Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola - Prokletá zahrada

28. 3. 2013

 Harry si pomyslel, že ošklivější barabiznu jakživ neviděl. Skutečně to bylo do očí bijící, když za plotem jen kousek od krásně udržované vesnice stál napůl rozpadlý dům s prohnilou střechou a zarostlou zahradou. Kmeny nedbale vysázených stromů pokrýval lišejník se zaschlou smůlou, přerostlý trávník zakrýval kamennou cestičku vedoucí ke vchodovým dveřím. To však oba návštěvníky nijak neodradilo. Vyšli vpřed, vysoká tráva se klátila pod jejich nohama. Zastavili se až u dveří, na kterých byl z nějakého důvodu přibitý mrtvý, vysušený had. Harry měl nutkání zaklepat, ale včas si uvědomil, že uvnitř už celá léta nikdo nebydlí. Vzhlédl ke Snapeovi, který na dveře hleděl s opatrností, jakoby je podezíral z nějaké špatnosti.
,,Půjdeme dovnitř?“ Zeptal se Harry a snažil se zaplašit tu očividnou nedočkavost.
Snape neodpověděl. Vytáhl hůlku, a špičku přiložil na dveře. Po krátké chvíli, kdy se nic nedělo, neochotně přikývl a dveře otevřel. Žádná ochranná kouzla, fidelia, pasti, nic. To bylo poněkud znepokojující. Jediným podezřelým zvukem bylo hlasité zavrzání dveří. Když ten odporný zvuk utichl a dveře byly do kořán, oba nahlédli přes práh, kde se jim naskytl pohled na velmi špinavou místnost, která měla zastat obývací pokoj, a dle skříně s příborníkem i kuchyňský kout. Podlaha byla pokryta tlustou vrstvou prachu. Válely se na ní shnilé kousky jídla, tvrdé kůrky od chleba, mrtvé myši… Ošklivý pohled. Severus pomalu, obezřetně vstoupil a Harry ho s odporem ve tváři následoval.,,Tady se v životě neuklízelo" - Pomyslel si, kontrolujíc pohledem hrnce plné pavučin.
,,Ničeho se nedotýkejte.“ Rozkázal Snape suše, Harry se jen ušklíbl. Jak má asi hledat, když se nesmí ničeho dotknout? Pak mu v hlavě bliklo a on vytasil svoji hůlku.
,,Accio viteál!“ Zvolal z náhlé iniciativy a nastavil volnou dlaň. Nic v ní nepřistálo. Samozřejmě. Když se po něm Snape zuřivě otočil, čekal nějakou hrubou výtku, ale místo toho se dočkal jen nepochopeného zavrtění hlavou. Žádné řeči o nulovém pudu sebezáchovy, žádné poznámky k jeho inteligenci. Co to? Snape ho ignoroval. Černou kabelu, kterou měl zavěšenou kolem krku, sundal z ramen. Něco v ní hledal, zatímco Potter jen bezradně přihlížel. Zklamaně zastrčil hůlku do kapsy u kalhot. Aspoň to zkusil. Nechal Snapea, ať si dělá co chce a začal se nazdařbůh procházet po místnosti. Tísnivou tmu bořilo jen pár pruhů světla ze špinavých oken. Většina věcí byla pohozená po policích a pokryta tolika pavučinami, že se ani nedalo určit, co to vlastně je.
Zabrousil do kuchyně, nahlédl do kamen, do skleněných polic… Dosavadní napjetí se začalo vytrácet. Když narazil na třetí rozbitý talíř, dostavilo se hluboké zklamání. Takhle si to vůbec nepředstavoval…
S dalším ušklíbnutím se otočil na Snapea, který z té své tašky vytáhl tlustou knihu s otrhanou vazbou a někde uprostřed ji otvíral. Skvělý. On si jde číst. Harry se pobouřeně zamračil, ale raději se zdržel komentářů. Připadalo mu, že profesor dnes není ve své kůži. Možná to způsobil fakt, že se ho celé dopoledne pokoušel neúspěšně vzbudit. Harryho to mrzelo, jenže co mohl dělat? Dvě hodinky spánku by nestačily nikomu!
Snape knihu nespokojeně zaklapl a schoval zpět. Potom hůlkou namířil na komodu, jejíž víko okamžitě vylétlo vzhůru. Nahlédl do ní, chvíli studoval její obsah, načež se ještě nespokojeněji odtáhl. Totéž provedl se skříní, s šuplíky, s truhlou… veškerý nábytek se pod jeho příkazy bez odporu otvíral, ale dle mužova výrazu tam nebylo nic, co by stálo za delší zkoumání.
Tahle místnost byla jasná ztráta času. Pomyslel si Harry. Rozčilovalo ho, že si ho Snape nevšímá a vůbec ho nenapadlo zapojit do hledání. Jednoduše mu zakázal čehokoliv se dotknout a jal se hledat viteál úplně sám. Připadalo mu, že je tady úplně zbytečný. Nasupeně opustil místnost a začal si prohlížet chodbu. Viselo tam pár potrhaných obrazů, na jejichž plátně bylo jen nezajímavé vyobrazení moře v bouři a vykukující skalní pahorek. Vedle nich byly dveře napůl vyražené z pantů a za nimi jen košťata. Kumbál.
,,Pottere?“
Harrymu utrnulo, jak slyšel profesorův přísný hlas. Jen nerad by ho dnes ještě víc pokoušel. Nasupeně práskl s dveřmi. Ty se s hlasitým prásknutím odrazily, vyskočily z pantu a zvrátily přímo na něj. Harry ucítil tupou ránu do hlavy, pod těžkou vahou zavrávoral, až se neudržel a dopadl na kolena. Dveře se mu sesuly ze zad, cestou ho znovu udeřily a hranou přistály na drobných prstech. Potter vyjeknul, pak vztekle zaklel a pokoušel se druhou rukou dveře nadzvednout.
,,Zatracená kouzla!“ Vrčel, ačkoliv dveře v sobě neměly ani za mák magie. Měly jen tu smůlu, že se ve svém ztrouchnivělém stavu postavily do cesty Harrymu Potterovi.
Cítil, jak mu z prstů odchází veškerá krev, když se dveře zničehonic nadzvedly a nechaly neopatrné prsty vyklouznout. Harry si je druhou rukou pohladil, a teprve pak si všiml, že u něj stojí Snape a narovnává ten příšerný kus nábytku zpátky na své místo.
,,Díky.“ Vydechl s vděčností. Sesbíral se ze země a zarazilo ho, že ani tentokrát neslyšel žádnou jeho urážku. Snape s ním vůbec nekomunikoval.
,,Ehm... našel jste něco?“ Zkusil ho rozmluvit. Dostalo se mu však jen strohého:,,zatím ne.“
,,Můžu vám nějak pomoct?“
,,Už jsem vám řekl, na nic nesahejte.“
,,Jo to bude fakt užitečné.“ Reagoval zlostně Harry.,,Proč jste mně nenechal doma, když mě tu k ničemu nepotřebujete?“ Dožadoval se, zatímco sledoval, jak Snape vytahuje z kumbálu košťata. No jistě. Docela určitě Voldemort nacpal svůj viteál tam!
,,Vy pořád hledáte ten...?
,,Ne.“
,,Proč?“
,,Není tady.“
,,Jakto, že tu není?“
,,Jak to mám vědět?“
Harry si nasupeně odfrkl.
,,Tak co vlastně děláte?“
,,Někdo tu byl.“ Snape vzhlédl, v očích vřela zlost. ,,Zřejmě jste byl tak zaměstnán nepořádkem, že jste dokázal přehlédnout naprosto očividné znaky toho, že tu nejsme první. Někdo tu byl.“ Zopakoval. Pak se jeho hůlka rozsvítila a on s ní namířil do pavučinami prorostlého koutu. ,,Zrušil všechna ochranná i maskovací kouzla, odkryl přichystané pasti a nejenže přežil, ale pravděpodobně odtud odešel i s trofejí. Takže teď, pokud jste to stále ještě nepochopil, se pokouším najít stopu, která by nás k dotyčnému zavedla. Jinak jsme cestu sem vážili zbytečně.“
