydali se vpravo a šli neměnící se uličkou několik předlouhých minut. Harry začal zkoumat nebe nad nimi. Zatažené, smutné, hrozící deštěm, který visí ve vzduchu někde mezi mrakem a zemí. Zvláštní, stavět chodbu bez střechy. Kdyby začalo pršet, celé tohle místo by se naplnilo, jako střešní okap.
,,Nejdeme nějak dlouho, pane?“ Vydržel se nezeptat dobrých třicet minut. I půlhodina byla na jednotvárnou chodbu dlouhá až-až.
,,Taky se mi zdá.“
Zastavili se. Z toho zbytečného pochodování by jednomu mohlo docela dobře přeskočit.
,,Taky si připadáte jako ta laboratorní krysa v papírovém bludišti?“ Zeptal se Harry a zaťukal přitom na zeď, jakoby zkoušel, zda opravdu nestojí v krabici. Znělo to dutě a tvrdě. Papír to rozhodně nebyl.
,,Co budeme dělat?“ Otočil se zpátky na Snapea, ale profesor už stál na opačné straně a přejížděl po ploše dlaní, jakoby ji zkoumal, nebo hledal průhledné dveře. Pak se najednou prudce otočil.
,,Pojďte sem, Pottere.“
Harry rychle přiskočil.
,,Slyšíte něco?“ Snape naznačil hlavou směrem ke zdi a Harry na ni poslušně přitiskl ucho. Chvíli mu trvalo, než začal rozeznávat velmi vzdálený zvuk jásotu a křiku. Brzy se k tomu začal přidávat potlesk, veselé famfáry a trubky a jak se stále přibližovaly, zjistil, že mu jsou nějak nepříjemně povědomé. Divný, nostalgický pocit ho zaplavil od hlavy až po palce u nohou. Připadal si, že se topí, ale zároveň nebyl schopen vybavit si, odkud tu melodii zná. Položil na zeď obě dlaně. Poslouchal ještě pozorněji, aby mu neunikl jediný zvuk. A pak najednou zjistil, že jednou rukou drží kliku. Stačilo ji zmáčknout a vstoupit. Než to udělal, Harry se nejdřív s otázkou podíval na svého profesora.
,,Mám?“
Snape zaváhal. V černých zorničkách se mihl stín obavy, jako by už něco tušil. Jako by něco… věděl. Pak ale pomalu, bez komentáře kývl. Harry otevřel, klopýtl na neexistujících schodech a přistál koleny v hlíně a pošlapané trávě. Snape rychle sestoupil za ním a dveře za nimi s prásknutím zmizely i s tou bílou stěnou…

 

≈VP≈

 

 Proč měď? Ze všech kovů světa… proč právě ona?
Draco se rozhlížel po jablečném sadě. Jabloně, kam oko dohlédlo. Alej stejně nekonečná, jako cokoliv před tím. Chodba, zrcadla, kamenné zdi… To všechno prý tvoří jeho charakter. Jaký je to ovšem charakter, když vytvoří jabloně prorostlé měděnými jablky? Nevoní, nejsou vzácné, ani krásné, dokonce se nedají jíst… Nesl jedno jablko v ruce už docela dlouho a za celou dobu se ani trochu nezměnilo. Dívka po jeho pravici měla v ruce čtvrté. Jenže ty její pokaždé zčervenaly a ona se do nich mohla s chutí zakousnout. Jak je to možné? Netvrďte mi, že není čarodějka!
Draco měl chuť to svoje měděné jablko vztekle zahodit. Mačkal jej v ruce, jako by doufal, že ho rozmačká. Po jeho boku kráčí mladá dívka s těmi nejdelšími černými vlasy a nejbělejší kůží na světě, má na sobě jenom jeho hedvábný župan a on… on myslí na jablka. Děsí ho představa, že by jeho osobnost měla mít s mědí něco společného. Děsí ho natolik, že předčí zvědavost z neznámé mudlovské dívky, jež se tu zničehonic objevila s odpovědí na každou jeho otázku. I kdyby se v ní slívaly všechny galaxie světa, měděné jablko by bylo pořád zajímavější.
,,Máš moc hezké jméno.“ Promluvila po dlouhé době Victorie. Draco sebou polekaně škubl, jak ho nečekaně vyrušila z hlubokých myšlenek. Co že si zrovna teď vzpomněla na jeho jméno?
,,Proč myslíš?“ Stačilo by jen poděkovat, jistě. Ale proč se nezeptat, když ona pokaždé odpoví?
,,Jedno souhvězdí se taky tak jmenuje. Objevuje se na obloze jen párkrát do roka a hádej, jaký má asi tvar.“ Pobídla ho s rarášským úšklebkem.
,,Říká se mu tak, protože ho pojmenovali v latině,“namítl.
Victorie se podivně usmívala.
,,V latině říkali drakovi Draconem. Z toho slova použili Draco pro dračí souhvězdí a to se později uchytilo, jako jednoduší výraz pro draka. Takže ty máš ve skutečnosti jméno po hvězdách.“
Dracovi se srdce rozechvělo rychlými údery. Znělo to až příliš krásně- jméno po hvězdách…
,,Víš proč tě tak rodiče pojmenovali?“
Pokrčil rameny.
,,Nevím, nikdy jsem se neptal.“ Připustil, snažil se dát najevo, že mu na tom nezáleží. ,,Myslím, že to zkrátka otci připadalo vznešené.“
,,Možná by ses ho na to měl zeptat.“ Navrhla. Draco lhostejně pokrčil rameny.
,,Pokud se odtud vůbec někdy dostanu… A jak to kruci všechno víš? Jsi malá. Určitě ti není ani čtrnáct.“
,,Nechápu, jak to s tím souvisí… A já jsem náhodou stará, to bys koukal!“ Spiklenecky zamrkala. ,,Kromě toho… myslel sis, že normální lidi nechodí do školy, nebo co?“, zamračila se. ,,Vím, že vy kouzelníci studujete do sedmnácti a pak pokračujete jako učni ve vybraném oboru, nebo jdete pracovat. Mudlové mohou chodit do školy ještě ve třiceti, abys věděl.“
,,A co z toho mají? Jen plýtvají časem!“
,,Možná… Nebo se z nich stanou vědci, doktoři, fyzici a dělají, co můžou, aby dokázali rukama to, co vy děláte hůlkou. Vy, jako kouzelníci, máte všechno jednoduší.“
Draco na ni civěl, jako by přišla z jiné planety. Několikrát otevřel pusu k protestům, ale žádná uštěpačná poznámka by nedokázala její slova zpochybnit, tak raději mlčel.
S přivřenýma očima sledoval, jak se natahuje k dalšímu jablku, a jakmile se jí v ruce změnilo, došla mu s konečnou platností trpělivost. Určitě ho úmyslně provokuje, mrcha!
,,Jak to děláš?“ Vyštěkl.
,,Co?“
,,Ten trik s jablkem. Jak to děláš?“
,,To není trik.“ Zavrtěla hlavou a s chutí si ukradla jedno kousnutí. Draco začal být rudý vzteky.
Victorie si šťavnaté jablíčko přidržela u obličeje a zamyšleně s ním otáčela. ,,Já ho neodsuzuji za to, že je nepoživatelné. Věřím mu. Věřím, že je pravé. Dívám se na něj, voním k němu, ochutnávám… Vlastně nedělám vůbec nic zvláštního. Takhle to přece chodí i v běžném životě, nebo ne? Člověka taky nejdřív poznáš dřív, než ho hodnotíš…“
Aniž by Draco dokázal přesně určit proč, pocítil příšerný vztek. Ještě nikdy nebyl tak nadoraz naplněn hněvem, jako teď. O to bylo horší, že nebylo, jak jej ventilovat. Zakázal si na ní křičet, protože by docela klidně mohla odejít a on by tady zůstal sám. V nekonečném, měnícím se Labyrintu. A taky by bylo beze sporu ponižující hádat se s někým, kdo má ve všem pravdu. Pokračoval v chůzi mlčky, s hlavou odvrácenou a odolával neskutečné touze začít mlátit do jedné z jabloní.

 

≈VP≈

 

