Jdi na obsah Jdi na menu
 


13.kapitola - John Lennon a Rolničky

2. 10. 2013

 

Na celém světě byli jen tři lidé, kteří znali Brumbálův úkryt, včetně Brumbála samotného. O něm netřeba hovořit, a o Dracu Malfoyovi jakbysmet. On totiž svou loajálnost zapřisáhl vlastní smrtí. Třetím, ze tří zasvěcených, byl Severus Snape. Člověk, o jehož důvěryhodnosti Brumbál neměl pochyby. Nikdy. A někdo tak moudrý, tolika dlouhými léty obroušený, se jen málokdy mýlí. Jediný, kdo tuto noc o jeho racionálním přesvědčení pochyboval, byl právě Snape. To poslední, o čem přemýšlel, bylo projevení úcty, či loajality ke starému řediteli Bradavic. Přenesl se k němu ve spěchu, tak rychle, že ani nestačil přemýšlet nad přesvědčivými argumenty, nebo čímkoliv jiným, s čím by se na starého zaměstnavatele obrátil. Zuřil. I když to, co se v něm dělo bylo mnohem víc, než jen pouhý vztek. Div se jeho tělo netřáslo pod tím množstvím emocí, které vždy tak dokonale uzemnil svou Nitrobranou a které ho dnes zaskočily nepřipraveného. Už si ani nepamatoval, jaké to je, když je člověk zbaven všech zábran a schopen čehokoliv. Nevěděl už, jaký je skutečný, čistokrevný vztek, ani jak vypadá nefalšovaná nenávist mířená na všechny strany. To jeho řeka viny poprvé přetekla a lila se na hlavy jiných. Nenáviděl je. Nenáviděl všechny, které tu potopu měli na svědomí. Nenáviděl Brumbála, Voldemorta, Merlina, Boha… Nenáviděl oči, které byly zelenější, než cokoli jiného na světě. Nenáviděl všechny, jejichž přičiněním měl takový nezvyklý, nenormální, iracionální strach. Byl by přísahal, že se v životě nebál tolik, jako dnes. A možná právě to neslo na jeho vzteku tu největší vinu. Strach. Nezdravý pocit, který mír v duši rozemele na prach a promění to, co dříve bývalo chladnou, racionální myslí, na rudou vlajku blikající před očima.
Bylo to teprve podruhé, co se přemístil ke dveřím starého domu, skrýši mrtvého ředitele. Do té doby místo i způsob setkání volil jeho zaměstnavatel. Dnes ale neměl Severus Snape na zdvořilosti pomyšlení. Svou návštěvu neohlásil, ani neplánoval. Bylo to zoufalé lapání po záchranném člunu. A bylo mu srdečně jedno, zda se to hodí, či nehodí. Zabezpečovací kouzla byla silná, což nebylo u Brumbála žádným překvapením. K čertu s ním. K čertu se vším. Nezdráhal se zabouchat.
Kdyby svět nebyl tak krutý, kdyby rozuměl té anarchii ve své hlavě, možná by v tak pozdní hodinu nestál před úkrytem Brumbála, bez kabátu a s huňatými ponožkami, pevně chycenými v křečovitě napjaté pěsti.
Chvíle mezi zaboucháním na dveře a pohybem kliky mohla být dlouhá sotva patnáct vteřin a přesto to byla doba, která v něm rozdmýchala oheň netrpělivosti. Jeho ruka sahala po hůlce zrovna ve chvíli, kdy se dveře otevřely. Starý muž stál ve dveřích a nevypadal, že je tou nečekanou návštěvou nějak zaskočen. Naopak. Zdál se unavený, o trochu menší než normálně a vrásky na jeho tváři se únavou shlukovaly kolem potemnělých modrých očí. Jemně zvedl bradu a přivřel oči. Dal mu tím jasný signál porozumění. Mlčky ho vyzval dál, uvedl ho do svého provizorního domova. Severus bez zdráhání vykročil přes práh.
Brumbálova skrýš uvnitř rozhodně nevypadala nijak neudržovaně, či přechodně. Téměř obkreslovala jeho bývalou ředitelnu. Včetně barev, knih, nejrůznějších kouzelnických propriet a zářivých předmětů. Ve společenské místnosti bylo mezi policemi zastavěné bidýlko a na něm si hověl nedávno narozený Fénix. Trochu polekaně sebou trhl a zamával křidélky, když kolem rázně prošel Severus. Postavil se u stěny, probodl Albuse Brumbála svým tíživě temným pohledem, a aniž by věnoval pozornost jeho nočnímu úboru, plášti v barvě šampaňského, řekl:,,Udělejte něco.“
Zázrakem si zachoval pevný, rozhodný tón. Přesto věděl, že ten starý muž stojící před ním cítí jeho naléhavost. Ví o jeho bezmoci a ví o tom, jak špatně se s ní vyrovnává. Severus Snape nenáviděl bezradnost, v čemž spolu byli za jedno. Stačil jeden jediný vzájemný pohled a Snape věděl, že Brumbál ví přesně, co se děje. Jako vždy… ví všechno. Je to veliký čaroděj a má své způsoby. Dokázal získat informace, a přitom zůstat pro zbytek světa mrtvý a pohřbený. Dokázal vést válku jen s pouhými třemi spojenci, kteří s ním zůstávali v kontaktu. Jinak o jeho přežití nikdo nevěděl. Dokonce ani nová ředitelka Bradavic, profesorka McGonagallová. Vzhledem k tomu, na jak tenkém ledě se s Dracem Malfoyem pohybovali, nebylo možné riskovat.
Vrásky na jeho obličeji se lehce napjaly. Potemnělé, modré oči jemně zahořely při pomyšlení, jak tato bezvýchodná situace na Snapea dolehla. Jen tak pozorný pozorovatel, jako je on může vidět, co se s ním děje. Obrovský vnitřní zápas, boj s nostalgickou bolestí. To už tady bylo. Jen jednou, před mnoha lety, hodně daleko. Tam, kde to všechno začalo. Mosty se hroutily. Ta krátká věta, kterou právě vyslovil, to nebyla obyčejná prosba. Od té, co pronesl před patnácti lety, se v mnohém lišila. Byla vyslovena s menší nejistotou a mnohem větší silou. Téměř, jako by to byl zpola rozkaz. Tehdy Brumbál neuspěl, dnes ta možnost nepřicházela v úvahu. Selhání nepřipouštěl, neakceptoval.
S pohledem na něm upřeným zvedl ruku, a hodil na jedno z křesel do klubíčka zabalené, huňaté ponožky s tyrkysově modrým chlupem.
,,Od něj. Pro vás. Kdyby mohl, jistě by vám to rád předal osobně.“ Krájel slova s ledovou monotónností. Starý muž pohlédl na svůj vánoční dárek a znovu na Severuse.
,,Na ministerstvu se zatím nepodařilo zachytit žádné jeho kouzlo.“ Prozradil tichým, trochu unaveným hlasem. V reakci na ta slova Severus vytáhl z kabátce hůlku z cesmínového dřeva. Harryho hůlku. Brumbál lehce přivřel oči, mělký dech prokazoval jeho únavu. Nepatrně zavrtěl hlavou.
,,Oba víme, že je schopen projevit magii bez hůlky,… kdyby mohl.“
Rty Severuse Snapea se pevně sevřely. Stejně pevně, jako jeho prsty svíraly Harryho hůlku. V obličeji starého muže bylo víc vrásek, než obvykle. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo se chystal prohlašovat uklidňující fráze, či dokonce vyprávět svůj brilantní plán. Nevypadal, že zná východisko. To nebylo dobré. Snapeova ruka se kolem hůlky sevřela ještě těsněji.
,,Chci, abyste ho našel.“

 

