5.kapitola - Dokonalá skrýš
Schylovalo se k večeru a Severus v ústraní stále popadal dech, klidnil tlukot srdce. Dobré tři hodiny uplynuly od rozhovoru s Potterem, ale ta slova byla stále otevřená, hluboce vrytá do paměti.
Bál jste se o mě… Viděl jsem to… Bál jste se…
Hrozné na tom bylo, že to byla pravda. Ačkoli měl Severus zodpovědnost za chlapce a jeho prostřednictvím takřka za celý svět, ve chvíli nebezpečí to byl jen Potter, o koho se bál.
Promnul si spánky, schoval tvář do dlaní, byl už unavený. Psychicky i fyzicky vyčerpaný. Na téhle zatracené cestě byla Harryho přítomnost obzvlášť intenzivní.
,,Proč tady sedíte tak sám?“ Do pokoje utopeném v naprostém tichu nahlédla žena ve středních letech. Ona sama se vzpamatovala sotva před hodinou a to teprve po pečlivém přesvědčení, že vše, co viděla, byly pouhé triky. Stále na ní bylo vidět, že je na pochybách, ale děti byly v pořádku a spokojené. Díky tomu ze sebe byla schopná setřást strach a s laskavou dobrosrdečností jim nabídla nocleh. Dětem to udělalo radost a kouzelnické dvojici to také přišlo vhod, neboť měli v úmyslu počkat na toho podezřelého chlapce, až se vrátí ze své zakázané toulky. Rozhodně se ho musí zeptat na pár otázek. Bylo dost pravděpodobné, že to byl on, kdo navlékl zakletý prsten matce Becky Bakerové. Sic to bylo poměrně nepředstavitelné, on byl jejich jediná stopa. Docela jistě s tím měl něco společného.
,,Nepůjdete se s námi najíst?“ Zeptala se, trochu zdráhavě. ,,Vážený pan Potter už s dětmi večeří. Oni… Jsou opravdu šťastní, že jste tady. Mají velikou radost. Děkuji vám…“
,,Nejsem ten, komu je třeba děkovat.“ Namítl chladně Severus.
,,Ovšem, já… vyjádřila jsem mladému pánovi své upřímné díky. Takové umění, darované jen tak, zadarmo…“ V jejím hlase bylo znát podezření. Definitivně. ,,Není divu, že se o něm tolik mluví… I já jsem o něm mnohé slyšela, avšak… ve zprávách nebyl prezentován s takovými sympatiemi, jakých je hoden.“ Hezky řečeno. Severus se cynicky pousmál. Ani netušila, jak velká to byla pravda. ,,Incidenty, kterých se zúčastnil, všechno to pozdvižení… Nikdy bych si nebyla přiznala, že je obyčejný člověk něčeho takového schopný a už vůbec jsem nedoufala, že se někdo takový objeví tady… Abyste rozuměl, pan Potter je velice milý mladík. Dokonale vyvrací všechny špatnosti, které o něm byly napsány.“
Ano. Snape to dobře věděl. Incidenty, kterých byli mudlové svědky, považují za úmyslné vynucení pozornosti. Což bylo pochopitelné. Viděli chlapce schválně skákat pod vlak. Viděli ho, jak se svým profesorem z čista jasna zmizel z obchodního centra a ke všemu bez řádného placení.
Odkašlal si.
,,V obou případech šlo o nedorozumění.“
Vychovatelka se rozpačitě usmála.
,,Samozřejmě. Já to přece vím. Stačí se na něj podívat, s jakým nadšením ty malé dareby potěšil. Poznám nadání, když ho vidím. A váš… syn?“
,,Student,“ opravil ji chladně.
,,Ach, dobře. Má skutečný dar, rozdávat druhým radost. Takových jako je on, je požehnaně málo. Nemyslím si, že by to dělal pro peníze, nebo obdiv. Ani se mi nezdá, jako někdo, kdo by toužil po slávě…“
Pravděpodobně proto, že už slavný byl…
Žena se zcela bezprostředně posadila na postel vedle něj. Nečekané.
,,Proč vás zajímají ty ztracené děti?“
,,Něco ukradli.“ Po tom, co to řekl, znervózněla. ,,Věc, kterou vzali, je nebezpečná a ohrožuje zdejší obyvatele.“
Prudce vydechla. ,,Snad to nemá něco společného s těmi lidmi v nemocnici?“
,,Vidím, že se tu ví skutečně o všem. Ano, má to s nimi společného hodně. Vlastně je to hlavní příčina.“
,,Dobře, chcete nám pomoci, je to tak? Ale proč zrovna vy? Proč se o to nepostará policie?“
,,Pochybuji, že se někdo obtěžoval ji zkontaktovat.“ Černé oči ji chladně probodly. ,,Víc vám toho neřeknu.“
,,Ale to vůbec není nutné, věřím, že Vy to dokážete, ať už tu jde o cokoli. Přeji vám štěstí! A teď… půjdete se navečeřet? Vypadáte, jako byste nejedl už celé roky.“
Snape mlčel. Tvář úplně kamenná. Navzdory svým zásadám však nakonec souhlasil. Měl by zkontrolovat Pottera. Byl s těmi dětmi nebezpečně dlouho. Trochu neochotně se postavil a nechal dovést do jídelny.
≈VP≈
Harry Potter si s nimi doopravdy rozuměl. Zdejší pokrmy rozhodně nebyly tak chutné, jak je místní vychovatelka popisovala, ale to nevadilo. Děti jedly dušenou mrkev s bramborami s velikou chutí a Harry měl takový hlad, že ani jemu to nedělalo problém. Když viděl vstoupit Snapea, odtrhl svou pozornost od svých nových kamarádů a věnoval mu trochu plachý úsměv. Očima ho doprovodil až ke stolu pro dospělé. Bylo to trošku ponižující, ale na tom nesešlo. Na krátkou chvíli to bylo skoro jako v Bradavicích. Jakoby se Harry vrátil do pozice studenta a Snape chladného profesora lektvarů. Uvědomil si, že ve škole ho nikdy nenapadlo, sledovat, jak vlastně jejich nepřístupný, tajemný učitel večeří, či zda se vůbec baví se svými kolegy. Nikdy nepřemýšlel o tom, co vlastně během roku s ostatními učiteli rozebírá. Předměty? Famfrpál? Bylo dost těžké si to představit. Ale co když měl jako mladší Famfrpál rád? Co když svou kolej při každém zápase vášnivě povzbuzoval? Opět nepředstavitelné, ale bylo zábavné to aspoň zkoušet. Snape byl pořád jedna veliká neznámá.
,,Harry?“ Naproti němu seděla Becky. Ze všech dětí kolem byla stále trochu zamlklá, ale kouzla ji aspoň trochu rozptýlila.
,,Ano?“
,,Najdete jí, že jo? …Mojí maminku. Najdete jí?“
Během těch několika týdnů se od svého profesora naučil neslibovat nemožné. Omluvně se na ní usmál.
,,Slibuji, že se o to pokusíme.“
Tahle odpověď jí stačila. Kývla, až se blonďaté copy rozhoupaly a vrátila se k jídlu.
,,Budeš ještě čarovat?“ Ozvala se přes půl stolu malá černovláska, která ho k tomu poprvé tak neférově přinutila. Byla… divná. Malá, s rozcuchanými vlasy a úplně bílou tváří.
Zavrtěl hlavou.
,,Copak vám to nestačilo?“
Dívenka vzala kousek brambory a hodila ji po něm. Skončila v jeho talíři. Mňam.
,,Kouzel není nikdy dost.“Prohlásila.
,,To si umím představit.“ Mínil Harry a ušklíbl se na ní. ,,Jestli si představujete, že vám obarvím stěny na bílo, tak se pletete.“
,,Ty bys to dokázal? Tahle barva je hrozná. Vypadá jako obličej někoho, komu je špatně od žaludku.“ Stěžovala si. Její kamarádi se smáli a zuřivě přikyvovali na souhlas.
,,Ne.“ Pokrčil rameny. Ta drzá holka na něj vyplázla jazyk. S pobavením zavrtěl hlavou. Možná by nebylo tak špatné, kdyby vyrůstal v dětském domově, namísto svých “milých“ příbuzných… Dřív by to jistě uvítal, ale teď? Pohlédl směrem ke Snapeovi. Teď už ne. Byl se svým novým domovem spokojený, třebaže to nemělo být napořád…
PRÁSK!
Ohlušující rána rozřízla klidnou atmosféru. Celý dům se otřásl. Co se děje? Děti zmlkly, zmateně se rozhlíželi kolem sebe, načež se úder opakoval. Vyjekly. Harry očima vyhledal Severuse. Už nejedl, vrhnul se k oknu a rozhrnul závěsy. Jeho tvář se napjala, to vypadalo na potíže. Prudce se otočil na zmatenou ženu.