,,Odnesl si viteál?“
,,Ano, Pottere. S největší pravděpodobností si odnesl viteál. Teď buďte tak laskav a nepleťte se tu.“
Harry otevřel pusu, aby se ohradil, ale hned ji zase zavřel. Pevně semknul rty. Co to do něj vjelo?
Otočil se a s mnohem horší náladou muže opustil. Ploužil se k východu bez špetky nadšení a přemýšlel, kdy to Snape zjistil. Pokud na to přišel ještě před vstupem do domu, proč sakra nic neřekl? Copak to bylo skutečně tak primitivní, aby předpokládal, že to Harrymu dojde samo od sebe?
,,Kdo jsi?“ Zarazil se. V uších mu doznívala otázka. Slyšel to i Snape? Dle jeho zaujatého průzkumu, evidentně ne.
,,Co tu pohledáváš?“ Tichý, syčivý hlas mu způsobil mráz na zátylku. Pohlédl směrem, odkud zvuk přicházel a spatřil další dveře. Malé, natěsnané vedle rozbitého botníku. Proč si jich dřív nevšiml? A proč si jich nevšiml Snape? Možná by ho měl upozornit, že… Ne. Proč by měl? Snape by mu ještě vynadal. Opatrně přistoupil ke dveřím, vzal za kliku, otevřel je. Stoupalo před ním temné, úzké schodiště.
,,Nejsi tu vítán…“ Dolehlo k němu. Jak je možné, že to Snape neslyší? Krátce zkontroloval muže, který zrovna kouzlem vytrhával obrazy ze stěny a kontroloval, zda za nimi něco není. Nevšímal si ho. Jak jinak. Pomalu vykročil po schodech vzhůru a uvnitř se mu zase rozbrnělo příjemné vzrušení. Čelit nebezpečí se Snapem bylo úplně jiné, než s Ronem a Hermionou. Oni vždy vyslechli jeho intuici. Vždy se jím nechali vést. Vrhali se za dobrodružstvím po hlavě a vždycky to vyšlo. Tohle byl naprostý opak dobrodružství. Měl čekat, že s dospělým člověkem to žádná zábava nebude. Dělá, jako by byl úplně neschopný.
Ponořen do svých myšlenek stoupal schod za schodem stále výš.
On přece není neschopný. Čelil trollovi, Baziliškovi, mozkomorům, drakovi i samotnému Voldemortovi. Není NESCHOPNÝ.
,,Nechoď blíž!“ Mrazivé syknutí ho vrátilo zpět do reality. Odhodlání však necouvlo ani o píď. Toužil najít stopu dřív, než Snape. Toužil mu ukázat, jak se v něm plete…
Prásk!
Narazil hlavou do stropu. Zatraceně! Nejsou na cestě ani dvě hodiny a on už se dvakrát uhodil. Se svou intuicí to definitivně vzdal a posvítil si hůlkou. Modré světlo mu odkrylo stropní záhadu. Stál pod padacími dveřmi. Opatrně je vypáčil, odrazil se a zachytil lokty o parketovou podlahu. Na rukávech mikiny mu ulpěl prach. Vydrápal se nahoru. Proděravělá střecha vrhala na půdu úzké sloupy světla.
,,Je tu někdo?“ Ptal se tiše.
,,Odejdi!“ Hlas jeho otázku ignoroval. Možná že mu nerozumí… Přece jen byl to dům potomků Zmijozela.
,,Kdo jste?“ Zeptal se, tentokrát hadím jazykem, chvíli bylo ticho.
,,Hadí jazyk!“ Zvolal cizí hlas a zněl trochu šokovaně. ,,To je mi ale překvapení…“
,,Můžete se mi ukázat? Nechci vám ublížit.“
,,Taky bych chtěl vědět, s kým mám tu čest.“ Zasyčel neznámý.
Harry se rozhlížel kolem, nikoho však neviděl. Až pak, na polici těsně pod místem, kde začínala šikmá střecha, stál opřený starý obraz. Přistoupil blíž. Obraz neměl žádný rám, rohy byly lehce ohořelé. Bylo na něm vyobrazené pobřeží běsnícího moře. Na kameni v písku si hověl černý had, jehož žluté oči hleděly přímo na Harryho.
,,Dobré odpoledne.“ Popřál zdvořile.
,,Podívejme, malý chlapec! Copak ty máš s Gaunty společného?“ Had zvedl hlavu, a jakoby jím byl fascinován.
,,Znáte Toma Raddlea?“
,,Kterého? Znám dva takové muže. O tom prašivém mudlovi se tu kdysi vášnivě mluvilo. O pár let později tu byl jeho syn.“
,,Voldemort!“ Vyhrkl Harry. Měl mudlovského otce? Kdo by to byl řekl!
,,Ano, říká si teď jinak, že? Vůbec se mu nedivím… A ty jsi kdo? Jeho příbuzný?“
,,Ne.“ Harry přemýšlel, co by měl říct. Vypadalo to, že had k Voldemortovi chová sympatie. Pokud z něj chce dostat nějakou užitečnou informaci, neměl by říkat, že je nepřítel. ,,Ale schopnost hadí řeči mám od něj.“
,,Jaká pošetilost! Něco takového lze jen podědit, nelži mi ty usmolený spratku.“
,,Pokud jste mněl s Voldemortem co dočinění, pak musíte vědět, že je to výjimečný a silný kouzelník. Lhaní nemám v povaze. Skutečně mi tu schopnost daroval.“ Nelhal, ale vše, co o tom parchantovi řekl, se mu z hloubi duše příčilo. Had očividně nikdy neslyšel o Harry Potterovi. Alespoň někdo.
,,Dobrá, pak co tady hledáš?“
,,Hledám něco, co tu bylo schováno, ale někdo kdo neměl, to zřejmě odnesl.“
,,A teď čekáš, že ti povím kdo.“ Zasyčel posměšně had. Harry ho však překvapil.
,,Ne. Jen odpovídám na otázku. Vím, že to nevíte. Pokud něco vzal, pak to bylo dole a vy jste u toho nebyl.“
,,To se pleteš.“ Harry se pro sebe samolibě ušklíbl. Dokázal s hady mluvit se stejnou grácií, jako sám Voldemort. ,,Všechny obrazy, co jsou v domě vyvěšené, jsou mé území. Vím, téměř o všem, co se tu šustne. Ačkoliv už nějakou dobu jsem čas zabíjel spánkem. Od té doby, co tu nikdo nebydlí, je tu pramálo věcí k vidění. A z domu se nedostanu.“
,,To musí být dost nezábavné.“ Politoval ho.
,,Když spím, není to nejhorší, ale pak jsi začal manipulovat s obrazy a probudil mne. Velice nezdvořilé jednání, pro mladého kouzelníka.“ Harry se tak-tak zarazil, aby nezmínil, že je tu sním někdo další.
,,Velice se omlouvám.“ S jemným náznakem se uklonil a pak se otočil k odchodu. ,,Už vás nebudu obtěžovat…“
,,Odcházíš? Tak brzy? Sotva jsem se probudil.“
Harry se zády k němu ušklíbl. Znuděný had v obraze. Přesně tohle čekal.
,,Nerad bych vás rušil…“
,,Čekal jsem, že se mne přeci jen zeptáš, kdo tu byl.“
,,Čekal jste na to, abyste mne mohl odmítnout a zhodnotit tak pár nudných chvil výsměchem, nebo proto, že mi chcete pomoci?“
Krátké zasyčení téměř nahradilo smích.
,,Líbíš se mi. Jsi zajímavý mladík. Pokud bych musel být upřímný, pak ano, chtěl jsem tě odmítnout a vysmát se ti. Bylo by mi to způsobilo potěšení, kdybys mi to nezkazil.“ Zmijozelové!
,,Tak to se omlouvám.“ Stále byl otočený zády k obrazu, jednou nohou na odchodu. Zvláštní, že se po něm Snape ještě neshání.
,,Asi před třemi měsíci tu byly děti. Dvě, nebo tři… Z police u krbu sebraly prsten s černým kamenem.“
Konečně se po něm otočil.
,,Copak dům nebyl nijak chráněný?“
,,Ale ano, byl. Ten, co sem ten prsten ukryl, si dal s maskováním domu záležet.“
,,Tak jak je možné, že se sem dostali?“