 ≈VP≈


O dva dny dříve…

V Doupěti se konal veliký úklid. Přípravy na Štědrý večer byly v plném proudu a jako obvykle bylo to místo plné pozitivní energie, zvuků, pohybů, radosti… Svět tam venku, i se svou válkou, i s Voldemortem, jako by nebyl důležitý. Prázdniny. Pro Harryho to byla příjemná změna. Když se vítal se svými přáteli, měl pocit, že je neviděl celé roky. Přitom to bylo docela nedávno, co se s nimi setkal, na pohřbu Albuse Brumbála. Ani jeho smrt ale nebyla v domě Weasleyových cítit. Přestože to byla pochmurná záležitost, žili statečně dál. Snažili se. Přivítali Harryho s nadšením a úsměvy a jeho dospělý doprovod velkoryse přijali. Dokonce mu připadalo, že Snapeovi dopřávají víc přátelské pozornosti, než o kolik stojí. Očividně na ni nebyl příliš zvyklý. Když paní Weasleyová propustila Harryho ze své objemné náruče a nechala ho napospas mladší generaci, okamžitě se zaměřila na Snapea a starala se, zda nemá hlad, či žízeň a zda ho neurazí připravený pokoj v podkroví…
Pan Wealsey si s ním podal ruku, dokonce mu věnoval úsměv, načež začal vyprávět o tom, co se zrovna děje na ministerstvu. Harry toho přes všechny hlasy a paže svých přátel nezaznamenal mnoho, ale byl si docela jistý, že Snape na jeho vyprávění reaguje mlčením. Skoro mu to připadalo legrační. Do sváteční atmosféry, jakou Doupě překypovalo, ani trochu nezapadal. Snažil se nezírat na něj příliš zaujatě a věnovat svou pozornost Ronovi a Hermioně, kteří, jak se zdálo, konečně zakopali válečnou sekeru. K vítací ceremonii se přidala i Ginny. Neobjala ho tak, jako Hermiona, ačkoli očividně chtěla. Harrymu by to rozhodně nevadilo, tak se na ni alespoň usmál a ona mu úsměv vřele oplatila. Do toho všeho se připletli Fred s Georgem. V tu chvíli už si připadal až trapně, jak ho zahrnují pozorností, zatímco Snape trpce snáší starostlivost Molly Weasleyové a hlasité vyprávění Artura Weasleyho. Jeho oči ale nebyly jediné, které tím směrem často zamířily. Všichni byli očividně nedočkaví dozvědět se, jak to s ním pro Merlina Harry tolik měsíců vydržel. Nějak zatím nepřemýšlel o tom, co jim poví. A teď, když to viselo ve vzduchu, se toho trochu obával. Přesto ale odvážně následoval skupinku kamarádů do schodů. Fred s Georgem neváhali všem kolem předvést, že už mohou kouzlit a vynesli Harryho kufr až do pokoje, který měl sdílet společně s nimi a Ronem. Dům bude do večera úplně plný. Měl přijet ještě Bill Weasley se svou snoubenkou a Lupin s Tonksovou, takže byla o pokoje docela nouze. V tom jejich se nedalo hnout. Obzvláště, když Ginny s Hermionou vešly také, aby jim nic neuteklo.
,,Když mi mamka včera řekla, že Snape poslal dopis, že tu na tebe bude dohlížet, myslel jsem, že si dělá legraci!“ Prohlásil Ron, a svalil se na jednu z postelí. Harry si nebyl jistý, která je připravena pro něj, a tak se posadil na tu nejrozházenější, hned vedle Rona.
,,Prosímtě! Je přeci jasné, že na něj musí dohlížet. Má za Harryho zodpovědnost.“ Namítla Hermiona. Káravě se přitom na Rona zamračila. ,,Vůbec se nedivím, že tě sem nechtěl pustit samotného.“ Tentokrát se zaměřila přímo na něj. ,,Každý mudla v Anglii teď zná tvoje jméno. V Bradavicích se o ničem jiném nemluvilo několik týdnů. Hlavně když vyšel ten článek Holoubkové.“
,,Vážně chlape! To si vážně poslal tolik peněz na opravu nějakého sirotčince?“ Vyptával se Ron. Harry v duchu zavrčel.
,,A co to bylo s tím kouzelnickým představením?“ Ozvala se tentokrát Ginny. ,,To ti Snape dovolil ukazovat zaklínadla mudlům?“
,,Myslím, že psali, že se k němu Snape přidal.“ Fred i George se hlasitě zachechtali.
,,Všichni se v tom patlaj,“ utrousil otráveně Harry, načež střelil po dvojčatech pohledem.,,Ten váš zázrak je mimochodem pěkně průhlednej. Snape okamžitě poznal, že nedávám pozor.“
Oba zrzci se nejdříve zatvářili nechápavě, a pak si vzpomněli na jeho návštěvu v jejich obchodě, na drobnou pozornost podniku a děsivě se na sebe zašklebili.
,,No jo, Harry, když tě učí Severus Snape, tak není žádná ulejvací metoda dost nenápadná.“
,,Přesně!“ Přidal se k Fredovi George.,,Tak geniální kouzlo jsme zatím nevymysleli….“
,,Ale jakmile ho objevíme,…“
,,Dáme ti vědět.“
Harry na ně omámeně zíral. ,,Radši ani ne,“ vydechl skepticky.
,,To byla pěkná hloupost, dávat mu něco takového.“ Hermiona zavrtěla hlavou. ,,A ty Harry, mohlo tě napadnout, že něco tak primitivního na Snapea nebude fungovat.“
,,Ještě ty začínej.“ Supěl Harry a cítil, jak začíná rudnout rozpaky.
,,A užil sis to aspoň?“
,,Cože?“
,,No…“ George rošťácky pozvedl obočí. ,,Zajímá nás, jestli je náš klient spokojený, víš. Chceme, aby se naše kouzla hojně prodávala, a kdo jiný by jim mohl udělat větší reklamu?“
Fred nahodil totožný výraz se svým dvojčetem. ,,Stačí abychom vyhlásili, že byl Harry Potter s naším zbožím spokojený a pohrnou se k nám dokonce i mudlové z celé Anglie!“
Místností se rozezněl mnohohlasný smích. Zasmáli se všichni, kromě Harryho. Trol aby do toho kop! Bylo to čím dál lepší.
,,Koho sis s sebou vlastně vzal?“
,,He?“ Chvíli trvalo, než tu otázku pochopil. Když mu to došlo, otevřel pusu a zase ji zavřel. Bylo opravdu moudré říkat nahlas, kdo tam s ním byl?
Všichni napjatě čekali jeho odpověď. Jak se zdálo, všichni věděli, o čem je řeč. Dokonce i Ginny, která teď trochu rozpačitě sklopila zrak.
Postupně přejel očima všechny tváře v místnosti a pak si povzdechl.
,,Bylo to dost nepovedené kouzlo, kluci. Abych řekl pravdu, objevil se mi tam Malfoy.“
,,Cože?“
,,No jo.“ Přikývl. ,,Ani jednou jsem na něj nepomyslel, a stejně tam byl,“ vysvětloval.
Dokonce i Ginny vypadala konsternovaně. Harry nejistě pokračoval. ,,Málem jsme se porvali. A pak se tam ještě ukázal Snape.“
,,Jak?“
,,Nitrobrana. Poznal, co se děje a vlezl mi do snu.“
,,No vida!“ Upozornila na sebe spokojeně Hermiona. ,,Dobře ti tak.“
Harry to nekomentoval. Vzpomněl si, že se chtěl zeptat na tu jedinou neznámou, která se v těžítku objevila.
,,Vy, kluci znáte scénáře každého snu, který prodáváte?“
,,Jasně, vymýšleli jsme je.“ Přitakal hrdě Fred.
,,Takže vy víte, kdo byla ta žena v těžítku?“
,,O čem to mluvíš?“
Harry znejistil. ,,No… byla tam jedna žena, párkrát se tam ukázala, a pak… pak byla najednou venku, v reálné podobě člověka a shodila nás i s těžítkem ze stolu. Probudila nás.“ Jakmile to dořekl, uvědomil si, že jsou jeho vyprávěním oba zrzci dost zaskočení.
,,Nic takového jsme na skladě neměli.“ Řekl udiveně jeden z nich. Druhý přikývl.
,,Vážně Harry, kolem tebe se vždycky děje něco divnýho.“ Pronesl dramaticky Ron. Harry s úšklebkem přikývl. Rozhovor se následně stočil směrem na Snapea, ale jemu chvíli trvalo, než tu záhadu vytěsnil z hlavy. Pravda byla, že od té nehody v Kensingtonu, měl nepříjemný pocit, jako by ho někdo neviditelný neustále zahrnoval nehodami, aby ho navedl dočista jiným směrem. Osud to být nemohl, jelikož ani osud nemohl být takový cvok, aby vymyslel všechny ty šílenosti, které ho potkaly. Jenže kdo by mohl chtít, aby odešel z Bradavic, aby se proslavil mezi mudly, nebo žil měsíce pod jednou střechou se Snapem? Co by z toho dotyčný měl? Leda tak zábavnou komedii… Odsunul tu bláznivou teorii stranou a hleděl se věnovat svým bývalým spolužákům. Výzvědné otázky ohledně Snapeova chování, o jeho soukromí a výuce se snažil zodpovídat co nejstručněji. Některé raději přešel bez komentáře. Ačkoliv se krotil, a snažil se udržet ho v úctyhodné pozici parchanta, na které Snape tak dlouho a pracně pracoval, nedokázal potlačovat úsměv a nadšení. Jeho výrazy často znehodnocovaly způsob, jakým se o Snapeovi vyjadřoval. Na otázku, zda se udobřili, jen lehce pokynul hlavou. Ve skutečnosti ale myslel na to, že příměřím by jejich vztah rozhodně nedefinoval. Bylo to něco víc. Určitě. Vybavil si v paměti let na Hipogryfovi, objetí v Lockově labyrintu, stisk jejich rukou, i mnohokrát pozorně sundané brýle před spaním. To všechno rozhodně nebyl jen pouhý následek usmíření.
,,Harry?“ Vzpomínky se rozplynuly jako pára nad hrncem. Zamrkal. Ron mu mával rukou před obličejem.
,,Jsi v pořádku? Tváříš se, jako by si spadl do cukrový vaty.“ Po té poznámce se Harryho rty rychle stáhly k sobě. Na svou obhajobu se aspoň zamračil. Nečekaně to byla Ginny, kdo nakonec změnil téma hovoru a do večeře už o Snapeovi nepadlo jediné slovo.

 

≈VP≈

 