Slavnostní hudba utichla. Pomalu se od nich vzdálila, a poslední tóny zanikly mezi obrovským, živým plotem. Plotem, který je obklopoval ze všech stran, vrhajíc šedivé stíny pod nohy. Snape klečel vedle Harryho, cítil, že se chvěje. Vstal na nohy. Pak mu podal ruku, jenže Potter zavrtěl hlavou. 
,,No tak Pottere. Vstaňte.“
Když kluk nereagoval, netrpělivě popadl jeho paži a vytáhl ho na nohy. Harry hleděl na dlouhou temnou uličku mezi vysokými křovisky, pocit stísnění mu koukal z očí. Bylo naprosto jasné, co se s ním dělo. Noční můry kolem něj, v celé své parádě. Tohle bludiště za sebou nechávalo nevinnou hudbu. Obyčejnou radost, naději, zábavu s přáteli… Zatímco na jeho konci čekala temnota. Zabila mu před očima přítele, nastolila chaos, přivítala zpátky Pána Zla… Bylo to bludiště rýsující cestu mezi štěstím a temnotou.
Snape ale věděl, že to není to samé bludiště, jako v turnaji Tří kouzelníků. Věděl, že na jeho konci nečeká falešný pohár, přetvořený na přenášedlo. Ke svému upřímnému smutku již pravou podstatu místa odhalil. Potter ale neměl stejné vědomosti, jako on. O věcech, jako je Lockův Labyrint ho neučil, a v Bradavicích se o nich nahlas nehovoří. Stejně, jako o Zrcadle, nebo Komnatě nejvyšší potřeby. Stejně, jako o čemkoliv jiném, co bylo podle pověstí vymyšleno v Erisedu…
,,Pottere.“ Oslovil ho znovu. Ruce mu položil na ramena. ,,Jen se uklidněte, ano? Tohle není to, co si myslíte. Nestane se to.“
Harry vzhlédl do jeho klidné, konejšivé tváře. Vidět Snapea takhle, pro něj nebylo moc uklidňující. Spíš to znamenalo, že je to ještě horší.
,,Jak to víte?“ Ptal se trochu podezřívavě.
,,Věříte mi, nebo ne?“
Chvíli mlčel, ale pak s pevně sevřenými rty, rázně přikývl. To Snapeovi stačilo. Jistě, mohl říct, co je to místo vlastně zač. Ale tím by se mu až příliš otevřel. U něj nebylo žádným překvapením, že se projevila jeho největší vnitřní hrůza. Vždyť právě v tu chvíli se Potter začal měnit. Ta temná, nekonečná hrůza bludiště mu předala strach, ukázala realitu v její nejsyrovější podobě a nechala ji pomalu růst. Patřila k němu, stejně, jako všechno ostatní.
Společně se vydali do nejtemnějších útrob bludiště. Větvičky jim křupaly pod nohama, křoviska šustila a čas od času přes zemi přeběhla ještěrka.
,,Tak… co to je?“ Ozval se po chvilce ticha Harry. ,,Vypadá to tu přesně jako tenkrát v bludišti při posledním úkolu. Před tím jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem tu hudbu slyšel, ale když jsem se tu rozhlédl, vzpomněl jsem si. Ten zvuk, to bylo to samé, jako na Famfrpálovém hřišti. Vzpomněl jsem si na všechny ty lidi, jak jásají, tleskají, povzbuzují... Byly mezi nimi i mí přátelé, učitelé, Cedrikův otec… Všichni byli nadšení a nikdo, ani jeden z nich nevypadal, že má strach. A já pak vstoupil do bludiště, a čím víc jsem se dostával hlouběji, tím víc se přede mnou otevíralo ticho a tma, zatímco ta veselá hudba mizela z doslechu. Nakonec se ztratila a já si uvědomil, že jsem sám.“ Při poslední větě se na muže kráčejícího hned vedle podíval. ,,Nebyla to ta nejhorší věc, co se mi kdy stala, ale z nějakého důvodu mi přijde nejstrašidelnější.“
,,To bludiště nebylo vybrané, jako poslední úkol pro nic za nic.“ Prohlásil Snape a pohled mu oplatil. ,,Být sám, ve tmě a ztracený, je pro každého rozumného člověka mnohem děsivější, než agresivní drak.“
,,Jo. I když to tak nemusí vypadat.“ Souhlasil Harry.
Ty jsi ovšem, Harry Pottere, mnohem vážnější případ. Představa, že zůstaneš sám, tě pronásleduje ze všech lidí možná nejvíc. Proto jsme teď právě tady…
Severus se zastavil a Harry, ačkoliv netušil, co se děje, udělal totéž. Nechal si položit jeho ruce na svou tvář a překvapeně zíral do dvou černých, hlubokých propastí.
,,Poslouchejte, Pottere. Není to stejné, jako předtím a vy se nemáte čeho bát.“
,,Proč?“ Harry zmateně zamrkal. Ani ho však nenapadlo uhnout pohledem. Třeštil oči do té konejšivě klidné tváře. Proč je tak laskavá? Co se děje? Co je špatně?! ,,Proč to není stejné?“
,,Nejste sám.“ Palcem přejel přes líčko. Bylo to jen malé gesto, ale na Severuse Snapea překvapivě… lidské. Harry tomu nerozuměl. Snape se choval divně. Co je to za místo? Co udělalo s jeho profesorem?
Ač byl v tu chvíli sebe zmatenější, nejhlubší strach a temnota v srdci začala pomalu odumírat. Ohřívalo se, na víčkách lechtaly sluneční paprsky. Snape a Harry pohlédli vzhůru na oblohu, kde se na ně usmívala bleděmodrá obloha.

 

≈VP≈

 

