Jdi na obsah Jdi na menu
 


6.kapitola - Domů

24. 4. 2013

 Slunce se pomalu vyhouplo doprostřed oblohy a jeho paprsky olizovaly vysoké věže Bradavic. Z dálky vypadal sluncem pokropený hrad, jakoby se čerstvě rozzářil. I Draco Malfoy dokázal tu podívanou ocenit. Jeho myšlenky však neměly s poetickou uchváceností nic společného. Studoval tu pět let a přestože si v jednom kuse stěžoval na hroznou úroveň školy, vlastně tu byl rád. Nebo lépe - spokojený. Byl tu spokojený. Vydobyl si respekt spolužáků (alespoň těch ze své koleje), dobře se učil, jídlo mu chutnalo a byl Zmijozelským chytačem. Navíc teď, když tu nebyl Potter, nemohl mu nikdo zabránit v urážení Nebelvírů. Mohl je shazovat, co hrdlo ráčilo. Jenomže ono už to nebylo tak opojné, jako těch předešlých pět let. Každá provokace má za účel vyvolat rozruch, někoho rozčílit, docílit alespoň malé slovní přestřelky, která by vedla k ostré výměně názorů. Bez něj nemělo cenu vyvolávat konflikt. Zkrátka to bylo už dopředu nezábavné a zbytečné. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale byl by radši, kdyby ho ze školy nevyhodili. Potter byl někdo, koho mohl nenávidět. Na koho mohl, od bolení hlavy až po deštivý den, svést prakticky cokoliv. Jakmile se Dracovi zachtělo, Potter se nechal vyhecovat k hádce. Bez vynaložení větší námahy, bez výjimky pokaždé. Když tu nebyl, ztratil Draco ten jediný záchytný bod, na který se celé roky zaměřoval. Většina jeho kamarádů se s ním bavila ze strachu, z úcty, nebo kvůli bohatství jeho rodiny. Potter ho alespoň upřímně nesnášel. A teď tu nebyl a Bradavice byly jiné. Připomínaly mu s každou minutou, jak moc se jeho život změnil. Jaký ho čeká úkol, a jak by mohl skončit, kdyby neuspěl. A byl tady na to sám. Což byla možná ta příčina, proč se přihlásil na tento naprosto nedůležitý, stupidní předmět…
,,Tak děcká, dneska mám pro vás něco speciálního!!“ S burácivým pozdravem vypochodoval ze dveří hájovny vousatý poloobr. ,,Pojďte za mnou, musíme tadyhle kousek k jezeru…“
Vedl těch pár studentů, kteří měli ještě stále nervy na to, aby si zbytečně zaplnily rozvrh hodin. Šesté a sedmé ročníky, mezi nimiž několik zvědavců, pár cvoků a Grangerová s Weasleym, kteří tu byli jen kvůli přátelství k Hagridovi. Když Draco šlapal přírodou za tím houfem idiotů, začínal pochybovat o svém duševním zdraví. Od třetího ročníku na tenhle předmět ani nepomyslel. A pokud ano, tak jen s upřímným znechucením. Na co sakra myslel, když si zaplňoval rozvrh? Možná na to, že ať už se přihlásí, na co chce, na konci roku už to nebude mít smysl. Zřejmě letos ani nedostuduje.
Zastavili se na louce mezi krajem lesa a jezerem. Mohutný vousáč se ke všem otočil a zahřměl:
,,Dnes vám všem ukážu nádherý zvíře. Máme ho tu jenom na pár dnů, ale s ředitelovým souhlasem ho dneska uvidíte. Někdo z vás ho už viděl ve třeťáku…“ Oči se laskavě zaleskly směrem ke Grangerové a Weasleymu, a pak se trochu zachmuřeně zaměřili na Draca. Na uraženého a nevrlého Draca, který začínal tušit, jakou potvoru asi uvidí. Ta představa se mu ani trochu nelíbila. Obří muž na chvíli zmizel v lese, a když se vracel, vedl za provaz velikého hypogrifa.
Ti, kteří zatím neměli tu čest, zděšeně zacouvali, Draco se napjal. Do mysli se mu vetřela vzpomínka na ponižující zážitek před spolužáky, když to hloupé zvíře tak lehkovážně podcenil. Pitomá slepice.
,,Nemusíte se ho bát, hezky si ho prohlídněte! Jen do toho! Dlouho tady nebude. Hypogryf není nebezpečněj, pokud víte, jak se k němu máte chovat.“ Pohledem zas krátce střelil po Dracovi. Zřejmě ani ten šílený obr netušil, co tu vlastně dělá. Kdyby neměl otce v Azkabanu vsadil by se, že má v úmyslu zasloužit se po druhé o jeho odsouzení.
Okřídlený tvor neklidně nadzvedl a zase složil svá orlí křídla, očima přitom koulil po obecenstvu. Hagridova mohutná ruka ho poplácala na hřbetě.
,,Jo jo, hypogryfové jsou hrdý zvířata, na ty musíte pomalu a s úctou, jinak si je nezískáte. Kdyby je znali mudlové, nikdy by si nemysleli, že jsou nejchytřejší delfíni. Věděli jste to? Když se jich chcete dotknout, musíte jim ukázat respekt. Poklonit se a počkat, jestli vás k sobě pustí. Tak… chce to někdo zkusit? Kdo si ho chce pohladit, no? Tak se přece nebojte děcka, vždyť von vám hlavu neukousne.“
Při pohledu na obrovské zvíře s koňským tělem a orlí hlavou o tom většina z nich těžce pochybovala.
Za davem studentů se pomalu, váhavě zvedla jedna ruka. Dřív, než si ji však stačil kdokoliv všimnout, zvíře se najednou úplně zbláznilo. Začalo se přetahovat s Hagridem o provaz, za který ho jistil, mlátil křídly a očividně se pokoušel utéct. Zmatený muž byl natolik šokovaný jeho chováním, že boj o provaz prohrál, zakolísal a málem upadl. Hypogryf toho neváhal využít, aby se rozklusal, a vznesl do vzduchu. Celé představení trvalo jen několik málo vteřin a pak už všichni jen sledovali vzdalující se orlí křídla a koňský trup.
Aniž by mu kdokoliv věnoval pozornost, Draco překvapen sám sebou a svým chováním ruku stáhl a uvěznil v kapse hábitu.

 

≈VP≈

 