Snape u večeře chyběl. Pro Harryho to nebylo žádným překvapením, věděl, že společnost u jídla nesnáší.
,,Je zvyklý jíst v soukromí.“ Vysvětloval po večeři Paní Weasleyové, aby si to náhodou nevzala osobně. Ochotně ji přitom pomáhal sklízet ze stolu.
,,To je mu podobné.“ Pronesla kriticky, zatímco hůlkou zamířila do plného umyvadla. Z kohoutku začala téct voda, hadr se vznesl z police a nádobí se začalo pomalu umývat. ,,Dávno jsem přestala doufat, že by ten muž projevil trochu taktnosti. Ale jestli plánuje celý týden držet hladovku…“
Harryho v tu chvíli napadlo, že možná vůbec neplánuje vylézt z podkroví po celou dobu jejich návštěvy. Raději to ale před paní Weasleyovou neřekl nahlas.
,,Mohl bych mu něco přinést.“ Navrhl opatrně a oči upíral na uhlazený ubrus, který už minutu zbytečně narovnával.
Silnější žena si ho změřila trochu podezřívavým pohledem. To ho značně znervóznilo. Bůhví, na co asi myslela. Harryho záměry byly ale dočista nevinné. Chtěl jen svému profesorovi donést večeři. I když… možná taky potřeboval uvěřitelnou omluvu pro zaklepání na jeho dveře. Byl zvyklý popřát mu dobrou noc. Nervózně se pod jejím pohledem ošil. V jejích očích se zalesklo, výraz trochu pookřál.
,,Není to tak dávno, co jsi byl přesvědčený, že je Severus Snape zrádce. Kdy přesně ses rozhodl, že přestaneš s nenávistí a začneš ho rozmazlovat?“
Cože… rozmazlovat?! Harry zrudl jako rajče. Pod tím pojmem se toho dalo představit nebezpečně mnoho.
Molly se jemně zasmála a zavrtěla hlavou. ,,Kdepak mladý muži, žádné takové. Má nohy? Má. Jen ať se přijde najíst pěkně ke stolu. Ono ho nezabije, když bude pár dnů večeřet, jako slušně vychovaný člověk. Můžeš za ním jít, a vyřídit mu to.“
Mlčky přitakal. Trhl koutkem do rychlého úsměvu a už vybíhal schody do podkroví. Na jeho dveře jen lehce zaklepal. Když se nic neozvalo, vzal za kliku a vešel. Dveře při pohybu silně zavrzaly. Uviděl ho, jak sedí na ustlaném lůžku, opřený o záď postele s nohama překříženýma. Nevypadal, že se chystá spát. Měl na sobě kalhoty a černou, až ke krku zapnutou košili. Právě přetáčel stránku v rozečtené knize. Věděl, kdo je u dveří, aniž by vzhlédl.
,,Á, pan Potter. Nemůžete beze mne být?“
Harry polkl. Doufal, že potichu. Jeho poznámka ho pobouřila i znervóznila.
,,Paní Weasleyová vám vzkazuje, že se máte jít na večeřet…,“ oznámil, a zavřel za sebou dveře. ,,…nabídl jsem se, že vám něco přinesu…“
,,Laskavé.“
,,…a ona trvala na tom, že máte jít do jídelny, a najíst se jako normální člověk.“
Za knihou se ozvalo pobavené odfrknutí. Něco takového pravděpodobně očekával.
,,Ovšem,“ řekl s naprostým nezájmem a ani se nehnul.
Chvíli bylo ticho. Snape zřejmě čekal, že Harry odejde.
,,Vy nejste moc nadšený, že ne?“
,,Jak jste to poznal?“
,,No… neobtěžujete se s přetvařováním, takže to není tak těžké uhodnout.“
,,Byl byste radši, kdybych se přetvařoval?“
Harry chvíli neodpověděl. Odvážil se vejít blíž, přešel místnost k němu a pohlédl z malého okénka na zasněžené pole.
,,Ne,“ řekl, a svým dechem vytvořil na skle zamlžené kolečko.,,Mně se líbí, jaký jste. Pokud vám nevadí nepochopení ostatních, pak je mi to jedno.“ Stránky zašustily, Snape knihu položil na klín a Harry na sobě poznal jeho pohled. Dvě pronikavě černé oči. Lehce se na svůj zamlžený odraz ve skle pousmál a pokračoval. ,,Já ale nejsem Paní Weasleyová. Když nepůjdete dolů, klidně vás nechá o hladu.“
,,Vaše starostlivost je dojemná. Nejsem nesvéprávný, pane Pottere. Opravdu mi nedělá problém sejít několik schodů.“ Povýšeně si založil ruce na hrudi, Harry udělal totéž. S úsměvem se na něj otočil a mrkl.
,,Ne. Ale jíst ve společnosti druhých vám rozhodně vadí.“ V očích se mu zablýsklo. Snape povytáhl obočí. Nebylo těžké uhodnout, na co Potter myslí.
,,Nebuďte domýšlivý. Vaše nekonečné pokusy mě začaly příliš unavovat, tak jsem ustoupil. Ale prosím, běžte a připravte mi smažená vejce, uvidíme, jestli to bude fungovat,“ podotkl ironicky. Harry se krátce zasmál. S rukama v kapsách se bezděčně ohlédl po místnosti a přemýšlel, co by ještě řekl. Když ho nic výmluvného nenapadlo ani po deseti vteřinách, začal si připadat hloupě. Čekal, že ho Snape každou chvíli vyhodí z pokoje.
,,Měl bych se jít… umýt. Ostatní šli spát, tak…“
,,… tak na co čekáte?“ Pobídl ho Snape.
,,Dobře.“ Harry vykročil, a hned na to za sebou uslyšel, jak Snape sundává nohy z postele.
,,Ještě zadržte…“
,,Ano?“ S nadějí se otočil. Viděl, jak Snape vytahuje z kapsy složený pergamen. Natáhl ruku a podal mu jej.
,,Od ředitele. Byl určený mně, ale není v tom nic, co byste nemohl vědět. Ušetřete mě zbytečného vysvětlování a přečtěte si to laskavě sám.“ Harry trochu zklamaně svěsil ramena, nicméně dopis převzal a už během odchodu ho začal zvědavě rozkládat. U dveří od něj vzhlédl a naposled mrkl po svém učiteli, který už byl na nohou a odkládal knihu na noční stolek.
,,Dobrou noc, pane.“
,,Dobrou noc.“ Odpověděl celkem stroze, ale Harry se jen tak nedal.
,,A dobrou chuť.“ Prohlásil těsně před tím, než zmizel za dveřmi. Snape nad tím s úšklebkem zavrtěl hlavou.

 

≈VP≈

 

Když Harry vycházel z koupelny, střetl se s Ginny, která si zrovna šla vyčistit zuby. Zase byla podivně rozpačitá, když se mu vyhýbala a trochu zbytečně ho pozdravila. Harry jí pozdrav zdvořile oplatil, usmál se na ni, a raději si pospíšil do chlapeckého pokoje. Konečně uviděl svou postel, jedinou neobsazenou, a tak se na ní vděčně svalil. Kluci ještě nespali, Ron mířil rozsvícenou baterkou do stropu a Fred s Georgem o něčem vášnivě diskutovali, dokud Harry nevešel.
,,To bylo dost slabý, kámo.“ Obrátil se na něj George.
,,Co?“ Nerozuměl Harry.
,,To tvoje rozpačité ahoj. Slyšeli jsme vás.“
,,No a?“
,,No my jen, že ta tvoje slovní zásoba, kamaráde, nějak zmizela,“ podotkl Fred a Harry protočil panenky, což ve spoře osvětleném pokoji nikdo nepostřehl. Co čekali, že jí řekne?
,,Líbíš se jí.“ Ron mu zasvítil baterkou do obličeje, jako při výslechu.“
,,Sakra Rone!“ Harry sundal brýle a promnul si oči. ,,Nech toho.“ Na místo toho na něm přistály další dva kruhy světla. Harry zaúpěl.
,,Víš to, ne?“ Pokračoval jeho nejlepší přítel.
,,Jasně, že vím. Už od druhého ročníku…“
,,Takže?“
,,Takže co?“
,,No…“ Fred se zvedl na lokty a pobaveně si ho přeměřil. ,,Jako její starší sourozenci jsme se usnesli, že nám to nevadí. Klidně spolu choďte.“
,,Díky, to je od vás… počkat cože?“ Harry se prudce posadil. To snad není pravda!
,,Oba jste úplně nemožní. Sotva se vidíte a za pár dnů končí prázdniny. Měli byste si o tom promluvit, dokud máte čas.“
,,Ach jo.“ Harry schoval hlavu do dlaní. ,,Opravdu si nemyslím, že je to dobrý nápad, kluci. Už proto, že nemůžu chodit do školy. Ginny by měla být s někým, kdo se jí bude věnovat. To já rozhodně nejsem. Bydlím se Snapem. Vážně si myslíte, že by mě pustil na rande?“ Řekl a doufal, že to znělo dost výmluvně a logicky, aby to pochopili. Ve skutečnosti tu byl někdo jiný, koho měl rád. Ale to nikdo vědět nepotřeboval. Bylo to jeho jediné tajemství. Tajemství, díky kterému dokázal perfektně ovládnout Nitrobranu.
,,A víš aspoň, jak dlouho s ním budeš pod jednou střechou?“
,,Hm… Pravděpodobně do konce války. Proč?“
,,Protože je to divný, víš,“ vysvětloval živě Ron.
,,Copak tobě to nepřijde divný, bydlet s chlapem?“
Harry předvedl přesvědčivé zamyšlení. ,,Vlastně… jo, asi je to trochu divný. Ale nevadí mi to.“
,,To jako vážně?“
,,Zvykl jsem si.“ Jednoduše pokrčil rameny.
,,Ale profesor Snape!“ Protestoval Ron, jako by samotné jeho jméno byl ten nejpádnější argument.
,,Hele, on není zas tak hrozný.“ Bránil ho Harry.
,,Cože?“ Ozvaly se naráz obě dvojčata. ,,Harry nenalil ti náhodou něco do čaje?“
,,Třeba jako pomstu za to, žes usnul při jeho výkladu.“ Uvažoval nahlas Fred.
,,Nechte toho,“ zasmál se Harry, ,,taky byste si zvykli, kdybyste neměli jinou možnost.“
,,Já myslím, že bych dřív utekl.“ Prohlásil přesvědčeně Ron a Harry se raději převalil na bok, aby se mohl pořádně bez diváků usmát. To přece udělal. Když si myslel, že se ho chystá předat Voldemortovi, utekl. Dnes by ho to ani nenapadlo. Na celém světě nebyl nikdo, komu by důvěřoval víc.

 

≈VP≈

 

Druhý den si Harry ještě před snídaní znovu přečetl dopis od Brumbála, který byl původně adresován Snapeovi. Musel dávat pozor, aby se nikomu nedostal do rukou. Pro všechny kolem byl Brumbál nějakou dobu po smrti. Jak by to asi vypadalo, kdyby zjistili, že pohřbený ředitel Bradavic píše dopisy? 
Stálo tam, že přeje krásné svátky, a pevné nervy. Taky posílá Harrymu pozdravy, přičemž si Harry vzpomněl, že mu plánuje pořídit vánoční dárek. Neměl by dárky pro nikoho, kdyby nebylo Dobbyho. Jeho oblíbený skřítek mu naštěstí zaslíbil pomoc.
Brumbál ještě napsal, že se mu před odjezdem žáků podařilo naučit Malfoye Patronovo zaklínadlo, což považuje za jeden ze svých největších úspěchů. Prý se to naučil podezřele rychle a on se obává, zda-li to nesouvisí s událostmi v Labyrintu. Při tom si Harry vybavil rozhovor o Patronovi jednorožce a nedůvěře, kterou oba muži projevili vůči Dracovým slovům. Moc nerozuměl tomu, co se mu mohlo stát a proč to před nimi tají, ale příliš se o to nezajímal. Je to přece Malfoy.
Když dočetl, složil si pergamen do kapsy s úmyslem co nejdříve jej vrátit do Snapeových rukou. Když se společně s Ronem dostavili na snídani, našel tam Snapea, jak popíjí ranní čaj a listuje v novinách. Nevšímal si stejně začteného pana Weasleyho, ani paní Weasleyové, která kolem kmitala, jakoby nikdy neztrácela energii. Zbytek rodiny u stolu chyběl.
Když Snapea uviděl Ron, zatvářil se dost nepohodlně. Neobtěžoval se předstírat, že by mu jeho přítomnost nevadila. Trochu úsečně mu popřál dobrý den a s velmi rozdílným tónem popřál hezké ráno svým rodičům. Harry také pozdravil. Posadil se automaticky naproti Snapeovi, a podíval se na noviny, za nimiž se schovávala jeho tvář. Přeci jen na chvíli vylezl z ulity, pomyslel si a prohlédl si alespoň titulní nadpis, když už ho měl před sebou.