,,Schovejte je.“ Rozkázal a hnal se přes jídelnu, pryč. Harry za ním.
,,Co se děje?“ Vydechl při rychlé chůzi, když byl téměř u něj.
,,Smrtijedi.“ Prostá, avšak šokující odpověď.
,,Cože? Tady? Co tady dělají?“
Snape nereagoval, dochvátal ke dveřím, otevřel je a vytasil svou hůlku.
,,Obávám se, že budu potřebovat vaši pomoc, pane Pottere.“
Harry se neptal. Vytáhl svou vlastní hůlku a s očekáváním pohlédl na Snapea.
,,Fianto Duri. Oba. Hned.“
Zvedli ruce s hůlkou vzhůru. Harry netušil, co je to za kouzlo, ale evidentně nebyl čas nad tím uvažovat. Přesně kopíroval mužovy pohyby, Napnul ruku vzhůru a společně vyslovili inkantaci. Ať už se mělo stát cokoliv, věděl, že jeho profesor ví přesně, co dělá. Z hůlek vyšlo oslnivé modré světlo. Další úder z dálky se roztříštil o neviditelnou zeď, kterou spolu vytvořili.
,,Dobře mě teď poslouchejte, Pottere, je to důležité. Kouzelný štít nemůže vykouzlit jen jeden kouzelník. Čím míň se jich na tom podílí, tím je bariéra slabší…“
,,Štít?“ Modré záblesky kolem obkreslily dům. Harry s šokem přihlížel dalšímu útoku, jenž se setkal s průsvitnou bariérou.
,,Nikdo, kdo ovládá Černou magii, se skrz nemůže dostat. Ovšem bude schopen obranu rozbít, jestliže vynaloží jen trochu úsilí. Nevím, kolik jich přichází, ale my jsme jenom dva. Pokud pod ochranou štítu nezůstane žádný z jeho stvořitelů, zbortí se.“ Sklonil hůlku a s obavami se na Harryho podíval. Zelené oči se na něj bojovně upřely. Harry byl jako odhodlaný voják, co čeká na velitelův rozkaz.
,,Musíte tu zůstat, jinak se sem dostanou, rozumíte?“
Přikývnul. Napodobil Snapea a sklonil zhaslou hůlku. Odlesky štítu mu házely záblesky před oči.
,,Za těchto okolností s nimi nemůžeme bojovat. V první řadě musíme dostat do bezpečí ostatní. Tohle je naše válka. Oni s ní nemají nic společného.“
,,Dobře.“ Souhlasil.
A pak se přímo před nimi ozvalo několikanásobné lupnutí. Několik postav s maskou a černými plášti, mířilo hůlkami proti nim.
,,Dovnitř.“ Zavelel Snape. Zmizeli za dveřmi. Potom se kvapem vrátili do jídelny, kde se všechny děti krčily v rohu místnosti u své vychovatelky. Zmatené a vystrašené. Rukama si chránily tváře, dlaně těsně na uších.
,,Nemáme moc času a všechny najednou přenést nedovedu. Chvíli to potrvá.“
,,Dám na ně pozor.“ V Potterovi se rozhoupal starý známý adrenalin.
,,Nezbývá mi, než se na vás spolehnout.“ Snape položil ruku na Harryho rameno. ,,Zvládnete to.“ Řekl a znělo to, jako by ujišťoval i sám sebe. Harry v černých očích viděl povědomý lesk. Snape měl strach. Obával se nechat ho tu, byť jen na vteřinu, samotného. Ta skutečnost byla tak hřejivá, že okamžitě zklidnila rychlý tlukot srdce, dodala mu odvahu. V další chvíli se Snape otočil na vystrašenou ženu, bránící své děti.
,,Co se děje? Víte o tom něco?“ Chrlila na něj, Snape ji však neodpověděl. Místo toho sám zaútočil otázkou.
,,Můžete nám věřit?“
Ne. Vychovatelka váhala. Chvíli sváděla vnitřní boj, než zvítězil ochranitelský instinkt, jenž ji nakonec donutil říct ano.
,,Dobrá volba.“ Pak se otočil na roztřesené děti. ,,Po třech. Chyťte se mě, fofrem.“ Natáhl ruce. Paží se k nim vrhlo víc, Snape však zachytil jen tři. Jedna z nich patřila malé Becky. Během jediného mrknutí, se po nich slehla zem. Žena zalapala po dechu. Třeštila oči na místo, kde čtyři postavy zmizely.
,,Nebojte se.“ Harry se na všechny povzbudivě usmál. ,,Bude to v pohodě, uvidíte.“
,,Vy to nehrajete, že ne? Vy jste skutečně…“ Vychovatelka ztratila hlas. Hlasitě nadechovala a vydechovala, pokoušeje se uklidnit.
,,Je to špatně?“ Zeptal se jí. Ta otázka byla zvláštně všeobecná. Je špatné umět čarovat?
,,Já…“ Další výdech. ,,Pane bože…“ Nádech. ,,Ale jakto? Jak jste…?“
,,To se těžko vysvětluje.“
,,A oni?“ Kývla směrem k oknu.
,,Oni taky. - Bohužel. “ Dodal důrazně.
,,Myslím, že tomu přestávám rozumět…“ Hlesla, nepřítomně zavrtěla hlavou.
Harry přešel k oknu. Štít zatím držel, ale čtyři Smrtijedi dál a dál útočili a snažili si vydobýt si cestu skrz. Ozvalo se lupnutí, tentokrát přímo za ním. Otočil se a s úlevou vydechl, když uviděl Snapea. Nestačil k němu ani dojít, když muž zavelel: „Další tři, rychle.“ a s další várkou dětí zmizel. Děti se evidentně bály víc nebezpečí za okny sirotčince, než zmizení s neznámým děsivým individuem, bez špetky citlivého přístupu. Hrnuly se k jeho pažím, s dobrou předtuchou, že je to zachrání. Po další várce už se angažovala dokonce i vychovatelka. Uklidňovala je a tišila. Když se Snape opět ukázal, napomínala je, aby se netlačily, že na všechny dojde a všichni budou v bezpečí. Upřímně v to doufala. Harry už od okna neodcházel. Sledoval štít, kontroloval každičké místečko, aby věděl, kolik mají času.
Prasklina. Uviděl jí několik stop před sebou. V lesklé průhledné a téměř neviditelné bariéře se zatřpytila puklina, která jakoby zela uprostřed ničeho. Čára byla jako škrábanec na skleněné ploše. Přesto to znamenalo, že už se nepřítel začíná setkávat s úspěchem. Ohlédl se. Zbývalo jich ještě devět, s vychovatelkou deset. Můžou to stihnout? Jestli se sem dostanou, dokáže je ochránit?
Vrátil pozornost ke štítu. Prasklina se rozšířila. Nebyl jediný, kdo si jí všiml. Smrtijedi se na ni zaměřili. Kruci! Rozrazil okno a zamířil hůlku. Jak to bylo? Jak to říkal Snape? Sakra, sakra!
,,Fianto Duri!“ Zkusil, vyšlo to. Modrý záblesk vytryskl z hůlky a trefil se přímo do praskliny. Pomalu ji zaceloval, bránil marné snaze nepřátel, kteří si okamžitě našli jiný cíl a opět se na něj zaměřili všichni. Vrhali kletby, jednu za druhou. Když se za sebe znovu otočil, bral Snape za ruce poslední tři děti. Zvládnou to. Namířil hůlku na další poškozené místo. Teď už čekali jen on a paní Grayová. Zbavena utěšovatelské povinnosti, přistoupila k němu a odvážila se nahlédnout do okna. Harry ucítil u ucha hýkavé nadechnutí.
,,Pane bože…“ Dostala ze sebe. Ten pohled byl neskutečný. Jako ze špatného filmu… dodala v duchu. Její racionální myšlení tuhle situaci nezvládalo. Harry by jí rád něco řekl, nějak ji uklidnil, ale musel se soustředit na kouzlo, jinak by štít ochabl. Pustil by ho, kdyby si byl jistý, že se Snape už každou chvíli objeví, jenže ta doba trvala nějak moc dlouho. Kde je? Teď, když už měli konečně zmizet, čas ubíhal neskutečně pomalu. Táhl se jak šnečí sekret.
A konečně, po té dlouhé, dlouhé době, se před nimi zjevil, trochu vrávoral, tak-tak se držel ve své důstojné narovnané pozici.
,,Můžete s tím přestat Pottere. Pojďte, zmizíme odtud.“ Harry kývnul. Schoval zhasnutou hůlku, a rukou naznačil ženě, aby šli za ním. Bála se. Váhavými kroky přistoupila blíž.