Sluce vyšlo, prošlo se oblohou a uhnízdilo přímo nad malou skálou obklopenou mořem kolem dokola. Harry čekal, až začne pomalu klesat a vpíjet se do daleké hladiny. Byl tady už tak dlouho! Neměl přehled o minutách a hodinách… Zkrátka jen čekal na zázrak. Hagrid řekl, že stačí hvízdnutí. To určitě. Neuměl si představit, že by ho Klofan odněkud z Norska uslyšel a vydal se mu na pomoc. Harry už si lámal hlavu nad všemi existujícími možnostmi, které měl, ale moc jich nebylo a hůlka jaksi odmítala spolupracovat. Bojoval s ní od chvíle, kdy malá Victorie záhadně zmizela ve vodě. Získání Viteálu, ač za tak podivných okolností, ho na krátkou dobu naplnilo jakousi nadějí, že všechno dobře dopadne. Chopil se hůlky, aby sebe i svého profesora usušil, ale z nějakého důvodu to nešlo. Bylo to, jako by se vrátil do prvního ročníku a bojoval s těmi nejprimitivnějšími kouzly, které se nakonec stejně nepovedly. Teprve po hodině usilovného snažení oba jakžtakž usušil a dokonce zvládl seslat několik ohřívacích kouzel. Aby však vyčaroval něco, co by k nim přivedlo pomoc, to už nedokázal. O patrona se snažil průběžně celý den, ale z hůlky taktak vyždímal nepatrný proužek stříbrného světla a víc ani ťuk. Nechápal, co se to děje. Do dnešního dne si byl jistý, že z něj vyrostl poměrně zkušený kouzelník. Po tolika neúspěšných pokusech a ztráty trpělivosti začal hůlku zoufale prosit a nakonec se s ní i pohádal. Byla to jaksi jednostranná hádka, takže ho to za chvíli přestalo bavit a hůlku schoval s přesvědčením, že se bez ní dokáže s přehledem obejít.
Snape byl stále v bezvědomí, ale suchý a zahřátý působil o něco spokojeněji. Harry věděl, že musí prozkoumat Snapeovo čarovné zavazadlo, ale když mu ho stahoval z krku, připadal si jako by dělal něco protizákonného. Zdálo se mu to troufalé a špatné.
Když si tašku s pocitem provinění přivlastnil, zabořil do hloubky paži až po rameno a snažil se vylovit něco užitečného. Nahmatal několik kožených svazků, občas se dotkl skleněné baňky, či lahvičky a několikrát se mu ruka sevřela kolem veliké boty s tvrdou podrážkou. Kdyby si byl jistý, že ho hůlka nebude ignorovat, zkusil by Accio, ale takhle to bylo jen na něm. Po nějaké době se mu podařilo nahmatat vlastní baťoch a vytáhl ho ven. Hned se v něm začal přehrabovat. Vzal si s sebou hromadu oblečení, což teď přišlo vhod. Navlékl si přes mikinu tlustý svetr. Potom vytáhl pyžamo, náhradní trička a všechno to zmuchlal do neforemného balíku, jímž Snapeovi podložil hlavu. Kameny nejsou to nejideálnější prostěradlo.
Zůstával svému profesorovi celou noc nablízku. Seděl u něj a občas kontroloval, jestli dýchá. Neviděl z téhle situace jiné východisko, než čekat, až bude muž ve stavu, kdy je bude moci bezpečně přenést. Zatím jen přihlížel jeho tichému spánku. Musel připustit, že muž vypadá hrdě a elegantně, i když spí. Skobovitý nos vyčnívající do tmy a výrazně z profilu zostřoval rysy obličeje. Harry si na ten nos už zvyknul a vlastně si bez něj profesora nedovedl představit. Patřil k němu stejně samozřejmě, jako úzké rty, vráska mezi obočím, hluboce temné oči a mastné vlasy, stále vonící po výparech z lektvarů. Nebyl děsivý, kdepak. Byl tajemný, nečitelný, a zvláštně fascinující. Ve svitu měsíce vypadala jeho tvář, jako umělecké dílo, jež za dávných časů vytesaly múzy do kamene s vědomím, že jednoho dne ožije. Jak jen si mohl celých pět let myslet, že je ošklivý? Vždyť byl jeden z mála studentů, koho jeho vzhled nijak neděsil, ale naopak popuzoval. Svým zevnějškem vyvolával v Harryho představách klamné domněnky, že je zodpovědný za každou špatnost v Bradavicích. Tak dobře, taky tomu pomohla jízlivost a nespravedlnost, se kterou ho od první hodiny lektvarů pronásledoval. Tu fanatickou zaujatost už pochopil. Snape nenáviděl jeho otce a Harry mu byl neobyčejně podobný. To stačilo k tomu, aby Snapea iritoval. Ale to ostatní? Oblečen v černé od hlavy až k patě, dlouhý vlající plášť, prudké a přesné pohyby, nevyčerpatelná zásoba ostrých urážek a nespravedlivý postoj vůči nebelvíru. Tomu muži bylo jedno, jak se na něj dívají ostatní. Vlastně působil záměrně děsivý, jako by na tom stavěl svou výchovnou metodu. A do čtvrtého ročníku nevypadal až tak zanedbaně. Co si Harry vzpomínal, vlasy byly vždy alespoň na začátku roku o pár centimetrů zkráceny, o víkendech možná i umyté, a vrásek bylo také méně. Tušil, co muže odradilo, od péče o vzhled. Začal mít jiné, mnohem vážnější starosti. Na začátku pátého ročníku vypadal, jakoby mezi dvěma měsíci prožil dva roky. Školní rok začínal s vlasy ještě delšími, než je měl minule a nehezky se mu lepily k pobledlému obličeji. Když začínaly prázdniny, měl je po ramena. Ovšem o necelý měsíc později, když se Harry probudil ve Zvonkové ulici, muž měl sestřih podobný jako v prvním ročníku. Do půlky šíje. Harry zatřásl hlavou. Zaujatost profesorovým zjevem a především pak jeho vlasy, byla nepřípustná, ze všech možných důvodů. Nedůležitostí začínaje, nepatřičností konče. I když… nebyly to jenom vlasy, čeho si dokázal všimnout. Během těchto prázdnin si začal potají skládat kousek po kousíčku jeho pravou osobnost. Zatím složil jen malou, neúplnou skládačku, kterou hodlal den po dni trpělivě rozšiřovat. Profesor Snape je hrdý muž, který si dokáže za všech okolností zachovat chladnou mysl a bezvýrazný obličej. Nemá rád smažená vajíčka, nosí tmavošedý koupací plášť a sprchuje se vždy přesně v devět večer. Je hodný, ale nechce, aby se to o něm vědělo. Má neobyčejný smysl pro humor. Každý jeho výraz je tak vzácný, že jím dokáže jasně říct svůj názor, aniž by promluvil. Harry tak pokaždé pozná, kdy je za idiota a kdy profesora svým chováním pobavil. Líbilo se mu to. Líbilo se mu bavit Snapea, ačkoliv byl okamžitě za Pottera a za hlupáka. Věděl, že spousta věcí, které před ním dělá, jsou k smíchu, ale nemohl si pomoct. Občas se zkrátka neovládl a to hlavně proto, že nemusel. Cítil se tak nějak líp. Snape si mohl říkat, co chtěl, ale ve skutečnosti od něj chování hodné spasitele nečekal. Snadno se s ním uvolnil a připadal si, jako by ze sebe setřásl dvoutunové závaží. Nikdy před tím nepřemýšlel o tom, jak skvělé to je nemuset se kontrolovat, ale teď to věděl a to poznání ho naplňovalo dosud nepoznaným štěstím.