Stačili sotva dvakrát odbočit a vysoká křoviska se pomalu změnila na hladký kámen. Světlý hladký kámen. Pod nohama místo hlíny, zlatý písek. Kolem stále teplo i světlo a přesto bylo něco jinak.
,,Zatáhlo se.“ Oznámil Harry, potom, co si prohlédl nebe. Tam, kde možná končila hranice kamenných zdí, přikrývaly výhled na čisté nebe, husté návaly mlhy. Neprosvítal skrz ně jediný sluneční paprsek. A přesto stále viděli na cestu. Jako když se blíží večer, slunce se vám ztratí z dohledu, a stále ještě přetrvává bílý den.
Harry už se nebál. Snape měl pravdu, když říkal, že to není skutečné bludiště z Turnaje. Přesto mu to místo nahánělo husí kůži. Vytvářelo a měnilo svůj vlastní svět, a zároveň stavělo něco povědomého, nostalgického, blízkého… Kamenné stěny, a světlé průchody byly rozhodně milejší, než tmavé uličky mezi živým plotem. Přesto čekal, že to dlouho takové nevydrží. Opět se něco změní. Říkal mu to šestý smysl, a Harryho šestý smysl je odjakživa velmi silný.
Netrvalo to ani pět minut a jeho předtucha se vyplnila.
,,Pane!“ Vyjekl, načež přiskočil k levé stěně a vzhlédl vzhůru. ,,Ta stěna… krvácí…“
Opravdu. Tenké pramínky čerstvé krve se po desítkách plazily po hladkém kameni k zemi, barvily písek barvou nejrudější. Harry prstem zastavil cestu jednoho červeného proužku. Namočil ukazováček a přivoněl. Železitý pach ho praštil do nosu.
,,Vážně je to krev!“ Zděsil se a šokovaně si prohlédl celou, kamennou plochu. Severus ztuhl. Strojeně se podíval na zem. Písek zničehonic vsakoval rudou hmotu do sebe a tvořil nepřehlédnutelné rudé kaňky ještě, než k nim krev ze stěny vůbec dosáhla.
Samostatně otevřené rány, pomalé krvácení, utrpení…
Snape pohlédl na opačnou stranu, než tu, u které stál Harry. Přiblížil se o pár kroků, když spatřil, jak se z krve tvoří na kamenné ploše jedno slovo.
Sectumsempra
No jistě, samozřejmě. Jeden z jeho hlavních hříchů přímo před očima. Vymyšlené zaklínadlo, které způsobilo nezměrné množství utrpení, bolesti i smrti. Zaklínadlo, které by mělo být čtvrtou Neodpustitelnou, ač se na ten seznam nikdy nedostalo.
,,P…pane?“ Když se Snape vzpamatoval a věnoval svou plnou pozornost na svého studenta, Potter trochu zaskočeně zíral na zem. Ne, že by byl zvědavý, ale podíval se. Merline… Krev byla všude. Oba do ní byli zabořeni po kotníky a karmínová tekutina stále stoupala.
Tolik krve… Severus hleděl na své kalhoty, jejichž lemy byly bohatě nasáklé. Tolik zbytečné krve…
,,Pojďte.“ Pobídl Harryho a vydali se tou potopou dál.
,,Nechápu, co to znamená…“ Ozval ze za ním nevěřícně Harry. ,,Krvácející stěny… chápete to?“
,,Kdo řekl, že to musí něco znamenat?“ Snapeův hlas zněl trochu netrpělivě. Brodil se neúnavně dál, a Harry poslušně za ním. Co chvíli mrkl na Mistra lektvarů a připadalo mu, že si ten muž nepřeje nic jiného, než se odtud dostat pryč.
,,Nemůžeme se odtud prostě… přenést?“
,,Nevíte ani kde jsme a chcete se přenést? Navíc je velmi pravděpodobné, že skutečný Viteál bude někde tady.“
,,Proč by si ale Voldemort vybral jako skrýš pro kousek svojí duše zrovna tohle šílené místo? A jestli nás sem úmyslně zavedl pomocí přenášedla, neznamená to náhodou, že jsme v pasti?“
Chytrý kluk.
,,Ano, bohužel máte pravdu. Zřejmě není moc velká šance, jak se odtud dostat.“
,,No skvělý.“ Protáhl otráveně Harry. ,,Ještě řekněte, že tady nemůžeme čarovat.“
,,Tím si nejsem jistý. Ale jen do toho, zkuste to.“ Pobídl Pottera a ten s kývnutím vytáhl hůlku.
,,Lumos!“ Bylo to první, co ho napadlo. A ono se rozsvítilo. Sice jen velmi slabě, ale to mohlo tak pouze vypadat, když nebyla úplná tma. Harry vítězoslavně zavýskal. Pak se otočil ke krvácející stěně, zastavil se a zkusil probourat zeď. To už se ovšem nepodařilo. Po vyzkoušení ještě několika zaklínadel, došel k závěru, že nic, čím by se pokusil tohle místo překonat, prostě nezabere. Zklamaně zasunul hůlku zpět do kapsy. Červená, nehybná řeka pod nimi už dosahovala do půlky lýtek.
Cesta byla každým krokem namáhavější.
,,Jestli se odtud brzo nedostaneme, budeme vypadat, jako rozmačkané jahody.“ Podotkl Potter mrzutě. ,,Ale mohlo by nás to vyplavit nahoru, co myslíte?“ Podíval se k hustým mrakům nad nimi. ,,Umíte plavat?“
Severus si dlouze povzdechl. Neodpověděl. Plavat sice uměl, ale nic nevylučovalo, že nad těmi mraky není střecha. Kdyby ano… Co naplat. Vždycky si urputně přál utopit se v krvi svých obětí. Proč jich jen muselo být tolik? Proč to tehdy dělal, když vlastně ani nechtěl? A lidé, kteří tou kletbou zemřeli hůlkou někoho jiného. I to byli jeho oběti. On s tím začal a byla to jeho kletba, co tak odporně mrzačila tělo. Co by na to řekl Potter, kdyby to věděl?
Krev dosahovala po kolena.
Proboha už dost. Tolik jich přece nebylo. Nemohlo být!
Netrvalo to dlouho a objevila se nová odbočka. Mohli buď pokračovat rovně, nebo zahnout. Snape zaváhal, ale Pottera zřejmě nebavilo chodit stále jedním směrem a tak ho jediným pohledem přesvědčil, že pravá strana je ta pravá. Červená potopa tu byla taky, ale alespoň zdi, které se do ní nořily, byly čisté. Nekrvácely. A na konci té odbočky se jako dar z nebes zjevilo schodiště. Zlaté, úzké… Stoupalo skrz mraky a motalo se kolem třpytící se tyče, jako spirála. Mohla to být past, mohlo to být nebezpečné, ale rozhodně je to zachránilo před nemizící řekou krve. Na to, jak bylo schodiště úzké, nezdálo se nijak rozviklané. Sebevědomě stoupalo do výšky a proráželo neprůhlednou mlhu nad nimi. Snape vycházel schody jako první. Pod mlhou zvedl opatrně jednu ruku, necítil však nic, co by jim mohlo zabránit v průchodu a tak pokračoval. Prolezl skrze bílou clonu, a vteřinu na to ho oslepilo jasné světlo. Světlo skutečné, čisté oblohy s pomalu plujícím, zářícím sluncem. Nad mlhou byla plošina, skleněná, téměř průhledná a zároveň posetá zlatým prachem. Působila velkolepě, podobně, jako celé schodiště. Vylezl na ní. Potom podal ruku Potterovi a mohl mu nahoru.
,,Páni…“ Vydechl Harry a dlouze se po ploše rozhlédl. Nebyla úplně prázdná. Vypadala trochu jako les, jen místo stromů zde byly nesystematicky rozmístěné, vysoké věšáky. Stály daleko od sebe, leskle zlaté, úplně nové.
,,Viděl jste někdy něco krásnějšího?“ Harry omámeně vyšel vpřed. Procházel mezi věšáky, nechápavě vrtíc hlavou. Krásnější snad byl jen tehdy ten výhled z hipogryfa. Vypadalo to jako nikde nekončící sál. Snape kráčel rozvážně za ním. Mnohem obezřetnější. Přemýšlel, co ten výjev znamená. Prázdné věšáky. To má být vtip? Kdo by ve svém nejhlubším nitru schovával prázdné věšáky? A pak se prudce zastavil, stejně, jako Potter. Oba překvapeně hleděli na jeden z nich. Visel na něm šedý župan. Snapeův šedý župan. Harry k němu přistoupil, vzal měkkou látku mezi prsty a zkoumal ji.
,,To je ten váš…“ Konstatoval omráčeně.
,,Neříkejte.“ Severus pozoroval chlapcovo zmatení. Sám si přitom připadal stejně. Jeho župan, visící na zlatém věšáku uprostřed nekonečna. To bylo skutečně k smíchu. Ani jeden se však nezasmál. O pár metrů dál byl další obsazený věšák a vysel na něm Snapeův černý plášť.
Harry se začal bát pokračovat v cestě. Netrvalo to totiž dlouho a procházel kolem pověšeného černého kabátce. Musel se ohlédnout, aby se ujistil, že je jeho profesor ještě zcela oblečený. Byl. A přesto potkali o pár minut později na věšáku zavěšenou jeho bílou košili.
,,Tak jo.“ Harry se zastavil. Zdálo se, že se mu situace příliš nezamlouvá. Spíš naopak. Zrudl. ,,Tohle už je vážně divný.“ Prohlásil a košili strhl. ,,Je vaše, nebo ne?“
Snape nadzvedl obočí. ,,Co myslíte?“
,,Takže jo.“ Hlesl. ,,Nechápu, co se to děje.“
,,To ani já.“ Přiznal, zcela upřímně Snape. Pohlédl do nekonečné dálky i do nebe, snažíc se pochopit, co tím chtěl básník říct.
,,Tak fajn. I kdyby to tady bylo všechno začarované složitými kouzly, jedno mi opravdu není jasné.“ Prohlásil Potter a tázavě se na Severuse podíval. Ten ho krátkým pohybem ve tváři vyzval, ať pokračuje.
,,Jak zatraceně Voldemort zná vaši velikost?!“ Podle rozčilení v hlase a upřeného pohledu Potter svou otázku myslel smrtelně vážně. Snapeovi zacukaly koutky. Opravdu doufal, že si to ten ignorantský kluk nepředstavuje.
,,Pochybuji, že s tím má Temný pán něco společného.“ Ucedil. Harry nechápavě zamrkal. Potom zvedl pevně sevřenou košili tak, aby ji Snape dobře viděl.
,,Tohle… je sice o něco méně děsivý, než ta krev dole, ale vážně z toho nemám dobrý pocit, pane.“
To neměl ani Severus. Neuměl si představit absurdnější prostředí, než to, co pro ně právě Lockův Labyrint vytvořil. Z čeho to vzniklo? Nebo možná, jak by se tady měl člověk ptát: proč? Proč se tu u všech svatých tohle objevilo?
,,Měli bychom pokračovat, pane Pottere.“ Upozornil zmateného chlapce, který nepřestával civět na bílou košili. Když odvrátil zrak na Snapea a ten po něm vrhl svůj typicky káravý pohled, nakonec pokrčil rameny a košili pověsil zpátky tak, jak byla. Na cestě je však čekala ještě podivnější věc. Ta ovšem Snapeovi začala dávala smysl. Jako houby z mechu se před nimi vylouply mezi věšáky, teď již ozdobené šatstvem, toaletní stolky. Na každém, který potkali, stála osamoceně jedna sklenka se zubním kartáčkem. O jeho vlastníkovi nemohlo být pochyb.
Takže tohle všechno je… Harry, uvědomil si šokovaně Snape. To ale… není možné. Labyrint mění jen trasu, okolí. Vytváří abstraktní projekce osobnosti, ne skutečné objekty. Ostré a živé. Naprosté kopie skutečností. Už ta napodobenina bludiště z turnaje Tří kouzelníků nebyla normální. Ale tohle? Harryho charakter ve své ryzí podobě vytvořil hmatatelné předměty živější, než jak si je člověk vůbec umí stvořit ve své fantazii. Tohle místo nestaví na vzpomínkách, ale na nejhlubších ranách v duši. Na všem, co duši formuje. Cesta skrze mlhu, stoupání za světlem, pověšené Snapeovo oblečení a zubní kartáček. Tohle je tedy Harry Potter? Pro Merlina živého… co je ten kluk zač? Proč? Proč se jeho svět točí kolem těchto nedůležitých věcí? Kdyby měl Severus převzít roli Labyrintu a předpokládat, co je podstatou Harryho Pottera, vytvořil by jásot a uznalý potlesk, jako byl na úplném začátku jejich cesty. Možná by i předpokládal, že bude plný touhy po pomstě k Bellatrix a Voldemortovi, plný nenávisti a zloby ke světu, který jeho existenci tak nestydatě využívá. Je zřejmé, že si toho Potter vědom je. Myslel by také, že uvidí strop Velké síně posetý hvězdami, jako v den, kdy do ní vstoupil vůbec poprvé. Stvořil by nějaké znaky jeho kouzelnického potenciálu. Ovšem to úplně poslední, co by mu ukázal, by byl zubní kartáček a věšák. Jak všechny ty zatracené věci s jeho duší souvisí?
Při pohledu na chlapcův překvapený obličej mohl soudit, že ani on sám nemá zdání, co to znamená.
Možná že existoval důvod, proč by nad tím měli přemýšlet, ale na to nebyl čas. Pobídl ho, aby pokračovali a místo se po nějaké době znovu začalo měnit. Věšáky i stolky zůstávaly, jenže s nimi se tu objevovaly i kulaté, žulové sloupy, stavěné kolem, vytvářely jakousi povědomou síň. Vzduch byl zas o trochu chladnější, paprsky slunce slabší, a podlaha, která se ještě před pár okamžiky zlatavě třpytila, se proměnila v těžký mramor, pokrytý kulatými obrazci. Kruhy ve všech barvách, kam jen oko dohlédlo. A Severus si uvědomil, že tenhle pohled je mu až příliš dobře známý, příliš povědomý. Stejně, jako pocit bezmoci a nekonečné sebenenávisti.
Úplně slyšel ty drobné, cupitavé krůčky vedle sebe. Důvěřivě stisknutou dlaň malými, dětskými prstíky. Šum dlouhé košile vlečené po zemi se mu násilně verval do uší.
Dětská tvář plná odhodlání, důvěry a vzpírající se vlastnímu strachu.
,,Ničeho se neboj. Jen tu hezky počkej, dokud neuvidíš světlo, ano? Čekej na zelené světlo. Až ho uvidíš, vrátím se pro tebe…“
Dvě veliké, nevěřící oči.
,,Nedívej se na mě! Musel jsem… nechci to vidět…“
Avada Kedavra!
,,Pane? Jste v pořádku?“
Severus zamrkal. Uvědomil si, že se zastavil a nechal Harryho pár metrů kráčet samotného.
,,Není vám něco?“
Strojeně zavrtěl hlavou.
,,Jsem v naprostém pořádku.“ Ujistil ho. ,,Jen pokračujte.“
Harry přikývl, věnoval muži jeden nesmělý, krátký úsměv a vykročil vpřed. Jenže ono tam nic nebylo. Sotva se stačil ohlédnout zpátky před sebe, propadl se do temné nicoty. Ke zkamenělému Snapeovi dolehla ozvěna výkřiku. Nemohl si pomoct, byl by přísahal, že tam byla mramorová podlaha. Stačilo snad jediné mrknutí k tomu, aby to všechno zmizelo? Zřejmě ano. Zákeřný, nebezpečný Labyrint směl cokoliv. Zde vládla jen jeho pravidla. Jenže Severus toho měl právě dost. Nehodlal se sám sebe zaleknout. Věděl, že ta temnota patřila jemu, stejně, jako obrovský terč, který jeho podvědomí vytvořilo, aby dalo tvář Harryho budoucnosti. Bez zaváhání vykročil vpřed a nechal se dobrovolně pohltit tím nejčernějším místem ve své duši.

 

≈VP≈

 