Mudlové pátrají po Harry Potterovi

Harry se nad tím jen nepochopeně pousmál, už ho to zkrátka nepřekvapovalo. Když před něj Molly položila talíř s vejci a slaninou, poděkoval a dal se s chutí do jídla. Ron se vedle něj už nějakou chvíli cpal. Zdálo se, že nemá v plánu rozpoutávat nějakou přátelskou diskuzi s ním, když je u toho také Snape. Mít svého bývalého profesora v domě pro něj bylo těžko stravitelné.
,,Co píšou?“ Zeptal se Harry a ignoroval Rona, který překvapeně vzhlédl od talíře, s plnou pusou otevřenou do kořán. Snape zavřel noviny, otočil k sobě titulní stránku a přeložil ji.
,,Nic neobvyklého. Mudlovská společnost se vás snaží vystopovat, samozřejmě bez úspěchu. Kouzelníci se obávají, že jim k tomu dáte další příležitost a Ministr kouzel se po vás už týden shání, aby vám promluvil do duše.“
,,Jednou je to přestane bavit.“ Pokrčil rameny a nabodl na vidličku kousek opečené slaniny.
,,Kdo ví. Jste příliš velká záhada a oni si v tajemných záležitostech rádi libují.“
Harry polkl sousto, pokrčil rameny. Dál nenuceně pokračoval v rozhovoru, čímž svého nejlepšího kamaráda uváděl do naprostého šoku. Hergot, copak si myslí, že jsme ty měsíce strávené v jednom domě promlčeli? Říkal si Harry a doufal, že si jeho konsternace profesor Snape nevšiml.
,,Myslíte, že bych s tím měl něco udělat?“
,,Pokud to nemáte v úmyslu zhoršovat, pak nevidím žádný způsob, jak cokoliv změnit.“
,,A co Ministr kouzel?“
,,Co je s ním?“
Harry se nadechl k odpovědi, ale zase pusu zavřel. Nakonec jen trochu bezradně pokrčil rameny.
Snape se na něj podíval s jakýmsi rodičovským pochopením, ušklíbl se a odložil noviny na stůl.
,,Pan ministr by se měl starat především o bezpečí ministerstva. Samozřejmě, že ho svou popularitou rozčilujete, protože dokonce i on sám se smí setkávat pouze s ministerským předsedou a nikým jiným. Připadá si méně vlivný. To, že jste známý mezi lidmi a že se o vás zajímají je pro něj velmi nepříznivé. Ale ať už by vám řekl, nebo udělal cokoliv, nic se tím nezmění. Vidělo vás příliš mnoho mudlů a Paměťová kouzla pořád nefungují. Jen byste ztrácel čas.“
,,To je pravda.“ Zabručel souhlasně pan Weasley, a jen na chvilku mrkl přes noviny, a podíval se na Harryho.
,,Mohl by mě zavřít?“ Zeptal se, tentokrát s pohledem na Ronova otce. Ten jen roztáhl pusu do širokého úsměvu.
,,Pan ministr se navzdory všem okolnostem snaží zůstat při tobě, Harry.“
,,Jakto?“
,,Je v něm také kousek víry ve tvé vítězství,“ vysvětloval laskavě. Snape si jen nespokojeně odfrkl.
,,Nechce udělat tu samou chybu, jako jeho předchůdce. Záleží mu na dobré pověsti a většina kouzelníků… dnes bohužel i mudlů, ve vás věří.“
Harry ztěžka polkl. Tahle očekávání se mu nelíbila. Jistě, měl toho hodně za sebou, ale bál se, že všechny ty slepě věřící chudáky zklame svou neschopností. Přemýšlel, zda by na to měl něco říct, zdálo se, že se to od něj očekává, ale zachránil ho Ronův nadšený výkřik. Bylo to poprvé, od chvíle co popřál dobré ráno, co vydal nějaký pořádný zvuk. Zíral z okna.
,,Hele Harry, Klofan!“ Harry se také podíval, a skutečně, na zahradě mával křídly jeho Hypogrif. U jeho nohou poskakoval Dobby a snažil se ho udržet na provaze, což mu činilo velké obtíže. S Ronem do sebe rychle naházeli zbytek snídaně a s omluvou vystřelili ven.

 

≈VP≈

 

Kouzla byla velmi užitečná. Nutno připustit, že se Dobby dneska činil. Pár lusknutí a na zahradě stála bouda, velice podobné té ze Zvonkové ulice. Navíc s sebou ještě táhl pytel zabalených dárků. Harry neměl čas, ani možnost je nakoupit. Jeho jedinou možností bylo napsat seznam, a svěřit ho Dobbymu společně s penězi. Nepochyboval, že byly všechny dárky nakoupené správně, jak je nadiktoval. Využil toho, že jeho bývalí spolužáci se shlukli kolem Klofana a hádali se, kdo se na něm proletí první, aby zmizel i se skřítkem v prázdném pokoji. Všechny dárky už byly dokonce pečlivě zabalené. Díky bohu. Harrymu to pořádně nikdy moc nešlo.
,,Děkuju Dobby! Nevím, co bych bez tebe dělal.“ Děkoval mu. Přitom se snažil zamaskovat jeho očividné dojetí. Dvě veliké oči se zas třpytily, jako křišťálové koule. Skoro by se z nich dalo věštit. Raději se tedy rozhodl předat mu svůj vánoční dárek co nejrychleji. Podal mu boty, pořádné pevné, jen trochu ošoupané a zmenšené tak na jeho velikost.“
,,Pan Potter je příliš laskavý! Dobby si tak velký dárek nezaslouží, pane!“ Vzlykal skřítek. Hleděl na ten malý pár bot, jako by to bylo umělecké dílo.
,,To nestojí za řeč.“ Mávl rukou, věnoval mu úsměv. Doufal, že se nerozbrečí na celé kolo.
Když se s ním rozloučil, vrátil se ven. Klofan mezitím stihl nakopnout Freda do patřičných míst, a ten klečel na zemi a ještě se z toho nevzpamatoval. George ho sice konejšil poplácáním po zádech, ale to mu nezabránilo v upřímném pobavení, sdílené s jejich mladším bratrem. Ten se od Hypogrifa raději držel trochu zpátky a Harryho napadlo, že nechat jim ho na tu čtvrt hodinu na starosti nebyl nejmoudřejší nápad. Pak si všiml, že samotné zvíře teď celkem spokojeně přežvykuje v zobáku fretku. Hermiona stála u něj, a v ruce držela ještě jednu bezvládnou, chlupatou chudinku. Jediná byla dost inteligentní, aby jí napadlo ho nakrmit. Nebála se. Koneckonců, měla s ním už pár hezkých zkušeností. (I když ne tak hezkých, jako Harry).
,,Díky.“ Přiskočil vedle ní. Hermiona se trochu samolibě usmála a hodila Klofanovi další mrtvou fretku.
,,Myslíš, že je bezpečné, nechat je, aby si na něm jen tak lítali?“
,,To záleží… Když jim to dovolí, budou v pořádku. Když ne, tak se prostě neproletí.“
Zasmála se. V očích se jí zatřpytila nostalgie. Harry mohl docela jasně vidět tu vzpomínku, kdy na něm společně letěli. Bylo to už tak dávno…
,,Určitě jsi v pořádku?“ Překvapila ho otázkou a obrátila svou pozornost jen na něj. ,,Co se Snapem děláte? Vím, že nejste spolu jenom kvůli studiu, Harry.“ Jak to řekla, trhl sebou, jako by ho přistihla při nějaké špatnosti.,,Myslím… myslím, že vám Brumbál zadal nějaký úkol. Pracujete na něčem, co pomůže zastavit Voldemorta, že jo?“
Dobře, musel připustit, že na malou chvíli myslel na něco jiného.
,,Proč si to myslíš?“
Hermiona pokrčila rameny.
,,Cestujete. A vím, že by tě Albus Brumbál nedával se Snapem dohromady, kdyby neměl nějaký plán. Není to jen o tom, naučit tě ubránit se Černé magii. Vždyť i on vždycky věřil, že máš moc ho porazit.“
Povzdechl si. Mlčky na ní upřel oči, ale mlčel. Nechtěl jí lhát. Byla chytrá a stejně by věděla, že se jen snaží zatajit pravdu. I když nic neřekl, brala to, jako přitakání.
,,Jste opatrní? Doufám, že tě nevystavuje nějakému…“
,,Jsem v pohodě, Hermiono. Vážně. Dává na mě pozor.“
,,Dobře.“ Usmála se. Na chvilku se odmlčela, a pak s mělkým polknutím pohlédla k zemi. ,,Takže už ti nevadí s ním žít?“
,,No…“ Harry zakýval hlavou, trochu rozpačitě se podrbal na zátylku. ,,Řekněme, že to není tak hrozné, jak jsem si myslel.“
,,Věčně na to ale nemůžete být jenom dva. Budete potřebovat pomoc.“ Nečekala, že by s tím Harry souhlasil, ale on pohlédl na jejich boty zabořené ve sněhu a pomalu přikývl.
,,Jo,“ řekl. ,,Jsem si jistý, že o tom Snape ví. Ale jsme teprve na začátku, Hermiono.“ Za nimi se začali ozývat výkřiky. Když se ohlédli, uviděli jen všechny tři zrzavé sourozence, jak o něčem vášnivě dohadují. Fred se zdál už jaksi… vyléčený, plný života.
,,Kde je vlastně Ginny? Od rána jsem ji neviděl.“
,,Byla ve sklepě. Myslím, že tam připravuje své vánoční dárky.“
,,Aha.“ Harry popošel trochu blíž, pohladil Klofana na krku a on se trochu pokrčil v nohou, aby pořádně dosáhl. Byl vůči němu krotký víc, než ke komukoliv jinému. Hermiona stála za ním. Usmívala se, což Harry nemohl vidět. Zatímco probíral peříčka na krku hipogryfa, napadlo ho, že je skvělá příležitost zabrousit na nějaké to osobnější téma. Alespoň, dokud měli s Hermionou trochu soukromí. Nevěděl koho jiného se ptát, ale připadalo mu, že jestli mu někdo dokáže poradit, je to právě ona.
,,Hermiono?“
,,Hm?“
,,Myslím, že se mi někdo líbí,“ začal a stáhl ruku z Klofana, aby se na ni mohl otočit. V očích se jí lesklo, usmívala se.
,,To jsem ráda, Harry. A co s tím chceš dělat?“ Tvářila se, jakoby naprosto přesně věděla, o kom je řeč. To ale určitě nevěděla. Alespoň v to Harry doufal.
,,To si právě nejsem jistý,“ hlesl, ,,nevím, jestli o to ta osoba vůbec stojí.“
,,Možná by to ta osoba měla vědět, nemyslíš? Možná to cítí stejně.“
,,Jsem si jistý, že necítí.“
Její úsměv se ještě rozšířil a v oříškově hnědých duhovkách se přímo rozpouštěla laskavost.
,,Je to jednoduché. Jsou Vánoce, Harry. Dej té osobě hezký vánoční dárek, který jí napoví.“
Harry překvapeně otevřel ústa. Dárek! Proč ho to nenapadlo dřív? Nemá pro Snapea dárek! Ani netuší, co by zrovna jemu mohlo udělat radost. Na tom ale nezáleží. Do rána je času dost, on na něco přijde. 
,,Ty jsi úžasná Hermiono!“ Zvolal a vzal svou kamarádku do náruče, aby se s ní zatočil.