V úvahách o svém profesorovi nakonec usnul a probudil se až v době, kdy bylo slunce téměř uprostřed oblohy. Poledne. Harry zkontroloval Snapea. Ležel tak klidně, jako by byl v teplé posteli a nikoli na hromadě kamení. Spal. I když o sobě nevěděl, Harry pracně přelezl na druhou stranu skály pokaždé, když se mu zachtělo na záchod. Kdyby se profesor náhodou probudil, nechtěl jím být přistižen. Po svém probuzení prozkoumal prakticky celou skalku, ale nenašel nic, co by stálo za větší zkoumání. I ta jeskyně byla neobyčejně malá a nezajímavá. Nakonec se tedy vrátil na původní místo, posadil se vedle Snapea a z dlouhé chvíle vytáhl z kalhot prsten, aby si jej pořádně prohlédl. V malém černém kameni byl vyřezán podivný symbol, který nikdy předtím neviděl. A lesklý kroužek vypadal, že tak akorát pasuje na jeho prsteníček. Byl v obrovském pokušení nasadit ho, třebaže věděl, jak by to dopadlo. Nakonec ho raději schoval zpět do kapsy, aby ho to nelákalo.
Dalším problémem se ukázala být žízeň. Neústupná, sílící. V krku měl pomalu takové sucho, že nedokázal ani polknout. V rostoucím zoufalství opět sáhl po hůlce. Tvářil se téměř prosebně, když s ní mířil do Snapeovi tašky.
,,Accio hrnek!“ – nic.
,,Accio sklenička!“ – nic.
,,Accio miska!“ – nic.
Ukázalo se, že miska tam opravdu byla, ale až na takový čtrnáctý pokus. Když ji Harry držel v ruce, cítil se, jakoby uběhl maraton. Teď přišla ta horší část. Dalších dvacet minut se snažil vykouzlit trochu vody. Mířil na misku, klepal hůlkou a přes suché rty zoufale opakoval „Aquamenti.“ S narůstající žízní rostla také netrpělivost. Než se mu to konečně podařilo, neměl daleko k tomu, aby hůlku vztekle zahodil do moře. Zhluboka se napil, svlažil vysušené rty a hned se cítil o poznání líp. Hlad měl taky pořádný, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Vždyť bez jídla člověk přežije i čtrnáct dní. Do té doby se Snape určitě vzpamatuje. A pokud ne, donutí svou hůlku po dobrém či po zlém vyslat patrona. Jeho výdrž však nezela jen v hladu. Nudil se. Neměl co dělat. Slunce se na obloze líně posouvalo, Harryho neštěstí ignorujíc. Nakonec, když nevěděl, co si se sebou počít, zkoušel přivolat Klofana. Hvízdal na prsty, jak nejlíp uměl, pískal a párkrát i do větru zakřičel jeho jméno, přestože si při tom připadal směšně. Ten cirkus byl dobrý akorát k tomu, aby probudil Snapea. Harry umlkl, hned jakmile uslyšel tiché odkašlání.
,,Pane!“ Sklonil se k muži, který se pomalu zvedal na lokty, hlavou z chlapcova oblečení a rozhlížel se kolem. Dřív, než se stihl na cokoliv zeptat, kluk ho předběhl.
,,Jak je vám? Cítíte se líp? Nepotřebujete něco? Nemáte žízeň?“
Severus ho mlčky pozoroval, hodnotil tu přehnanou starostlivost. Hlavou se mu mezitím honilo mnoho otázek, ale to mohlo chvíli počkat. Na prázdno polkl, zamlaskal. Měl sucho v ústech.
,,Napil bych se.“ Lehce přikývnul. Harry už horlivě sahal pro tlustou dřevěnou misku a namířil na ní hůlkou. Nezklam mě! Přemlouval ji v duchu a pak nejistě pronesl: ,,Aquamenti“ – nic. Zase. Trochu rozpačitě se podíval na profesora, který mu pohled se zvednutým obočím oplatil. Zamračil se a zkusil to znovu. Severus trpělivě čekal dalších sedm pokusů, než se miska naplnila. Nechal si ji přiložit k ústům a trochu se napil.
,,Jak dlouho jsem spal?,“ byla jeho první otázka.
,,Asi dvacet hodin.“ Dvacet hodin?!
,,Co jste tu pro merlina celou dobu dělal?“
Harry zjistil, že nemůže nalézt přijatelnou odpověď. Šacoval vám tašku, staral se o vás, řval jsem na svou hůlku a pokoušel se přivolat Klofana. S tím by zřejmě ovace nesklidil, tak jen mírně pokrčil rameny a rozhodl se odklonit téma rozhovoru.
,,Pamatujete si něco ze včerejška, pane?“
,,Něco…“ Zamyslel se. ,,Selhal jsem při přemisťování, našli jsme viteál a pak byli napadeni mrtvými…“ Zmlkl, podíval se na Harryho. ,,Netuším, co se dělo pak.“ Připustil.
,,Omdlel jste. Bylo jich tu hrozně moc a měl jste pravdu, skoro vůbec se lidem nepodobali. Vypadali spíš jako kostry obalené ohořelou kůží. Už jsem myslel, že nás oba seberou a odtáhnou do vody, ale pak prostě najednou zmizeli. Spadli do moře a odplavali pryč.“ Líčil Harry a Severus ho pozorně poslouchal.
,,Asi dvě hodiny po tom jsem usnul a probudil se teprve až ráno… Nechcete se ještě napít profesore?“
Zavrtěl hlavou. ,,Co máte s hůlkou?“
,,Nevím, nefunguje od včerejška. Dobrou hodinu mi trvalo, než jsem nás usušil a ohřál. Dělá jí problém dokonce i Accio.“
,,Zkuste to bez ní.“ Zachrčel Snape a trochu se posunul, aby mohl napůl ležet, napůl sedět. Harry poslušně přikývl. Zaměřil pohled na kámen ležící opodál, natáhl ruku a snažil se ho přivolat. Kámen se nehnul. Dokonce, i když inkantaci vyslovil, nepomohlo to. Zklamaně a ohromeně nataženou ruku povolil. Co se to děje?
,,Jste magicky vyčerpaný,“ sdělil mu Snape.,,Musel jste se pokoušet o extrémně složitá kouzla, jinak si to nedovedu vysvětlit.“
Harry se zamyšleně podíval k obloze a snažil se zapátrat v paměti.
,,Kdepak,“zavrtěl hlavou.,,Na ty mrtvé jsem sesílal jen obyčejná kouzla z obrany proti černé magii. Nic z toho mě nikdy takhle nevyždímalo.“
,,Nevím, co všechno jste dělal, Pottere, ale nic jiného to nemůže být. Pokud jste během noci nezapomněl vše, co jste se od prvního ročníku v Bradavicích naučil, jste magicky vybitý. Za pár dnů se to zpraví, jen si od kouzlení trochu odpočinete.“
,,Nemůžu čarovat?“
,,Neměl byste.“
,,No dobře, ale vy jste na tom stejně, ne? Jste vyčerpaný kvůli tomu početnému přemisťování. Tak co budeme dělat?“
Snape se nadechl k odpovědi, pootevřel ústa, ale hned je zase zavřel. Po chvíli neochotně odpověděl ,,nevím.“
Harry stiskl rty, aby zadržel hlasité vyprsknutí. Zvuk, který si našel cestu skrz jeho ústa, se podobal pomalému utíkání helia z balónku.
,,Promiňte, neslyšel jsem, co jste říkal.“ Ozval se, koutky mu cukaly.
,,Mám dojem, že jste mě velice dobře slyšel, Pottere. Nebudu to opakovat.“ Zavrčel Snape a podrážděně pohlédl na jeho rudnoucí obličej. Harry měl teď pusu podivně zkroucenou a násilně tiskl zuby spodní ret. Zavrtěl hlavou, v očích mu tančili malí ďáblíci.
,,Dětsko.“ Procedil, obracejíc oči v sloup.
Harry už to nevydržel a na plno se rozesmál.

 

≈VP≈

 

,,Nevzal jste náhodou něco k jídlu, pane?“ 
Severus zavrtěl hlavou.
,,Ach jo. Umírám hlady.“
,,Uděláte líp, když o tom nebudete přemýšlet.“
,,Když já si nemůžu pomoct. Mám chuť na tolik věcí! Víte, co bych si dal?“ Nečekal, na odpověď a okamžitě pokračoval. ,,Opečené brambory. Ty, co jsme měli při slavnostní večeři v Bradavicích. A taky krůtí plátky a pudink a lívance se sirupem…“ Harryho oči se zasněně podívaly k obloze. Pomalu tmavnoucí mraky mu tvarem připomínaly plující hranolky a koláče. Hned na to se do šumícího moře ozval hlasitý a velice nevhodný zvuk. Snape se po něm podíval. Harry mu pohled vrátil a trochu provinile si pohladil prázdné břicho, které se už dožadovalo patřičného naplnění.
,,Pardon.“ zabručel.
,,Nemučte se, a nemluvte o tom.“ Poradil mu Snape.
,,Vy máte taky hlad, že jo?“
,,Docela nepatrně.“
,,No jasně.“ Harry se ušklíbl. Podezřívavě si Snapea prohlížel. ,,Co kdybych ulovil rybu?“
,,Jen do toho.“ Kývnul mistr lektvarů.,,Nemohu se dočkat, až to uvidím.“
,,Vy myslíte, že bych to nezvládl?“
,,Mám jisté pochybnosti, ano.“
Harry si povzdechl a vytáhl svou hůlku. Zamyšleně ji převrátil v prstech.
,,Mohl bych jí zkusit nabodnout na hůlku, aspoň by byla užitečná.“ Navrhl. Snapeovi nepatrně zaškubaly koutky. Potter si toho všiml a v duchu si poblahopřál. Byli v háji, ale nebylo to tak hrozné, když byl profesor vzhůru. Přestal neefektivně balancovat kolem a posadil se vedle něj. Tak blízko, jak si troufnul, téměř na dotyk.
,,Nezeptal jste se, kdy nás budu moci přenést.“ Ozval se Snape. Díval se přitom před sebe do sluneční záře, rozplývající se zlaté a perleťově růžové. Harry se tím směrem také podíval. Schylovalo se k západu slunce. Úchvatné. Docela romantická situace – napadlo ho, ale když zašilhal na muže vedle sebe, připadalo mu to spíš tak trochu ironické a legrační. Ještě by se mohli držet za ruce.
,,Nejsem si jistý, jestli to chci vědět. A nechci, abyste zas zbytečně riskoval. Klidně počkám.“
,,Pokud si myslíte, že tu se mnou do zítřka vydržíte…“
,,Do zítřka?“ Harry se překvapeně otočil. ,,Chcete říct, že zítra už budete v pořádku?“
,,Snad tu nehodláte sedět celý týden?“
Zvláštní. Harry se s tou myšlenkou byl schopný dávno smířit. Pokrčil rameny.
,,Nechci, abyste tu nechal nohu.“
,,To je od vás laskavé.“ Černé zorničky se k němu s ironií stočily.
,,Nemohl by se tu ukázat Voldemort?“
,,Nevidím důvod. Pochybuji, že by ho napadlo, že jsme tohle místo objevili. To že zpanikařil a snažil se dostat prsten co nejrychleji do bezpečí, ještě nutně neznamená, že ví o našem pátrání. Voldemort si myslí, že neexistuje nikdo, kdo by znal jeho slabiny. Pravděpodobně se domnívá, že jsme se ve vesnici ukázali jen kvůli těm prokletým obětem.“
,,Aha. No v tom případě není moc kam spěchat…“
Kdyby Snape nevěděl, jak příšerně je chlapec hladový, byl by si myslel, že se mu ta situace snad dokonce líbí.
,,Byla tady Victorie.“ Ozval se po chvíli ticha Harry.,,Když jsme bojovali proti mrtvým, ztratil jsem Viteál a ona se tu pak, když bylo po všem, najednou objevila a prsten měla v ruce. Vůbec se mnou nebojovala, nic. Jen mi ho dala a prostě zmizela…“ Ta informace Snapea překvapila. Zamyšleně se zamračil.
,,Velmi zvláštní dívka,“ tiše konstatoval. Fakt, že Harry ztratil Viteál a málem tak udělal jejich cestu zbytečnou, nekomentoval. To, že se Harry nebál mu něco takového přiznat, bylo spíš… obdivuhodné. Je k němu upřímný, i když nemusí… Hloupý kluk.
,,To teda jo.“ Harry nahmatal jeden drobný kámen vedle sebe a hodil jej do vody. ,,Víte co si myslím? Myslím, že vůbec není mrtvá. Pomohla nám. Vím, že je to neuvěřitelné a nemožné, ale řekl bych, že když nás napadli smrtijedi, tak jsme na ní nezapomněli, utekla úmyslně.“
,,Je to nemožné… ale mám z toho podobný dojem.“
Harry se pro sebe nepatrně usmál a pak oba pokračovali v tichém obdivování barevných krás oblohy. Slunce se začínalo rozpínat v rudé a sytě oranžové do mraků barvy indigové modři. Harry ještě nikdy neviděl tak nádherné nebe, tak kouzelný západ slunce. Zrovna přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby mohl proletět tou pestrobarevnou září na svém koštěti, když si všiml černého fleku uprostřed rudé koule, jak se zvolna zvětšuje a přibližuje. Po chvíli už to nebyla koule. Ta temná skvrna vypadala, jako pták. Její rysy se s každou vteřinou zostřovaly a Harry chvíli myslel, že to bude nějaký dravec. Možná sokol, nebo orel…
S tím orlem se téměř strefil. Rozhodně to ale nezmenšilo šok obou kouzelníků, když kousek nad nimi, na vrcholku skalky zacinkaly podkovy a zamrskal koňský ohon. Přistál u nich hipogryf. Vzepjal se na zadních, zamával křídly, a pak upřel své orlí oči na Harryho.
,,Klofan!“ Vyjekl Harry a už stál na nohách a řítil se k němu. ,,Tak tys mě slyšel! Přiletěl sis pro nás!“ Poplácal ho po hřbetě a objal široký orlí krk. ,,To je pašák! Věděl jsem, že určitě přiletíš. Věděl jsem to! Pane, on přiletěl, on vážně přiletěl! Můžeme se vrátit domů!“ Ještě ho pohladil po peříčkách na krku a vrátil se ke svému učiteli. Snape se ze své pozice ani nehnul. Naopak to spíše vypadalo, že na místě umrzl.
,,Profesore?“
,,Vy jste ho… zavolal?“ Zeptal se s nepřístupným hlasem Snape.
,,No… ano, zkoušel jsem snad všechno, ale s kouzly to bylo těžké. Nejdřív jsem se snažil vyčarovat patrona, ale když jsem zjistil, že to nemá cenu, zkusil jsem přivolat Klofana. A vidíte? Je tady!“
,,Ano, vidím, nejsem slepý.“ Ucedil profesor. A Harrymu se na okamžik zdálo, že v jeho věčně klidných očích zahlédl záblesk čiré hrůzy. ,,Zrovna, když člověk začne doufat, že přeci jen nejste úplný idiot… Doufám, že si nemyslíte, že na tu obludu vylezu?“
,,Ale…“ Harry pečlivě zkoumal výraz v mužově tváři. Kamenný, neoblomný a přec byla znát ona nejistota, která se mu třepotala na pevně sevřených rtech.,,Ale takhle se odtud dostaneme.“ Namítl.
,,Ne.“ Odmítl nekompromisně Snape a vzdorovitě odvrátil pohled od chlapce na nekonečnou hladinu moře.
,,Bojíte se?“ Provokoval Harry a samozřejmě tím profesora popudil. Muž se křečovitě, dlouze nadechl.
,,Nenávidím vás.“ Zasyčel. Bylo to vůbec poprvé, co to Harrymu otevřeně sdělil, ale chlapcovy zorničky se dál usmívaly stejně jako jeho ústa.
,,Jo, já vím.“ Prohlásil s lehkostí a zastínil muži jeho výhled. Snape se teď zarputile díval skrz jeho pletený svetr. ,,No tak pane. Je to paráda, uvidíte!“
,,Rád se podívám odtud.“ Odvětil ledově. O pár minut později už ho ale Potter podepíral cestou k velikému zvířeti. Bylo to jedno z těch nejbizardnějších kouzelných zvířat, jaké Severus znal. Se svým zjevem mohl konkurovat i dorůstajícím drakům. Zadní polovina těla i končetiny měl koňské, zatímco přední půlka patřila obrovské dravé potvoře. Gigantický orel měl děsivě ostré drápy, ocelově šedý zobák a koulel po nich svýma velikýma oranžovýma očima, jakoby se jim chystal uklofnout hlavu. Snape doufal, že jméno té obludy nebylo vymyšlené, dík jeho činům. Jiskřivě oranžové duhovky obezřetně sledovaly Snapeovy temně černé. Navzájem si vraceli opovržlivé pohledy. Klofan se pak přeci sklonil a nechal oba nasednout. Severus nepronesl jediné slovo. Zarytě mlčel. Když Harry pevně objal zvíře kolem krku, zamávalo křídly a ten pohyb donutil Snapea, aby se rukama křečovitě zachytil Harryho boků. Očima propaloval jeho záda, a ačkoliv se to zdálo nemožné, snažil se držet co největší odstup. Teprve, když se zvíře vzepjalo a odrazilo zadními od skály, přitiskl se na Harryho záda, tak těsně, že cítil články páteře i lopatky. V duchu myslel na blížící se smrt. Potter, ten arogantní, nezodpovědný a lehkovážný idiot hlasitě a nadšeně výskal, když s nimi zvíře stoupalo k nebi. Obrovská, dvanáct stop široká křídla v rytmu rozbíjela vzduch několik předlouhých minut. Jak mohli být vysoko? Po nekonečné době stálého stoupání, možná i dobrých tři sta metrů. Nebylo to ovšem tak důležité, aby to donutilo Snapea pohlédnout pod sebe. O chvíli později už nestoupali. Letěli rovně a plynule přímou čarou domů.
,,Po… podívejte se!“ Vykřikl Harry a jednou rukou sáhl za sebe, aby se dotkl profesora. Merline… on se snad toho zvířete nedrží! ,,Pane, tohle musíte vidět!“ Nedal pokoj. Severus se zhluboka nadechl a vydechl. Jen díky své přirozené statečnosti oči otevřel. Málem ho oslepil oslnivý jas přecházejících barev před nimi. Letěli vstříc hořícímu slunci, rudozlatým mrakům a růžové záři. Inkoustově modrou temnotu nechávali za sebou. Ten pohled byl… neuvěřitelný. Dokonce ani jako kouzelník nesnil o tom, že by mohl někdy vidět něco takového. Bylo to jako nehybný pekelný ohňostroj. Zářivá náruč je vítala všemi svými barvami, jež se navzájem překrývaly, vpíjely do sebe a těšily je posledním večerním teplem.
Harry vzpomínal, na den, kdy na Klofanovi letěl poprvé. Byl to jeden z jeho nejkrásnějších zážitků v životě, ale tohle bylo snad tisíckrát lepší. Miloval létání. Bylo to na celém kouzlení to nejlepší. Dnes ale… dnes to překonalo dokonce i okamžik, kdy zjistil, že je čaroděj. Nejmagičtější ze všech okamžiků, darován právě jim, právě teď. Důvod i podstata veškerého bytí byla schovaná do téhle chvíle a čekala, až jí někdo objeví. Oni ji objevili. Veškerou vesmírnou krásu života, dosud skrytou vysoko nad mořskou hladinou.
Snape křečovitě svíral Harryho veliký svetr, upřeně hleděl na zázrak před nimi a nezmohl se na jedinou kloudnou myšlenku. Krásné. Bylo to tak krásné, že to ani Severus Snape nedokázal ignorovat. Mozek se mu sám od sebe vypnul a zůstaly jen pocity. Všemi smysly přijímal nekonečnou přítomnost. Minulost je pryč, budoucnost nedosažitelná, jen přítomnost je věčná. Díky bohu za to.

 

≈VP≈

 

Harry si ve svém opojení teprve nyní uvědomil, že má za zády mistra lektvarů. Krásný okamžik je jednou tak úžasný, sdílíte-li jej ještě s někým. A Harryho nenapadal nikdo, s kým by tu chvíli sdílel raději. Byl tu s ním profesor Snape a bylo to ideální. Cítil, jak muž tahá jeho svetr a snaží se odklánět, aby se přímo nedotýkal jeho zad. Harry se napřímil. Usmíval se. Pustil peřím pokrytý orlí krk a dlaněmi nahmatal Snapeovi paže. Chytil je a trhl s nimi. Profesorova hruď se mu přitiskla na páteř.
,,Pottere!“ Vyjel po něm Snape a znělo to skoro hystericky. ,,Okamžitě se toho zvířete chytněte!“
Harry neposlechl. Obě jeho ruce si přendal na břicho a donutil tak muže, aby ho objal. Paže sebou zacukaly, Snape se snažil dát jasně najevo, že ho tak držet odmítá.
,,Menší šance, že spadnete, pane!“ Zahulákal za sebe Harry.
,,Vy jste šílený! Uvědomujete si, jak to vypadá?“
Harry si pomyslel, že kdyby je tak někdo vyfotil, fotka by zabrala titulní stránky denního věštce nejmíň na pět dní.
,,Kašlete na to! Nikdo se přece nedívá.“ Zakřičel v odpověď a toužil při tom vidět Snapeův zmučený výraz. Po tom, co řekl, ho překvapilo, že se mužské dlaně dobrovolně propojily a uvěznily Harryho ve svém objetí. Harry ucítil, jak se profesorova tvář přitiskla mezi jeho lopatky a srdce se mu hned divoce rozbušilo. Naráželo do hrudi tak silně, jako by se chtělo dostat z těla ven. Bál se sundat z cizích rukou své vlastní, protože si byl jistý, že ten vřelý fyzický kontakt pomine.
,,Chytněte se konečně té zatracené potvory!“ Zahulákal přes silný vítr Snape. Aha. Harry trochu zklamaně pustil jeho ruce a zabořil své vlastní dlaně do huňatého peří na Klofanově krku. On se ho chytil jen proto, aby ho donutil držet Hipogryfa. Jak jen si mohl, byť na zlomek vteřiny myslet něco jiného? Byl to přece Snape.

 

≈VP≈

 

Letěli dlouho, slunce zapadlo a všechny ohnivé barvy pohltila tmavomodrá. Ta doba však neubíhala nijak pomalu. Pořád to byla jedna, prodlužující se vteřina. Pod nimi se čas od času zatřpytilo pole světel. Většina měst, které přeletěly, byla stále vzhůru.
,,Pane Pottere…“ Oslovil Harryho Snape. Ruce stále pevně sevřené, kolem jeho těla. ,,Můžete mi vysvětlit, jak si představujete, že s tím zvířetem v Londýně přistanete?“
Harry k němu otočil hlavu, jak nejvíc mohl, a pak ji zas obrátil dopředu.
,,Nad tím jsem vlastně nepřemýšlel.“ Přiznal se a hned ucítil u ucha frustrované vydechnutí. ,,Máte nějaký nápad?“
,,Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás není v současné době schopný vyčarovat nic užitečného, včetně cestovního ochranného kouzla… a vzhledem k tomu, že to rozkošné stvoření by se pod váš neviditelný plášť nevešlo, tak ne, žádný nápad nemám. Očividně bylo nanejvýš pošetilé doufat, že víte, co děláte.“
,,Tak to vypadá, že prostě doletíme až na zahradu a budeme se modlit, aby nás sousedi neviděli.“ Rozhodl Harry.
,,Jste zkrátka génius.“ Konstatoval chladně Snape.
,,Ale až obnovíte krycí kouzla, bude to v po…“ Harry se zarazil a pak otráveně vydechl.,,Tak asi ne.“ Ovšem že ne. Vždyť nemohli vyčarovat ani lumos.
Snape protočil panenky. Proč si to neuvědomil dřív? Mohli zamířit kamkoliv jinam a odtamtud použít krb. Hlavně že to byl on, kdo obvinil dvanáctiletého Pottera, že se nechal vidět v létajícím autě. Obrovský kůň s křídly a zobákem bude samozřejmě mnohem nenápadnější.
Proč se vlastně diví? Už dávno si měl uvědomit, že s Potterem neprožije jediný den bez problému. Šance, že by se takový den přeci našel, byla asi taková, jako možnost, že by se chlapcův bizardní sen o Pánovi Zla vyplnil.

 

≈VP≈

 

Když konečně přistáli, byla už hluboká noc a zatím se zdálo, že je nikdo neviděl. Pokud ano, jistě se to dozví nejpozději zítra v novinách. Harry schoval Hipogryfa do stáje, hodil mu za odměnu Fretku a pochvalně ho poplácal po boku. Jen díky němu teď byli ve Zvonkové ulici. 
Doma…
Dobby byl stále v Bradavicích a vzhledem k tomu, že jeho přivoláním by museli zkontaktovat ředitele, shodli se, že to nechají na druhý den. Problém s hladem byl ovšem tak naléhavý, že se jej Harry rozhodl vyřešit po svém. Přivolal si Kráturu. Starý skřítek se znechuceně ušklíbl, jen co se objevil.
,,Co si pán ráčí přát tentokrát?“ Zasyčel, jak nejkyseleji dokázal. Harry ho požádal, aby dům zabezpečil alespoň základními ochrannými kouzly, které domácí skřítek, jako on ovládá. Když byl skřítek hotov, byl okamžitě naverbován do kuchyně a pověřen kuchařskou povinností.
Severus se zmoženě posadil do svého křesla. Cítil se polámaný, zničený a rozcuchaný. Byl to velmi, velmi dlouhý let. Kam se na Pottera hrabe Temný pán! Toto bylo také svým způsobem mučení. Bláznivý kluk,… okřídlená bestie,… a teď se ještě musí dívat na pesimistického skřítka. Dřív byl obklopen otravnými dětmi ve svém nejbouřlivějším věku… Teď se pro změnu obklopil zvěřincem. Když si k tomu připočítal sněžnou sovu a samotného Pottera, připadal si, jako vlastník soukromé zoologické zahrady.
,,Pane?“ Potter si naprosto nestydatě stoupl přímo před něj a předklonil se, aby svým obličejem oblažil znaveného mistra lektvarů. Vrabčí hnízdo na hlavě bylo mnohem rozcuchanější, než obvykle a zelené oči byly zastíněné špinavými brýlemi. ,,Za chvilku budeme jíst.“ Prohlásil hrdě, jako by jídlo vařil on sám.
,,Co vaše noha?“
,,V pořádku.“ Odpověděl Snape a mračil se na jeho přiblíženou, zvědavou tvář. Harryho dech narážel do jeho obličeje. Harry se usmál, zamrkal a odvrátil se.
,,Tak jo. To je dobře.“ Prohlásil a přešel k pohovce. Svalil se na ni celou vahou. ,,Jsem rád, že to máme za sebou. Řeknu vám, jestli s každým viteálem bude tolik práce, tak máme co dělat. Asi to ještě potrvá, že?“
,,Není kam spěchat.“ Reagoval tiše Severus. Znělo to skoro tak, jako by to říkal jen sám sobě. Harry to ale slyšel a ta jediná věta si zasloužila veškerou jeho pozornost.
,,Vám to nevadí?“ Ozval se z pohovky Harry. ,,Myslel jsem, že už se nemůžete dočkat, až se mně zbavíte…“ Mělo vyznít odlehčeně, v jeho hlase se ale třepotal stín nejistoty.
,,Nenechte se zmást Pottere. Samozřejmě že se na to těším. Jen bych si rád trochu odpočinul…
Ovšem musím přiznat, když pominu vaše nezodpovědné jednání předevčírem, že jste si vedl vcelku uspokojivě. Stále máte určité mezery, ale byl jste schopný vždy zareagovat na nastalou situaci a zvládl jste spolupracovat, ve chvíli, kdy nás napadli smrtijedi. S vaší pomocí jsme zachránili mnoho životů.“
Pochvala. V Harryho těle se něco zachvělo, cítil se podivně rozpačitě. Odzbrojený, nechráněný, šťastný. S každou pochvalou od Severuse Snapea přicházeli Vánoce.
Zadíval se do stropu na křišťálový lustr. Zářil a hrál všemi barvami, jako v den, kdy se tu objevil poprvé. V den svých šestnáctých narozenin. Známý pokoj za ty dva dny neztratil nic, ze své prosté útulnosti. Pořád tu byly stejné, barevné závěsy, knihovou obložené stěny, skleněná vitrína s nejdražšími likéry. Na zemi si pořád hověl mechově zelený, měkký koberec. Tohle všechno bylo jejich. Jeho a Snapea. Moc si toho ze svých narozenin nepamatoval, ale teď si naprosto zřejmě uvědomoval, že úžasnější dárek si nemohl přát. Znovu pohlédl do duhových jiskřiček na lustru a koutky se mu rozeběhly daleko od sebe. Nedokázal se přestat hloupě usmívat.
,,Vy jste byl taky skvělý, pane.“ Promluvil, trochu zdráhavě. ,,Přemístit se tolikrát za sebou… to by nezvládla ani Hermiona! A jak jste mi pomohl s těmi dětmi, to bylo…“
,,O tom nechci slyšet ani slovo.“ Přerušil ho rázně Snape. ,,To, co se tam stalo, bylo od nás obou krajně nezodpovědné, pošetilé a především protizákonné. A ujišťuji vás, že to bylo naposledy.“
,,Já myslím, že se vám to líbilo.“ Namítl Harry. ,,To, co jste… co jsme vytvořili vypadalo úžasně… Kdybych to byl viděl, když mi bylo deset, považoval bych to za zázrak. Bylo fajn udělat těm dětem radost. Připadalo mi, že je to správné…“
,,Vám, stejně jako před lety vašemu otci, připadá každá špatnost správná. Nehledě na důsledky. Vzhledem k tomu, že paměťová kouzla nefungují…“
,,Za to my přece nemůžeme.“ Harry se zvedl ze své pohodlné pozice do sedu a hladově nasál vůni přicházející kuchyně. Byl tak hladový… ,,Ochranu tajemství má přece na starosti ministerstvo.“
,,Mělo by mít, ano. Ale evidentně toho není schopné.“
,,Už se to někdy stalo? Že by přestalo fungovat Obliviate?“
,,Ne.“ Severus se zvedl a posadil ke stolu naproti Harrymu. Na stůl se pomalu snášely talíře s pozdní večeří. ,,Nic takového se zatím nestalo. Jediné problémy s tímto zaklínadlem nejsou ničím jiným, než starou pověstí, ve které to však bylo přesně naopak…“ Byl by mu o té pověsti řekl něco víc, kdyby ho Potter poslouchal. Jenomže kluk se v tu chvíli staral jenom o krůtí plátky a pečené brambory. Na příbor si toho nabíral pomalu víc, než se mu vešlo do úst. Hltal a v očích se mu zrcadlil ďábelský třpyt. Nechal tedy pověst pověstí a poněkud znechucen pohledem na hladové individuum se dal do své vlastní porce.
Po jídle zůstali v obývacím pokoji. Seděli nad dvěma šálky horkého čaje, který byl bez debat stokrát lepší než ten, který měli v hostinci u Hladového Hlodavce. Krátura jim neochotně rozeplál krb a pak, s jejich požehnáním zmizel do ústředí Fénixova řádu.
,,Kde je ten Viteál?“ Zeptal se po chvíli ticha Severus a Harry málem vylil svůj čaj, když násilně přerušil hluboký lok, odtrhl si hrnek od úst a odložil jej, aby mohl tou samou rukou zalovit v kapse u džínsů. Malý prsten s černým kamenem pak položil na stůl přímo mezi ně. Severus ho opatrně zvedl a zkoumal ho přes světlo z lustru.
,,Víte, co je to za kámen?“
Snape nepatrně zavrtěl hlavou, aniž by prsten přestal studovat.
,,Není to drahokam… ani polodrahokam. Je černý, ale hematit, nebo turmalín to nebude. Nikdy jsem takový kámen neviděl.“
,,Myslíte, že to bude vědět Brumbál?“
Snape kámen vrátil na stůl, vzal do obou rukou hrnek a pohlédl přes jeho okraj na Harryho.
,,Možné to je. Rozhodně se spoléhám na to, že ví jak jej zničit.“
,,Nemůžeme ho zkusit rozbít sami?“
,,Nevíme, co by se mohlo stát. Počkáme.“
,,Dobře.“
Harry si přitáhl hrnek k ústům. Stále z něj vycházela horká pára. Zabořil do ní nos a hleděl do temného obrazu na hladině. Dva dny… a přitom se toho tolik přihodilo! Tolik věcí, kterým by nikdy nevěřil, že je zažije právě se Severusem Snapem. Byl unavený a byl rád, že je doma, ale také v něm bubnovaly hlasité bubny adrenalinu z toho, co všechno společně dokázali. Byl zvědavý na další viteál a zároveň pociťoval až nezdravé sebevědomí. Rostla v něm jistota, že tuhle válku vyhrají. Porazí každého nepřítele, projdou každým peklem, najdou všechny viteály. Byl o tom přesvědčený.
Pokoj se znovu položil do naprostého ticha. Aby nebylo tak průhledné, soustavně upíjeli čaj, hledali tu pravou podívanou v tančících plamenech v krbu a v temné hladině horkého nápoje. Jeden druhého mlčky ujišťovali že jsou na další konverzaci příliš unavení a zralí tak akorát na hluboký spánek. A Harry křičel. S každým urputným pohledem na svého profesora vrhal vše, co měl na srdci, jen slyšet to nebylo. Mít tak dost kuráže a říct to všechno nahlas… Mít tak důvod, proč to říct a jistotu, že to Snape přijme bez ironických poznámek… Tolik si přál vylíčit mu všechen svůj obdiv, a vděčnost a smutek a radost… Omluvit se za to, jak o něm celé ty roky přemýšlel. Jak tomu muži nesmyslně křivdil. Říct mu, jak je ve skutečnosti rád, že je to právě on, kdo tu s ním teď sedí a pije černý čaj. Popsat mu svůj strach, jak byl hrozný a děsivý, když se na skále zhroutil a ty proklaté mrtvoly ho málem stáhly do moře. A kdyby tohle všechno řekl, ptal by se na seznam jeho oblíbených věcí, které by mu utkvěly v paměti stejně dokonale, jako šedý župan, mokré, čerstvě umyté vlasy a strach z Hipogryfů.
Považuji vás za svoji rodinu. Nejste jako Ron s Hermionou. To jsou přátelé. Nejste ani jako Weasleyovi. Mám je rád, jsou na mně moc hodní, ale… oni patří hlavně jeden druhému. S vámi je to jiné. Důležité. Přál bych si s vámi bydlet i po válce… Chci vás poznat od začátku do konce…
Nic z toho ale nahlas nevyslovil. Prostě to nešlo. Veškerá jeho slavná odvaha ho zanechala samotného a vyděšeného, jako malé, bezbranné dítě.
,,Měl byste se jít umýt a pořádně vyspat. Je pozdě.“
Harry nepatrně kývnul, z části stále pohroužen do své němé řeči. Odcházel.
,,Pane Pottere…“ Zarazil ho, když už byl u dveří. Harry se okamžitě otočil. V očích zvědavost, napjaté očekávání.
,,Ano?“
,,Smíte si trochu přispat. Budit vás nebudu. Ředitele kontaktuji sám a pozvu ho až na večerní hodinu. Do té doby si dělejte, co chcete.“
Harrymu se překvapení rozšířily zornice. Na pár chvilek upustil od svého vnitřního souboje.
,,Dáváte mi volno?“
,,Přesně tak. Vzhledem k tomu, že od našeho soužití jste nezažil volnou neděli, máte šanci si to alespoň částečně vynahradit. Ve výuce budeme pokračovat až následující den. Myslím, že vzhledem k okolnostem si to zasloužíte.“
Nedokázal si odpustit úlevné vydechnutí.,,Děkuju vám.“
Snape na jeho díky jen mírně pokynul hlavou.
,,A… pane?“ Harry sotva udělal krok a opět se zastavil. ,,Nemohli bychom zase někdy zajít do Příčné ulice?“
,,Měl bych se ptát proč?“
,,To uvidíte.“ Spiklenecký úsměv. Zřejmě doufal, že vzbudí zvědavost a tu bude následovat souhlas. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval výdech jasné rezignace.
,,Tentokrát bychom ovšem použili mnoholičný lektvar oba, jen aby bylo jasno. A do žádných mudlovských obchodů se znovu zatáhnout nenechám.“
,,Jasně že ne!“ Harry se rozzářil. ,,Potřebuji si jen vyzvednout peníze a koupit pár maličkostí.“
Tentokrát už si ho Snape podezřívavě poměřoval.
,,Skutečně je to důležité?“
,,Moc.“ Přitakal Harry.
,,Rozmyslím si to.“ Utnul debatu Snape a pro jistotu, kdyby to nebylo jasné, se od chlapce odvrátil. Harry už nic neřekl a v tichosti odešel.

 

≈VP≈

 

Severus Snape stál proti krbu, na sobě měl stále stejný černý oděv, ve kterém cestoval a čekal, až se uvolní koupelna. Sledoval plápolající oheň v krbu, v ruce třímal sklenku s Irskou whisky. Naslouchal tlumenému hučení puštěné sprchy.
Těžko by kdo věřil, že si v tom divokém ohništi snaží připomenout barvy žhavého zlata a rudé krve, které měl šanci vidět za letu na usínající obloze. Byli tak blízko, téměř na dotek. A ta zlomyslná chvíle, sotva ji stačil zachytit, příliš rychle pominula. Rád by to někdy znovu zažil, ale odmítal kvůli tomu ještě kdy vlézt na tu okřídlenou bestii.
Upil trochu alkoholu, horkost rozdmýchala myšlenky. Rozvířila je, jako vítr chmýří pampelišek.
S Potterem něco je, usoudil. Dobrého čtvrt večera mlčel, ačkoliv chtěl něco říct a několikrát na prázdno otevřel pusu. Pravděpodobně sbíral odvahu, aby ho po tom fiasku z minula, požádal o další cestu do Příčné ulice. Byla skutečná záhada, na co ten kluk zrovna teď potřebuje peníze. Severus si jen nerad přiznával, že je trochu zvědavý. Potter málo kdy o něco sám požádá. A žádat o peníze, to k němu moc nepasuje. Takže to bude kvůli něčemu, na čem mu záleží…
Znovu upil. Útroby se zalily příznivým horkem.
Uvědomil si, že neslyší téct vodu. Potter si už pravděpodobně čistí zuby. Ano, na tom kartáčku přeci jen něco bude. Teď když je nucen šetřit i s čistícími kouzly, tak určitě. Severus by ho také potřeboval. Vlastně se nebude moci ani oholit. Pokud to zítra půjde vidět, Potter z toho bude mít úplné vánoce, to bylo jisté. V takových chvílích kouzelník poznává, jak nezdravě se spoléhá na svoji moc…
Dveře u koupelny sebou bouchly. Potter už musí být v pyžamu a chystá se do postele.
Severus zakroužil zlatým mokem na dně sklenky. Dopije, a půjde se umýt.
Ve svém zamyšlení ani nezaslechl pootevření dveří a kradmé kroky bosých nohou, jež se k němu nebezpečně plížily. A pak, z čista jasna, se přihodilo něco velmi nečekaného. Dvě hubené paže se kolem něj omotali, pevně ho chytili kolem břicha a na záda se mu přitisklo tělo oblečené v pyžamu. Harryho vlasy polechtaly na zátylku, vyvolaly mrazení.
Zaskočený Severus se nedokázal pohnout, natož, aby něco řekl. Proměnil se v nehybný kus ledu. Vnímal každou horkou část drobného těla, jež se k němu tiskla a byl schopný jen drtit sklenku whisky v prstech a čekat, co se stane.
Chlapec jen zamumlal tři jednoduchá slova do jeho zad a pak ho zbrkle pustil a utekl do svého pokoje.
Snape zůstal stát, rty pootevřené, drahá whisky vylitá na koberci. V uších mu doznívala ta tři opatrná, nejistá slova, ke kterým Harry celý večer sbíral odvahu.
Mám vás rád

 

≈VP≈

 

O týden později
Když se madam Grayová vrátila do sirotčince, vypadalo to tak katastrofálně, že si byla jistá, že se z toho dům už nevzpamatuje. Z venku opadaná omítka, rozdrcený plot, rozbitá okna a uvnitř ohořelý nábytek, přeházené postele, prach a popel, kam se člověk podíval. Snažila se to uvést do lepšího stavu. Co šlo, to uklidila, umyla. Nikdo jiný to za ní udělat nemohl. Museli se tam však vrátit. V hotelech byli přívětiví, vzhledem k tomu, že šlo o děti, ale na svou obětavost měli stanovený limit. Nechtěla, aby se děti vracely do zříceniny a dělala pro to vše, co mohla. Přesto ale bylo jasné, že ten dům bude muset dřív nebo později zavřít.
K jejímu překvapení, děti nebyli stavem domu zaskočené. S vděčností se sem vrátily, jako by se vracely domů, ke své rodině, a zapadly do svých postelí, jako by jim žádná z těch hotelových nebyla dost dobrá. Bez ustání vychovatelku zahrnovaly řečmi o Harry Potterovi a jeho neznámém učiteli. Ptali se, jestli se vrátí, a jestli jsou v pořádku a jestli zase někde něco ukradli. Jak ona to mohla vědět? Vždyť bez jediného slova zmizeli. Nenechali po sobě ani krátké sbohem. I když to bylo krajně netaktní, cítila, že k nim určitá tajemnost tak nějak patří. Přišli, obrátili jim život na ruby a zmizeli. Dětem dali důkaz, že kouzla existují a jí zkazili veškerou představu o fungování světa. Netušila, co si o tom vlastně myslet. Kdyby nepřišli, nejspíš by je ti druzí nikdy nenapadli. Na druhou stranu je všechny zachránili, odnesli do bezpečí a pokusili se zachránit i Victorii. Tu ovšem nenašli a nevrátil se ani William. Ten den přišla o dvě děti. Těžko se z toho mohla radovat. Ale vzpomínka na dva zvláštní kouzelníky byla přesto nějakým způsobem příjemná. Byli tak trochu, jako z pohádky, z jiného světa… byli nikdy nerozluštěnou hádankou… Tedy alespoň do té doby, než jim ona hádanka přistála na zahradě v podobě objemné, zabalené krabice. Netušila, co je to zač, ale přesto si to důvěřivě vtáhla do domu. Na krabici byl provázkem připoután dopis. Teprve, když jej otevřela, pohádkoví hrdinové znovu ožili.

 

 
Drahá paní Grayová
Milí kamarádi
 
Omlouvám se za naše zmizení. Vím, že jsme se ani nerozloučili, ale nebyl na to čas. Chtěl jsem vám jen sdělit, že u vás, ani nikde poblíž, už žádní další lidé nezmizí. A ti idioti v legračních maskách se u vás už neukážou. Je mi líto, co udělali s vaším domovem a je mi jasné, že je to hlavně naše vina. Proto jsem se rozhodl poslat vám nějaké peníze a prosím, ani na vteřinu nemyslete na to, že byste je vrátili. Stejně byste nás nikdy nenašli. Zasloužíte si pečlivou opravu celého domu, a jestli vás můžu, madam Grayová, poprosit, nechte si uvnitř vymalovat. Cokoliv bude lepší, než ta příšerná zelená! Pokud si nejste jistá, zeptejte se dětí, jaký na ní mají názor! Myslím, že vám ještě něco zbude a chci, abyste všichni vyrazili na pořádný výlet! Nejlépe do skutečného cirkusu. Můžete to pro mě udělat?
V krabici jsou zabalené nějaké sladkosti, doufám, že vám budou chutnat. Na Bertíkovy lentilky si dávejte pozor, jsou skvělé, ale občas nějaká chutná, jako ušní maz, nebo suchý z nosu. (ty vážně nejsou dobrý) a čokoládové žabky snězte co nejrychleji, nebo vám utečou!
Taky vám posílám nového kamaráda. Až dům opravíte, pověste ho na nějaké pěkné, oblíbené místo. Byl dlouho osamělý a chtěl by být ve společnosti. Usoudil jsem, že vaše společnost, je pro něj ta pravá. I když ho možná neuvidíte, vždycky tam bude. Kdyby se náhodou rozhodl ukázat, nelekněte se ho, má pronikavě žluté oči!
Všem vám přeju hodně štěstí
A dobrou chuť!
 Harry
 

 

 

Pozn.Aut.: Tak! Nebylo to na vás moc přeslazený? :D K téhle kapitole přiložím video. Malou ukázku jednoho z mých nejoblíbenějších filmů. Ona ukázaná scéna mě inspirovala pro napsaní celé téhlé kapitoly. Možná v tom nikdo žádnou podobnost neuvidí. Nedivila bych se, vzhledem k tomu, že jde hlavně o druhou polovinu kapitoly a že jsem většinu scén, které jsem si při téhle písničce vymyslela, poměrně osekala a zahladila do snad přijatelnější podoby. Nic méně v té scéně se stane něco podle mě hodně zásadního pro celý film. ...no nebudu to dál pitvat, nebo se do toho akorát zamotám. Můžete se podívat, nemusíte. Je to jen ukázká mé šílené mysli :3

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(paja1, 25. 4. 2013 17:11)

Ó to bylo krásné, moc jsme si to užila. Harry je v tom až po uši, jak v něm city a myšlenky bublaly, až musely ven....moc pěkné. A let na Klofanovi.....krásně napsané. Díky, těším se na pokráčko. :-)