,,To netuším.“
,,Jak vypadali?“
,,Mohlo jim být sedm let… možná osm.“
,,A kam…“
Začal Harry, ale had najednou sklouzl po kameni a hbitě zmizel z obrazu. O vteřinu později uslyšel ránu, když se dvířka v podlaze prudce odklopila.

 

 ≈VP≈


Severus Snape ještě chvíli manipuloval s obrazy, než to vzdal a vrátil se do obývacího pokoje. K jeho překvapení tam Potter nebyl. Musel jít ven, napadlo ho a v náhlém popudu rychle chvátal na zahradu. Možná to málo, co řekl, stačilo, aby se urazil a z trucu někam utekl. Nechtěl být tak hrubý, ale není přece stroj, aby všechno přešel s chladnou tváří a Harry… Potter byl občas horší, než celý zástup smrtijedů. Neúnavně útočí na jeho slabiny a Severus se čím dál víc cítil ohrožený. Jeho chováním, i sám sebou a svými živelnými reakcemi. Merline chraň, jeho chování mu lichotilo. Obdiv, pocit bezpečí, důvěra, přátelství. Všechny ty vřelé, opravdové pocity, které k němu chlapec choval, byly až příliš upřímné. V jeho blízkosti cítil to pokojně tepající srdce, bez špetky neklidu. V zelených očích se leskla naprostá oddanost. Stačil jeden stisk rukou, jedno nenápadné nahlédnutí do jeho myšlenek, aby viděl, jak moc na něj myslí. Potter byl myšlenkami na něj doslova zahlcen a on strávil celou cestu k domu, tichým nitrozpytem. Harry si to vůbec neuvědomil. Žádná nitrobrana, žádný vzdor. Automaticky ho přijmul, jako svou součást a ničeho si nevšiml. Jeho hlava byla zaplavena vzrušením z nového dobrodružství, z čerstvého vzduchu, z volnosti a, bože, z toho, že to všechno sdílí se Snapem. Těšil se každým krokem víc, až budou společně hledat Viteál, představoval si, jak se spolu těší z jeho nalezení… A jak ho spolu budou studovat, až se vrátí domů.
Domů…
To slovo Snapea obklopilo ze všech stran. Vábilo a vyhrávalo svou lahodnou melodii. Nepřeslechnutelnou, nesmírně hlasitou. Snape si toužil zacpat uši, ale ani hlas sirén nebyl tak podmanivý. Ani pramen v poušti nebyl tak lákavý a sladký. Jenomže sirény i přelud studny v největším suchu byly zrádné vábničky, co přinášely smrt. Okusit plody rajského ostrova a být navždy trosečníkem. Přesně takové to bylo. Nebezpečné. Není divu, že se spíral čím dál víc. Vždyť ještě nedávno ho Potter rozčiloval. Iritoval ho tolik, že nebyl schopen kladného hodnocení. A dnes? Když viděl toho pitomce, jak vylomil dveře a nechal se jimi přizabít, málem se otevřeně rozesmál. Krátký strach o jeho nešikovný zadek, a hned na to pobavení, které mělo k obvyklé zlomyslnosti sakra daleko. Zaskočen vlastní nepříčetností se nechal vyburcovat ke vzteku. Zlost na sebe samého si odskákal zas a jenom Potter. Co mu vlastně řekl? Aby se mu nepletl do cesty, aby si šel po svých... Mohlo ho tohle urazit?
Vyšel do zahrady, ale on tam nebyl. Zavolal na něj, bez odezvy. Pokud vážně utekl, pak nemůže být daleko… Znal mnoho kouzel, která by mu pomohla ho najít. O tom ten prostoduchý ničema neměl ani potuchy. Už vytahoval hůlku, když si všiml, že tragicky vyhlížející stromy na zahradě nepřirozeně rychle sesychaly. Poslední zčernalé listy se snesly k zemi, stromy se scvrkávali, jako by bojovaly o poslední vteřiny života, zatvrdlá smůla na kmenech se roztékala, jako med klouzala po kůře k zemi. Tráva kolem hnědla. Tohle místo bylo nemocné. Onemocnělo, zatímco uvnitř hledali viteál. Jak je to jen možné? Kdyby nebyl zkušený špion, jistě by propadl panice. Potter v tahu, místo očividně prokleté nepříjemnou kletbou…
A pak tu taky byla možnost, že je Potter stále někde poblíž. Nemůže být přece tak nezodpovědný. Pokusil se soustředit na jeho nitrobranu. Cítil jí slabě, ale přece. Vnímal jeho samolibou spokojenost, vítězství… Vrátil se do domu. Nepatrné spojení ho samo navedlo ke dveřím, které předtím přehlížel, ač je měl před nosem. Jak neprofesionální. Rozrazil je a se zářící hůlkou vyšlapal schody. Uslyšel syčivé zvuky, jasné známky hadí řeči. Vyklopil padací dveře a vyhoupl se na půdu. Chlapec tam jen stál a zíral na stěnu před sebou. Na ohořelý obraz. Jakmile zaregistroval mužovu přítomnost, otočil se na něj, v očích klid a hrdost. To ho rozlítilo. Všechen šílený strach o jeho život se s trojnásobnou intenzitou vrátil jako bumerang.