 

≈VP≈

 

Během dne pomáhal Weasleyovým s úklidem, s vařením a výzdobou. Rád by předvedl, co úžasného se naučil, tu senzační levitační techniku, ale nepřipadalo mu to správné. Jeho bývalí spolužáci ještě kouzlit mimo Bradavice nesměli a on nechtěl zase být něco extra jen proto, že už do Bradavic nechodí. Tak čistil a oplachoval růžičkovou kapustu pěkně rukama, společně s Ronem. Byla jí veliká hromada, a měl toho brzo plné zuby.
,,Ty přece můžeš kouzlit, Harry. Nechceš nás té zatracené kapusty konečně zbavit?“
Hleděli přes kuchyňskou linku do okna, na kterém se pomalu roztahovala námraza a sledovali zvolna klesající sněhové vločky. Harry zavrtěl hlavou.
,,Když to není při výuce, nebo při jeho asistenci, tak kouzlit nemám. Slíbil jsem to.“
,,Ahá!“ Zvolal vítězoslavným tónem Ron.,,Takže přiznáváš, že jsi před těma mudlama kouzlil za jeho asistence?“
,,No jo…“ Zabručel. ,,Nebyl z toho nijak zvlášť nadšený, to ti povím.“
,,Ale v těch novinách se psalo, že ti pomáhal.“
,,Nevěř všemu, co píší v novinách Rone. Ty si ve skutečnosti nemyslíš, že by něco takového Snape udělal, že ne?“
,,Jo. To je fakt,“ připustil a evidentně ho jen ta představa naštvaného Snapea pobavila. Určitě byl rád, že se ho, jako učitele zbavil.

 

≈VP≈

 

Večer se rychle přiblížil, Bill s Fleur i Lupin s Tonksnovou postupně přicházeli, aby se nakonec sešli u slavnostní večeře. Tentokrát u stolu nechyběl ani Snape. Seděl vedle Lupina a nevypadal, že by mu to přinášelo potěšení. Trpce hleděl do svého talíře, nezapomínaje se ušklíbnout při každé příležitosti. Vánoční atmosféra nebyla jeho šálek čaje. Naopak, lezla mu krkem, a neváhal to dávat svým nezúčastněným výrazem najevo všem kolem sebe. Zdálo se, že ani neměl chuť k jídlu. Po večeři ho Harry zahlédl, jak se snaží vyplížit do podkroví, ale Paní Weasleyová ho zadržela. Neslyšel jí, ale pravděpodobně použila dost pádných argumentů na to, aby nakonec připustil porážku a zůstal s ostatními v přeplněném obývacím pokoji. Ten byl vyzdoben tak bohatě, že se to ze všech koutů lesklo a blýskalo. Na stromě prskaly nekonečně hořící prskavky, a na jeho špičce si hověl nezvykle ošklivý zlatý andělíček. Harry měl podezření, že to býval zahradní skřítek, dokud ho Fred s Georgem takhle nenazdobili. Byl pod znehybňujícím kouzlem a měl na tváři podobné znechucení, jako Severus. Do toho všeho se ozývaly tóny vánočních písniček oblíbené zpěvačky paní Weasleyové – Celestýny Warbeckové. Její hudba byla příjemná možná jen pro její uši. Všichni ostatní se muziku snažili ignorovat, nebo přehlušit hlasitým vyprávěním. Obzvláště hlasitě se projevovala Fleur, která vyprávěla něco nepochybně vzrušujícího malému hloučku kolem sebe. Harry se pak na chvíli přidal k Ronovi a dvojčatům, aby si s nimi zahrál partičku Řachavého Petra. Na hru se ale nedokázal pořádně soustředit, protože neustále pokukoval ke krbu, kde naprosto osamoceně seděl Snape se sklenkou punče a díval se do praskajícího ohniště. Přemýšlel, co by mu tak mohlo udělat radost. Věděl, že ať už by mu dá k Vánocům cokoliv, nebude zrovna štěstím vyskakovat do stropu. Ale myslel, že by ho to mohlo alespoň někde hluboko uvnitř trochu potěšit. Když ignorovaný koncert Celestýny skončil, Tonksnová se okamžitě přiřítila k rádiu a dřív, než paní Weasleyová stačila pustit záznam znovu od začátku, vyměnila kazety. Z rádia se začala linout muzika mnohem příznivější pro uši ostatních. Vítězoslavně se usmála na spokojené posluchače a šla se posadit k Lupinovi. Vypadal unavenější a zanedbanější, než obvykle. Poslouchal povídání pana Weasleyho, zamyšleně se při tom mračil do země a poťukával do rytmu písničky od Beatles. Harry hru prohrál, a na další partii už neměl chuť, tak se zvedl z koberce a rozhlédl se po všech přítomných. Většina z nich měla dobrou náladu. Poslouchal mnohohlasný šum linoucí se ze všech koutů, vnímal teplo, přízeň Doupěte, lesk vánočních ozdob… A najednou ho napadlo, že dostal chuť na punč. Šel si do kuchyně nalít plný hrneček, pak si to namířil ke krbu, odkud se Snape pořád ani nehnul. Nebyl si jistý, zda vůbec stojí o něčí pozornost, nebo o konverzaci. Vypadal v tom svém osamění celkem spokojeně. Harry na sebe tedy příliš neupozorňoval, když se uvelebil na vedlejší křeslo. Přitiskl hrnek ke rtům a zadíval se společně s ním do krbu. Z rádia se přesně v tu chvíli ozvala vánoční písnička od Johna Lennona-Happy Christmas. Její tóny rozcinkaly všechny rolničky v blízkém okolí. Melodie podivně proplouvala ušními bubínky do hlavy. Cítil se nesvůj víc, než normálně. Měl by něco říct? Nebo raději mlčet a předstírat, že ho v té bohaté společnosti ze všeho nejvíc zajímá oheň hořící v krbu? Pevně hrnek sevřel v obou dlaních, jakoby mu mohl pomoct s rovnováhou. Málem si v něm vymáchal nos, jak schovával svůj obličej. Zhluboka se napil. Mám plnou pusu práce, takže nepromluvím. Sladká chuť nápoje jen podpořila pocit trapnosti. Zarytě hleděl před sebe a přitom ani koutkem oka nepohlédl na muže po své pravici. Snažil se tak dlouho, dokud se mu před očima nemihla jeho dlaň, sevřená kolem malé lahvičky. Mezi prsty se zatřpytilo cosi zlatavého. Harry vytáhl nos z hrnku a zkoušel přes zamlžená sklíčka brýlí zaostřit.
,,Co je to?“ Zeptal se s trochou nedůvěry v hlase a konečně se na Snapea podíval.
Snape teď uchopil lahvičku mezi palec a ukazováček za její uzávěr.
,,Co byste řekl? Po tolika měsících snahy byste to snad mohl rozpoznat…?“
Harry znovu, tentokrát pečlivěji studoval barvu zlatavé výplně… a pak se mu náhle z čistajasna rozsvítilo.
,,Felif Felicis!“ Vyrazil ze sebe. Pomalu sundal jednu ruku z hrnku a přiblížil se téměř s nábožnou úctou blíž k drobnému sklíčku. ,,Mohu se podívat?“
,,Je váš,“ pronesl svým hlubokým, intonace prostým hlasem Snape a předal mu lahvičku do ruky. ,,Vedl jste si velmi obstojně, když vezmeme v potaz, že to byl váš první pokus. Podcenil jsem vás, pane Pottere. Možná byste ho byl dokonce i úspěšně dokončil, kdybychom nebyli na cestách. Proto si dovolím souhlasit s tím, že si tuto dávku po právu zasloužíte. Můžete ze sebe udělat šťastlivce na celý jeden den. Blahopřeji vám.“
Harry vzal ampulku opatrně, velmi opatrně do dlaně a konsternovaně na ni brejlil přes svá tlustá skla. Zorničky se mu rozšířily přes zelené duhovky.
,,Neděláte si ze mě legraci?“ Ptal se nevěřícně Harry, otáčejíc lektvar v prstech.
,,Proč? Máte snad ten dojem?“
Harry byl příliš překvapený, než aby si vzpomněl, že přišla chvíle na krčení ramen.
,,Vy mi to vážně jenom tak… dáte?“ Zeptal se, neschopen přemýšlet nad tím, co vypouští z pusy. Jak by sakra mohl přemýšlet? Snape mu právě vrazil do ruky tekuté štěstí! Ovšem, to co následovalo, ho málem připravilo o poslední zbytky příčetnosti.
,,Nenapadlo mne, co jiného bych vám mohl strčit pod vánoční stromeček,“ řekl a tón jeho hlasu jasně poukázal na sarkastickou poznámku.