Tohle nemohl být odraz jeho osobnosti. Draco se znal, věděl, že není úplně nevinný, ale také věřil tomu, že tak hluboká, vše pohlcující nenávist, jaká prýštila z tohoto místa, není jeho. Tu stopu tu musel zanechat někdo jiný. A ten jediný, kdo za sebou zanechával smutek a zkázu, byl Voldemort. Opatrně procházel pod kamenným, napůl rozpadlým obloukem s Victorií po boku. Neodvážil se před ní projevit strach, ačkoliv to místo bylo neskutečně děsivé. Obloha nad nimi byla podobná noční obloze, avšak postrádala hvězdy a vřelý svit měsíce. Musel si posvítit svou hůlkou. Občas nenápadně pokukoval po Victorii, a pokaždé ho rozčílilo, že je tak klidná. Oči jiskřily vzrušením, skoro to i vypadlo že je nadšená. Kterou malou holku by tohle nevystrašilo? Draco v tu chvíli došel ke konečnému závěru, že je šílená. Nicméně s takovou společnicí se mu už tuplem nechtělo být tím jediným, kdo se strachem vycouvá.
S nejistými pocity vstoupil na okraj jakési skálou obehnané planiny. Kameny se válely všude kolem, železitý pach krve se vznášel všude kolem, ačkoliv krve samotné vidět nebylo a čas od času zazněl děsivý výkřik. Sice tichý, ale plný utrpení. Na zemi se v prachu válely lidské kosti. Malé, nalomené, povědomé. Některé ještě zachovávaly původní tvar rukou, nohou, páteře… Působilo to, jako hrobka, ve které bylo nepatřičně pohřbeno příliš mnoho lidských životů. Draco se nemohl zbavit dojmu, že mezi ně bude patřit. Celý se pod tou představou roztřásl. Dělalo mu veliký problém se soustředit.
,,Co hledáš?“ Ozvala se Victorie. Bezstarostně přeskakovala napůl rozpadlé kostry podél skály a fascinovaně se kolem rozhlížela.
,,To není tvá starost.“ Zavrčel Draco podrážděně.
,,Máš pravdu.“ Pokrčila rameny. Chvíli ho nechala bezradně pátrat očima, fyzicky téměř nebyl schopný pohybu, než se znovu ozvala. ,,Ty lidem moc nedůvěřuješ, že ne?“
,,Když potkám neoblečenou holku v opuštěném bludišti, co prohlašuje, že je mudla a přitom ví prakticky všechno, trochu mě to zneklidňuje.“ Prohlásil a měl co dělat, aby se mu nechvěl hlas. Jistá nerovnováha však byla nepřeslechnutelná.
,,To je toho.“ Zvolala naoko uraženě.,,A já myslela, že jsme kamarádi.“
,,Co… cože?“
,,No, však víš…? Lidi, co se seznámí, rozumějí si a pomáhají si… nic ti to neříká? To se teda nedivím, že vypadám, jako génius.“
Victorie přeskočila kupičku kostí a vystoupla na vyvýšený kámen, který byl oproti ostatním skoro pravidelně hranatý.
,,Hele!“ Ohlédla se po Malfoyovi, který se stále nehnul od první kostry, na kterou narazil. ,,Tady něco je.“ Upozornila ho, načež se shýbla a rukou odstrčila drobné kůstky s hustou vrstvou prachu. Byla to stará, menší truhla a její podoba Malfoyovi okamžitě připomněla tu z Tajemné komnaty. Chtěla jí otevřít, ale byla ostře zastavena.
,,Nesahej na to!“ Zařval a už ho nohy samy nesly k ní. Věděl, že jestli je tam pravý Viteál, tak po tom všem, co Voldemort pro jeho úschovu udělal, rozhodně nebude tak snadno k mání. Ačkoliv byl strach z nebezpečí silný, instinkt a vidina Viteálu zvítězila. Donutil ji ustoupit, namířil na truhlici hůlkou. Bylo to k nevíře, ale stačilo prosté Alohomora, aby zámek povolil a poklop se sám odkryl. Přesto uvnitř zářila malá korunka. Tohle už musel být Viteál, prostě musel! Ale proč se tváří tak nevinně? Proč vypadá, že si na něj můžete beze strachu sáhnout? Draco váhal. Bylo možná zapotřebí vzít tu věc do ruky, jenže způsobit to mohlo cokoliv. Chvíli trvalo, než v sobě našel odvahu a hezkou korunku opatrně chytil. V tu ránu se ozvala ohlušující rána. Nečekaný výbuch oba odmrštil několik metrů od skály. Přistáli v prachu přímo u oblouku, za nimi nekonečná, temná pustina a před nimi ohnivá bouře. Draca pálily prsty tak, že myslel, že snad shoří. Měl tendenci Viteál upustit, ale neudělal to. Přes veškerou bolest jej sevřel ještě pevněji. Druhou rukou se podepřel, otřel prach z očí a pohlédl přímo do divokého žáru před sebou. Konsternovaně, vyděšeně. Bylo to, jako Fiendfyre, ale mnohem mocnější. Největší zložár, jaký kdy Draco viděl. A to ho už několikrát viděl použít svou tetu Bellatrix.
Oheň nabral podobu obrovského, skutečného draka. Rozpětí do nedohledna, šlehalo plameny na všechny strany. Díval se na něj, neschopen pohledu, přičemž mu hlavou zmateně lítala jediná myšlenka na blízkou, bolestivou smrt. Žhnoucí oči bestie se zaměřily na něj a na Viteál, pevně sevřený ve dlani. A pak to děsivé stvoření vyrazilo k němu. Draco zapomněl na Victorii, na Viteál, vlastně na celý svět. Stačil stisknout víčka a prosit všechny bohy o slitování. S tím největším strachem, jaký kdy cítil, čekal na smrt v plamenech a to čekání bylo náhle mučivě dlouhé.
Prosímprosímprosím
Netušil, jestli prosí o život, nebo rychlé a bezbolestné usmrcení, a ani to už nezjistí. Horko zaplavilo jeho tělo, dech se milionkrát zrychlil, srdce bušilo jako o závod, ale vysvobození… nikde. Dokonce, ani bolest. Když to čekání překročilo hráz snesitelnosti, odvážil se otevřít oči a to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Bože…

 

≈VP≈

 

Harry zamrkal, otevřel oči, vytřeštil je dokořán. Neviděl však nic, než tmu. Ač věděl, že rozhodně dopadl, necítil, že by ho něco bolelo. Ale to ticho a tma bylo, přesně jak řekl Snape, děsivé. 
,,Pane?“ Zavolal. Ozvala se několikrát ozvěna, odpověď žádná. Zkusil to ještě dvakrát, načež začal propadat panice. Být ztracený, to bylo vůbec to nejhorší, co se mu mohlo stát.
,,Bojíš se, Harry?“
Hlas, který to vyslovil, byl děsivě nelidský. Podobný ozvěně, jen přicházel ze všech stran.
,,Jsi bezradný? Jsi sám?“
,,Kdo jsi?“ Zařval Harry, hlas ho ale ignoroval.
,,Myslíš, že jsi vůbec někdy nebyl sám? Podívej se kolem! Vzpomeň si na ta zářivě zlatá místa. Všechno zmizí, Harry. Všechno. Žiješ v klamu. Myslíš, že pro tebe přijde? Opravdu tomu věříš?“
Netušil, kdo mu to říká, ale z hloubi duše ho nenáviděl.
,,Věřím.“ Odpověděl přesvědčeně.
,,Naivní! Jsi tak… naivní, Harry Pottere! A ta tvoje slabost pro lásku! Myslíš, že nevidí, jaký jsi slaboch? Myslíš, že ho neznechucuje, jak ho pronásleduješ? Nechá tě tu už kvůli tomu, aby se mohl zhluboka nadechnout.“
,,Sklapni!“
,,Tolik mrtvých kvůli tobě a ty se staráš jenom o něj. O Smrtijeda. Zabil desítky nevinných lidí, věděl si to?“
A to už Harry nevydržel. Vzepjal se, zaujmul výhružný postoj, v ruce pevně svíral hůlku.
,,Jak chceš bojovat s temnotou Harry? Nemůžeš. Je nekonečná, nesmyvatelná, věčná…“
,,Chceš se vsadit?“ Zavrčel a pak zařval tak hlasitě, jak jenom dokázal. ,,Expecto patronum!“

 

≈VP≈

 

Temnota nebyla nic nového. Severus ji znal moc dobře, to mu starosti nedělalo. Strach měl spíš o Harryho. Ten kluk byl kdo ví kde, pohlcen tmou a dočista sám. V takové chvíli nebylo možné nedělat si o něj starosti. Pokud Snapea volal, a nebyl slyšet, znamenalo to, že je pravděpodobně příliš daleko. 
Kdyby se za ním měl Severus vydat, musel by v první řadě vědět na kterou stranu, jenže to netušil. Tma ho obklopovala kolem dokola. Nedalo se v tom orientovat. Jenže něco přeci udělat musel. Nemohl tu jen tak stát a čekat, že tma sama od sebe zmizí. To on odsud musel zmizet a rychle, než se odněkud vynoří ještě nepříjemnější překážka. Na to nemusel čekat dlouho. Známý a zároveň úplně cizí hlas udeřil do ticha, jako hrom do klidné noci.
,,On už ti nevěří, Severusi. Nečeká, že se ukážeš. Tak proč se namáhat? Když nezemře dnes a tady, zemře o pár měsíců později. Není to jedno? Jen si to představ! V jedné chvíli hned dva Vitály! Copak není… válka důležitější?“
Severus byl obezřetný. Hlasu nevěřil jediné slovo. Přesto však nebylo příjemné to poslouchat. I člověk jako on sotva ustál ten nelidský útok na nejslabší místa.
,,Není to takhle lepší? Pokud bude žít, jednou to zjistí. Co myslíš, že řekne na to, cos provedl s jeho životem? Co myslíš, že udělá, až zjistí, proč ho chráníš? Přestaň mu lhát. Přestaň. Pro vás oba je věčná temnota jen vysvobozením!“
Snažil se to ignorovat. Hlas mluvil a mluvil, ale on jej neposlouchal. Vytáhl hůlku a chtěl vyčarovat světlo, jenže než inkantaci vůbec vyslovil, v dálce před ním se stříbrně zablýsklo. Z modrého záblesku se začala rýsovat malá bytost. Povědomá, známá. Štíhlé nohy, ladný krk, mohutné parohy. Jelen. Severus se za ním okamžitě vydal a zářivé zvíře se otočilo a vedlo ho správným směrem. Kde Potter našel tu sílu vytvořit Patrona v téhle temnotě? Jak to… dokázal? Snape následoval zářící stvoření a snažil se pochopit, co Pottera vede k takovým zázrakům. Kde jen v sobě bere tolik světla?
Zář osvítila malou zhroucenou hromádku na zemi. Potter klečel, s hlavou schovanou v klíně si pevně držel uši. Když Severus přišel trochu blíž, uslyšel i velmi tiché mumlání.
,,To není pravda. To není pravda. To není pravda…“ Každé slovo bylo vyřčeno s chvějící se naléhavostí. Byl o tom přesvědčený, nebo si to jenom tak urputně přál? Zdalipak i jemu temnota našeptává slova utrpení?
,,Pane Pottere.“ Oslovil chlapce, ale on se dál kolébal, mumlal si tu jednu větu stále dokola a zjevně ani necítil přítomnost zářícího patrona. Celé tohle místo na něj mělo už od začátku příšerný vliv. Severus doufal, že se odtud brzy dostanou.
,,Harry.“ Zkusil to znovu, naléhavěji a položil mu dlaň na rameno. Kluk prudce vzhlédl, zelené oči plné bolesti se do něj překvapeně zavrtaly. Stále se klepal. ,,Jsem tady.“ Řekl Severus a v tu ránu stál Potter na nohou. Vrhl se k muži a pevně ho objal. Tak křečovitě, jako by se potřeboval ujistit, že tu skutečně je. Muž, kterého objímal se ani nehnul… což bylo nepopiratelnou známkou toho, že je to opravdu on. Chvíli váhal, pak ale obětí, se smíšenými pocity, opětoval. Pevně sevřel chlapce v náruči, cítil jak mu zarývá nos a obroučky do krku a téměř nelidskou silou ho drží na lopatkách. A Snape konečně uviděl, jak to vypadá, když se Harry Potter opravdu bojí. Raději ani nechtěl vědět, co v temnotě všechno slyšel. A z nějakého důvodu si byl jistý, že on sám mu to nikdy neprozradí.
Když se Harry uklidnil, trochu rozpačitě se odtáhl a aniž by se na něj podíval, odkašlal si.
,,Asi… asi bychom se odtud měli dostat.“
,,To bychom měli.“ Souhlasil vážně Mistr lektvarů. Patron zmizel a oni si rozsvítili hůlkami. Světlo odstrkovalo nekonečnou tmu, ale nic jiného v dohlednu nebylo. Tady ovšem nezáleželo na tom, jakým směrem se vydají. Šlo o to nejít sám.
Netrvalo to dlouho a světla z hůlek se začala odrážet od vysokých skal. Pod nohama začalo cinkat kamení a nahoře tmu začaly zdobit hvězdy.