,,To je normální.“ Ozval se Snape, který z jejího výrazu ihned přečetl aktuální pocity. Strach a nervozita. Nebylo to nijak nečekané. ,,Jsem si vědom toho, že pro někoho jako jste vy, je to těžko pochopitelná záležitost, ale nemáte se čeho bát. Jen se mě držte, co nejpevněji můžete a na nic nemyslete. Možná se vám udělá zle, toť vše.“
Poslechla. Harry už si na ten pocit zvykl. Nechutný pocit, jako by se protlačoval úzkou trubicí a všechny končetiny se scvrkly do mravenčí velikosti. Netrvalo to ani vteřinu a stáli v tmavém sklepě, s jedinou blikající žárovkou, která vrhala svojí skromnou záři na přítomné děti. Všechny kvílely a zvracely. Celý dětský dům v jednom malém sklepě. Úžasný pohled. Kolem se povalovaly dřevěné sudy, přepravky se zaprášenými sklenicemi a krabice nejrůznějších velikostí. Žena se sesunula na zem, opřela se o pytel nacpaný bůhvíčím a snažila se potlačit dávicí reflex. Mozek ještě zpracovával celou situaci. Bylo toho příliš.
,,Profesore? Kde to jsme?“ Zeptal se Harry, jeho ruku stále držel ve své.
,,Vesnice Malý Visánek. Hostinec U hladového hlodavce.“
,,Cože, sem? Nemůžou nás tady najít?“
,,Až zjistí, že je dům prázdný, maximálně ho z těch nejnižších pohnutek zdemolují a možná se pokusí prohledat okolí. Vesnice jsou od sebe vzdálené pět mil. A oni šli jen po nás. Pokud s nimi není někdo, kdo dokáže rozpoznat stopy magie na delší vzdálenost, patrně budou přesvědčení, že jsme se přemístili do Bradavic, nebo na podobně chráněné místo. Jsem si jistý, že nás tady hledat nebudou.“
,,Tak dobře, ale… Co tu vůbec dělají? Jak se o nás dozvěděli?“
,,To je dobrá otázka, pane Pottere.“ Konstatoval Snape, ale k vysvětlování se evidentně neměl. Harry si uvědomil, že jeho učitel vypadal, jako by se měl každou chvíli složit vedle madam Grayové. Krátce a rychle oddechoval, vlasy měl ještě mastnější, než obvykle, zpocené těsně přiléhaly k obličeji. Nebylo se čemu divit. Vždyť za jedinou hodinu se přemístil snad třicetkrát. Harryho obdiv k tomu muži s každou další vteřinou narůstal. Dokázal téměř nemožné a stále se hrdě drží na nohou…
Zhroucená žena se nikdy o své děti nepřestala starat. I když byla sama zmatená a na pokraji sil, zvedla ruku a mlčky si je přepočítávala. Chvíli na to se jí hrůzou rozšířily zornice, očima opět zkontrolovala všechny přítomné a pak s panickou hrůzou vydechla.
,,Ne!... To ne…“ Sesbírala se na nohy, dlaň přitisknutou na čelo. Už zase to sípavé dechové cvičení…
,,Dvě děti chybí… Zůstaly tam! Nemohu uvěřit, že jsem si toho nevšimla!“
Snape, který do té doby vrhal všemi směry čistící kouzla, se po ní otočil. Jedna mladá dívka se ode zdi tiše ozvala.
,,Will odešel ještě před večeří, paní vychovatelko… Říkal, že má něco důležitého…“
,,Cože? Vůbec jsem si nevšimla, že odešel!“ Jistě, protože jste byla v bezvědomí, a zmatená, a vystrašená…
,,Chtěla jsem ho zastavit, ale nedal si říct…“
,,Děkuji Liso…“
,,Viki tady taky není!!“ Ozvalo se z druhé strany místnosti.
,,Určitě tam zůstala!“ zakňučelo další dítě.
Viki… Viki… to byla ta drzá, rozcuchaná holka. Mohlo jí být sedm, možná ani to ne. Musejí ji zachránit! Harrymu se vybavila její tvář, růžový vypláznutý jazyk. Bylo nemyslitelné, že by se jí něco stalo.
,,Musíme se vrátit.“ Harry vrhl na Snapea rozhodný pohled. V zelených očích plálo odhodlání. A bylo tak pevné, že jakákoliv snaha o navrhnutí jiné možnosti, by skončila neúspěchem. Byl s Potterem dost dlouho, aby věděl, že přes některé zabedněné, Nebelvírské názory nešlo proniknout s žádnou racionální myšlenkou. S vidinou předem prohrané bitvy si dlouze povzdechl.
,,Pamatujete, co jsem říkal o zásadách ochranné bariéry? Pokud v ní nebudou její stvořitelé, zbortí se. Už nějakou chvíli je dům nekrytý. Když se tam teď přeneseme, pravděpodobně jim vběhneme rovnou do náruče.“ Harry to věděl, ale názor se tím nezměnil.
,,Nikdo jiný pro ni nepřijde.“
Ano, to byl slušný argument.
Harryho oči se třpytily, naplněné prosbou. Vím, že jste unavený, vím, že jste dokázal nemožné, ale prosím, prosím, nenechte ji umřít!!
Žádný nitrozpyt. Severus s konečnou platností věděl, že ho s Potterem nepotřebuje. Všechno to bylo v těch zelených očích, jako namalované. Ten výraz, dokonce i ten zoufalý pohyb drobnými ústy, nepatrné skousnutí rtu…
,,Ten váš otřesný zvyk, skákat za každým do ohně, je snad doživotní prokletí. Vy jste skutečně nepoučitelný, tvrdohlavý Nebelvír.“ Černé zorničky byly široké, hluboké, měkké. Chlapec v nich viděl svůj odraz, topil se v inkoustových kaňkách plných smíření. Muž si založil ruce na hrudi, pomalu zavrtěl hlavou. ,,Doufám, že se jednoho dne toho syndromu skákajícího hrnce úspěšně zbavíte, Pottere. Jinak netuším, jak se chcete souboje s Temným pánem dožít.“
Harrymu zacukaly koutky, nevinně pokrčil rameny. Když si zpětně vybavil vše, co mu Snape řekl, dvě slova mu nebyla tak docela jasná. Kruci… Skákající hrnec? Co to má být? Nějaký syndrom kouzelníků?
Ale protože profesor mu již nabízel svou dlaň, tu myšlenku hned smetl do vzdáleného kouta mysli a v popředí zůstala jen rozpínající se vděčnost.
,,Možná se vydáváme do pekla.“ Varoval ho, s jasnou prohrou v hlase.
Harry kývnul. Pevně chytil nabízenou dlaň a společně se přemístili. Desítky doširoka otevřených, dětských kukadel hledělo na místo, kde do té doby stáli. Všechny ruce semknuté do pevných pěstiček. Všichni měli jedno přání a obrovskou, nekonečnou víru v opravdová kouzla.
≈VP≈
Kolik mohlo uběhnout času mezitím, co byli pryč? Deset, patnáct minut? Když se po domě rozhlédli, vypadalo to, jako celá věčnost. Ohořelé, rozházené židle, převrácené stoly, vysypané květináče... V každé dětské ložnici pět rozbitých postýlek. Kouř se pnul chodbou, roznášel štípavou chuť síry, ticho přerušovalo jen praskání ohořelých kusů dřeva… A přitom, kdybyste sem přišli před pár hodinami, viděli byste celý dům zářit, unášený ve víru poletujících hraček, a slyšeli byste desítky nejrůznějších odstínů dětského smíchu.
Tak kam se to všechno ztratilo? Stačila hodina. Pár zatracených Smrtijedů a všechno štěstí jednoduše umřelo.
Procházeli chodbou, hůlky připravené, všechny smysly ve střehu… Ale zdálo se, že už tady nikdo není. Jídelnu už prohledali, společenskou místnost a koupelny taky. Zbývaly ložnice. Nahlíželi do každého zničeného pokoje, až ji nakonec doopravdy našli. Ležela zkroucená, tváří k zemi, rozcuchané černé vlasy zakrývaly její stále rozesmátou tvář. Dětské džíny a růžová mikina vypadaly na nehybné dívce, jako rudá mašle v rakvi. Jedna ruka podél těla, dlaní vzhůru, černá…
Harry se k ní vrhl, dotkl se jejích vlasů.
,,Jsi v pohodě? Hej! Probuď se, no tak! No tak holka!“
Vzal ji za ramena.
,,Profesore, pomozte mi, ona…“ ztratil slova, úplně zapomněl myšlenku. Stalo se to, jakmile ji posadil a spatřil její tvář. Jak byla předtím světlounká, teď ji zakrývala vyschlá, poškozená kůže. Suší, než opadané listí. Zuřivě si ji prohlížel, hledal za tou černou barvou obličej někoho jiného. Možná že to není ona, možná je to jenom přelud, nějaké kouzlo, nebo past… Bezděčně s ní zatřásl. Dítě v jeho náruči bylo mrtvé, naskrz prolezlé tou odpornou kletbou. Ticho kolem získalo podobu vzdálené ozvěny. Ten pohled byl tak hrozný, že Harryho dočista vymanil z přítomnosti. S tichou ozvěnou k němu doléhaly kroky. Postava profesora se přiblížila k němu. Harry se třásl. Nebyl schopný zareagovat na učitele, který si k nim přiklekl a bral do rukou její dlaně. Obě prohlédl, ale na žádném z prstů vraždící zbraň nenašel. Prsten jim už zase zmizel.