A very Merry Christmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any far

Písnička zvonila v uších, rolničky cinkaly na celé kolo… a Severus Snape dal vánoční dárek Harrymu Potterovi. Svět se zbláznil, a může za to Lennon. Harry nebyl schopen slova. Jen tam seděl osvětlený ohněm, zkamenělý jako ohořelá plastelína a hleděl na Felix Felicis, jako by něco tak úžasného jakživ neviděl. Div neupustil svůj hrnek s punčem na podlahu.
,,Pane Pottere?“ Snape se o pár centimetrů přiblížil, aby se ujistil, zda ten kluk nepřestal dýchat. Netušil, co zrovna udělal. Jak velkého činu se dopustil. Nebo spíš, jak velké gesto to bylo v Harryho zelených očích.
Konečně se ozvalo polknutí, po kterém následovalo opravdu velice tiché: ,,děkuji.“
,,Myslím, že byste měl pečlivě zvážit jeho použití, ačkoliv to rozhodnutí musím nechat jen na vás. Předpokládám, že jste dost starý na to, abyste si to sám… Pottere! Posloucháte mě, nebo tu mluvím sám k sobě? Tohle není hodina Nitrobrany, tak byste mi snad mohl věnovat trochu pozornosti.“
Harry odtrhl pohled od tekutého štěstí a jeho zářivé, nevěřící oči se zabodly přímo na něj. Trochu pozornosti? Ne. Věnoval mu všechnu. Ne jen oči, vše, co na Harry Potterovi existovalo, se na něj absolutně zaměřilo. Šum, hlasy, lidé kolem utichli a byl tu jen Severus Snape. Jeho bledá tvář s orlím nosem, ponořeném do zlatého světla z ohniště… Černé oči, havraní vlasy splývající kolem lícních kostí… Každým dnem byly ty rysy tváře známější a krásnější. A Harry si teď nepřál nic jiného, než dotknout se těch ohněm zahřátých tváří, prozkoumat prsty jeho vlasy, přitisknout se na klidnou hruď a poslouchat údernost Snapeova srdce… Jeho pozornost byla tak intenzivní, až se brzy stala nepřehlédnutelnou. Jejich směrem se začala dívat dobrá polovina obývacího pokoje, včetně toho nešťastného, zahradního trpaslíka.
,,Je vám něco?“ Tolik pozornosti už Snapeovi rozhodně vadilo. Zkusmo luskl prsty těsně u Harryho tváře. Potter zamrkal, pak zavrtěl hlavou. Stiskl lahvičku a opatrně schoval do kapsy u kalhot. Přemýšlel, zda se má pokoušet přemoci to silné nutkání - na místě, hned a přede všemi Severuse Snapea obejmout. Napadlo ho, že by tím na každý pád všem přítomným pořádně zpestřil večer. Nakonec ale jen vstal ze svého místa, trochu se zapotácel a ještě, než zmizel na toaletu, vyhrkl ze sebe trochu přiškrcené přání k hezkým Vánocům.

 

≈VP≈

 