 

≈VP≈


Harrymu stačil jediný pohled, aby věděl, že je zle.
,,Co si myslíte, že děláte?“ Utrhl se na něj. Poslední kapka právě přetekla. Se zadostiučiněním sledoval, jak pýcha opouští chlapcovu tvář.
,,Zkoušel jsem zjistit, kam se poděl Viteál.“ Obhajoval se.
Snape zuřil. A to tak, že ani neměl potřepu vyptávat se na detaily. Čert vem Viteál. On měl vážně strach.
,,Zmizel jste si bůhvíkam a ani jste nepovažoval za nutné sdělit mi, kam jdete!“ Běsnil. Potterova tvář pobledla. Opravdu doufal, že Snapea obměkčí, pokud se mu podaří nalézt novou stopu. Jak bláhové! Muž se pohnul kupředu, hábit mocně zavlál, a už se tyčil nad ním. Harry měl dojem, že se scvrkává. S obtížemi čelil ledovému pohledu a snažil se zachovat si zbytek vzpurné hrdosti. Statečně čelil vraždícím očím. ,,Máte vůbec ponětí, co se mohlo stát? Jen tak se pohybovat po cizím území, kde mohou být nastražené lsti! Taková slaboduchost! Tohle místo je zakleté, Pottere. Mohlo se stát cokoliv! Naprosto cokoliv! Napadlo vás to, … nebo jste měl příliš práce s vymýšlením, jak nejlépe se předvést?“
Harryho zpříma zaměřené oči zaplavila vlhkost. Snažil se ji odehnat, marně. Tyhle rány bodaly do slabin, útočily s přesností krejčovské jehly a neskutečně bolely. Zranění chtělo krvácet slanými potůčky z očí. Žádné slzy, přikázal si. Nebude brečet před Snapem! Mužovy semknuté, chvějící se rty prokazovaly, že je to jen důsledek zodpovědné starosti. Bál se o něj. To přece není nic špatného. Nebude se zlobit věčně. Není důvod vyvádět...
,,Jestli se to stane znovu, končím s vámi, pochopil jste?“
,,Ano.“ Hlesnul. Snapeův hlas až příliš připomínal první hodinu lektvarů. Tak to ale nebylo, že? Byl to jen strach. Žádná nenávist. Snape, kterého znal z prvního ročníku, by se o něj nebál. Ne takovým způsobem.
,,Výborně. A teď sebou hněte. Musíme odtud okamžitě zmizet.“
Harry se neodvážil zeptat, co se děje. Kvapně ho obešel, protáhnul se skrz díru v podlaze a seběhl schody. Prošel chodbou do předsíně, aniž by si všiml dvou žlutých očí, jež ho sledovaly z obrazu. Vyběhl před dům, aby ho pak na zahradě přivítala hrůzná scenérie. Ze stromů zůstaly jen suché pařezy s několika suchými větvemi, tráva žlutá jako sláma, živý plot měl tvar seschlého roští. Všechno kolem umíralo. Po zemi se hemžil nejrůznější hmyz. Miliony pavouků zaplavily cestu, hbité končetiny kam oko dohlédlo. Nastal tady malý konec světa. Pomalé stmívání tvořilo hrůzyplné siluety.
,,Co se tu stalo?“
Ptal se, jakmile se u něj octl Snape. Muž ho vzal za rukáv a táhl ho pryč ze zahrady. Drobní pavouci se pletly pod nohy. Odpověď žádná. Jak se přiblížili k zbytkům plotu, roztřásl se, jako by se chystal oba sníst. Severusova hůlka zamířila vpřed, v roští se udělala mezera. Sotva jí prošli, prorostla lačnými větvemi. Harry měl na chvíli pocit, že to nejsou větvičky, ale vysušené prsty mrtvol, co se sápou po kořisti. Otřásl se. Pak s ním Severus Snape opět hrubě smýkl, navedl ho před sebe a oba spěchali cestou k vesnici. Vyšlapali pěšinu plnou kamení a výmolů, na pár chvil je pohltil les s mladými jehličnany a pak už hleděli do údolí přívětivé vesničky. Malý Visánek byl oproti nedávnému zážitku hotové kulturní centrum. Z dálky mohli vidět malý kostel, řady drobných náhrobků, domky, chodníky a lavičky… Civilizace.
Dle jejich včerejší diskuze tohle jistojistě nebyl konec výpravy. Musí tu zůstat a o něco se pokusit. Harry věděl, že má cenné informace, ale tak trochu se bál, že ho s nimi Snape pošle do háje. Napadlo ho tisíc různých otázek, žádnou však nepronesl nahlas. Při představě, jak by na ně profesor reagoval, pokaždé skončil pod smrtící kletbou. Kam teď půjdou, co budou dělat, kdy budou jíst, kde budou spát, nepozná je tady někdo? Všechno si to nechal pro sebe. Jeho osud je v rukách inteligentního člověka, ten si určitě ví rady.
Muž se dal zas do pohybu, Harryho ho beze slov následoval. Sešli strmou cestu do údolí, kde se rozšiřovala a začínala připomínat obyčejnou asfaltovku. Do přicházející tmy se začaly rozsvěcovat pouliční lampy, venku ani noha, ale v domkách za živými ploty bylo světlo a živo. Harry najednou zatoužil být se Snapem zpátky ve Zvonkové ulici. Pěkně v teple u krbu, s velkou večeří.
Procházeli mezi domy, vzduch se nesl v dusném tichu. Nepotkali jediného člověka, neprojelo kolem žádné auto. Ani kočka přes ulici nepřeběhla. Jen z dálky se ozýval tichý štěkot psa. Došli téměř k místu, kde se tyčil rozcestník. V blízkosti stál hostinec a Snape tam hned zamířil.
,,Ale pane…“ začal-,,není to nebezpečné?“
,,Možná.“ Pravil lhostejně a svlékl si plášť, který nasoukal do své černé kabely. Bylo s podivem, že se mu tam vešel. ,,Myslíte si, že to venku bude lepší?“
,,Vlastně ne.“ Hlesl Harry. Sám toužil po teple natolik, že ho nehodlal přesvědčovat, aby si to rozmyslel.
,,Tohle je mudlovské vesnice Pottere, snažte se nechovat nápadně.“ Varoval ho, s rukou na klice. Harry přikývl. Osobně si myslel, že vypadá stokrát nenápadněji, než Snape, který i bez pláště, jen v černém kabátci, vypadal jak netopýr. Napadlo ho, že pokud ti lidé nežijí v úplné izolaci, mohli by ho poznat. Ale nakonec… nic hrozného přece neprovedl, ne? Harry Potter jen skočil pod vlak. I kdyby to byla sebevražda, nikomu do toho nic není. A co se týče omylu v obchodním centru… no, nikdo nemůže dokázat, že ty věci chtěli ukrást. Nechal prodavačce celý váček liber. To, že jí to nestačilo, nebyl jeho problém…

 

 ≈VP≈

 