 

≈VP≈

 

Oheň zuřivě šlehal vzhůru, a do předu a do všech stran, ale něco téměř neviditelného mu v tom zabraňovalo. Průhledná bariéra, která se čas od času stříbrně zatřpytila. Jako by byla poseta drobnými křišťály. Těsně před tou divokou ohnivou stěnou stála Victorie, otočená zády k němu, s rukama do široka rozpaženýma. 
Stále zhroucený na zemi, na ten výjev šokovaně zíral a nebyl schopný jej pochopit. Ten oheň… zastavila ona? Jak? To, čím zabraňuje zložáru zaútočit nebylo ani Protego, ani led, ani voda… znal spoustu kouzel, ale žádné neodpovídalo tomu, co měl přímo před sebou. A hlavně… ona čaruje!
Victoria se po něm ohlédla, oči lehce přivřené, smutné. Přesto ale na rtech přetrvával ten nekončící úsměv.
,,Měl bys utéct. Tohle nevydrží věčně.“ Sdělila mu.
Draco se nehýbal. Zíral na ten odraz a jen velmi pomalu, jakoby ze vzdáleného vesmíru, mu docházelo, že pokud ten oheň drží silou vůle, stačí povolit a plameny jí pohltí. To bylo mrazivé zjištění. Copak jí samotné to nedochází?
,,Myslím to vážně, Draco.“ Hlas byl stále jemný, ač trochu naléhavější. ,,Nechceš přeci uhořet? Není to nic příjemného, věř mi.“
Co to proboha říká? Prostě ho posílá pryč? Draco chtěl namítat, že ona sama uhoří, když jí tu nechá, jenže toho nebyl schopen. Připadal si jako zbabělec.
,,Řekla jsi, že jsi mudla.“ Vyrazil ze sebe s obtížemi. Victorie se ušklíbla a kývla hlavou.
,,Jo.“ Přiznala.,,Lhala jsem.“
Blonďatý kluk se konečně začal pomalu zvedat. Žhnoucí Viteál paličatě svíral v ruce. Nepustí ho. Prostě nepustí. Zároveň byl však uprostřed naprostého dilematu. Jednou nohou na útěku, ale zároveň nebyl schopný odlepit se od země. S protivnou nerozhodností koukal chvíli na ni, chvíli na opačnou stranu, kde se začala tvořit kamenná stezka. Když mu pohled znovu padl na ní, jen posměšně zavrtěla hlavou, laskavě se usmála a kývla. Ano, utíkej. A tak se dal na útěk. Běžel jako o život. Po několika chvílích uslyšel hlasité zaprskání, jako by za ním skutečně letěl hladový drak. Ohnivé světlo ho praštilo přes oči a Victorie už nebyla. Zrychlil, jak to jen šlo, klopýtal, řval… Nemohl si dovolit znovu na požár otočit, aby zjistil, jak je od něj daleko. Podle horkého dechu na zádech moc daleko ne. Tu horkost ovšem na vteřinu zastínil podivný chlad. Ucítil jej za sebou a pak se s klusotem zářivě stříbrný a velký prohnal kolem něj, předběhl ho.
Co to sakra je? V situaci, kdy utíkáte od smrti, jež vás může každou další vteřinou dostihnout, se těžko přemýšlí. Ale on přesto dokázal vyplodit alespoň nějakou myšlenku. Tohle byl Patron. Obrovský. Takový, jakého ještě jakživ neviděl. Dusot kopyt a dlouhý ohon napovídal, že je to kůň. A protože sám netušil kam běžet a jak plamenům uniknout, nechal se jím vést. Několikrát zabočil, skály k sobě přibližovaly, stezka byla stále užší. On ale cítil, že se ohni aspoň trochu vzdaluje. Což samozřejmě neznamenalo, že by se mohl zastavit. Měl pocit, že za chvíli mu dojdou všechny síly. Při své vyčerpanosti si ani nevšiml, že obrovský Patron proplul skrze dvě stínem zahalené postavy a zmizel za nimi. Draco do nich vrazil. Jednu strhl k zemi.
,,Au!“ Zařval dotyčný ostře, načež se jejich pohledy střetly. Oběma poklesla brada. ,,Malfoy!“ Vydechl šokovaně Potter. K jeho překvapení však věčný rival nebyl nepříjemný, ani arogantní, tvář měl plnou hrůzy a zděšení. Zvedl se z něj, přišlápl Harrymu ruku a chtěl běžet dál, ale Snape ho chytil za předloktí.
,,Pane Malfoyi, kam tak spěcháte? Řekněte nám, co se děje… To je Viteál?“ Pohlédl na sevřenou levačku.
,,Pusťte mě!“ Vyjekl pištivě Malfoy. ,,Musíme utéct… musíme…“
,,Utéct?“ Podivil se Severus. ,,Před čím? Tamto byl… váš Patron?“
Draco jen zuřivě zavrtěl hlavou.
,,Prosím! Musíme…“ Ať už chtěl říct cokoliv, spolkl to. Do uličky za nimi se vlilo příliš mnoho horkého světla a za ním dvě žhnoucí dračí oči.
,,Pane bože!“ Vydechl Harry, sbírajíc se ze země. Ohnivá křídla zbořila kus skály. Pár kroků všichni překvapeně couvali, načež se dali na úprk. Horko v zádech je pohánělo k trysku, dokud jim cestu pár metrů před nimi nezatarasila další dračí hlava. Ohnivý ocas sebou mrskal do výšek nad skalami. Zastavili se, ohlédli. Pochopili, že jsou v pasti. Harry i Draco začali zuřivě vrhat kletby proti skalám. Snažili se vytvořit únikovou cestu, ale marně. Sotva tu plochu poškrábali.
,,Aqua erupto!“ Zařval Severus. Z konce jeho hůlky vytryskl silný proud vody. Ten ovšem mohl mířit jen na jednu stranu.
,,Pane Malfoyi, kdybyste byl tak laskav.“ Zavrčel ke své pravici. A mladý Malfoy se pohotově obrátil na opačnou stranu.
,,Aqua erupto!“ Zopakoval po něm, načež se stejný proud vody vrhl k druhé ohnivé bestii. Ta voda nebyla příliš silná, na to, aby je zničila, ale alespoň je zastavila, na chvíli.
Harry přestal vysílat proti skále ničivá kouzla. Otočil se na ně a na chvíli ho přepadl divně sobecký, zlostný pocit nenávisti, když je viděl, jak spolupracují, aniž by ho vyzvali na pomoc.
,,Pane Pottere…“ Ten pocit okamžitě přešel.
,,Ano?“
,,Pamatujete, co jste udělal v tom dětském domě?“ Promlouval k němu rázně, s námahou. Ani se na něj nepodíval. Harry znejistil.
,,Myslíte to s tou vodou?“
,,Ano. Přesně to. Potřebuji, abyste udělal vír.“
,,Cože?“ Nejistota se proměnila v paniku. ,,To nedokážu! Vždyť jsem sotva pohnul s vodou z kohoutku.“
,,Věřte mi Pottere. Zvládnete to. Už se vám to jednou podařilo.“
,,To ale není totéž…“
,,Já teď nemluvím o tom vašem cirkusovém čísle, Pottere!“ Snapeovi ujely nervy. Hrubší tón hlasu zněl skoro výhružně. Naprosto netrpělivě. ,,Nepamatujete si, že jste to dokázal, ale zahnal jste nemrtvé. Pohnul jste oceánem.“
,,To přece…“ Harrymu se rozšířily zorničky. To nemohla být pravda! Takže tenkrát to udělal on? Ale vždyť o tom ani nevěděl! Nic si neuvědomil! Jen chránil Snapea. Netušil, jak se mu to podařilo a byl tedy přesvědčený, že tentokrát neuspěje. Křečovitě sevřel hůlku. ,,Já nevím jak…“ Přiznal se studem.
,,Prostě to udělej!“ Zařval tentokrát Malfoy. ,,Ať je to cokoliv, Pottere, udělej to!“
Harry cítil, jak na něj doléhá příšerný tlak. Byl si skoro jistý, že neuspěje. Malfoy se snaží, Snape se snaží a on jediný to pokazí. Opatrně zatočil hůlkou, ale připadal si hloupě. A samozřejmě to nemělo žádný efekt. Vše, co se před nedávnem učil, zapomněl. Hýbat s předměty a s vodou. Dávat jí vlastní povely… nevěděl si s tím rady, v hlavě naprosté prázdno. Tabula Rasa. Jako by se právě narodil.
Nešťastně se na Snapea podíval. Odpusťte mi, já vážně nevím. Nepamatuji se… Vráska mezi obočím se vyhladila. Severusův pohled změkl. Bylo nadevše jasné, co Potter potřebuje. Ne že by z toho měl radost.
Rukou, kterou nedržel hůlku, vyhledal tu Harryho a stiskl ji.
Zelená v očích se rozzářila, Potter pevně semkl rty. Nejistota, se z obličeje dokonale vytratila.
Harry pohledem zachytil oba proudy, pak pevně sevřel víčka a soustředil se jen na ruku dobrovolně vloženou do své. Teplo z toho stisku se vrhlo do celého těla, do každé krevní destičky, zaplnilo mozek téměř k prasknutí. Vytvořil v sobě vulkán, erupci. Dva proudy vody se setkaly, a jejich spojení se stále plnilo novou a novou vlnou z obou hůlek. Když Potter oči znovu otevřel, stáli všichni tři uprostřed ohromného vodního víru. Snape stisk ještě zesílil, podíval se na svého studenta a věnoval mu opravdový, vděčný úsměv. Prskání a kvílení ohně přes ty proudy téměř nebylo slyšet. Nevěděli ale, zdali ohnivý draci zhasli, nebo se dál neúnavně dobývají k Viteálu.
,,A co teď?“ Ozval se hlasitě Malfoy.
,,Teď?“ Snape se ironicky ušklíbl.,,Teď přišel čas riskovat a doufat. Podejte mi ruku, pane Malfoyi.“
Harryho znovu zasáhl blesk nepříjemného pocitu, ale snažil se jej ignorovat. Draco natáhl ruku, ve které držel Viteál a Severus ho pevně chytil za zápěstí. Hučení vody přehlušil vichr, známý pocit jim zmačkal a zase narovnal těla i vnitřnosti a zmatená změť okolí se ustálila na klidné obloze, a studené trávě. Skutečný vzduch přírody je uhodil do nosu a oni věděli, že jsou z toho šíleného Labyrintu venku.