Potřeboval chvilku pro sebe, aby se z toho vzpamatoval. Dal si na čas, několikrát tu chvíli přehrál ve své hlavě a pečlivě uložil do šuplíku s nálepkou “nezapomenout“. Potom schoval Felix Felicis na bezpečné místo ve svém batohu a praštil sebou na postel. Nebyl si jistý, co se to s ním sakra děje. Celé tělo mu brnělo, jako by dostalo ránu elektrickým proudem. Jako by se do něčeho probouzelo… S hlavou zavrtanou hluboko do polštáře zadržoval dech a místo černých skvrn za pevně sevřenými víčky, viděl světlo z ohniště a Snapeovu tvář. Povýšenou, hrdou, klidnou, nehybnou, divnou, jedinečnou, jedinou. Nikdo takovou tvář nemá. Nikdo na celém světě, v celé historii, v celé přítomnosti. Obličej toho muže byl nějakou záhadou nejhezčím obličejem ve vesmíru. Kdy se to proboha stalo? Kdy?! Tohle není normální. Válí se tu na posteli, jako nějaká pubertální studentka bažící po slavném famfrpálovém brankáři. Tělo mu hoří, jakoby stál holými chodidly na rozžhavených uhlících. A má neskutečnou touhu využít představu Severuse Snapea způsobem, jaký by pobouřil celý zatracený svět. Svět, který v něj věří a vidí v něm Vyvoleného. Chlapce, co přežil a chlapce, co jednou porazí Voldemorta. 
Vzpamatuj se! Vzpamatuj se, ty idiote! Zoufale zafuněl do polštáře. Jakby mohl sám sobě namlouvat, že není ani trochu vzrušený, když mohl důkaz hmatatelně cítit ve spodních partiích? Kdyby neměl být upřímný ani sám k sobě, nemohl by se sebou být už ani minutu. Pokoj byl prázdný, byl tady sám. Musel tedy aspoň kvůli sobě souhlasit se svou erekcí. Člověk, který tohle všechno vyvolal, byl Severus Snape. On a nikdo jiný. Jeho učitel. Spolubydlící. Mistr lektvarů a Nitrozpytu. Bylo to zatraceně děsivé. Harry byl zděšený k smrti, že se to děje právě jemu. Tohle nebylo jen mít rád. Tohle znamenalo toužit. Chtít. Trochu se nadzvedl na lokty a sklonil hlavu dolů, na svůj klín. Do prdele. Tohle znamenalo zatraceně hodně chtít.
,,Alohomora.“ Zašeptal, aniž by si byl jistý tím, co dělá. Bez hůlky, bez klíče, beze snahy, zámek se sám od sebe zamkl. Ať už je to sebenevhodnější, ať už je to jakkoliv iracionální, v cizím domě a ještě k tomu o Vánocích, přitiskl si ruku na poklopec. Tak pevně a tak silně, aby utlumil tu náhlou potřebu.
Snape. To slovo mu skočilo do hlavy a stále se vracelo, převracelo, přetáčelo. Hledalo si cestu ze rtů ven. Snape. A Harry už zbrkle rozepínal poklopec, a strkal ruku do kalhot. Tišil palčivou touhu po někom, jehož jméno nemůže být vydechnuto do polštáře s potřebnou hlasitostí. Hláska S se stále svíjela mezi kraťounkými výdechy. Ruka zrychlovala, Harryho snaha vytěsnila i poslední zbytky sebe znechucení. Divoce neohrabaným pohybem sebou cukl a upatlal si zpocenou dlaň. Křečovitě napjaté svaly povolily, když se s posledním těžkým výdechem překulil na bok. Začal šmátrat pod polštářem a hledat hůlku, aby se očistil. S vyslovením těch několika kouzel se vracela ona nepřátelská reálná podoba světa, kde Snape nebylo jen dokonale syčivé slovo a bledá tvář nebyla jen pouhá fantazie pro uspokojení dospívajícího hocha. Harry si připadal hrozně. Znechucený sám sebou, rozhořčený svou neovladatelností, zoufalý z té děsivé pravdy. Ačkoliv to byla jen obyčejná, lidská přirozenost, přepadla ho neúnosně tíživá vina. A strach, ten především. Co když se to někdo dozví? Kdokoli… Kdo ze všech laskavých a slušných lidí tam dole by měl pro něco takového pochopení? Udělal se a myslel přitom na Snapea. Na to krásně syčivé S a vysoce zvednuté obočí nad černýma očima… Existoval vůbec někdo, kdo by mu to odpustil? A co Snape? Co kdyby to zjistil on? Co kdyby se jednoho dne dostal skrz jeho pracně zazděnou Nitrobranu a zeptal by se: ,,Tak Pane Pottere, co mi nejvíce tajíte? Co vás donutilo zamknout svoji mysl? Co jste dělal o Vánocích tak dlouho zamčený v pokoji?“ Harry se skoro otřásl hrůzou, když pomyslel na to, že by se to Snape někdy dozvěděl. Radši umře, než by mu to ukázal.
Teprve když se cítil dost uklidněný a očištěný, vylezl z postele. Stále se cítil příliš zahanbený, než aby se vracel do společnosti, a tak sebral své dárky a schoval je podle jmenovek k příslušným postelím, nebo do příslušných zavazadel tak, aby měl jistotu, že je každý z obdarovaných ráno určitě nalezne. Teprve když byl hotový, obešel každý pokoj a každou skříň, sešel dolů, do společnosti. Sotva se ukázal ve dveřích, už se k němu hrnula Hermiona, Ginny, Ron, dokonce i Fred s Georgem, aby se ujistili, jestli je v pořádku. Samozřejmě se nezapomněli zeptat, kde byl tak dlouho a co tam dělal. A samozřejmě jim Harry neřekl pravdu. Zázrakem vyčaroval na obličeji tajemný úsměv a prohlásil, že je to tajné. Bylo tak zcela očividné, že rozděloval vánoční nadílku. Nějakou chvíli strávil další partičkou Řachavého Petra a za celou se ani jednou nepodíval ke krbu, kde tušil Snapeovu pozornost. Na chvíli se zábavou s přáteli odreagoval, a když potom pohlédl na jeho křeslo, bylo prázdné. Oheň v krbu dohořel. Snape odešel do podkroví.
,,Dáš si s námi ještě jednu hru?“ Ron mu zaklepal na rameno.
,,Asi ne… promiň. Musím… musím něco zařídit.“ Odpověděl trochu nepřítomně. Přemýšlel jak o život. Musel sehnat během zbytku noci úžasný dárek pro svého soukromého učitele.
,,Co je to s tebou?“ George se zvedl ze země a zkoumal z blízka jeho apatický výraz. ,,Co ti to Snape dal, že si na něj tak překvapeně zíral?“
Ach ne. Teď ne!
Zvedl se i Fred, i Ginny s Hermionou. Všichni nepochybně dychtiví po odpovědi.
,,Byl si úplně mimo Harry.“
,,Myslím, že jsem jen vypil moc punče. Jsem v pohodě lidi, vážně.“ Snažil se, aby neuhýbal očima a mluvil tak klidně, jak to jen šlo. ,,Zítra vám to řeknu, ano? Vždyť tu ještě pár dní budu, teď ale opravdu musím… promiňte.“ Zakončil to, a rozhlédl se po někom, kdo by ho snad dokázal zachránit.
,,Kde je pan Weasley?“
,,Taťka? Ten je ve srubu, tam jak dřív parkoval naše létající auto. Teď tam má skladiště svých vynálezů. Těch, co neprošly schvalovačkou…“
,,Aha, díky!“ Vděčně se na něj usmál a popřál všem hezký zbytek noci, než se vydal z domu ven. Byl jen v džínách a košili a venku byla příšerná zima. Mrzlo. Když vydechl mohl jasně vidět, jak jeho dech stoupá, jako pára vzhůru k nebi. Po rukách mu okamžitě naběhla husí kůže, ale to nevadilo. Stejně potřeboval zchladit. Zamířil do dřevěné boudy stojící hned vedle boudy s Klofanem. Jen do ní nakoukl, aby se ujistil, že hipogryf spokojeně podřimuje a pak vlezl do spoře osvětlené, bývalé garáže. Bylo tam neuvěřitelné množství různých předmětů. Lampy, kola, pneumatiky, razítka, košíky, stará televize… Musel popojít kousek dál, aby přes tu hromadu předmětů Arthura uviděl. Zrzavý muž se právě skláněl nad stolem u olejové svítilny, vedle hlavy mu vysela motanice šedých kabelů, a před sebou měl přístroj nejasného účelu, ve kterém se zadumaně vrtal šroubovákem.
,,Dobrý večer.“ Pozdravil. Pan Weasley trochu nadskočil, přitom se omylem dloubnul nářadím do prstu.
,,Ah! Harry! Vůbec jsem si tě nevšiml!“ Odložil šroubovák na stůl, načež chlapci věnoval široký, vlídný úsměv. On se smál téměř vždy a na každého. Dokonalý Snapeův opak. ,,Co tě sem přivádí?“
Harry už chtěl spustit o pozdě sháněném dárku, ale pak si jen povzdychl a přistoupil dřív, aby si prohlédl spravovaný předmět.
,,Co to je?“ Zajímal se.
,,Vysílačka. Teda alespoň v to doufám. Snažím se vymyslit kouzlo, kterým by se dal nalézt signál na jakoukoliv vzdálenost.“
,,Páni!“ Harry se nadšeně přisunul ještě blíž. ,,To je dobré. Ron říkal, že tady máte jen vyřazené…“
,,Ó ano. Ministerstvo bohužel schválí jen malé množství z toho, co jim předvedu. Vlastně se jim příliš nelíbí, že jsem pro mudlovské vynálezy tolik nadšený.“
,,Proč ne? Je to přeci užitečné! Ta vysílačka by mohla při válce skvěle posloužit.“
,,Nám určitě ano. Proto ji ani nehodlám ukazovat na ministerstvu. Není to jen zaměstnání, víš. Dělám to rád.“
,,Myslel jsem si to.“ Přikývl Harry. ,,Kdy vás mudlovské vynálezy vlastně začaly zajímat?“
,,Vlastně… odjakživa. Už jako malého, když jsem zjistil, že existují. Představ si, jak to mají těžké. Neumějí kouzlit, a stejně toho tolik dokázali! Neumějí se přemisťovat a tak vynalezli auta. Neumějí létat a tak sestrojili letadla. Myslím, že jsou úžasní! Trvalo mi spoustu let, než jsem vůbec pochopil, jak ty přístroje fungují. Jsou to géniové. Mají to mnohem těžší, než my a stejně se pořád tak snaží. Jejich svět je plný vynálezů.“
,,Máte pravdu. To oni umí. Taky na to mají spoustu různých škol…. Myslíte, že bychom jim mohli pomoct, kdyby zjistili, že kouzla existují?“ Ptal se Harry a postupoval podél stolu, aby si prohlédl další kousek jeho sbírky. Arthur Weasley se pobaveně zasmál. Pohlédl na Harryho se sympatií v očích.
,,Napadlo tě to samé, co před mnoha lety mně. Mudlové jsou chytří a s naší pomocí bychom mohli dokázat neuvěřitelné věci… Proto jsem si vybral tuhle práci, ačkoliv není zrovna obvyklá. Ale po čase mi došlo, že to byla spíš dětská, naivní myšlenka, než něco co by se dalo reálně uskutečnit…“
,,Proč?“
,,Oni nejsou svatí. Naše světy se rozdělily z dobrého důvodu, Harry. Stejně, jako by jim naše moc dokázala pomoct, stejně tak by ji mohli využít pro nějakou špatnost. Nerozumíme jim, ale viděli jsme, čeho jsou schopní. Jejich války byli krutější, než naše a to ani nemuseli použít kouzla, aby toho dosáhli. V tu chvíli se jim každý normální kouzelník raději rychle klidil z cesty. Jsou rozdílní, ale většinu z nich by vidina takové neuvěřitelné moci mohla zaslepit. Ten zbytek by se toho na oplátku bál. Myslím, že není šance, aby to fungovalo.“
,,Ale vždyť už něco ví,“ namítal opatrně Harry. ,,Ta Paměťová kouzla…“
,,To je vskutku podivné. Na ministerstvu to způsobilo pořádné problémy.“
,,Třeba to zkrátka znamená, že o sobě máme dát vědět.“ Pokrčil jednoduše rameny.
Na to se muž hlasitě, ještě pobaveněji zasmál. ,,Ano, všiml jsem si, že se té teorie pevně držíš.“
Harry otráveně svěsil ramena. A je to tu zas. Raději se rozhodl odklonit téma hovoru.
,,Pane Weasley… já… vlastně jsem se s vámi chtěl o něčem poradit…“
,,Já si to myslel,“ uhodil na něj.,,Tak spusť.“
,,Víte, potřebuji dárek.“
,,Teď, hned, okamžitě?“
,,No… do zítra.“
,,Harry, to se ovšem někdy stane, že zapomeneš. Obzvláště ve tvé situaci je to zcela pochopitelné. Nikdo od tebe přece neočekává…“
,,Jenže já jsem nezapomněl. Jen jsem myslel, že by o dárek jednoduše nestál.“ Přerušil ho rychle a viděl, jak se Weasleymu okamžitě rozšířily oči pochopením.
,,A teď si myslíš, že o dárek stojí.“ Ujišťoval se.
,,… Vlastně ne. Ale stejně to chci zkusit.“
,,Tak to jsi přišel za tím pravým!“ Prohlásil Ronův táta a s ohromným nadšením ho vzal za ruku, aby ho dovlekl k dalšímu ze stolů, který byl úplně v rohu a přes obrovskou hromadu předmětů nebyl ani vidět. ,,Tady. Vyber si tu cokoliv, co si myslíš, že by se mu mohlo líbit. Něco takového tu jistě bude. Klidně tu buď, jak dlouho je libo, já se radši vrátím zpátky, nebo mě moje milovaná žena stáhne z kůže.“ Pak se přiklonil blíž a spiklenecky zašeptal:,,Nenávidí, když se tu schovávám před návštěvou.“ A pak už ho nechal o samotě. Harry se začal opatrně prohrabovat všemi těmi úžasnými věcmi. Některé při stisknutí začaly létat kolem něj, některé stále fungovaly jen díky mudlovské technologii a některé byly jen hezké na koukání. Žádná z věcí nebyla nijak zanedbaná, všechny vypadaly, jako by se o ně pan Weasley pečlivě staral. Skoro si připadal až hloupě, že je mu dovoleno vybrat si jeden z těch pokladů a upravit ho, předělat a zabalit, jak se mu zlíbí. Po dvaceti minutách bezradného přehrabování – něco bylo pro Snapea příliš barevné, něco zase příliš obyčejné – objevil něco, co v něm okamžitě probudilo ohromné nadšení. Tohle! Rozhodně tohle. Vytáhl svůj objev na světlo, oprášil jej, utřel a vyleštil vším, co v dílně našel. Nemohl se dočkat, až to Snape ráno najde u své postele. Prohledal všechny šuplíky, a skříně, které se daly otevřít, než objevil nůžky, připínáčky a dokonce i nějaké staré, rudé stužky se zlatým lemováním. I když nenáviděl balení dárků, nadšeně se pustil do práce. Když to nebalil do papíru, nebylo to tak těžké. Prostě dárek obvázal mašlí a pak se s ním hrdě a spokojeně vydal ven. Klofan byl vzhůru. Když Harry procházel, zadupal kopytem, aby na sebe upozornil. Harry na chvíli ten směšně zabalený poklad odložil na zahradní pařez a šel se za hipogryfem na chvíli podívat. Napadlo ho, že by se na něm docela rád proletěl, kdyby směl. Jenže to tady nemohl. Tak ho jen pohladil po jemných peříčkách, po hrubé srsti na páteři a potichu mu šeptal o dnešních událostech. Věděl, že on to nikomu neprozradí a opravdu to potřeboval někomu říct. Veliké zvíře jen klapalo kopyty, házelo ohonem ze strany na stranu a bez protestů, nebo znechucení přijímalo jeho příjemný hlas. Harry si byl jistý, že mu nerozumí kromě jména ani slovo, protože jinak by mu jistě uštědřil stejný kopanec, jaký si vysloužil po ránu Fred. Dnes už se ale zdálo, že veškeré bouře ustaly a začíná vysvítat slunce. V tu chvíli vůbec netušil, jak je ta myšlenka nebezpečně omylná. Jeho čerstvě nalezený klid totiž v mžiku smetla ohromná rána, která otřásla celou dřevěnou boudou. Zakymácel se, málem spadl a rychle vyběhl ven, aby zjistil, co se děje. Jasné světlo ohně ho zaplavilo nečekaným horkem, kouř z louky stoupal vzhůru, špinil zrcadlově černou oblohu. Nebylo to ani moc daleko, měl by jít a všechny upozornit, že je něco špatně, pokud si toho sami nestačili všimnout. Popošel jen o kousek blíž, aby mohl rozpoznat, jak daleko ten požár vzplál, a jak moc může být nebezpečný. Měl pocit, že se u něj něco rychle mihlo. Černá skvrna, nebe zvíře, nebo… něco. Popošel ještě o kousek blíž, a pak už jen ucítil, jak ho tvrdě zasáhla kletba. Znehybnila ho. Zabránila mu dokonce i otevřít ústa. Netušil, z jaké strany přišla, ani kdo ji seslal. Přišla další a ta mu přikovala ruce k tělu. Pak další, která přivázala nohy pevně k sobě. Ztratil balanc a padl do sněhu tak, jak jej neznámý útočník znehybnil. Když přistál tváří ve sněhu, uvědomil si, že nechal svou hůlku v domě. Leží na posteli. Poslední, co slyšel, byly překvapené, možná i šokované výkřiky. Několikrát zaslechl své jméno. Horkost i světlo ohně se přiblížilo. Cítil ho za sebou, před sebou, všude kolem sebe. Nějaké kroky a hlasité řehtání v jeho blízkosti už znělo velmi cize. Nepřátelsky. A tehdy už věděl, že to špatně skončí. Naposledy zaslechl zoufale vykřiknuté Harry, než ho zasáhla další kletba a on definitivně ztratil vědomí.