Zdálo se, že ho nikdo nepoznal. V hospodě nebylo moc lidí. Jen pár a ti byli zabráni do hovoru a půl litru piva, takže si jich skoro nevšimli. Pokud na sebe někdo strhl nějakou pozornost, byl to hlavně Snape. I když ho šokovalo, s jakou nenuceností si v mudlovském prostředí počíná. Jakoby to pro něj bylo druhou přirozeností. Zařídil jim nocleh, našel stůl nejblíže krbu a objednal jim večeři. Zjevně byl zvyklý jak na mudly, tak i na jejich zkoumavé pohledy. Harry přemýšlel, jestli Snape nevyrůstal u mudlů, nebo ve smíšené rodině… Věděl toho o něm pořád zatraceně málo.
Když se najedli a jejich talíře vystřídaly dva hrnky černého čaje, Snape konečně promluvil.
,,Co jste na té půdě dělal?“ Neznělo to útočně. Vážně ho to zajímalo. ,,Slyšel jsem vás používat hadí jazyk.“
,,Ano. Vždyť jsem taky mluvil s hadem... Ale byl jen namalovaný. Probudil jste ho, když jste hledal Viteál.“
,,Řekl vám něco užitečného?“ Hlas byl sice stále trochu chladný, ale stopy výčitek v nich nezaznamenal.
Přikývl.
,,Asi před třemi měsíci ho ukradly malé děti.“
,,Děti?“ Muž se zamyslel. Mezi obočím se objevila vráska.
,,Ten had tvrdil, že jim mohlo být tak sedm.“
Tentokrát přikývl Snape. Napil se černého čaje a odložil hrnek na olepenou desku stolu.
,,Moc se mi to nelíbí.“ Poznamenal. Spojil ruce opřené lokty o stůl a podložil si jimi bradu. Zamyšlené oči se zaměřily kamsi skrz Harryho.,,Jste si jistý, že můžeme věřit prastarému obrazu, který léta strašil v domě plném Zmijozelských potomků?“
,,Ne.“ Zašklebil se Potter. ,,Ale řekl bych, že nelhal, s hady to docela umím.“-prohlásil pyšně a… zarazil se. Stejně jako Snape. Šokován vlastním prohlášením pohlédl do tváře před sebou. Merline...
,,Promiňte. Nemyslel jsem to… Eh, víte jak.“
,,Nemyslete.“ Poradil mu suše Snape.
,,Tak tedy,“ Snažil se rychle pokračovat v konverzaci,,podle toho, co jsme si řekli, má docela neutrální pohled na věc. Prozradil mi to z části proto, že jsem se s ním obtěžoval vůbec bavit. Myslím, že se tam dost nudí, chudák.“ Po tom prohlášení se ze svého hrnku zhluboka napil. Ostatní návštěvníci už pomalu odcházeli, ale oheň v krbu stále živě prskal a příjemně hřál. ,,Napadá vás, co teď s tím? Viteál je pryč, sedmiletých dětí je na světě hromada…“
,,Už jsem nad tím přemýšlel." Kývnul nepatrně Snape. ,,Nachází se nám tu drobná naděje, že děti byly místní, nebo alespoň z blízkého okolí. Pokud je zbytek hledání jen na nás, nemá cenu přestávat jednat, musíme je najít. Ať už by ten Viteál odnesl kdokoliv, pravděpodobně dotyčného nezanechal bez následků a vzhledem k tomu, že mudlové jsou kletbám všeho druhu neznalí, je tu možnost, že ten prsten někoho zranil, nebo dokonce zabil. V tak malé vesnici se to jistě okamžitě rozkřiklo, to nebude tak těžké zjistit. A jestliže prsten sebraly děti, pak by o nich mohl být záznam ve zdejší nemocnici. Pokud jsou pohřešované, bude se vědět i o tom. Rozhodně to můžeme brát jako stopu.“
Neznělo to moc, jako pochvala. Harry se však hrdě narovnal, aby bylo jasné, že tu stopu našel on. Snape to úmyslně přehlédl a pokračoval.
,,Větší starosti mi dělá způsob, jakým byl Viteál nalezen. Je dost nepravděpodobné, že by se do toho domu mohl dostat obyčejný mudla. Nemyslím, že by tam Voldemort nechal prsten nechráněný. Musíme brát v potaz, že překonaly složitá ochranná kouzla, všechny ty kletby a pasti, které nás díky tomu minuly…“
,,Ale co zahrada? Byla očarovaná.“ Namítl Harry.
,,Byla prokletá." Opravil ho Severus.,,Černá magie má mnoho nepříjemných podob. Její účinky se dostavily teprve, když jsme překročili práh, ovšem její chování bylo v naprostém rozporu s čímkoliv, co by mělo nezvané hosty vážně ohrozit. Tu zahradu neproklel Voldemort.“
,,Chcete říct, že to byly ty děti?“
,,Možná ano, možná ne. Nemusel to nutně být úmysl.“
,,V černé magii mám ještě mezery.“ Přiznal Potter. Pátral v paměti a vážně si nemohl vzpomenout, že by se v Bradavicích o podobných kletbách učilo.
,,S tím se dá vždy něco udělat.“ Pronesl Severus temně. ,,Momentálně máme však jiné priority.“
Harry tiše přitakal a podal si hrnek s vychládajícím čajem.

 

≈VP≈

 

Do postele musel jít už v devět. Bez debat. Snape zjevně nehodlal dnešní ráno opakovat. Harry byl zase natolik zaskočený jeho celodenní odtažitostí, že bez remcání poslechl. Pokoj byl starý, dřevěný a byla v něm docela zima. V rohu malé místnosti se táhla pavučina. Co to však bylo oproti starém domu Gauntů? Postel byla v pokoji jen jedna. Nízká a úzká. Kde bude spát Snape? Nijak dlouho nad tím však nebádal. Neuměl si totiž představit, že by s ním profesor chtěl sdílet ložnici. Počkal až odejde a kvapně vyházel z baťohu pyžamo, aby se převlékl. Neměl do něj cpát tolik věcí, pomyslel si, vážně se pronesl. Zavrtal se do peřiny, sálal z ní chlad. V pokoji panovala temná atmosféra. Vše bylo tak… cizí. Zachumlal se ještě víc a zhroutil se na polštář. Když se Snape vrátil, nejspíš z toalety, Harry prudce semknul víčka a snažil se předstírat spánek. Zbytečně.
,,Já vás varuji, Pottere. Jestli zítra nebudete k probuzení, skončíte ve sprše a nepočítejte s tím, že tu teče teplá voda.“
,,To byste neudělal.“ Namítl, oči rychle otevřel.
,,Pravděpodobně stále netušíte, s kým máte tu čest. Činilo by mi to neobyčejné potěšení.“
,,Proto se celej den zlobíte?“ Ozval se už trochu tlumeněji. ,,Protože jsem zaspal?“
Pokojem se roznesl tichý, trpělivý povzdech.
,,Ne jen proto.“
,,Tak kvůli tomu, že jsem vlezl na tu půdu? Ale zjistil jsem přece…“
,,Mám plné právo se na vás zlobit, Pottere. Zachoval jste se nezodpovědně a jednal naprosto iracionálně a pitomě. Nemohl jste tušit, co tam najdete. Riskujete, aniž byste hleděl na následky.“
,,Bál jste se o mě?“ Zaskočil ho Potter. Chvíli bylo ticho.
,,Bát se o vás, znamená bát se o tisíce dalších životů. Uvědomte si, že na vaší existenci závisí i mnoho jiných.“
Oči potemněly. Ovšem. Nejde o něj. Šlo tu přece o celý svět, o válku. O miliony lidí, co si myslí, že je zrovna on může zachránit. Podobnou odpověď by čekal od kohokoliv, včetně Brumbála, jen ne od Severuse Snapea. Iluze, která z něj v jeho očích dělala svět ignorujícího netopýra, rozhrnula oponu tvrdé realitě. Cítil se zklamaný, raněný. Nikdy nešlo o něj.
Málem jsem zapomněl, že mně všichni snášíte protože jsem Harry Potter.
Snape se k němu sklonil s malou lahvičkou.
,,Hodláte mně za trest otrávit?“ Zeptal se s prázdným tónem hlasu. Zelené duhovky do něj zůstávaly zlostně zabodnuté.
,,To by nám moc nepomohlo, co říkáte?“
,,Hm.“ Harry se neobtěžoval ptát, co mu nabízí a lahvičku do sebe lhostejně nalil. Bylo to hnusné, kyselé, ale nebyl to jed. Co se dá dělat. Tak musím žít. Pomyslel si dramaticky.
,,Pomůže vám to rychleji usnout. Odpočinete si.“
,,Mě je to jedno.“ Zabručel Potter. Snapea to popudilo.
,,Příště popřemýšlím nad jedem.“ Ušklíbl se, mezi rty probleskly nažloutlé zuby. Harry protočil panenky. Nahrnula se do něj touha křičet, vyčítat mu všechno možné, bušit do něj do vyčerpání. Všechny tyto touhy nakonec smrskl do jediné chabé urážky, na víc mu nezbylo sil.
,,Čistící kouzla jsou na nic,“prohlásil,,Měl byste si čistit zuby, jako já.“ A pak se k muži otočil zády. S pohledem upřeným na popraskanou zeť, přitáhl si peřinu ke krku a čekal, až ten stupidní lektvar zabere.