 

≈VP≈

 


Ten čerstvý a studený vítr je uhodil do tváře, jako by jej prožili vůbec poprvé. V Labyrintu všechno fungovalo nějak jinak. Samo od sebe. Vzduch stál na jedné rovině. Tohle byl už opravdový svět.
,,Kde to jsme?“ Draco se podepřel na lokty a zvedl do sedu. Viteál ležel vedle něj a on si konečně dovolil pohladit popálenou ruku.
,,V Albánii.“ Poučil ho Snape. Skončili přímo na kraji lesa.
,,Cože? Ale jak to?“
,,Hledali jsme tu Viteál.“ Odbyl ho Harry. Ten tón však nebyl tak nepřátelský, jak si ho plánoval. Byl příliš unavený. Zvedl se na nohy a pokusil se protáhnout. ,,Když si zmizel, poslal nás sem ředitel. Jenže ten diadém, co jsme našli, byl přenášedlo. Dostali jsme se tak na to příšerné místo.“
,,Jo, stejně jako já.“ Podotkl tlumeně Draco.
Harry zakroutil očima, pak mu pohled padl na Snapea, který klečel na zemi u Malfoye a přehraboval se ve své tašce. Vytáhl z ní malou lahvičku.
,,Ukažte mi tu ruku.“ Přikázal Malfoyovi a on ji k němu okamžitě natáhl.
Harry nasupeně sledoval, s jakou starostlivostí mu ji Snape ošetřuje a zavazuje.
,,Jak jste objevil skutečný Viteál?“ Zajímal se, zatímco se věnoval jeho zranění.
,,Narazil jsem na to místo náhodou. Bylo plné Černé magie. Nikdo jiný by v Lockově Labyrintu něco takového nezanechal.“
,,V Lockově… ? Ty víš, co to bylo za místo?“ Ptal se Harry. Malfoy přikývl, odpovídal, aniž by se na něj podíval.
,,Je nekonečný a tvoří se kolem kouzelníka podle jeho povahy. Copak ti to nedošlo, Pottere?“ Prohlásil s opovržením, aniž by prozradil, jak se to on sám dozvěděl. Při vzpomínce na tu nemožnou holku mu bylo divně. Cítil zvláštní, ostrou směsici výčitek a hořkosti, a musel přemýšlet nad ním, co by si o ní mysleli, kdyby se dostala pryč s nimi. Při svém zamyšlení si ani neuvědomil, že si ho Snape měří nedůvěřivým pohledem. Když si toho všiml, bylo mu jasné, že Snape mu nevěří. O tomto Labyrintu tedy zřejmě moc lidí neví. Proč to ale Potterovi profesor Snape neřekl?
,,Vedl jste si dobře.“ Konstatoval, zatímco uklízel prázdnou ampulku do své tašky. Z Harryho očí sršely blesky.
,,Ten Patron jednorožce… určitě nebyl váš?“
,,Ne. Já patrona vykouzlit neumím.“ Přiznal skrz zaťaté zuby.
,,A docela jistě netušíte, komu patřil?“
,,Ne.“ Zalhal bez váhání Malfoy. Vzpomínka na Victorii byla jeho. Byl si naprosto jistý, že nikdo jiný si nezaslouží o ní cokoliv vědět. Odjakživa byl majetnický, takže tohle tajemství si hodlal ponechat jen pro sebe. Ačkoliv na Snapeovi viděl, že mu nevěří. Muž sáhl pro Viteál, překonal nepříjemné pálení a schoval jej do své tašky, aniž by si dělal starosti o věci uvnitř.
,,Co budeme dělat teď pane?“ Ozval se znovu Potter. A byl rád, že se na něj profesor konečně podíval. Zvedl se do stoje a rozhlédl se.
,,No…“ Povzdechl si.,,Budeme muset najít přenášedlo a dát vědět řediteli, že jsme zpátky. Potom pravděpodobně zničíme další Viteál.“
,,Dobře.“ Kývnul Harry.,,Byl někde tady, že jo? Možná jen o kousíček dál…“
,,Možná.“ Souhlasil Severus. ,,Ředitel slíbil, že bude na stejném místě, připravený a aktivovaný. Takže stačí dotyk. Říkám to proto, abyste, neudělal nějakou pitomost a nepoužil Accio.“ Zdůraznil a švihl pohledem po Potterovi, který se k tomu právě chystal. Rychle hůlku schoval do kapsy.
Začali procházet po okolí, rozmístěni kousek od sebe a hleděli do trávy. Alespoň tedy dva ze tří. Malfoy se coural za nimi, v pyžamu mu byla pořádná zima a připadal si mezi nimi hloupě. Když je viděl naposledy, Potter do něj se vší vervou bušil. Pár dní měl spánek do fialova. Bezradně sáhl do kapsy, a uvědomil si, že drží jablko. Zastavil se, vytáhl jej na světlo a prohlédl si ho. Už nebylo měděné. Mělo červeno zelený odstín a vonělo, jako čerstvé ovoce. Zakousl se. Jo, bylo to jablko.
,,Hele Malfoyi! Chutná ti to?“ Ozval se pobouřeně Harry. ,,Co třeba nám trochu pomoct?“
,,Neřekl jsi, jak vypadá.“ Namítal jeho odvěký nepřítel.
,,Normální pánev.“ Zavrčel v odpověď a odvrátil se od něj.
Netrvalo to dlouho a objevili ji. Museli se chytit všichni najednou. Přemístit se dvakrát během chvíle není nic příjemného. Snape to ustál klidně. Byl zvyklý i na větší extrém, ale oba chlapci s tím měli trochu problém. Hned po přistání se jim zamotala hlava a měli co dělat, aby se nepozvraceli. Pár vteřin jim trvalo, než se kolem zorientovali.
Modrý pařez, mořské pobřeží, vítr a chlad.
,,Vyslal jsem Patrona.“ Sdělil jim Snape, když to vypadalo, že se konečně vzpamatovali. ,,Na ředitele budeme muset chvíli počkat.“
Co se dalo dělat, čekali. Malfoy se klepal zimou. Severus se na to nevydržel dlouho koukat a přehodil přes chlapce svůj černý plášť. Sám zůstal jen v kabátě.
,,Děkuji.“ Přikývl potichu a vrhl pohled po Potterovi. Strefil se přímo do jeho nenávistné tváře. Frustrovaně si odfrkl a odvrátil zrak. Bezcílně se coural kolem nich, nebyl schopný klidně stát. Cloumala jím unavující, živá nervozita, kterou ještě umocnil Snapeův sametový baryton.
,,Pane Pottere. Myslím, že jsme si něco domluvili.“ Mluvil vážně, skoro káravě. A Harry moc dobře věděl, kam tím míří. Ještě tohle scházelo!
,,Hm.“ Ušklíbl se a udělal pár kroků k Malfoyovi.,,PromiňžejsemtěpraštilMalfoyinevěděljsemžetobylasoučástplánu.“ Protáhl monotónně.
Malfoy překvapeně zamrkal. Chvíli mu trvalo, než si tu větu přeložil z Potterovštiny do normálního jazyka. Pak se arogantně usmál a uchechtl se.
,,Nic jiného bych od tebe nečekal.“
Navzdory své omluvě ho Harry očima nenávistně probodl.
,,Stejně tě pořád nenávidím.“ Sdělil mu s klidem v hlase.
,,Což je vzájemné.“ Vrátil mu to Draco.
Chvíli bylo ticho, ale pak Harryho to trucování přestalo bavit. Bylo tu něco, na co se chtěl už nějakou dobu zeptat.
,,Hele Malfoyi…“
,,Co?“
,,Když jsi tehdy vykládal, že musíš někoho zabít, jinak umřeš, myslel si tím profesora Brumbála?“
Klidná a spokojená Malfoyova tvář zamrzla. Zornice se překvapeně rozšířily.
,,Jak o tom víš?“
,,No… bavil ses o tom se mnou, pamatuješ? Vlastně si v tu chvíli nevěděl, že jsem to já, ale pak…“
,,Ale to byl jenom sen! Zdálo se mi to.“
,,To teda nebyl.“ Oponoval Harry. ,,Bylo to kouzlo. Od Freda a George, když chceš upadnout do živýho spánku a nechceš, aby si toho někdo všiml…“ Zarazil se, podíval se po Snapeovi, který na něj shlížel s despektem, vrtěl při tom hlavou.
,,Takže vy jste tam… vážně byli?“
,,Jo.“ Přitakal. Ani si přitom nevšiml, že se z hlasu úplně vypařil nepřátelský tón.
Draco klesnul na pařez.
,,A ta ženská, co nás shodila, byl kdo?“
,,To nevím, ale plánuju se na to Freda s Georgem zeptat.“
,,Aha.“ Hlesl, očima studoval zem a vypadalo to, že se snaží zahnat pocit studu. Vážně si myslel, že to byl jen sen. ,,Takže to vlastně byla tvoje vina.“
,,Co? Já přece nechtěl, aby ses mi nacpal do snu, jasné?“
,,Nicméně jsem se tam objevil. A rozhodně ne, proto, že bych si to přál.“ Zasyčel Draco a už to vypadalo, že se opět schyluje k bouři, když se kousek od nich ozvalo hlasité Puf, a kráčel k nim ředitel. V jedné ruce držel Nebelvírův meč. Patron mu zřejmě sdělil, že uspěli.
,,Chlapci!“ Tvářil se nanejvýš potěšeně, když se ocitl přímo u nich. ,,Měl jsem o vás starost, byli jste tak dlouho pryč… Ach, Draco, dobře, že jsi v pořádku!“
,,Řediteli.“Malfoy kývnul s úctou hlavou a Harry se až podivil za ten hlas plný úcty.
,,Takže se vám to podařilo?“
Severus už tahal z brašny diadém, a protože stále nepříjemně pálil, položil ho na pařez.
,,Ach! Ani na vteřinu jsem o vás nezapochyboval! Jak jste se k němu dostali?“
,,Voldemort udělal dvě kopie, a přeměnil je na přenášedla. Ti, co by objevili existenci Viteálu, nebo se jej pokusili zničit, měli být potrestáni uzamknutím do Lockova Labyrintu.“ Vysvětli stručně Snape.
Na spokojené, vrásčité tváři se objevil stín překvapení a strachu.
,,Lockův labyrint?“ Zopakoval nevěřícně. ,,Neslýchané! Neříkejte, že jste tam skončili všichni tři!“
Přejel je ustaraným, modrým pohledem a tázaní, jen mlčky přitakali.
,,Dobrý bože! Ještě, že jste celí!“
,,Pan Malfoy našel Viteál,…“ Pokračoval nevzrušeně Severus.,,…tam, kde to Pán Zla zaklel svojí magií a zanechal tam trvalý otisk. Samozřejmě, že jakmile se jej pokusil zmocnit někdo cizí, kletba se obrátila proti němu. V tomto případě, proti nám všem.“
,,Jaká kletba?“
,,Fiendfire.“
Brumbál zalapal po dechu.
,,Podařilo se nám to zastavit. Dokonce jsem nás mohl i přemístit pryč.“
,,Přemístit? Opravdu? To je velmi podivné. Doslechl jsem se o několika čarodějích, kteří se odtamtud dostali, ale nikdo z nich to nedokázal prostým přemístěním… úžasné!“
,,Mimochodem…“ Snape přešel trochu blíž a ne tak hlasitě pokračoval.,,Pana Malfoye k nám přivedl cizí Patron.“
,,Ano? Jak vypadal?“
,,Byl to jednorožec.“ Ozval se tentokrát Harry. Draco zarputile mlčel. K překvapení obou, si ředitel zakryl ústa, nevěřícně zavrtěl hlavou.
,,Jste si jistí? Mohla to být iluze…“
,,Naprosto jistí.“ Ujistil ho Snape.
,,A Draco… byl předtím celou dobu sám?“
A znovu ten podezíravý pohled. Zatímco Harry netušil, proč z toho všichni dělají vědu, Ředitel i Severus si jeho bývalého spolužáka měřili zamračenými pohledy. Chlapec v pyžamu si už pomalu přestal být jistý, zda ví, co dělá. Zdálo se, že to, co prožil, nebylo jen tak. Přesto ale zavrtěl hlavou.
,,Ano, byl jsem sám.“
,,Máš veliké štěstí, že jsi to zvládl.“ Podotkl ředitel. ,,Myslím především po psychické stránce. Lidé, kteří se tam objeví sami a bez opory, nuceni nahlížet do sebe samého, se většinou vrátí duševně nemocní, nebo alespoň na pokraji zhroucení.“ Přemítal nahlas Brumbál.
Draco jen pokrčil rameny.,,Možná se znám příliš dobře. Nic, co jsem viděl, mě příliš nepřekvapilo.“ …Až na ni.
Chvíli na sobě ještě cítil tři páry zkoumavých očí, než ředitel změnil téma.
,,Tak tedy dobře. Myslím, že je čas zničit Viteál. Hlásí se někdo?“
,,Měl by to udělat Malfoy.“ Překvapil všechny Harry. Podíval se na ně, narovnal si brýle na nose. Potom očima vyhledal Dracův překvapený obličej.
,,Našel si ho.“ Pokrčil rameny.,,Navíc si ho nepustil, i když ti spálil ruku. To je všechno. Já to dělat nechci, nemám z těch věcí moc dobrý pocit.“
Snape se zamračil.
Brumbál naopak rozzářil.
,,To je od tebe laskavé, Harry.“ Věnoval mu dlouhý milý úsměv. Pomněnkové oči byly ještě měkčí, než normálně. ,,Tak tedy Draco…“
,,Pane řediteli.“ Zasáhl Severus. ,,Myslím, že v tom případě u toho nemusíme být. Vezmu pana Pottera domů. Stačí nám zpráva, že se vám to podařilo.“
Brumbál si ho zamyšleně prohlédl, pak přikývl. ,,Myslím, že je to dobrý nápad.“ Souhlasil.
,,Co? Ale vždyť…“ Harry začal protestovat, ale ředitel ho zarazil.
,,Ne, Harry. Potřebuješ si odpočinout. Tentokrát byla vaše cesta ještě delší, a nepochybně náročnější. Brzy to pravděpodobně i pocítíš.“
,,Ale…“
,,Pane Pottere.“ Oslovil ho káravě Snape.
Harry ještě chvíli vzpurně stál a těkal očima po svém učiteli i ředitelovi, než nakonec pokorně souhlasil. Natáhl ruku, a nechal se znovu chytit.
,,Jsem opravdu rád, že se vám nic nestalo.“ Ujistil je Brumbál.
,,Ano.“ Reagoval odměřeně Severus.,,Myslím, pane řediteli, že by Malfoy potřeboval naučit Patronovo zaklínadlo.“
,,To, jistě, nebude problém.“ Usmál se na ně a pak oba zmizeli, zanechajíc za sebou jen písek a moře.