,,Bylo to k ničemu, že jo?“ Popotáhl Potter, aniž by se na Snapea podíval.,,To všichni vypadali takhle? Proč? Proč i děti sakra?!“ Oči se naplnily žalem, roztekl se po tváři. ,,Můžeme vůbec něco dělat? Můžeme jim nějak pomoct?“
,,Musíme najít Viteál, Pottere. Tím jim pomůžeme. Ale jen těm živým, nemůžete čekat, že zachráníte taky mrtvé.“ Odpověděl potichu Snape.
,,Vždyť vůbec nic nevíme…“ Utřel si nos rukávem, třást se nepřestával. ,,Nevíme kde je. Jak ho asi máme najít, když nevíme, kde ten pitomý krám je?“
V ten okamžik se černá víčka jak na povel otevřela a bělmo, ve kterém se koupaly černé zorničky se rozsvítily na temné tváři jak dvě žárovky. Harry se polekal, smýkl sebou vzad. Holčička se strojeně pohnula a podepřela jednou rukou. Očima ho nepřestala sledovat. Ten oční kontakt vymazal vše kolem, byli jenom oni. Tváří v tvář se setkal na půl cesty život se smrtí.
,,Můžu odejít?“ Ptala se ho, ale on nebyl schopný odpovědi. Nedokázal kývnout hlavou, ani pohnout rty.
,,Musím. Pustíš mě Harry?“
,,A chceš?“ Dostal ze sebe, sám nechápajíc, co vlastně dělá.
,,Musím. Musím jít.“ Zopakovala.
,,Kam?“
Chvíli bylo ticho. Dívka si stoupla, oči svůj cíl nezměnily. Stále hluboce vpité to těch Harryho.
,,Zkus se zeptat hada.“
Harry na ní překvapeně zíral a hleděl tím směrem dál i nějakou dobu po tom, co už tam nestála.
,,Pane Pottere!“ Severus mu před očima luskl prsty…. A Harry se vzpamatoval.
,,Kde je?“ Rozhlédl se. Vážně nepostřehl, že už se na ni nedívá?
,,Utekla.“
,,Vy jste jí nechal odejít?“ Ptal se, s hlavou skloněnou. Mluvil potichu.
,,Za prvé bych vás tu nenechal v takovém stavu samotného a za druhé… Netuším, o čem jste mluvili, ale zdálo se mi, že jste to byl Vy, kdo ji nechal jít.“
Konečně mu věnoval svůj promočený pohled. Snape netrpělivě vytáhl z hábitu čistý kapesník a začal mu s frustrovaným povzdechem hrubě otírat obličej. Zrovna jako dítěti.
,,No tak Pottere. Vzpamatujte se, je válka. To se prostě stává, smiřte se s tím. Některé zachráníte, jiní zemřou, tomu ani Vy nemůžete zabránit. Tak to zkrátka chodí.“
,,Já vím, ale ona…“
,,Ovšem. Nebyla na ní hezká podívaná. Raději na to nemyslete.“ Vytáhl ho na nohy. ,,Pojďte, vrátíme se a vymyslíme, co dál.“
Harry měl zarudlé tváře. Nedokázal se usmát, přestože mu byl za jeho ochotu doopravdy vděčný. Snape ho utěšil. Pomohl mu svým snapeovským způsobem. Kývnul, vyhledal jeho ruku a pevně ji stisknul…
≈VP≈
Když se vrátili do hostince, děti už ve sklepě nebyly. Paní Grayová se ukázala být velice kreativní ženou a dohodla svým chráněncům nocleh v teplých postelích. Pokoje pro hosty byly téměř prázdné, vzhledem ke všem těm podivnostem, co se ve zdejším kraji za posledního čtvrt roku udály. Věnovala se jim, povídala si s nimi a snažila se je uložit ke klidnému spánku. Tak klidnému, jak to po dnešním dni bylo možné.
Harry se Snapem si nocleh nezaplatili. Zůstali dole, v restauraci. Seděli za stolem nejblíže krbu a nechávali se opečovávat horkem z ohniště. Zatímco všichni ostatní už spali, ti dva pili ten strašný, černý čaj, hleděli do plamenů, přemýšleli, mluvili… Návrat bez Viki byl depresivní. Spousty zklamaných dětských obličejů, smutek a strach… Řekli, že jí nenašli. Někdy je lepší nechat si pravdu pro sebe, když může jen ublížit. V tomto případě by pravdou už nic nespravili, jen by způsobila ošklivější noční můry a neklidnou noc. Co se týče Becky Bakerové, tohle jistě nebyl její nejšťastnější den. Pro ní ta noční můra začala už ráno. Vesnice mají tu nevýhodu, že jsou malé, a když se na ně někdo zaměří, oběti se nemají za koho schovat. V obou vesnicích zmizelo už tolik lidí, že byl skoro zázrak, že ještě pořád fungují a jsou relativně schopni dělat jakoby nic. Ale kam se ti mrtví lidé poděli?
Tlumený rozhovor dvou kouzelníku přerušilo hlasité: ,,Cože?!“
,,Pane Pottere.“ Tišil ho okamžitě Snape.
,,Vy si vážně myslíte, že to má na svědomí on?“ Harryho hlas nevěřícně zakolísal.
,,Vlastně je to úplně prosté.“ Pronesl klidně Severus a důležitě si položil lokty na stůl. ,,Měli jsme pravdu před očima celou dobu a slepě jí přehlíželi.“
,,Nechápu…“
,,Uvažujte. Třeba ten dům. Myslíte, že je možné, aby se na území, chráněném všemi možnými kouzly, dostaly tři obyčejné děti a jen tak si odnesly Viteál? Navíc to byli mudlové. Bylo mi potvrzeno, že se u nich žádné zvláštní chování nikdy neprojevilo. Do doby než utekly, samozřejmě. Pak tu máme fakt, že na nás zaútočili Smrtijedi. Sami od sebe? Těžko. Někdo je upozornil na naši přítomnost. Jen si vzpomeňte, kdo měl krátce po vašem výstupu tak na spěch…“
Zelené oči se rozšířily.
,,Ten kluk! William! Vy si myslíte, že šel za nimi?“
Severus krátce přikývnul.
,,Na tu nejdůležitější věc jsme oba zapomněli, pane Pottere. Víte, co to bylo?“
,,Ne… asi ne.“
,,Nikdo, opakuji, nikdo neví o existenci Viteálů, kromě nás dvou, profesora Křiklana, který mu o nich sám pověděl, Brumbála a Voldemorta. Je to jeho jediná slabina. Jediný způsob, jak ho zabít. Pán Zla by takové tajemství nesvěřil ani svým nejvěrnějším, protože ve skutečnosti má důvěru jenom sám v sebe.“ Na chvíli se odmlčel, zhodnotil Harryho překvapený výraz, ve kterém byl jasně patrný vztek, že mu to nedošlo dřív. Pak spokojeně pokračoval. ,,Tak a teď mi povězte, když jsem vám vyjmenoval všechny potencionální viníky, kdo by to podle vás asi mohl být?“
Harry se jen ušklíbl. Tu odpověď oba znali.
,,Takže Voldemort sebral sám sobě Viteál…“ Snažil si dát dohromady vše, co mu Snape pověděl.,,Je to asi jediné možné vysvětlení, to jo, ale pořád nechápu, proč by to dělal…“ Snape se zamyslel jen na pár sekund. Využil je k upití čaje a pak se nadechl na svůj další, vysvětlovací monolog.