 

≈VP≈

 

Severus Snape konsternovaně hleděl na přikrytá záda. Drzý spratek! Co si to dovoluje? Ano, byl si vědom stavu svých zubů - měl rád kávu, černý čaj a jedno období svého mizerného mladistvého života zaháněl hrůzu války pomocí cigaret - ale žádný jeho žák se nikdy neodvážil zmínit otevřeně barvu jeho chrupu. A Harry Potter byl poslední, kdo měl právo něco takového říct. S tím vrabčím hnízdem, co má na hlavě, by sotva někdo věřil, že kdy viděl zblízka hřeben.
Rozhořčení ustoupilo panice, když si uvědomil, že ho to neurazilo tolik, jak se snaží sám sobě namluvit. Věděl, čím si to vysloužil. Byl si toho až příliš dobře vědom. Harry měl právo být skutečně hrubý, ale zmohl se jen na chabou urážku. Pitomec. Samozřejmě že o něj měl strach, ale copak to bylo tak jednoduché? Díval se na něj, viděl na něm, co chce slyšet, a všechno se proti tomu sentimentálnímu doznání vzepřelo. Jejich úkol byl hledání Viteálů, ne hraní si na spokojenou rodinku. Snape koneckonců na nějaké familiárnosti neměl ani pomyšlení. Už dávno přestal doufat, že ho něco takového potká. Všechny jeho dětské touhy zmizely již v útlém věku, kdy měl tu čest okusit hořkou příchuť reality.
Nechal Pottera spát a opustil tichem přetlakovaný pokoj. Sešel po schodech do jídelny, požádal výčepní o sklenku Whisky, s níž se posadil na lavici k prázdnému stolu. V krbu tančily plamínky svůj poslední valčík, pohrávaly si se stíny v místnosti. Pozvedl sklenku proti krbu a chvíli sledoval přeskakující odlesky zlatavého moku, než se s mocným hltem napil. Hrdlo vzplálo, oheň sežehl všechnu shromážděnou úzkost…
Bylo nečekaně obtížné jednat s ním stejně jako v Bradavicích. Nejen že mu to už nedělalo dobře, on dokonce pociťoval vlezlé výčitky svědomí. Potter ho ničil. Choval se, jako by nešlo o válku, ale o nějakou bizardní hru na hledání pokladu. I když bylo jasné, že ví moc dobře, co se děje. Nebyl hloupý. Byl smířený. I jemu to zjevně připadalo nesmírně ironické. Právě proto musel být v šoku, když mu ty příšerné řeči o sobecké lhostejnosti k nevinným obětem řekl právě Snape. Třebaže k těmhle idealistickým žvástům chovali podobně skeptický názor. Muselo to být… nečekané. Ovšem mělo to svůj účel. Potter se potřebuje probrat. Pochopit, že jejich vztah je o povinnosti a o ničem jiném. Nebylo by správné, kdyby ty klíčící naděje nechal dál zbytečně růst, ačkoliv měl možnost vytrhat je v zárodku i s kořeny.
Žíznivým hltem upil alkoholu, ostrá chuť se rozlila do slabin. Uklidňující.
,,Říkám vám, že se mu přihodilo to samé, co ostatním.“-Zaslechl od barového pultu. Muž, co právě přitáhl sud s pivem, něco naléhavě sděloval hostinskému.
,,To nemůže být pravda, to je tenhle měsíc po osmé. Starý Dave mi tu dělal největší tržbu.“ Hlásil rozčileně, zatímco utíral sklenice.
,,Já vím, taky jsem tomu nevěřil, jenže Ethel ho prý viděla, jak se kácel k zemi. Celý se kroutil, nebožák.“
Severus zpozorněl.
,,A on taky… zčernal?“
Muž postavil sud vedle sebe a otřel si zpocené čelo.
,,Jo, jeho ruka. Než ho ti idioti dostali do nemocnice, měl ji černou po loket. A představte si, že ještě ani jednoho nepustili domů.“
,,Vždyť to pořád povídám, že jsou ti doktoři neschopní. Gréta Castlerová je tam už dobrého čtvrt roku a pořád se nevrátila k rodině. Co je však horší, ani manžela k ní nepustí. Prý by ji to rozrušilo.“
,,Houby rozrušilo!“ Rozčílil se zpocený muž. Dle shrbené polohy těla, to nebyl dnes první sud, co tahal. ,,Neumějí to vyléčit, tím to je. Nedávají o nemocných žádné zprávy. To je skoro, jako by se snažili něco ututlat.“
,,Po vesnici se povídá, že jsou všichni mrtví.“
,,To by jejich rodinám řekli, ne snad? Je to jejich povinnost!“
Rozhovor pokračoval ještě tak minutu, než se přesunuli ke kvalitě piva a řečem o golfu.
Snape dopil Whisky, sklenku zanechal s chladným díky u pípy a vydal se zpět za Potterem. Cestou si v hlavě přehrával zaslechnutý rozhovor. Černé ruce… Jestli tohle nebyl následek kletby, pak musel dotyčný spadnout do černého barviva. Zdravý rozum ho nabádal volit první variantu. Oběť si zřejmě zkoušela navléci prsten a byla tu solidní šance, že ho má stále při sobě. Rozhodně se musejí jít do té nemocnice podívat.
Z myšlenek ho vytrhlo tiché zasténání. Potter. Zrychlil chůzi a spěchal do jejich pokoje. Uviděl ho, jak se na posteli neklidně vrtí. Peřinu si odkopal, pyžamo měl zpocené, tvář napjatou. Něco zlého se mu zdálo. Zřejmě to nebylo poprvé, ale v jejich domě ho Snape v noci obvykle nekontroluje. Kluk měl stále na nose brýle. Zapomněl je sundat z nosu, než lektvar na spaní zafungoval.
Severus k němu přistoupil, přikryl celé tělo až ke krku. Potom mu sáhl na čelo a dlaní zkontroloval teplotu. Byla v pořádku. Pod ofinou se rýsovala proslulá jizva ve tvaru blesku. Díky všem hodinám nitrobrany věděl, že Potter by dal všechno za to, aby zmizela. Stejně tak věděl, že dokud neznal její význam, byla to jediná věc, která se mu na něm samém líbila. Ve svých jedenácti byl za svou jizvu vděčný. Dělala ho výjimečným ve chvílích, kdy mu bylo den co den vyčítáno, jak je průměrný, nezajímavý a ve srovnání se svým bratrancem vyloženě ošklivý. Snape si byl jistý, že Dursleyovi trpěli slepotou. Ve srovnání s jejich nakynutým synáčkem byl Potter oslnivě krásný.
A nakonec není zas tak ošklivý- napadlo Snapea a prsty odhrnul ofinu z čela. Malý, vyzáblý, nenápadný, ale nebyl nehezký. Oči měl krásné, po Lily. Sytě zelené. Jen trochu moc vypoulené. Nos nezajímavý, brada tvarem připomínala vrcholek kostrbaté skály a pusa, ač malá, častokrát se jen tak nezavřela. Na Potterovi byly nejzajímavější jeho výrazy. Měl celou škálu různých výrazů a všechny tak průhledné, že kdyby ho Snape neučil, nemusel by plýtvat nitrozpytem. Pod všemi těmi výrazy byl navíc jeden sotva znatelný, který bez ohledu na situaci přetrvával. Vypadal, jako výraz opuštěného dítěte, které se roky modlilo za rodiče a které zrovna někdo adoptoval.
Právě teď se trochu měnil. Vrásky se vyhladily, napětí mizelo, jako by rozeznal mužovu přítomnost. Uklidnil se, uvolnil. S tichým výdechem se zcela podvolil tomu dotyku.
To už by stačilo, ty starý blázne. Napomenul se. Zvedl chlapci z nosu brýle a položil je na noční stolek. Od kdy si tak patetický, Severusi? S myšlenkami na svou, nečekaně slabou chvilku se posadil na židli u Harryho postele.
Dohlédne na to, aby se ten kluk pořádně vyspal. Zítra je čeká náročný den.