 

≈VP≈

 

Jakmile Snape zaslechl, že se něco děje, už byl na nohách. Z postele prakticky vyskočil, a aniž by přes sebe hodil kabát, vyběhl před dům. Stála tam v naprostém šoku celá Weasleyovic rodina, Harryho spolužáci, Lupin s Tonksnovou a před nimi se rozprostírala vysoká hořící zeď, za níž se míhalo několik postav, mezi kterými ve sněhu leželo nehybné, spoutané tělo.
,,Přiblížíte se a zabiju ho!“ Řval za plameny pištivý hlas. Snape okamžitě poznal, komu patří. Bellatrix Lestrangové. A ti pitomci opravdu jen stáli a nic nedělali. Hlupáci! Idioti! Samozřejmě, že ho nezabije, to si vůči Pánovi Zla nesmí dovolit. Okamžitě vystartoval, snažil se prolézt skrz plameny, ačkoliv na něj Molly Weasleyová hystericky křičela, ať to nedělá. Neposlouchal ji. Šlehal skrz oheň kletbu za kletbou, ale na druhé straně jich bylo víc. Skončil na zemi, se zakrvácenou paží a mohl jen sledovat, jak s ním celá ta odporná skupinka Smrtijedů mizí pryč.
,,Harry!“ Zařval, trochu zbytečně a vztekle uhodil do země rukou. Jak mohl selhat? Tohle se nemělo stát! A jak vůbec věděli, že je právě tady? Kdo by jim prozradil? Kdo? Někdo se k němu přiřítil, snažil se ho postavit na nohy… Vstal s námahou sám, odstrčil dotyčného stranou, aniž by mu věnoval pozornost a řítil se zpět do domu, před očima rudou.
Kam ho mohli odnést? Kde může být? Co s ním chtějí udělat? Potřebuje klid. Musí dýchat, uklidnit se, aby si na ty otázky dokázal odpovědět. Zhroutil se do křesla, ignoroval zmatkující, hořekující a rozzuřené členy rodiny. Snažil se koncentrovat svoji mysl, zklidnit Nitrobranu a vymyslet plán. Něco přece musí udělat…
Stejně prudce, jako se zhroutil do křesla, znovu se postavil. Vyběhl do Harryho pokoje… Harryho hůlka. Neustále na ni zapomíná, blbec. Vzal jí, schoval do kapsy, pak vyběhl do podkroví, popadl zmuchlaný pár tyrkysových ponožek a už byl zas na cestě z domu. Nikdo si ho přitom ani nevšiml. Cestou zaslechl divokou diskuzi Lupina, Tonksnové s Molly Weasleyovou, a venku se všichni mladí, společně s panem Weasleym, snažili uhasit nezkrotné plameny. Mihl se kolem nich, skoro běžel, a když byl dost daleko, přenesl se na jediné místo, které viděl jako naději.

 

≈VP≈

 

,,Může být kdekoliv, Severusi.“ Podotkl mírně Brumbál a očima přitom neustále sklouzával k tyrkysovým ponožkám, jako by ho nějakým způsobem znervózňovaly.
,,Máte přece způsoby, jak ho vystopovat!“
,,Ale kdepak. Vím akorát, že je větší pravděpodobnost, že skončil někde v Anglii, než jinde po světě, ale ani to nemohu říct s jistotou. Sám dobře víš, že Voldemort často měnil místa setkání, i úkrytů. A od té doby, co zjistil, že jsi špeh, určitě žádné použité místo znovu nenavštívil. Stopy černé magie jsou roztroušeny systematicky po celé zemi. A tam, kde je Harry, bude zapotřebí znát nějaké heslo a každé zabezpečovací zaklínadlo. Jsem si jistý, že se na to připravoval celé týdny. Měli jsme to předpokládat.“
,,Potter zvládl Nitrobranu a dokonale se vůči němu uzavřel. Dokonce, ani já ji neprolomím. On to, zdá se, využil ve svůj prospěch. Naplánoval únos a mohl se schovat za jeho zdí. Existuje vůbec způsob, jak se k němu dostat?“
,,Jeden ano. Máme svého agenta, vzpomínáš?“
Snape si nesouhlasně odfrkl.
,,Vždyť je to děcko! Vím, že jste ho donutil složit přísahu, ale to vám nedává právo nutit ho riskovat život!“
,,Severusi… on je teď naše jediná naděje. Naše, i Harryho. Nic se mu nestane. Naučil jsem ho velmi diskrétní způsob komunikace. Teď musíme jen čekat a doufat, že nás mladý pan Malfoy nezklame.“
Snape byl příliš rozrušený, než aby mohl obdivovat, jak rychle Draco ovládl Patrona. Připadal si tak nejistý! Sloužil Temnému pánovi tolik let a teď si naprosto nebyl jist tím, co by mohl Harrymu udělat. O Viteálech se před Brumbálem raději ani nezmínil. Kdyby jen uslyšel něco o účelech světících prostředky, na místě by vraždil. Takhle to být nemá. Je příliš brzo a Harry musí přijít na řadu jako poslední. Jinak by to bylo špatně. Proč? Tím si on sám nebyl moc jistý.
Nervózně procházel místností sem, tam, až nakonec střelil pohledem po zadumaném řediteli.
,,Máte tu něco silného, Albusi?“
Bleděmodré oči na něj jemnocitně zamrkaly.
,,Ale zajisté.“ Přikývl s upřímným pochopením a mávnutím hůlky přivolal ze skříně láhev medoviny a jednu sklenku. Lahev byla plná, Brumbál na alkohol nebyl, takže to mohla být spíš stará pozornost od jednoho z kantorů. Sama se otevřela, a nalila do sklenky. Snape se od Brumbála odklonil, když se opravdu hodně zhluboka napil. Teplo, které nápoj vyvolával, tentokrát vůbec nezabíralo. Zabodl pohled do stěny a měl nutkání netrpělivě podupávat prsty. Kde měl záruku, že ho Malfoy informuje? Co když k tomu nedostane příležitost? Mají svázané ruce. Jsou tak bezmocní. A Harry Potter je někde v rukách Smrtijedů, schopných naprosto čehokoliv…
Jisté bylo, že ať už se dnes stane cokoliv, nadobro to změní průběh války. Nadobro to změní jeho život… a to zrovna v době, kdy si na něj začal zvykat. Potter byl pořád moc mladý, a navíc velmi nadějný student Levitace. Jestli dnes zemře, žádné oči už nikdy nebudou tak zelené.


A very Merry Christmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear


Do hlavy se mu zčista jasna vetřela melodie z dnešního večera. Společně s ní si vzpomněl na ten překvapený a pak naprosto ztracený Harryho pohled. Díval se tak intenzivně, jako by se topil. Jeho zelené oči se třpytily víc, než jakákoliv nevkusná ozdoba v místnosti. A pak se prostě sebral a s velmi chabou výmluvou utekl, jakoby se něčeho polekal. Chvátal pryč, div se nepřerazil o práh… Vždycky tak nepředvídatelný… vždycky tolik impulzivní…
A teď je pryč.

War is over, if you want it
War is over now

Válka je u konce? Divná písnička. Nestydatě ironická vůči všemu, co se děje. Snape se znovu zhluboka napil a tentokrát sklenku vyhltnul do dna, aniž by zkřivil jedinou vrásku na obličeji. To že ji slyší, byl zjevně trest za jeho nekonečný sarkazmus. Budiž. Trest ponese v tomto životě za spoustu jiných věcí.
Jemný vánek zvedl zlaté záclony. Skrz okno do místnosti vproudilo stříbrné světlo. Patron mající siluetu drobné ještěrky se zastavil na stole a hlas Draca Malfoye se ozvěnou rozezněl po pokoji.

,,Přinesou ho k nám, na Malfoy Manor. Cave inimicum, Assa in tuo succo, Awinio Radix. Heslo k prolomení ochrany nesmím prozradit. Zaútočte v přesile a pokuste se prolomit štíty. Rychle, nebo bude pozdě.“

 

Pozn.Aut.: 1) Konec jsem znovu tak trochu expandovala z filmové verze, tak doufám, že to nikomu nevadí, potřebovala jsem to :)

2) Happy Xmas je má oblíbená písnička, co se vánoc týče :) 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Ooooo

(TruTru, 2. 10. 2013 22:14)

Děkuju :)
Dárek se tam rozhodně ukáže. Dokonce sehraje celkem důležitou roli :)
Přesně, konečně! Sama jsem z toho byla frustrovaná :D