,,Tady se nám nachází více možností. Buď chtěl prsten lépe ukrýt, nebo si vytvářel armádu. Dvě zapadlé vesnice, snadno ovlivnitelné, bezbranné a neschopné zavolat policii, jakmile se něco děje. Vesnice, které na sebe nikdy nechtějí strhnout pozornost, ať už je problém sebezávažnější. Dvě místa plná naivních lidí, kteří si nechají vyplenit své okolí a ani neceknou. Dokonalá sběrna pro temnou armádu a továrna na mrtvé vojáky. Ovšem… vzhledem k tomu, že si vybral místo právě tam, kde poprvé schoval svůj Viteál, řekl bych spíš, že netvořil armádu, ale hlídače. Našel pro prsten novou skrýš a obstaral si ochranu. Děti, jenž sebraly Viteál z domu Gauntů byly ovládané kletbou Imperius. Není nic snazšího, než přijít k naivním rodičům, přátelům, či známým a nabídnout jim prsten. Dětská roztomilost roztaví každý led. Vyzkoušejí si ho, aby dítěti udělali radost a…“
,,…prsten je prokleje!“ Dokončil ohromeně Harry. ,,Páni! Tak myslíte, že ten kluk z dětského domova byl taky pod Imperiem?“
,,Nejsem si jistý. Bylo mu tak čtrnáct let, mohl to dělat dobrovolně. Třeba mu Voldemort dal dobrou motivaci. Ale ať už je to jak chce, byl tam těsně před tím, než jsme se tam dostali my a nasadil prsten poslední oběti. Myslím, že jakmile Pán Zla zjistil, že jsme tak blízko, zpanikařil. Do dneška netušil, že o existenci Viteálů víme. Chtěl nás hlavně zahnat pryč a dostat prsten do bezpečí.“
,,Což se mu málem nepovedlo, když potřeboval ještě poslední oběť.“
,,Nemyslím, že po ní Voldemort toužil, i když by asi měl...“ -na chvíli se odmlčel. Uvědomuje si vůbec Potter, že s ní mluvil hadí řečí? ,,Ten čin byl nepromyšlený a dostal nás velice blízko. Možná osobní pohnutky toho kluka, možná nedorozumění. Pán Zla asi nebyl rád, že jeho loutka tak moc zariskovala. Teď už bude pravděpodobně prsten daleko od nás, na onom pečlivě schovaném místě.“
,,No jasně…“ Harry se při vzpomínce na prokletou dívku hořce usmál.,,Zkus se zeptat hada…“ Nechápal, co ta slova znamenala. Co mu tím jen chtěla říct?
,,Prosím?“ Snape se napřímil. Harry se na něj podíval, jeho tvář se pomalu měnila na zkoumavou, když si uvědomil, že je něco špatně a z ní pak, no… na temně rudou.
,,Jej, pardon!“ Vyhrkl, vlastní rukou si málem přikryl ústa. ,,Tak jsem to ne… totiž… to říkala ona. Řekla: Zkus se zeptat hada, copak jste jí neslyšel?“ K jeho velké úlevě se Snapeova tvář mírně uvolnila.
,,Mluvil jste s ní hadí řečí, Pottere. Jak jsem to podle vás mohl slyšet?“
,,Hadí řečí?“
,,Ano. Byl byste tak laskav a přeložil mi, o čem jste spolu diskutovali?“
,,Jen říkala, že musí odejít, a ať ji nechám jít… A já se ptal kam a ona řekla, ať se zkusím zeptat hada, to je celý.“
,,Ona vám pomohla…“ pochopil Snape. Ale proč?
,,Fakt?“
,,Dala vám nápovědu, copak jste si to neuvědomil? No tak Pottere, zapojte ty svoje líné buňky, co se vám tím pokouší naznačit?“
Harry skutečně zapnul. Třídil myšlenky, snažil se vzpomínat… nic.
,,Nevím.“ Hlesl rezignovaně, a sklesle si přitáhl po stole hrnek s čajem. ,,Mám v hlavě úplně vymeteno.“
,,Ano, to není žádná novinka. Tak se přece snažte!“
,,Jenomže já vážně nevím! Tyhle symbolické hádanky mi nikdy nešly. Kdyby tu byla Hermiona, nebo aspoň Lenka, ty by to určitě pochopily…“
,,Možná to není symbolika. Možná to myslela doslova.“ Navrhl Snape.
Prásk! Harry uhodil dlaní o stůl.
,,Had!“ Vyjekl, najednou byl v pozoru.
,,Poslouchám.“ Vyzval ho, a snažil se tu Potterovu náhlou energii a nebezpečné nadšení, přejít s chladnou tváří.
,,Jediný had, se kterým jsem se tu bavil, byl včera ten v obraze!“ To už chlapec stál, téměř nadskakoval, jakoby vypil tři litry čisté kávy.
Snape si dával na čas. Potterův na-co-ještě-čekáme výraz úmyslně ignoroval a docela poklidně se napil svého čaje.
,,Takže musíme zpátky tam, kde jsme začali.“ Usoudil.
,,Přesně! Gauntova stará barabizna! Jdeme?“
Nedočkavý, otravný Potter.
Snape byl unavený. Skutečně. Pořádně se nevyspal a po tom hromadném přemisťování byl pořád trochu rozpolcený. Už dávno překročil předepsaný limit. Pokud by se o to pokusil ještě jednou, mohlo by to špatně skončit.
,,Budeme muset jít po svých.“ Konstatoval, ne zrovna nadšeně. Harry obešel stůl, okamžitě stanul vedle něj. Vypadal, jako by se ho chystal zvedat ze židle.
,,To nevadí, jsem v pohodě, vážně.“
Černé zornice se do něj zabodly.
,,Už jsme blízko, vím to.“
Snape mlčel. Přemýšlel, kam Potter schovává ty své nevyčerpatelné baterie. Ach… jistě. Potter už se nemohl dočkat, až bude po všem. Až se vrátí… domů. A Snape zjistil, že by to už taky docela rád ukončil.
Dobře. Tak tedy jdeme.
≈VP≈
Dvě postavy procházející prázdnou ulicí. Dva rytmy výdechů a nádechů šeptajících do ticha, dva rytmy kroků prošlapující štěrk.
,,Není to zvláštní?“ Ozval se zamyšleně Harry. ,,Myslím to, že umí mluvit s hady… Věděla, že jí rozumím. Jen mě nenapadá důvod, proč mi pomohla. Byla to ona, kdo mě poznal jako první, viděl jste to, že jo? Odhalila mojí jizvu před ostatními... Ale my jsme přišli pozdě. Nezachránili jsme jí…“
,,Jen si to nesnažte vyčítat Pottere. Svým způsobem jsme přišli včas. Kletba na ní působila rychleji, než na ostatní. U nich se rozlezla po těle až po několika hodinách.“
,,To je zvláštní, nemyslíte?“
,,Je to podezřelé.“
Harry se zastavil v půli kroku.
,,Nemohla by to být past?“
,,Mohla.“
Najednou chlapec zaváhal. Nebyl si jistý, jestli se náhodou neunáhlil.
Chvíli se rozmýšlel, Snape na něj trpělivě čekal.
,,Chtěl bych se už vrátit zpátky.“ Přiznal.
Zavrtat se do peřiny, posadit se s vámi ke krbu, pít normální čaj…
,,Já vím.“ Severus se ani nehnul. Čekal na Pottera, na jeho rozhodnutí. Vrátit se? Jít dál?
,,Můžeme prostě ignorovat, co nám řekla?“ Ptal se, ač si byl odpovědí víc, než jistý.
,,Ne.“ Odpověděl klidně profesor. ,,Nemůžeme.“
,,Takže… promluvit si s hadem je asi jediná možnost, co?“
,,Pravděpodobně ano.“
Harry kývnul, došel těch pár opomenutých kroků ke Snapeovi a společně pokračovali. Tma dělala celý úkol něčím mnohem těžším.
Jediné, co dělalo tíživou atmosféru snesitelnější, bylo mluvení. Harry se Snapem mluvil moc rád. O čemkoli.
,,Proč vlastně museli použít ten prsten? Normální vražda by z nich zombie neudělala?“
,,Zombie?“
,,Však víte, ne?“ Napřáhl ruce před sebe, zakymácel se a chraptivým hlasem napodobil svou představu.
,,Braaaiiinnn…!“ Zaskřehotal.
Přilétl mu drobný, výchovný pohlavek. Potter se očividně snažil přehlušit tu děsivě mrazící atmosféru jakýmikoliv prostředky.
Chytil se za hlavu, s našpulenou pusou pohlédl na Snapea. Profesor pozvedl obočí.
,,To jste viděl v televizi?“ Zeptal se a na pár okamžiků nastalo dusivé ticho. ,,…Nevím, co považujete za normální vraždu, pane Pottere, ale ujišťuji vás, že Voldemort má mnoho možností. Pokud si vybral tuto cestu, znamená to, že k tomu měl důvod. Víte dobře, že každý jeho Viteál je sám o sobě unikát. Má své vlastnosti, svou ochranu, své působení na subjekty. Vzpomeňte si na Raddleův deník, co všechno způsobil.“
Jak by mohl zapomenout? Druhý ročník byl jeden z těch nejděsivějších…
,,Takže tím, že je nechá proklít a pak z nich udělá své sluhy, budou něčím odlišní? Nebezpečnější?“
,,Myslím, že ano. Z jakého důvodu by brodil řeku, když mohl jít přes most?“
,,Zní to trochu děsivě. Samotné mrtvoly jsou děsivý a teď ještě tohle…“
,,Jsou to jen loutky, Pottere. Když je budete litovat, tak nad nimi nezvítězíte.“
,,No jo… Ale jestli budou všichni vypadat, jako ona…“
,,Což budou,…“
,,Mám z toho špatný pocit.“
Harry… Je to vůbec možné? Mít soucit i s nimi…
,,Mozkomory jste nelitoval…“
,,To nemůžete srovnávat! Mozkomorové nemají žádné šťastné myšlenky, není v nich nic dobrého.“
,,Jednoduše řečeno, jim nerozumíte.“
,,Copak se jim dá rozumět?“
,,Ovšem. Voldemort je pochopil. Pokud by jim nerozuměl, nedokázal by je získat na svou stranu.“
,,Tak jsem o tom neuvažoval…“ Cesta se pomalu stáčela do kopce a zvětšující se les je vítal svou hlubokou temnotou.
,,Nepřítel je nepřítel. Oni jsou jen loutky, když se jim postavíte, neurazíte je, ani nerozpláčete.“
,,Loutky… A jak potom vysvětlíte její chování?“
,,Připouštím, že ona se té teorii výrazně vymyká.“
,,Nebudu jí ubližovat. Když tam bude, použiju maximálně Petrificus totalus.“
,,Tím ji jistě potěšíte…“
≈VP≈
Došli k domu. Silueta křivé střechy se matně leskla ve tmě a opadané stromy svými obrysy připomínaly špatně seskládanou lidskou kostru. Zastavili se těsně u živého plotu.
,,Nestane se to samé, co před tím?“
,,Doufejte. Minule se zahrada rozohnila teprve, když jsme byli uvnitř.“
,,Jo…to je fakt.“
,,Připraven?“
Harry kývnul. Vydali se vpřed. Pod jejich nohama to okamžitě začalo bzučet a syčet. Když se podívali pod nohy, hemžilo se tam, stejně jako předtím milion pavoučích nohou, tisíce stonožek a bílé záblesky odrážely hbité červy. Fuj! Stromy se začaly pomalu klátit, padaly přímo na ně. Zrychlili a vrazili do domu tak prudce, že vyrvali dveře z pantů. Za sebou uslyšeli ránu, kterou vydal právě padlý strom. Zahrada byla zas v obranné pohotovosti. Úspěšně sama sebe ničila, třebaže už teď byla v dezolátním stavu. Země se pomalu začínala propadat a zdálo se, že cesta zpět už nebude tak snadná.
Harry se vrhnul do chodby. Všechny obrazy, rozvěšené po domě měly vesměs podobný námět. Rozbouřené moře, písek, skály, temná obloha… Což znamenalo, že všechny jsou útočištěm hledaného hada. Protože v ten nadálý okamžik ho nic lepšího nenapadlo, na obraz zaklepal. V tu chvíli už mu stál profesor za zády.
,,Zkuste ho zavolat.“ Pobídl ho. Harry pomalu kývnul.
,,Ukaž se, prosím. Musím s tebou mluvit.“ Chvíli se nic nedělo, až po pár vteřinách se z nehybného moře vyplazil malý černý had, postupně se zvětšoval a pak už na něj hleděly dvě žluté oči.
,,Ale, ale, kohopak to tady máme! Tentokrát už svého společníka neschováváš?“
,,Nikdy jsem ho neschovával. Jen jsem se o něm zapomněl zmínit.“ Namítl Harry.
,,Takovou dobu se tu nikdo ani neukázal, a ty hned dvakrát během dvou dnů, zajímavé. Copak bys rád tentokrát?“
,,Musím se tě na něco zeptat.“
,,Na co?“
Harry neodpověděl. To je pravda, na co? To mu toho nemohla říct trochu víc? Zkus se zeptat hada… Skvělé. Vážně skvělé.
,,Nevím.“ Prozradil zaskočeně Harry.
,,Ach! Ty si vskutku zajímavý chlapec! On si přijde pro odpověď bez otázky! To svět neviděl!“
,,Doufal jsem, že budu vědět, na co se zeptat, jakmile tě uvidím.“ Přiznal.
,,Nu, tak se dívej. Uvidíme, zda něco vymyslíš.“ Vysmál se mu had. ,,Já jsem ale zatím neslíbil, že ti odpovím.“
,,Tak proč se se mnou vůbec bavíš?“
,,Proč? Protože jsem sám, proto. Dům je opuštěný a před tím se semnou po dvě generace nikdo nevybavoval. Ovšem dalo se to vydržet, neboť jsem se mohl aspoň dívat, pozorovat, zkoumat čistokrevnou rodinu hezky z blízka, ze všech úhlů. Ale teď? Mohu zkoumat jen prázdné zdi, nic jiného.“
,,A co předtím?“
,,Normální lidé se s prázdnými obrazy nebaví, chlapče. Malíř mě ve skutečnosti namaloval uvnitř skály, takže mě skoro nikdo nepostřehl. Pouze když jsem promluvil já na ně.“
,,Takže… tys původně namalovaný nebyl?“
,,Jsi hluchý? Ovšem že byl. Byl jsem namalovaný uvnitř skály. Malíř to tak chtěl, tak mě tak namaloval. Netuším, čemu na tom nerozumíš.“
,,Namaloval jenom skálu.“ Namítl Harry. Vůbec mu to nedávalo smysl.
,,Namaloval MĚ ve skále.“ Nedal se had. ,,Proč myslíš, že jsou tady všude stejné obrazy? Můj malíř chtěl, abych se mohl dívat na svět z více úhlů. Jenomže tohle není svět. Je to jen několik bílých stěn a pavučin.“
,,Jo, zato zahrada je tu docela zábavná, že jo? Umí pěkně protestovat.“
,,Ach! Za to já nemohu. Taková je už dlouhá, dlouhá léta. Již první kouzelník, který tu bydlel, ji takhle začaroval ve snaze zapudit nevítané hosty. Kdokoli, kdo vstoupí bez pozvání, pocítí hněv Zmijozelů.“
,,Takže to vážně nebyla Voldemortova past. Snape měl pravdu. Je to stará Černá magie.“ Harry pochopeně přikývl a narovnal si brýle na nose. Za kulatými skly se zablýsklo.
,,Dobře, mám pro tebe obchod.“ Zasyčel.
,,To jsem zvědavý, mluv, co mi můžeš nabídnout?“
,,Výhled. Vezmu tvůj obraz a pověsím ho na rušnější místo, co ty na to?“
Had se zavlnil. Mlčel. Zdálo se, že ta cena byla velmi lákavá.
,,Ty skutečně víš, jak vyjednávat, že ano? Tak tedy dobře. Souhlasím. Můžeš se ptát, pokud máš na co.“
Harry přikývl, první úspěch otevíral brány inspirace. Najednou si věděl rady.
,,Je tady nějaká zvláštní skrýš? Místo, kam by se dalo schovat něco hodně cenného?“
,,Ne.“ Odpověděl had, ,,tady nic takového není.“
,,Ale říkal jsi, že si tu bydlel se Zmijozeli, s dědici… Nikdy se před tebou o žádné skrýši nezmínili? Vím, že jsi poslouchal.“
,,Poslouchal, ano. Ale o skrýších zde nepadlo jediné slovo.“
,,Jak vypadá tvá jeskyně zevnitř?“ Změnil okamžitě téma rozhovoru, a trochu tím tázaného zaskočil.
,,Je malá…“
,,Člověk by se tam vešel?“
,,Ano. Myslím, že ano.“
,,Dobře, co je to za místo, můžeš mi to říct? Podle čeho jej malíř maloval? Kde se nachází?“
,,Zprvu nic a teď tisíce otázek… ten člověk s tebou musí mít trpělivost…“ Myslel samozřejmě Snapea. ,,Můj obraz byl namalován podle skály u Norského pobřeží. Na severu, víc nevím. Nejsem mapa, zvědavý kluku.“
,,Myslím, že to bude stačit, děkuji.“
,,A tvůj slib?“
,,Splním. Vezmeme tě s sebou.“
Harry se otočil zpátky na Snapea. Ve tváři zjevná spokojenost.
,,Tak? Byl jste úspěšný?“
,,Asi ano.“ Kývnul.,,Pokud Viki myslela jeho, je tady jen jedna skrýš, které si je náš had vědom.“
,,Kde?“
,,Norské pobřeží. Dokázal byste nás přemístit přesně sem?“ Ukázal na černý bod na obraze.
,,Až mi to vysvětlíte.“
,,Tak jo, tohle totiž není skála, je to jeskyně. Ten obraz maloval nějaký šílenec… Totiž moc nerozumím tomu, jak to dokázal, ale had tvrdí, že byl namalovaný uvnitř té jeskyně. Uvnitř, chápete?“
,,Ano.“ Odpověděl prostě Severus.
,,Vážně?“ Harry vykulil oči. Snape nepatrně přikývnul.
,,Je to stejné, jako slon v hroznýšovi, pane Pottere. Věci nemusí být takové, jaké je vidíme na první pohled. To je stará magie.“
,,Vůbec vám nerozumím.“ Přiznal Harry zmateně. ,,Slon v hroznýšovi??“
,,Merline, vy jste nikdy nečetl…?“ Zavrtěl hlavou. ,,Zapomeňte na to. Zkrátka to tak funguje. Někdy vám to třeba vysvětlím, když budete hodný.“ Jakmile vyslovil poslední slovo, hlas získal svůj známý sarkastický podtón. Harry si v tu chvíli slovo hodný spojil snad s desítkou významů. Na většinu z nich si okamžitě zakázal myslet. Rozpačitě skousl spodní ret.
,,Tak… zkusíme se tam přemístit?“ Navrhl polohlasně. Hlavně změnit diskuzi. Co nejdál od hodných kluků…
,,Zřejmě nám nic jiného nezbude…“ Souhlasil Severus. Harry se usmál a pak se jal sundávat obraz ze zdi.
,,Pane Pottere? Smím vědět, o co se to pokoušíte?“
,, Slíbil jsem to…“ Vydechl Harry, zatímco bojoval s hřebíkem. Obraz byl ve zdi pečlivě zasazen. ,,Výměnou za odpovědi. Bereme ho sebou.“ Vysvětloval.
,,Aha.“ Strohá reakce. ,,Opět jste nezklamal. Každý okamžik je s vámi jedno veliké překvapení.“ Když Harry nad obrazem zvítězil, spokojeně se otočil na profesora a věnoval mu vítězoslavný úsměv. Severus obraz převzal a uklidil ho do své nekonečně hluboké tašky. Pak k chlapci se zapuzenými obavami natáhl paži. Harry se ho chytil a takřka okamžitě se spolu přemístili.
≈VP≈
První, co Harry ucítil, jakmile popadl dech, byl studený vítr, a burácení vln. Tříštily se o skálu všude kolem nich, zchlazovaly tvář. Harry měl během vteřiny zarosené brýle tak, že přes ně téměř neviděl. Byla tu zima. Přímo nesnesitelná, vraždící zima, díky níž se roztřásl, jen co přistáli. Teprve po pár vteřinách si uvědomil, že se podobně třese i Snape. Zprvu myslel, že mráz působí i na něj, jenomže pak ucítil škubnutí ruky, za kterou se muže držel, zakolísal, málem spadl. Severus se s tichým, téměř neslyšitelným zasténáním zhroutil na kluzké kameny.
,,Pane?“ Harry se k němu okamžitě sklonil.,,Je vám něco?“ Vyhrkl. Bledá tvář zaťatá bolestí.,,Co je? Co se děje?“ Nikdy neviděl muže v takovém stavu. Vypadal, že není schopen pohybu. A pak pohledem zachytil stav jeho nohy.
,,Bože…“ Pod kolenem roztržené kalhoty. Na odhaleném místě nebyl vidět ani kousek kůže. Jen spousta krve a snad dokonce maso…
,,Ale jak? Co se stalo?“ Hlas se třásl,ne však vinou mrazu.
,,Přehnal jsem to.“ Vydechl s námahou Snape. ,,Přemisťování má několik… několik pravidel. Jedním z nich jsou hranice. Jakmile je někdo poruší a pokouší se přemístit nad stanovený limit, vede to většinou k dezorientaci, vyčerpání magické energie, oslabení srdce… Při dalších pokusech to může vést k neúplnému přemístění. Tělo se nemusí přenést v celku, což způsobuje takzvaný odštěp… Mohl jste se to učit svůj šestý ročník na kurzu přemisťování… ale za… za daných okolností by bylo hazardující naučit vás jen tak mizet…“
Harry byl s každou jeho větou stále překvapenější. Prudce k němu přiklekl.
,,Proč jste mi to neřekl?! Počkali bychom do druhého dne! Co kdybyste se přemístil bez celé nohy? Nejste robot, do háje!“ Z chlapce ječel strach, panika a hrůza.
Zraněný Snape. Na to nebyl připravený. Bylo to natolik nemyslitelné, že netušil, jak si s tou skutečností poradit. Jenže teď byl nucen čelit realitě tváří v tvář, uprostřed ledového moře.
,,Pottere… nedělal jsem to poprvé. Musím skutečně zmiňovat, že se mi tohle zatím nestalo?“ Vyjel po něm podrážděně. Na to pevně semknul rty, aby zadržel další bolestné syknutí.
,,Máte s sebou něco? Ošetřím vás…“ Sápal se po černé tašce.
,,Ne.“ Zamítl to okamžitě Snape.,,Já to udělám. Zkuste se podívat po vstupu do jeskyně.“ Harry nesouhlasně zavrčel.
,,Vy jste zatraceně tvrdohlavej chlap, víte to?“
Snape neměl tu sílu, aby mu za jeho drzost vynadal, tak jen vrhal vražený pohled. Nefungoval. Tvrdohlaví byli oba.
,,Ani se od vás nehnu, dokud nebudete v pořádku.“ Rozhodl nesmlouvavě Harry. ,,Uškrtit mě můžete, až budete mít celé tělo pohromadě. Teď mi řekněte, co mám vytáhnout z té tašky.“
V tuhle chvíli se zdálo nemožné s Potterem dohadovat. Dokonce i Snape to pokládal za značně vyčerpávající a zbytečné.
,,Esence z Třemdavy. Použijte Accio, nebo tu budeme do rána.“
Harry to udělal. Rychle vytáhl a odšpuntoval malou lahvičku. Byl na ní nasazený dávkovač.
,,Kolik?“
,,Sedm kapek.“
Když lektvar dopadal na zraněné místo, kůže syčela, nesl se z ní kouř. Vnutil Harrymu do nosu zápach spáleného masa. Kůže pod kolenem se však zdála být čistší a zacelená. Schoval lahvičku zpět.
,,Budete se moct hýbat?“
Severus kývnul a za Harryho pomoci se postavil. Trochu zavrávoral, ale držel se na nohou.
Skála nebyla nijak veliká. Každý přešlap mohl znamenat pád do rozbouřených vln. Malá plošina, na které skončili pokračovala strmou, cestou k vrcholu. Harry Snapea podepíral a snažil se soustředit na každý svůj krok. Dokázali společně doklopýtat až k vrcholu. Další plošina. Tentokrát až nepřirozeně hladká.
,,Mohlo by to být tady, pane?“
,,Možná. Pokud se tam máme dostat, budeme muset zaplatit.“
,,Zaplatit?“
,,Černá magie. Bude si nárokovat naši krev.“
,,To asi nebude problém.“ Prohlásil s úšklebkem Harry. Obě jeho ruce byly zakrvácené, jak zachraňoval Snapeovo koleno. Přitiskl je na kamennou plochu. Začala se zvolna drolit na něco, co nebyl ani prach, ani písek, až se pod nimi vytvořila hluboká jáma. Nebylo v ní nic, jen černočerná tma.
Severus do ní ponořil svou hůlku a rozsvítil, aby mohli prozkoumat obsah. Nebyla tak hluboká, ale dva lidé by se tam jen stěží vešli. Dole se stříbrně zaleskla malá truhlice.
,,Myslím, že jsme to našli.“ Pronesl Snape do hučícího větru.
,,Paráda! Už to skoro bude!“ Harry se posadil, spustil dolů nohy. ,,Slezu pro to. Doufám, že ta věc půjde otevřít.“ Nevšiml si Snapeova přikývnutí, seskočil na zem a přistál těsně na tvrdém kovu. Namířil na truhlici hůlkou. Vznesla se, a v plynulém tempu stoupala ven ze dna jeskyně. Jakmile ji profesor Snape držel, vyškrábal se zase ven.
Oba na zamčený poklad namířili svoji hůlku. Vyzkoušeli řadu kouzel, mezi nimi Redukto, nic jim ale nepomohlo.
,,Co teď?“ Ptal se už trochu bezradně Harry. S očekáváním vzhlédl na svého profesora, který si vždy věděl rady. Doufal, že tentokrát to nebude jinak. Muž pokrčil rameny.
,,Zkuste na to promluvit.“ Navrhl, ale v tom návrhu nebylo ani za mák naděje. ,,Pán Zla rád využívá svých osobitých schopností.“
Harry nic nenamítal. Poslušně se k truhle skrčil a zasyčel zdvořilou žádost o otevření. A ono to fungovalo. Těžké víko se jako nic samo odklopilo a oba obdařilo pohledem na malý prsten s nevkusným černým kamenem.
,,Máme to!“ Zajásal Potter, a natáhnul se po něm. Severus jeho ruku křečovitě zachytil.
,,Nebuďte tak zatraceně netrpělivý. Víte přece, co se může stát.“
,,Já vím, nebojte, nenavleču si ho.“ Jakmile bylo jeho zápěstí propuštěno z pevného sevření, vzal prsten do dlaně.
,,My to dokázali…“ Vydechl ohromeně Harry. Jenže ještě před tím, než si byl schopný uvědomit si, že se odtud nemohou přenést, vlny se zvětšily. Vypadaly ještě děsivěji, rozzuřeněji, zkropily je od hlavy až k patě a útočily slanou pěnou na oči. Pálilo to. Harry se snažil trochu zbytečně setřít prsty z brýlí vodu, automaticky se chytil Snapea a přitiskl se k němu. Společně se kryli před náporem vln, které byly chvílemi tak vysoké, že přikryly celou skálu společně s nimi. Harry plival slanou vodu. Chtěl se odtud přemístit, ale ta jediná myšlenka, kterou si byl schopný v tom hurikánu zachovat, byla na možné dopady dalšího přemístění. Nešlo to. Musel se držet, aby o to profesora nepožádal. Věděl, že by mu to mohlo ublížit. Vůbec však netušil, jak se odtud jinak dostat. Byla to zatraceně ztracená situace. A pak, stejně rychle, jak se moře rozbouřilo, se zase zklidnilo. Hladina byla z minuty na minutu úplně klidná. Žádná výhra to však nebyla. Harry si nejdřív myslel, že je to nějaká bohem zapomenutá větvička, jenomže ta iluze vydržela jen do chvíle, než se pohnula. Prsty, dlaň. Bože… Harry s hrůzou sledoval, jak se z moře vynořila celá černá paže. Bylo to tady. Za rukou se brzy objevila hlava s přilehlými vlasy, drobné kostnaté tělo. I ve tmě bylo jasně patrné, že tělo před nimi bývalo kdysi skutečnou lidskou bytostí. Za ní už se nořila další hlava, další ruka. Temné postavy se škrábaly po kamení k jejich nohám. Oba kouzelníci okamžitě vytasili hůlky. Sesílali Levicorpus, mdloby, pouta, odrazovací i odhazovací kouzla, ale čím víc jich prokleli, tím víc se jich vynořilo. Za chvíli už se k nim mrtvoly sápaly ze všech stran. Snapeova vyčerpanost už téměř dosáhla vrcholu. Sotva byl schopný udržet hůlku. Bylo to marné. Za chvíli se doplazily až k nim, sápaly se po nich, chytali je za nohy, za ruce…
Byly tak blízko, že by žádná kletba nebyla dost rychlá, aby je všechny odehnala. Harry je začal odstrkávat, odkopávat, jenže ani to mu nepomohlo. Bylo jich příliš a byli všude. Úplně všude. A pak, když se podíval po Snapeovi v naději, že zase přijde s nějakým východiskem, spatřil jen hromadu černých těl, které svými nahými, kostnatými zády zakrývaly téměř celé nehybné tělo profesora. Žádné známky pohybu, žádný pokus o obranu. Snape se doopravdy zhroutil… Dezorientace, vyčerpání magické energie, oslabení srdce… Následky hromadného přemisťování si vybraly svou daň. Harry netušil, kolikrát se člověk může v jeden den bez újmy přemístit, ale věděl, že záchrana desítek dětí ze sirotčince a konečné přemístění na takovou dálku, to muselo být příliš na sebelepšího kouzelníka. Přesto byl ten neuvěřitelný muž schopný překonat kus urvaného masa z vlastní nohy a sesílat kletby do úplného vyždímání. Ochránil tolik dětí, zachránil dnes tolik životů a rozdal všechnu svoji sílu. Zatímco pro sebe si nenechal nic.
,,Ne!“ Harry ze sebe setřásl další tělo, a vrhl se k hemžící hromadě. Chytal postavy za roztrhané hadry, za vlasy, za zčernalou kůži… Probojovával si cestu až ke svému učiteli. Zalehl ho vlastním tělem, chránil před každou dotěrnou rukou, jež se po něm sápala. Nikdo se ho nedotkne. Nikdo se ho ani nedotkne! Udělal ze sebe živý štít. Snapeovi nikdo neublíží. Nedovolím to. Prostě nedovolím!
Snape... Jedniné slovo vytrysklo jak sopka a zaplnilo Harryho poslední zbytky vědomí. Snape... Jediné slovo rozbouřilo pobřeží, moře, celý oceán... Voda se začala měnit v masivní vír kolem celé skály, zvedala se kolem nich, jako kulatá zeť kolosea, a pak ze všech stran zaútočila na nepatrný, kamenný pahorek, který už z té obří perspektivy nepůsobil ani jako ta nejmenší skála. Harry nic neviděl, na tváři cítil vodu a Snapeovy vlasy. Křečovitě se jej držel. Slyšel ten ohlušující dopad vodopádu, ale nic necítil. Jen ohromné množství dlaní, jenž ho opouštěly jedna po druhé. Voda je smetla. Pohltila mrtvé do svých hlubin, odplavila pryč… A on ještě dlouho po té držel svého profesora a ani se nepohnul.
≈VP≈
,,Pane?“ Oslovil potichu muže pod sebou. Žádné reakce se však nedočkal. Moře už bylo klidné a tiché. Odhalovalo ze skály víc, než při jejich příchodu. Promočené oblečení přilnulo ke kůži, a chlad kolem byl tak neúnosný, že pomalu přestával cítit vlastní prsty. Mrzl. Svalil se ze Snapea a pokusil se muže přetočit na záda. Úplně mokré, černé vlasy zakrývaly dobrou polovinu bledé tváře. Ale i tak bylo jasně znát, že je v bezvědomí. Z posledních svých sil mu pomohl do příjemnější polohy a posadil se vedle něj. Schoulil se, objal skrčená kolena a snažil se bojovat s tou neúnosnou zimou. Pak si ve svém zoufalství uvědomil, že už v ruce nedrží prsten. Moře ho muselo smést se všemi těmi těly. Mohl být kdekoliv. Třeba i na úplném dně, zahrabaný v písku. Neskutečné. Ztratil Viteál. Chvíli přemýšlel, jestli by do té příšerně ledové vody neměl skočit a zkusit ho vylovit, ale nebyla šance, že by se mu to podařilo. Byl v koncích. Profesor v bezvědomí, Viteál v čudu a šance na to, že by se odtamtud dostali nulová. Prostě konec. Umrznou tu.
Tiché šplouchnutí… Harry vykoukl ze své ulity a zabodl oči na hladinu. Vrátili se? Tentokrát už by je zahnat nedokázal. Věděl to. Věděl, že není daleko tomu, aby skončil, jako Snape. Z vody se vynořila drobná, zčernalá ruka. Chytila se kamene. Pak se vynořila hlava, stejně jako před tím… Jenomže tentokrát se na ostrý kamenný hřbet vyškrábala holčička. Harry sebou cuknul. Victorie?
Malá postava se obezřetně připlížila až k nim a on ji nechal. Ani ho nenapadlo sáhnout pro hůlku. Jen čekal, co udělá. S odevzdaným klidem sledoval každý její pohyb. Dívka k němu zvedla hlavu. V začernalé tváři se zaleskly veliké oči. Natáhla k němu ruku a rozevřela dlaň. Harryho lhostejnost se okamžitě ztratila. Zelené oči se šokem rozšířily do kořán, když uviděl stříbrný kroužek s černým kamenem. Viteál. S otevřenou pusou pro něj sáhl. Nechala ho. Čekala, až prsten schová do kapsy.
,,Kdo vlastně jsi?“ Zeptal se.
Mlčela. Nezdálo se, že by si s ním chtěla povídat. Žádnou další otázku jí nepoložil. Jen pomalu kývnul a téměř neslyšně poděkoval.
Victorie sebou trhla. Vyplázla na Harryho jazyk a pak skočila zpátky do moře. Harry konsternovaně hleděl na rozvířenou hladinu, kam se dítě ponořilo. Nerozuměl tomu. Začal mít podezření, že už nerozumí vůbec ničemu...
Pozn.Aut.: 1) Skákající hrnec, ke kterému byl Harry Snapem přirovnán, je hlavní postava (no... postava xD) z první povídky Bajek Barda Beedleho.Všechny povídky si můžete přečíst přímo tady na stránce. Ne, že bych vám to chtěla vnucovat, ale budu se jimi v příběhu dost řídit, takže pokud chcete vědět, proč byl přirovnán ke skákajícímu hrnci dříve, než to zjistí Harry, stačí si to přečíst:)
2) Slon v hroznýšovi, o kterém se zmiňoval Severus po Harryho rozhovoru s hadem, je kresba, kterou namaloval Antoine de Saint-Exupéry v knize Malý princ, ale sklidil s ní neúspěch, protože v ní většina dospělých viděla obyčejný klobouk. Kvůli nechápavosti dospělých byl nucen namalovat i otevřeného hroznýše, aby to pochopili všichni :)
Komentáře
Přehled komentářů
Jednou určitě :) Pokud vám to nedojde dřív, než já se k tomu propíšu :3
Dál bude kapitola "Domů" ( Tu jedinou už mám dávno pojmenovanou:))
Já děkuji za komentář :)
Re: ooOoo
(TruTru, 17. 4. 2013 14:40)