 

≈VP≈

 

Chvíli potom, co přistáli, se Harrymu silně zatočila hlava. Mohl to přisoudit tomu, že to bylo už potřetí, během krátké chvíle, jenomže hlava ho bolela čím dál víc. Myslel, že se snad rozskočí. Sotva se zvedl ze země, zavrávoral, chytil se za jizvu na čele, která se mu snad vpalovala do kůže, a znovu se zřítil k zemi. Když se probral, ležel ve své posteli. Až teprve od Snapea zjistil, že prospal celý den.
,,Kolikátého vlastně je, pane?“
Severus zrovna četl noviny a aniž by je na chvíli odložil, s hlavou za nimi schovanou odpověděl.
,,Dvaadvacátého prosince, pane Pottere.“
,,CO??!“ A Harry vystartoval po schodech vzhůru ke svému lektvaru.
Tohle ne! To ne, to ne, to ne!!! Málem se na posledním schodu přizabil. Jak mohli být pryč tak dlouho? Harry měl dojem, že to trvalo jen necelé tři dny. Už dávno měl svůj lektvar převařit! Rychle ho vytáhl z pod skříně, odklopil pokličku, prohlédl si ho. Hnědý. Harry začal zrychleně dýchat. To se mu snad jenom zdá! Četl postup snad padesátkrát, ale nevzpomínal si, že by měl mít v nějaké fázi oranžovo-hnědou barvu.
Odložil ho a rychle se prolistoval k druhé třetině přípravy. Ke svému nekonečnému neštěstí se ujistil o tom, že oranžovohnědá barva v plánu vskutku nebyla.
,,Ne!“ Zařval a měl sto chutí kotlík nakopnout. S hlasitou kletbou se sesunul k podlaze. ,,Do háje!“ Praštil hlavou o stěnu za sebou. Všechny události minulých dnů mohli jít tímto oficiálně k čertu, protože jeho Lektvar štěstí se pokazil.
,,Pane Pottere?“ Otevřely se dveře a Mistr lektvarů vstoupil do své laboratoře.
Harry se na něj s prázdným pohledem otočil a Snape měl skoro pocit, že kouká někam skrz něj. Rozhodně na něm byla vidět rezignace.
Ušklíbl se.
,,Lektvar štěstí má tu nevýhodu, že se musí často kontrolovat.“ Přednesl učitelsky. ,,Rozhodně vám nikdo neupře, že jste se dostal do třetí části přípravy. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že byste sklidil uznání i od slečny Grangerové.“
Harry pokrčil rameny. Útěcha to byla slabá.
,,Trvalo to tak dlouho…“ Vydechl nešťastně.
,,Vždycky to můžete zkusit znova, pane Pottere.“
,,Znova? Celej lektvar?“
,,Nebo už po štěstí tolik neprahnete?“
,,Ne, máte pravdu. Udělám to znova. A tentokrát se mi to podaří.“
Snape nadzvedl obočí. Jak může tušit, že nebude znovu muset odejít? Ale má odhodlání, to se musí nechat…
,,Mluvil jsem v noci s ředitelem.“ Učitel vešel do své laboratoře a začal ji dávat do pořádku. ,,Viteál byl úspěšně zničen.“
,,Jako bychom to nečekali.“ Zabručel otráveně Potter. Ztráta lektvaru ho hluboce zasáhla.
,,Ano, Pan Malfoy si vedl velice dobře.“
,,Hm.“ Vyrazil ze sebe Harry nakvašeně. ,,To je skvělý. Malfoy je prostě dokonalej.“
Snape zrovna pokládal kotlík, zbaven nechtěného obsahu na stůl. Zastavil se v pohybu a pomalu se na Harryho ohlédl.
,,Pane Pottere?“
,,Co?“
,,Zřejmě jste již stačil zaznamenat, že je váš bývalý spolužák na naší straně…?“
,,Ovšemže to vím. No a? Na naší straně je spousta lidí.“
,,Ale své nesympatie prokazujete jen k němu.“
,,Nejsme zrovna kamarádi na život a na smrt, víte!“
Snape jen nepochopeně zavrtěl hlavou, ale svůj názor si nechal pro sebe.
,,Může se Malfoy naučit Patronovo zaklínadlo?“
,,Proč by neměl?“
,,No… je Smrtijed.“
Snape roztřídil poslední Harryho přísadu do svých zásob, a pak už chlapci věnoval plnou pozornost.
,,Stejně jako já.“ Pronesl mrazivě.
,,No jo!“ Došlo Harrymu.,,Promiňte, tak jsem to nemyslel.“
,,Jistě. Pro pana Malfoye to může být sice obtížnější, ale schopnost vyčarovat Patrona by se mu mohla hodit.“
,,To je fakt.“ Připustil neochotně Harry. ,,Proč jste se na něj vlastně s Brumbálem tak podezřívavě dívali, když mluvil o tom Patronovi jednorožce?“
,,S profesorem Brumbálem.“ Opravil ho Snape. ,,Domníváme se, že nám neříkal pravdu.“
,,Proč?“
,,Je k tomu hned několik důvodů. Za prvé, Patron se sám od sebe nikdy nevyčaruje. Za druhé, Patron jednorožce je bájné stvoření, které se na světě ukázalo jen jednou. Mnoho kouzelníků má podobného, ne-li stejného patrona, ale Jednorožec byl, je a bude jen jeden. Za třetí, je jen velmi malá pravděpodobnost, že by sám věděl, co je Lockův Labyrint. A za čtvrté, Pan Malfoy byl v Labyrintu mnohem déle, než my a úplně sám. Vy jste byl na tom místě osamělý jen pouhou chvíli Pottere a vzpomeňte si, co to s vámi udělalo.“
Harry si to živě představil.
,,Jak to mohl zvládnout?“
,,Přesně tak. Nemohl. Když jste na takovém místě sám, nevrátíte se duševně v pořádku a musíte se z toho vzpamatovat, což trvá někdy i celé měsíce. Draco Malfoy byl po psychické stránce naprosto normální.“
,,Takže je to prašivej lhář! A lže dokonce i řediteli!“
,,Nemůžete ho soudit, dokud nevíte, co se dělo. Je pravděpodobné, že má pádný důvod, proč si to chce nechat pro sebe.“
,,Vy ho omlouváte!“
Snape si s přimhouřenýma očima povzdychl.
,,Myslím, že byste si měl uvědomit, že s nikým nesoupeříte.“ Řekl trpělivě.
,,Jak to myslíte?“
,,Je zcela očividné, že se bojíte, zda neupřednostňuji pana Malfoye. Vy se s ním porovnáváte.“
,,To není pravda.“ Bránil se okamžitě Harry.
,,To bych vám možná uvěřil, kdybyste svoje majetnické sklony neprojevoval tak průhledně .“ Namítl pobaveně Severus. ,,Mohl jste si přece všimnout, že vám nikam neuteču.“
Potter zrudl. Chtěl něco říct, ale zůstal zticha. Tak jo. Žárlil na Malfoye. A to příšerně.
,,Proč jste mi neřekl, co je to za místo, když jste to věděl?“ Raději změnil téma.
Profesor promluvil až po krátké odmlce.
,,Labyrint se vytváří vlivem kouzelníkovy duše…“ Řekl tlumeněji, ačkoliv to Harry věděl.
,,Ach… chápu. Nechtěl jste, abych věděl…“
,,Nemyslím, že jsem na to byl připravený.“
,,To je v pohodě. Stejně jsem nic z toho, co jsem tam viděl, moc nepochopil.“ Harry mávl rukou, aby dokázal, že je mu to lhostejné. Jenže ono nebylo. Vzpomněl si na ty potoky krve a najednou dostal strach, že tam byly kvůli Snapeovi. Zeptat se na to však neodvážil.
Severus se pomalu vydal ke dveřím, doufajíc, že je tímto ranní rozhovor odbytý.
,,Jděte se umýt a přijďte na snídani. Promluvíme si o těch vašich Vánocích.“
,,Vy jste se ho zeptal?“ Potter nabral nový dech. Flegmatická nálada byla fuč a vystřídalo ji vzrušení. S očekáváním Snape hypnotizoval.
,,Ano, ptal jsem se. Zmínil jsem při té příležitosti, že jste se v Levitaci velice zlepšil a pomohl nám všem vyváznout. Ředitel tedy nakonec souhlasil, že zítra můžete vycestovat do Doupěte a smíte tam být do Silvestra.“
Harry vystřelil na nohy. ,,To je paráda! Děkuju!“ Oči mu jiskřily radostí. Zdálo se dokonce, že na nepodařený lektvar na chvíli zapomenul.
,,Vaše nadšení mě těší.“ Konstatoval suše Severus. ,,Bohužel, pan ředitel si stanovil jisté… podmínky, které, k mé nezměrné smůle, nemůžeme ignorovat.“
Aha. Já věděl, že v tom bude háček, pomyslel si hořce Harry. Nicméně byl připravený čelit jakýmkoliv překážkám.
,,Které?“
,,Musím tam být s vámi.“ Pronesl s tragickou vážností Snape a pak svou laboratoř opustil. Harry tam zůstal sám, a nemohl si pomoct, musel se nad tou tragédií široce pousmát.
 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(arkama, 21. 10. 2013 10:28)

Ďakujem TruTru, že to píšeš, je to úžasný príbeh. Ten labyrint bol... no, perfektný nápad!

ooOoo

(Nade, 26. 7. 2013 18:24)

Rozhodně jsem tomuto příběhu propadla a moc se těším na další kapitolu. Skládám hlubokou poklonu.

Skvěléééé!!!

(Sitara, 25. 7. 2013 19:40)

Lockův labyrint je definitivně geniální nápad a do magického světa skvěle zapadá. Ano a přidávám se, i mě zlaté věšáky dostaly :-D
Líbilo se mi, jak Harry vytvořil patrona a Severus se tak němu mohl dostat.
Štve mě, že díky zmíněnému patronovi jednorožce teď zřejmě Brumbál ví (nebo tuší nebo má podezření, to je fuk), kdo tam asi mohl s Dracem být, jde o to, jestli uvěří, ale ve světle událostí (např. nefungující obliviate) a se zapojením své geniální mysli na to určo příjde a nechá si to, jako vždy, pro sebe. Zajímá mě, jak by otevření Živé brány zapojil do svých intrik a plánů :-D
Harryho žárlivost na Draca je děsně roztomilá a moc se mi líbilo že tu jeho "majetnickost" bere Severus tak s klidem a ještě se přitom dobře baví :-D
Mimochodem, ten lektvar mě děsně štve, ale jako fakt! Grrr. :-D TruTru jedna. Ale já jsem takovou zradu čekala :-D No nic, budu doufat, že další pokus vyjde :-P
Skládám hold tvé fantazii a tvému spisovatelskému umu, číst něco takhle rozsáhlého a propracovaného je opravdu nevšední zážitek :-)
Budu se moc těšit na pokračování a za tuhle kapitolu děkuju!!!

Re: Skvěléééé!!!

(TruTru, 26. 7. 2013 12:44)

Díky Sitaro :)
Ta část s věšáky a zubními kartáčky mě bavila nejvíc :3
Ty máš, koukám Brumbála přečteného :D No, ale čeká ho jeden peprný rozhovor s Malfoyem :)
No jo já věděla, že tě s tím lektvarem nepotěším... ale mělo to důvod :D

-

(belldandy, 25. 7. 2013 16:54)

No vida, katyka se to také myslí. :)
Já jen sleduji, že i když mě to mrzí, tak ztrácím tu správnou čtenářskou koncentraci na příběh. Mě tohle postupné čtení nesvědčí. Doufám, že jednoho dne si "Bránu" přečtu v klidu a také vcelku.
Taky jsem byla (jako katyka) zvědavá k čemu Harry použije ten lektvar. A vidíš, už mi to vypadlo z hlavy. :(

Ano, labyrint byl skvělý. A ano, obzvláště to oblečení a zubní kartáček. Mimojiné je to vědomá či nevědomá inspirace dlouhou řadou knofličků, kterou vytvořilo Harryho podvědomí v Elysejském klíči? :)

Hele, už dvanáctá kapitola a pořád není konec druhé části. Není to důležité, ale jsem zvědává. Už se ke konci aspoň blížíme.

Re: -

(TruTru, 26. 7. 2013 12:37)

Ahoj bell! :)
No... s tím Elysejským klíčem je to složité. Uvědomovala jsem si, že se to tomu podobá, ale zase jsem to tam strašně chtěla dát, tak jsem to tam dala. Ačkoliv o té podobnosti vím.
Tenhle díl jich bude mít třináct :) Ale jsem fakt ráda, že už jsem na konci. Nějak mě zas přepadá euforie z plánů na díl třetí, takže už to chci mít rychle dokončené :3
Děkuju za komentář :))

pochvala :)

(katyka, 25. 7. 2013 14:02)

Ahoj TruTru,
ja som jeden z tých tichých, ale stálych čitateľov :) Odkedy som na Vivere Porta narazila, tak pravidelne kontrolujem stránky a hltám každú ďalšiu kapitolu. Musím povedať, že obdivujem spôsob, akým máš príbeh a postavy vymyslené a spracované. Verím každému slovu, hrozne sa mi páčia charaktery Harryho aj Severusa, sú dokonale poňaté a vystihnuté. Ich vzájomné postupné zbližovanie je skvelé, rovnako ako Harryho pokračujúce ovládanie vlastných schopností - a jeho motivácia, samozrejme :) Dokážeš perfektne napísať zábavné aj dramatické situácie, a aj tie,ktoré by mohli skĺznuť k samoúčelnej absurdnosti, zvládaš s prehľadom. Kapitola V těžítku patrí k mojim najobľúbenejším :) Lockov labyrint takisto. Páči sa mi aj dejová linka s Victoriou, rovnako ako meniaci sa charakter Draca Malfoya. Je vidieť, že máš v hlavne celkom presnú predstavu, ako bude tvoj príbeh vyzerať, všetko skvele prepracované, naznačené v pravú chvíľu (som zvedavá, čo bude s tým lektvarom, napríklad). A celkovo... Vivere Porta momentálne vyzerá ako niečo fakt veľkého. A nech už to s Harrym a Severusom dopadne akokoľvek, som si istá, že ty to dokážeš napísať presvedčivo a zmysluplne. Takže, ďakujem za perfetkný čitateľský zážitok a už sa teším na ďalšie pokračovanie :)

Re: pochvala :)

(TruTru, 26. 7. 2013 12:31)

Ahoj katyko,
Moc ti děkuju, za tvou chválu. Hrozně mě těší, že se ti Živá Brána líbí.
A je skvělé taky vědět, že tvoje oblíbená kapitola je V těžítku. ( máš pravdu v tom, že situace v té kapitole je dost absurdní :D) Psaní té kapitoly jsem si užila :)
Rozhodně není zač, já ti děkuji za Tvůj komentář :)

Re: pochvala :)

(TruTru, 26. 7. 2013 12:32)

Ahoj katyko,
Moc ti děkuju, za tvou chválu. Hrozně mě těší, že se ti Živá Brána líbí.
A je skvělé taky vědět, že tvoje oblíbená kapitola je V těžítku. ( máš pravdu v tom, že situace v té kapitole je dost absurdní :D) Psaní té kapitoly jsem si užila :)
Rozhodně není zač, já ti děkuji za Tvůj komentář :)

:-)

(paja1, 25. 7. 2013 9:28)

Moc hezká kapitola, v labyrintu se o sobě navzájem dozvěděli zase něco nového a mají k sobě čím dál blíž. Na Vánoce v Doupěti jsem teda moooc zvědavá :-))). Díky za kapču. :-)

Re: :-)

(TruTru, 25. 7. 2013 11:02)

Děkuji za komentář :)

:3

(Ekolisias, 24. 7. 2013 16:39)

Tahle kapitola se mi moc líbila, nejvíc ta chvíle s tím oblečením od Severuse :)) Krása, snad nakonec Harry přijde na to, že se vlastně odhalil před Snapem a ukázal mu, co v duši opravdu chrání a co má hluboko zaryté :)) Moc se mi líbilo, že se vymotali z toho z*urveného labirintu a těším se na Vánoce s těma dvěma pohromadě!! :33 :D:D

Re: :3

(TruTru, 25. 7. 2013 11:01)

Děkuji!
Jo, jednou mu to dojde :)
Taky jsem ráda, že jsem se z toho už vymotala :D

:-)

(Agnes, 24. 7. 2013 14:03)

Tak se z labyrintu šťastně dostali.Předpokládám, že podle toho patrona Brumbálovi dojde, že se Draco setkal s Victorií. Další viteál je zničený, Harry je o krůček blíž své smrti a za dveřmi Vánoce. Doufám, že si je v Doupěti za dozoru svého "opatrovníka" hezky užije.
Těším se na pokráčko a doufám, že se Harry po Vánocích opět pustí do svého lektvaru :-)

Re: :-)

(TruTru, 24. 7. 2013 14:07)

Harry si Vánoce užije, o tom žádná :D ... Alespoň tedy většinu času.
Děkuji za Tvé komentáře :)