Pozn.Aut.: Přikládám video s hudbou, kterou se nechávám inspirovat pro psaní následujících pár kapitol, včetně téhle. (prakticky vzato celá část příběhu točící se kolem prvního viteálu :) Písnička je moc hezká, viděla jsem ji i na MV na Harryho Pottera, určitě si ji poslechněte :)

Překlad zde: KLIK

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

-

(belldandy, 5. 4. 2013 22:42)

Tak, aby bylo jasno, kapitolu jsem už dávno četla a komentář nepíšu, protože jsem si myslela, že si k tomu sednu a proberu s tebou, co všechno v tvém příběhu platí z předposlední části HP série (moc toho asi nebude, co? :) ), ale nějak se k psaní delšího komentáře nedokážu dohnat. tak to proberem jindy. Moc děkuji za novou kapitolu. Vždycky se na ni těším,.

Re: -

(TruTru, 7. 4. 2013 4:05)

=D
Klidně se ptej, když budeš chtít :) I když, abych se přiznala, já sama ještě nevím, jak moc se toho budu/nebudu držet. Ale o některých drobnostech z šestky už jsem se rozhodla, že je použiji... a tak trochu to kombinuji s první polovinou šestky :)

Re: Re: -

(belldandy, 8. 4. 2013 8:30)

Tak tedy - budu se ptát. Aspoň na to, co dám zrovna teď v hlavě dohromady. :)
Mně přijde, že v Bráně platí hodně věcí ze sedmičky, ale skoro nic ze šestky. Asi platí Severusův život tak, jak byl popsán v Princově příběhu. Severus znal Lily, byl do ní dost pravděpodobně zamilovaný. Jsem dost zvědavá, jestli platí i ten příběh s udáním Harryho rodičů. Odhalení tohoto faktu bývá ve fanficích velmi silným momentem (viz. třeba Rok jako žádný jiný nebo Klíč), takže bych byla zvědavá, jak bys to podola? Ale tohle je samozřejmě v tvé režii. Nemusíš spoilerovat .. já jen tak pokouším ... :)
Harry evidentně neví nic o viteálech a taky neví nic o Tomově životě, neboli - Brumbál nebyv na smrtelné posteli se nerozhodl Harryho konečně trochu víc informovat - jejich tajné hodiny se tedy asi nekonaly?
A co Severus, byl v šestém ročníku učitelem Obrany nebo učil jako vždy lektvary? Našel Harry učebnici lektvarů patřící princi dvojí krve? Hádám spíš, že ne. To by jeho vztah k Snapeovi asi nějak poznamenalo, co? I když je i možné, že tu učebnici měl, ale ... neví čí byla, protože ta chvíle, ve které mu to bylo odhaleno - ta prostě nepřišla.
Tak to je asi všechno, co mě v tuhle chvíli napadá. Ale je docela možné, že později zas s něčím příjdu. :)

Re: Re: Re: -

(Adelaine, 8. 4. 2013 9:04)

Jo, to je fakt, s tou věštbou, jestli to byl taky Severus, by mě též zajímalo. Nicméně to ostatní je docela lehký. VZhledem k tomu, že tohle je místo šestýho roku, tkaže se nic z toho neudálo... Do šesťáku Harry vůbec nenastoupil, ani Severus tím pádem neučí Malfoye a spol v šestým ročníku. ALe je fakt, že občas taky trochu musím přemýšlet, kde jsem, protože jsou tam fakta ze sedmičky, a jak to mám tak pěvně v sobě zafixováný... :)

Re: Re: Re: Re: -

(belldandy, 8. 4. 2013 9:10)

Tak to beru vše zpět. Já jsem tuhle informaci nějak vypustila z hlavy a myslela jsem si, že jsme v sedmém ročníku. Jsme-li v šestém, není moc co řešit. :)

:D

(Agnes, 29. 3. 2013 13:51)

Severus má k Harrymu stále blíž a nějaké popírání je vážně marné. Tenhle způsob hledání viteálů se mi taky líbí mnohem víc než v knize. V Relikviích smrti měli podle mě spíš štěstí, vždyť ani pořádně nevěděli, kde hledat, přehled o magii měla jen Hermiona a nevím, co by dělali, kdyby v Bradavicích žádný viteál nebyl nebo ho nenašli a začala bitva o Bradavice. I přes drastičnost, kterou poslední díly oproti kamenu mudrců nabraly, je Rowlingová v některých ohledech dost naivní. Ale to jsem se odklonila od tématu: jsi úžasná, jen tak dál, těším se na další!

Re: :D

(TruTru, 29. 3. 2013 14:21)

:) Ano, no bude ještě nějakou dobu trvat, než si to přizná a než se s tím smíří. Přeci jen úkol, který před ním stojí ho nabádá brát Harryho s co největším odstupem :) Což Harry stejně nedovolí xD
Jo, nedávno jsem si pročítala Relikvie smrti, a máš pravdu to s těmi viteály bylo dost o štěstí. A naštvaná bych byla stejně jako Harry, když mu Brumbál skoro nic neřekl, ačkoliv to mělo zachránit kouzelnický svět. Kdo si má ty jeho poloviční nápovědy dát dohromady? ( Taky jsem nikdy úplně nepochopila proč, když Harrymu neustále opakoval, jak moc Snapeovi věří, proč mu o něm neřekl všechno, aby si mohli vzájemně pomoct? A pokud nechtěl, aby to Harry věděl, proč mu v tom případě vůbec říkal, jak moc bezmezně mu věří?? - To jsem trochu nepochopila xD
-Jinak jeden viteál na tom bude stejně, jako v knize, kvůli způsobu hledání, se mi to tak hodí :) Ale kromě něj a Reddleově deníku, tam budou změny ( Jak je asi zjevné, že? XD)
Děkuji za komentář :3

Re: Re: :D

(Adelaine, 1. 4. 2013 21:37)

Ok, trochu si dovolím oponovat. Harry věděl, že je viteál v Bradavicích. Je pravda, že měl štěstí v tom, že ho našel a že ho už někdy viděl, ale věděl o něm. Tady se tak vesele vše vysvětluje Brumbálovou vševědoucností...
Ale nebudu se hádat, že tam má Rowlingová strašně nesrovnalostí. To má. A spousta věcí je o náhodě.
Jinak já tomu se Snapem věřím. On to Harrymu říct nesměl, protože Nitrobrana a protože ho Snape zapřísahal, aby to nikomu neřekl. A Brumbál Snapea bránil, jen když ho Harry napadl. Sám od sebe ne. A co jinýho mu měl říct, než že má dost dobrý důvod, proč Snapeovi věřit a že je to jen mezi ním a Severusem? A Harry byl stejně ve stavu, kdy by to bez souvislosti nepochopil.

:)

(Adelaine, 1. 4. 2013 16:01)

Zdá se mi to, nebo se Harry chová jako čím dál tím větší dítě? Takhle nezodpovědný snad tak často nebývá?! Ale ano, je to prostě navrácené dětství a když se má o koho opřít, tak proč by si to neužil. A Snape mu to přístupem: jsem přísný, zodpovědný, ale přístupný; docela rozjel a těžko se to zastavuje. Jak jsem psala, já mám zatím skvělý pocit, že ho Harry bere jako zástupnýho otce:) A taky mám pocit, že se oba pozvolna v přítomnosti toho druhého uvolňují.

A hodně mě baví, jak Snape v sobě nemá jasno. Chvíli je rozhodnutý udělat něco takhle, občas se i podle toho zachová; a v další chvíli dělá absolutně vědomě opak;). Ach jo, má to těžký.

Jinak mám pocit, že Brumbál je svině, že je nechal ve společnosti jen toho druhýho a přitom SNapeovi dopředu řekl, že ho musí zradit. Občas mám pocit, že mu to měl říct až na konec, ale bůhví, kolik má času, co?
Díky moc za kapitolu a přidávám se k zástupu čtenářů, které autoři asi nemají moc rádi, protože jsou nedočkaví a natěšení na další kapitolu a furt se ptaj, kdy bude další a remcaj, že to je za dlouho:D.

Re: :)

(TruTru, 1. 4. 2013 19:51)

Přiznám se zaujatostí :) Mám v takové pozici Harryho ráda. ( dokonce naprosto zbožňuji ff, kde je Harry už takový extrém :D ... Asi znáš Vychytralý plán, že ? xD
No dřív, nebo později přijde chvíle, kde se budu muset začít krotit :)

Ano, Snape v tom má trochu bordel. Během hledání tohohle viteálu to už vyvrcholí :D No a pak, doufám, to půjde po mírnější a vyrovnanější lajně :3
No... kdyby v tomhle Brumbál nebyl svině, nemohla bych VP napsat, protože by Harry se Snapem nebyli spolu. Takže mám protentokrát pochopení xD
Pravděpodobně bude mít trochu víc času, než v Princi dvojí krve :D
Takové čtenáře mám ráda, díky ním si zatím držím limit kapitoly za týden :3 Poslední ff jsem psala kapitolu za 1-2 měsíce...
Děkuji za komentář... za všechny :)

:-)

(Sitara, 29. 3. 2013 21:10)

To vypadá na pěkné komplikace, s tím viteálem... těším se na ně :-D Harryho pokec s hadem byl bezva, jak to na něj chytře nahrál :-D Lstivý jako *** :-P No a jeho prohlášení ke Snapeovi, že s hady to umí, nemělo chybu :-D
Přiznám se, že mě zaskočilo, že se Severus Harrymu hrabe bez výčitek svědomí v hlavě a ten trubka to ani nepostřehne :-D
Jak to, že ten viteál vzaly děti...??? A co ta samoničící se zahrada? Je to záhada...
Huh, tak Snape si do Harryho "kopnul" a ten mu to vrátil rýpancem skrz jeho ústní hygienu :-D
No jak tohle bude pokračovat... :-)
Děkuju za další skvělou kapitolu, budu se moc a moc těšit na všechno, co nás čeká příště ;-)

Re: :-)

(TruTru, 30. 3. 2013 8:34)

No má přeci už s hady svoje zkušenosti, že :D
V téhle ff mám nitrozpyt malinko rozdělený na útočný a jemný =D Hrůza! V nějaké kapitole to vysvětlím=)
Záhada, záhada :3 ale asi v šesté kapitole se všechno vysvětlí :)
Já zase mo děkuji za komentář )

:-)

(paja1, 29. 3. 2013 8:16)

Tak hledání viteálů započalo a určitě se mi to takto líbí víc než v knize, nejen proto, že máme naše chlapce pěkně pohromadě :-), ale hlavně proto, že se mi zdá daleko rozumější vyslat na takovou misi dospělého kouzelníka, co má zkušenosti s černou magií a ne 3 studenty, jak to udělala Rowla. Super kapča...těším se na další. :-)

Re: :-)

(TruTru, 29. 3. 2013 10:21)

Jo, mě se to taky zdá logičtější, i když v kánonu jim mohl pomoct Lupin - toho odmítli a ze Snapea by asi nebyli dvakrát nadšení xD
Děkuji za komentář :3

Juj

(Ekolisias, 29. 3. 2013 0:22)

Tuhle povídku čtu od začátku a nevím, proč jsem se až ted odhodlala přidat koment..možná z popudu, že by měl někdo ocenit, jak je povídka pěkná!! Jsem ráda, že se ohledně citového vztahu každým dílem posouvají, to jsem fakt rádá že nejde jen o ten rutinní děj HP, to přece všichni víme a nejude nám o to ale o pár SS/HP :) Píšeš úžasně, moc se mi to líbí a jsem zvědavá na další kapitolu, moc ti děkuji :** :))

Re: Juj

(TruTru, 29. 3. 2013 10:09)

Ahoj :)
No, snažím se, ale vzhledem k tomu, kolik mě ještě čeká dílů si nejsem jistá, jak moc rychle to bude postupovat. ( Osobně se nemůžu dočkat, až se mezi těmi dvěma bude dít něco zásadního) Ale nemůžu to uspěchat, pak by to nebylo ono =) /i když mně to mučí/
Děkuji moc za komentář!! =3

ooOoo

(Nade, 28. 3. 2013 19:16)

To s tím viteálem je děsně podezřelé. A Severus se pěkně vzpírá, svými jedovatými řečmi stále umí pěkně tnout do živého. Harryho odveta byla nečekaná. Ale je zajímavé, že oba vědí, jak to je. Jen, aby nezamrzli na mrtvém bodě.
Díky, těším se na pokračování.

Re: ooOoo

(TruTru, 28. 3. 2013 22:14)

Sverus se hold ne vždy ovládne :D
Jo jo, snažím se je posouvat s každou kapitolou kousek dál. Alespoň co se osobního vztahu týče, ale ne vždy mi to vyjde =)
Děkuji za komentář :3

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA