Jdi na obsah Jdi na menu
 


7.kapitola - Ozvěna strachu

10. 5. 2013

 Měl dovoleno spát, do kdy se mu zlíbí. To mohlo být do dvanácti, do dvou, do tří… Mohl spát téměř celý den. Harry byl vzhůru už v jedenáct, ale nemohl vyjít z pokoje. Doslova přimrzl k posteli, když se ráno, zcela vystřízlivěv rozpomněl, co vlastně provedl. Celý rozdrkocaný, strachuplný si div neokousal nehty, když přemýšlel, jak to napravit. Rozhodně to neměl dělat. Docela jistě to nebylo vhodné. A Snape určitě zuří. Kruci.
Včera v noci to nebylo tak nevhodné, jako dnes. Zdálo se to normální, skoro nutné. Po tom, co spolu zažili, po tom, co si řekli… A Harry si nemohl pomoct. Musel to ze sebe dostat. Měl nutkavý pocit, že Snape by to měl vědět a že jinak nebude klid. Jenomže teď ráno se ten šílený, iracionální skutek zdál až příliš neuvěřitelný a nevhodný, než aby se dal jen tak přejít. Objal učitele. Objal Severuse Snapea a řekl mu, že ho má rád. Bože. Co teď s tím? Nemůže ani čarovat, aby se ubránil jeho jistě vražedným kletbám… Ach! Dobrá zpráva je, že profesor také nemůže moc přehnaně čarovat. Tak, to by bylo v pořádku. Ovšem mistr lektvarů měl celou paletu nebezpečných praktik. Když pomineme kletby, jsou tu lektvary, které se dají nenápadně přidat do čaje, jedy, domácí úkoly, eseje, tresty a onen vražený výraz v obličeji, když je svědkem Harryho špatností.
Siriuse přeci taky objal. Siriusovi to nevadilo. Jenomže Sirius byl v podstatě příbuzný. Rodinný přítel, milý muž. Severus Snape nebyl milý muž. Byl hodný, to jo. Ale mezi milým a hodným může být pořádný rozdíl. Co takhle Minerva McGonagallová? Objal by ji? Ne! Docela jistě ne. Byla to profesorka, byla přísná a navíc by ho nejspíš zabila! A co teprve Kratiknot? Předně by tomu činu vůbec nerozuměl, pokavaď by neměl nějaké racionální vysvětlení (což neměl, Harry si již přiznal, jak moc iracionální mu to připadá) a pak, když by ho Harry položil zpět na zem, nejspíš by prospěl Nebelvíru rekordním počtem stržených bodů. U madam Prýtové si nebyl úplně jistý, ale pokavaď by nebyl nadaný a oblíbený pan Longbottom, nejspíš by neuspěl. Tak? Kdo ještě zbývá? Objal by Lupina? Objal by ho? Nejlepší kamarád Siriuse a jeho otce, moc milý a hodný muž, trpělivý bývalý profesor a přítel. Tomu by to nevadilo. Jenomže Lupin byl také od shora dolů, skrz na skrz jiný, než profesor Snape.
Dost! Má to vůbec cenu? Všichni ti lidé jsou úplně jiní, než Severus Snape. A jemu navíc řekl ta tři proklatá slova, která strašně pálila na jazyku a musela ven. Vzít zpět už se to nedalo, a když byl tak zbabělý a po svém bizardním činu hned utekl, odezva ho čeká dnes. Říct někomu, kdo vás nenávidí, že ho máte rád, to by mohlo být dokonce bráno, jako provokace. Tak to ale nebylo, Harry to myslel vážně. Skutečně má toho muže rád. Má ho tak rád, že si uměl představit, jak tenhle jejich podivný, křehký vztah pokračuje i po válce. Poznat toho muže úplně dokonale a ukojit tak hladovou zvědavost, na to byl celý zbytek života tak akorát. Pokud nezemře při válce, uměl si představit, jak profesor vaří lektvary, doučuje ho úplně všemu, co sám tak dokonale ovládá a Harry mu zase vypráví, co dělal celý den v práci. Ačkoliv zatím netušil, v jaké práci by vlastně pracoval, ta představa dvou zaměstnaných, spokojených mužů, byla tak nějak povzbudivá. Uklidňující a příjemná.
Ale Snape by to nikdy nepřijal. Nemůže se dočkat, až se jejich cesty rozejdou. On se po válce vrátí vyučovat do Bradavic lektvary a Harry, pokud v té době dosáhne dospělosti, si najde nějakou přízemní a nudnou práci. Takovou, na kterou bude, jako nevystudovaný mladý kouzelník, stačit. S ní pak prožije jednotvárný, osamělý život. Tahle vidina budoucnosti už tak povzbudivá nebyla. Proč měl najednou pocit, že se Snapem by prožil skvělý a naplněný život, zatímco bez něj by stál za starou bačkoru? Copak takhle uvažoval před tím? Ale no tak! Co všichni jeho přátelé? Co jeho schopnosti? No jo, jenže k čemu mu jsou schopnosti? Nevystudovaného kouzelníka nevezmou ani na ministerstvo. Bystrozor z něj nebude a o ničem jiném vlastně nikdy neuvažoval. Co bude dělat, až válka skončí? Mudlovská práce? Vzali by ho vůbec někam, když jim ani nemůže říct, jakou školu studoval? Pro mudly přestal studovat ve svých jedenácti. Od té doby se vlastně neučil nic, co by bylo pro mudly přínosné. Mohl by akorát stát někde ve výloze místo modelového panáka. Ne. Ani to ne, protože ti musejí být dokonalí a on je brýlatý, věčně rozcuchaný a příliš hubený.
Rozhodl se o tom raději nepřemýšlet. Vždyť je to ještě daleko a kdo ví, co bude po válce… Třeba ji vůbec nepřežije. Neměl by přemýšlet nad tím, čeho by mohl, či nemohl dosáhnout. Sny odloží na později. Teď raději nebude mít žádné. Momentální stav byl svým způsobem zajímavější, než celá budoucnost. Koho zajímá, co bude za deset let? Jenom ta představa, že jednoho dne bude o deset let později, byla deprimující. Teď je válka. Bojují. A mezi tím bude jeho životním cílem odkrývat tajemství Severuse Snapea.
Harry se po hodinové rozepři s divokými myšlenkami vyhrabal z postele. Na sobě měl pruhované pyžamo, které bylo docela nedávno srolované pod hlavou bezvědomého Mistra lektvarů. Bylo zmuchlané a stále z něj byly cítit profesorovy vlasy, i když se za tu dobu látka usušila. Voněla.
Potichu a opatrně došel ke dveřím a ještě pomaleji je pootevřel. Chodba byla prázdná, bezpečná.
Ne, necítil se na to, aby vylezl muži na oči, ale nutně potřeboval navštívit koupelnu. Rychlostí blesku přeběhl chodbu, zamkl se na toaletě. A když už tam byl, alespoň si opláchl obličej a vyčistil zuby. Pak stejně obezřetně odemkl, a vlítnul zpět do svého pokoje.
Předstírat spánek bylo podle něj to nejmoudřejší rozhodnutí. Bude tu zavřený až do chvíle, než přijde Brumbál. Před ním ho profesor neosočí a on alespoň bude mít čas zjistit, jak moc vražedný je jeho výraz a podle toho zhodnotí, zda se má bát chvíle, kdy ředitel odejde. To se zdálo být, jako dokonalý plán. Harry vytáhl knížku o Bílé magii, zavrtal se do peřin a nalistoval příhodnou stranu. Vzít si ji na cestu nemělo smysl. Nebyl čas na čtení. Za ty tři dny se skoro pořád něco dělo. Had v obraze, prokletá zahrada, hostinec, Snapeova ruka na jeho tváři, žihadlová kletba, Becky Bakerová, kouzla pro děti ze sirotčince, Smrtijedi, Victorie, mrtví ochránci, Viteál, Klofan… Bylo toho tolik! A bylo to děsivé, zábavné, vzrušující i úžasné. Harry přetočil stránku, aniž by byl schopen něco přečíst. Přes své myšlenky neviděl slova, věty, ale jen po sobě jdoucí řady písmen. Nevěnoval tomu pozornost. Tolik vzpomínek, tolik zážitků! A to všechno završeno naprosto patetickým objetím.
Znovu se celý zachvěl představou, že dřív nebo později bude svému neuváženému činu čelit tváří v tvář. Teď ale ne. Ještě je moc brzy.
Sundal brýle a pořádně vyčistil skla, aby na ta písmenka v učebnici dobře viděl. Bude se učit a hotovo.

 

≈VP≈

 

Bylo půl čtvrté. Harry se tichounce jak myška plížil na záchod, dnes již po páté a jako pokaždé doufal, že nebude spatřen. Pozdilo se, což znamenalo, že ono odkládané střetnutí brzy nastane, ať chce, nebo ne. Učit se dlouho nevydržel. Obzvláště, měl-li dovoleno dnes výjimečně zahálet. Jeho volno nebude trvat věčně a moc dobře věděl, že další neučící období proběhne v době, kdy budou hledat po světě Viteál.
Jakmile si ulevil a skončil s hygienou, vystrčil hlavu ze dveří a už-už se chystal vystřelit jak blesk do své postele, když ho zaskočil sametově hluboký hlas Mistra lektvarů.
,,Vy jste se rozhodl držet celý den hladovku?“
Harry stiskl víčka. Nadechl se, vydechl. A je to. Už se z toho nevykroutí. Odvahu! Jsi přece Nebelvír!
Vylezl zpoza otevřených dveří a podíval se na svého učitele. Lhostejný výraz kazil záblesk nervozity v očích, který ne a ne zmizet pryč.
,,Ne, pane.“
,,Dobře. Jsem si jistý, že by vám to neprospělo. Už teď působíte značně nestabilně. Domácí skřítek vám připravil snídani - večeři, vyberte si. Vstávat ve čtyři odpoledne je nevídaná věc.“
Harry chtěl namítnout, že je teprve půl čtvrté, ale radši mlčel. Kývnul, ostře se při tom nadechl a následoval muže do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku, lokty opřel o stůl, očekávaje nějakou reakci na svůj nesmyslný čin. Ale ono nic. Snape se posadil na své křeslo, nohy ležérně natáhl a překřížil, načež se dal do čtení velmi staré knihy s koženou vazbou. Harryho ignoroval. Ten nevěděl, jestli se z toho má radovat, nebo být ještě na větších pochybách. Nervózně k němu stáčel zrak a málem zkameněl pokaždé, kdy profesor mimoděk otevřel ústa a hned je zas zavřel. Pustil se do sendvičů se sýrem a uvažoval, jestli se ještě někdy dočká nějaké odezvy. Srdce se vrátilo ke klidnému tempu úderů. Byl klidnější. Vlastně se mu ulevilo. Ale zároveň se nedokázal zbavit toho otravného očekávání. A někde v koutku hlavy byl i trochu zklamaný. Mohlo to znamenat, že celá ta věc Snapea ani trochu nerozčílila. Spíš to vypadalo, že je mu to jedno. To bylo snad horší, než kdyby mu uložil nezáživný školní trest. Tak trochu už si představil, jak sedí hodiny u stolu a píše větu za větou Nemám objímat svého učitele. Slyšel ho vůbec? Cítil na sobě jeho drzé ruce? Harry se zamračil. S plnou pusou opět zamířil svůj zrak přímo na Snapea. Zapomněl to? Nebo to dokonce ani nepostřehl?
Černé zorničky se jako na povel odlepily od starých stránek a střelily po chlapcově zkoumavé tváři. Harry se zakuckal.
,,Za chvíli tu bude ředitel. Možná by jste mohl věnovat svou pozornost jídlu a trochu si pospíšit, aby jste se stihl převléct. Ovšem… pokud vám to vyhovuje v pyžamu, jsem si jistý, že Brumbál váš zájem o pohodlí pochopí.“
Ironie. Ředitel by to pochopil, ale Snapeovi se to nelíbí. Nebo si možná všiml, které pyžamo si Harry vybral za domácí úbor. Polkl sousto. Namísto odpovědi jen mávl rukou, nechal talíř být a odkráčel se obléct. Trochu se zdržel, když se snažil ve skříni najít něco normálního. Nakonec vytáhl džíny, tričko, obyčejnou mikinu. Než se stačil převléknout a vrátit zpátky v přijatelném oblečení, byl už Brumbál uvnitř. Ve svém tyrkysovém hábitu obsadil druhé volné křeslo. V rukách držel čaj, podšálek a co chvíli z hrnku nepatrně upil.
,,Á, Harry! Rád tě znovu vidím. Profesor Snape mi už všechno řekl. Jsem na vás na oba velice hrdý. Vedli jste si skvěle! Opravdu báječně.“ Bledě modré oči se láskyplně zatřpytily a připomněly Harrymu jejich úspěch. Bylo to tak. Uspěli.
,,Dobrý den, profesore.“ Pozdravil zdvořile a posadil se zpátky za stůl na pohovku. Brumbál odložil svůj čaj a sáhl na stůl pro prsten. Obrátil ho v prstech proti světlu a pečlivě ho studoval.
,,Takže prokletý, hm?“ Ptal se zamyšleně. Těžko určit, zda to nebyla jen řečnická otázka. Harry přesto reagoval.
,,Ano, ale jen když se nasadí. Voldemort si tak vytvořil celou armádu hlídačů.“
,,To je velice zajímavé! Jak se vám vlastně podařilo nad nimi zvítězit?“
Nastalo ticho. Harry se podíval po Snapeovi a když se neměl k odpovědi, Harry se nadechl. ,,Stáhli se sami. Nechali nás být.“
Albus se na chlapce pochopeně usmál. ,,Vím, že byl profesor Snape v bezvědomí, Harry. Řekl mi to.“
,,Ah… aha.“ Ou. Teď to vypadá, že se ho pokoušel krýt. Vždyť Snape neudělal nic špatného. Omdlít ve stavu, v jakém byl, není ostuda. Jiní by se třeba nezvedli, ale Snape je silný. Nedotklo se ho to?
Letmo pohlédl k Mistrovi lektvarů. V černých očích hledal varování. Nenašel je. Oči byly klidné, až příliš. Přehlížely Harryho a soustředily se na starého muže. Ten se přátelsky usmál, obrátil se k Harrymu, jakoby se chystal sdělovat mu tajemství.
,,Harry… Pochopím, pokud nebudeš souhlasit, neboť jsem si již jednu tvou vzpomínku vypůjčil, ovšem v tomto případě bych tě rád požádal o totéž. Byl jsi při vědomí celou tu dobu a já bych si rád prohlédl všechny probuzené oběti Viteálu pěkně zblízka.“
Harry neměl důvod nesouhlasit. Brumbál chce jen vědět, kam až Voldemortova moc sahá. Bez protestů svou vzpomínku řediteli předal. Nebylo to napořád.
,,Jsem zvědavý, až to hezké není.“ Omlouval svůj zájem, když si zastrkával stříbrný flakonek do svého pláště. 
Harry jen ledabyle mávl rukou, že to nic není. Dělají to pro dobrou věc.
,,Nu, dobrá.“ Starý muž se čiperně postavil. ,,Teď se pojďme věnovat Viteálu.“ Položil prsten na stůl. ,,Předpokládám, že jste se jej pokoušeli zničit?“
Severus přikývnul.
,,Confringo, Destructo, Diffindo, Reducto… Vše se minulo s účinkem. Nemohu říct, jestli to nebylo tím, jak slábla naše magie.“
,,Jsem si jistý, že Voldemort si své poklady náležitě pojistil. Čekal jsem, že podobné pokusy nebudou fungovat.“ Namítl Brumbál a zamyšleně si pohladil svůj plnovous. ,,Snažil jsem se najít jiné řešení. Viteál musí být samozřejmě zničen za každou cenu.“ Po tom, co to dořekl, přivolal Dobbyho. Objevil se uprostřed místnosti, oči jako dva tenisové míčky, zářivé. Drobný skřítek třímal v náruči objemnou zbraň v ozdobné pochvě. Zbraň, která byla Harrymu velmi dobře známá.
,,Nebelvírův meč!“ Vyhrkl, ačkoliv to bylo očividné. Pak ovšem nadšení opadlo a nahradila jej nejistota. Obličej se zkřivil v nedůvěřivé grimase. ,,Vy chcete tak malý prstýnek praštit mečem?“
Brumbál na jeho nepřesvědčení reagoval s úsměvným souhlasem.
,,Přesně to mám v úmyslu, Harry. A jsem si navíc jistý, že poměr velikostí v tomto případě neznamená tak závažný problém.“
Harry jen rezignovaně přikývl. Trochu ho to překvapilo. Čekal spíš, že se Brumbál vytasí s nějakým super silným kouzlem, co prsten rozmačká na kaši, nebo rozdrtí na prach. A nakonec se ukáže, že i on, veliký a mocný kouzelník, se raději spolehne na fyzický zákrok.
,,Vy myslíte, že to vážně zabere?“ Odvážil se zeptat, když po chvíli stáli na zahradě a prsten byl mezi nimi na příhodně přikouzleném kameni. Ředitel jim pomohl obnovit všechna ta protivná ochranná kouzla, opravil Kráturovu snahu a zajistil jim dostatečné soukromí. Harry už Fidelia, ani další ochrany domu neřešil. Nevadilo mu to. V hlavě se mu něco převrátilo a tam, kde dřív viděl vlastní past, viděl dneska ochranu. Zapřel dlaně v bok a hleděl dolů, na malý prstýnek lesknoucí se na plochém kameni.
,,V naší situaci si smíme dovolit drobně experimentovat.“ Sdělil mu s bezstarostným tónem hlasu Brumbál a meč držel v pravé ruce s takovou lehkostí, jako by byl z molitanu. Zato Snape pro jeho dotaz tolik pochopení neměl. Zřejmě ho rozčilovala jakákoliv Harryho nevědomost. Těžce si povzdechl, a už to jelo.
,,Pane Pottere…“ Typické. Harry se jen lehce usmál na Snapeův otrávený obličej a čekal neodvratný proslov.,,Vzpomínáte na svůj druhý ročník? Není žádné tajemství, jak a čím jste porazil Baziliška. Jestliže jste to nebyl vy, zřejmě se činil váš kamarádíček Weasley. Nicméně celá škola od té doby ví, že jste měl na pomoc Nebelvírský meč. Raddelův deník, Viteál, jste zničil pomocí baziliškova zubu, jak mi bylo ze spolehlivých zdrojů řečeno…“ Střelil očima po řediteli. Ten proti jeho vysvětlování nic neměl. Čekal a stejně jako Harry pozorně poslouchal. Ve tváři měl zájem, jako by slyšel něco nového. ,,… zničil jste ho silou a účinkem baziliščího jedu. Čepel toho meče jste zaryl skrz chřtán bestie, a vzhledem k tomu, že meč vyrobily skřeti…“ Díval se na Harryho rozčileně i netrpělivě. Čekal, kdy to ten zabedněný kluk konečně pochopí. A Harrymu se skutečně rozsvítilo. Zelené oči zazářily.
,,Je nasáklý baziliščím jedem!“ Prohlásil a byl přesvědčený, že se strefil. Brumbál se usmál, Snape se zdál být spokojený. A Harry nadšený. Měl radost, jak to najednou do sebe zapadá. Profesor jeho nejistotu zcela rozptýlil. Teď už věřil, že to dokážou a Viteál zničí.
Brumbálův úsměv se chvíli na to vytratil. Sevřel meč pevněji, zvážněl.
,,Budu vás muset poprosit, abyste trochu ustoupili. Nejsem si jistý, jaký bude mít můj pokus následky, ale vzhledem k dočasné absenci vašich schopností se toho úkolů dnes zhostím já.“ Neměli námitek, o pár kroků ustoupili. Harry s napětím sledoval starého, vousatého muže. Brumbál měl ve tváři soustředěný výraz, když se napřahoval a jemu to připadalo zvláštně legrační. Ano, věděl, že ředitel Bradavic je mocný a silný čaroděj, ale vidět ho, jak třímá v rukou meč, působilo tak nějak středověce, rytířsky. Ještě ho napadlo, zda vypadal také tak absurdně při souboji s Baziliškem, když ostrý kov prořízl vzduch a následovala ho ohlušující rána. Rychle uskočil a zakryl tvář před mohutným oblakem hustého kouře. Zády narazil do měkké látky a přišlápl Snapeovi nohu. Starší muž ho automaticky zachytil, zakryl před možným nebezpečím.
Harryho v ten okamžik zasáhla ostrá bolest na čele. Jizva, jako by se probrala ze zimního spánku. Syčela a hořela víc, než kdy dřív. Oheň mu zaplavil mozek, sežehl i tu poslední myšlenku na Snapeův ochranný instinkt. Ztráta smyslů byla tak náhlá a intenzivní, že se mu zamotala hlava a on se zlomil v kolenou. Padal do propasti. Klesal, ale pevné, téměř křečovité ruce ho nenechaly dopadnout…

 

≈VP≈

 

Zůstávající pach kouře, ostrý, jako spálené lidské maso ho nepříjemně štípal v nose. Popotáhl. Uvědomil si, že leží na pohovce s hlavou opřenou o polštář. Oči zatím neotevřel. Měl pocit, že kdyby je otevřel, štípalo by to, jako když se mu vplete do tváře šampon. Po chvíli k němu jakoby z veliké dálky začnou doléhat ozvěny. Zvuky pozvolna dostávají ostřejší tvar. Stanou se povědomějšími, známějšími. Soustředí se na ně, poslouchá…
,,Takhle to bude pokaždé?“ Hluboký hlas uklidňoval, třebaže zněl neklidně, ba dokonce rozčileně.
,,Už to tak vypadá… Ale, Severusi, alespoň víme, že máme pravý Viteál a je zjevné, že se ho podařilo zničit.“
,,Ano. Je užitečné mít při sobě chodící radar.“ Mluví s ním tak chladně…, všiml si Harry. Žádný respekt k řediteli… ty chvatné kroky po pokoji, ty jistě patří Snapeovi. Ale co ho rozzlobilo?
,,Tak mi pověz, drahý chlapče, jak chceš, abych tomu zabránil?“
Rozčilené zafunění. Drobný závan u obličeje napověděl, že Snape mávl paží.
,,Netvrdím, že tomu musíte zabránit. Jen bych ocenil, kdybyste se pokusil alespoň protentokrát potlačit své očividné nadšení.“
,,Ach! Připadá ti to nezdvořilé? No tak, Severusi. Je přirozené radovat se z úspěchu. My všichni jsme se dnes společně o krok přiblížili našemu cíli.“
,,Přiblížili…“ Zopakoval zhnuseně Snape, jako by citoval něco hrozně vulgárního. Takže Viteál je vážně zničený. Opravdu. To je přece super! Proč se Snape zas rozčiluje? Copak ten chlap není nikdy spokojený?
,,Myslím, že radar něco zaznamenal.“ Podotknul jemně ředitel a hned bylo ticho, jako když utne. Harry uslyšel profesorovo prudké nadechnutí a následné zavrčení.
,,Pottere…“ Ozvalo se a Harry nedokázal potlačit zachvění řas. No nazdar. Rozbouřené vody si našly nový směr. ,,Mohl byste se laskavě začít chovat na svůj věk? Ještě chvíli hrajte mrtvolu a já vám napomohu hrát ji víc, než přesvědčivě. Sednout!“
Harry se posadil. Uraženě na Snapea zamžoural. Profesor mu pohled opětoval a skutečně na něm byly znát stopy rozhořčení. Mlčky hleděl na Harryho, a když se ujistil, že se kluk netváří jinak, než zmateně, otočil se zpátky na ředitele.
,,Výborně. Potter se probudil, Viteál je zničený, svět z jedné sedminy zachráněný. Vyvěste zlatorudé vlajky.“ Sarkasmus z jeho slov přímo odkapával.
Harry by rád projevil nadšení ze zničeného prstenu, ale radost tu zjevně měli jen dva ze tří. Podrbal se v rozcuchu, narovnal si brýle na nose a pak si všiml prstenu na stole. Byl celý. Vypadal stejně, jako před zásahem čepele. Naklonil se blíž a pak teprve to uviděl. Malá prasklina se táhla skrz zvláštní symbol v černém kameni. To je všechno? Brumbál napřáhl meč až nad hlavu a přitom prsten jenom škrábnul?
,,Opravdu je zničený?“ Promluvil konečně.
,,Zcela.“ Přitakal spokojeně Brumbál.
Harry ho vzal do dlaně, chytil ho za kroužek mezi palec a ukazovák. Zamyšleně si ho prohlížel.
,,Takže… Když si ho nasadím, nic se nestane.“ Ujišťoval se a lehce přiblížil prst druhé ruky k otvoru. Bylo to tak lákavé a fascinující… Stejně jako včera na skále. Prsten sváděl k pokušení. V tu chvíli však uslyšel rázné a dvouhlasné: NE!
Dřív, než stačil od prstenu odvrátit zrak, dva kroky překonaly nepatrnou vzdálenost, ruka zabrněla a upustila prsten. Snape ho praštil do zápěstí. Hrubě, téměř bezcitně. Harry zasténal, šokovaně se chytil za zraněné místo. Snape chňapl po prstenu a napřímil se. Chlapec k němu vzhlédl. V zelených duhovkách se třepotalo zděšení. Proč se sakra zlobí? Co je s ním?
,,Chcete se zabít?!“ Vyjel po něm Snape. Harry shlédl na černé boty, aby se vyhnul přísné tváři plné výčitek. ,,To, že je vyňata část jeho duše nutně neznamená, že se prolomilo prokletí. Přemýšlejte, než něco uděláte. Pokud toho nejste schopen, nedělejte nic, bude to bezpečnější.“
,,Severusi…“ Vložil se do toho Brumbál. Snapea neobměkčil. Jen na sebe upoutal pozornost. Pomněnkové oči pronikly do zúžených zornic a ještě dál. Konejšivě vpluly skrz Nitobranu. Harry je v pořádku. Nic se nestalo. Uklidni se Severusi, děsíš ho…
Snape si své myšlenky prohlédnout nenechal. Myslel si své. Jen ať se bojí, potřebuje to. Alespoň se naučí používat mozek.
Harry je však překvapil. Když zvedl hlavu od podlahy, byl už zcela klidný. Stačilo si vzpomenout a pochopit. Snape zuřil ze strachu. Ze strachu o jeho život. Jako vždycky tvrdohlavost převládla. Na tváři se mu usadilo smíření v kombinaci s potěšením. Velmi rozčilující.
,,Promiňte, já jen... to nutkání nasadit si ho, je hrozně silné.“ Vysvětlil. Přestal si mnout ruku a jen s ní zatřepal, aby situaci zlehčil.
,,Pak se k němu nepřibližujte.“ Rozhodl odměřeně Snape.
Harry měl chuť zasalutovat a říct rozkaz, ale bylo rozumnější moc ho nedráždit. Tak jenom kývnul.

 

≈VP≈

 

Prsten nakonec skončil u Brumbála. Prý by ho rád důkladně prohlédnul. Během loučení pozval Snapea na druhý den do Bradavic a Harry z jejich výrazů a tónu při domluvě usoudil, že budou řešit nějaké hodně důležité věci. Trochu ho štvalo, že u toho nebude. Jo. To má za to, že je vyloučený ze školy. Nejspíš už se tam nikdy nepodívá. A přitom by tak rád alespoň na chvíli zas viděl svoji kolej, Velký sál, dokonce i Vrbu mlátičku! Na své přátele se raději snažil nemyslet. Když Brumbál zmizel v krbu, atmosféra se úplně změnila. Rozptýlení mezi nimi, jaké ředitel představoval, zmizelo a teď tu byli jen oni dva. Snape už byl zase úplně klidný. Kus ledu, jako obvykle. S nimi tu byl ještě Dobby. Od chvíle, co přinesl meč, se prakticky nehnul z místa a teprve když Brumbál odešel, začal kolem poskakovat a ptát se jestli by pánové nechtěli večeřet. Harry se rozhodl, že to, co jedl před čtvrtou hodinou večerní, byla snídaně a teprve teď přišel čas na večeři. Jedl sám. Snape odešel nahoru a mohl si jen představovat, co tam asi dělá. Pravděpodobně vaří lektvary, možná léčebné a posílá je ke sv. Mungovi, nebo do Bradavic. Nebo třeba vymýšlí vlastní… Předělává je, kdo ví? Důležité bylo, že už spolu zbytek večera nepromluvili. Když se Harry ukládal ke spánku, přehrával si celý den a přemýšlel, z čeho se Snape dostal do tak špatné nálady. Ovšem, samozřejmě že normálně není o moc veselejší. Ale to jak byl napjatý, jak mluvil s Brumbálem… Co mu to říkal? Je užitečné mít při sobě chodící radar… Jaký radar? A ta reakce na Brumbálovo: Přiblížili jsme se cíli… Přiblížili… Proč to vypadalo, jako by Snape ani nechtěl tuhle válku vyhrát? Musí ji chtít vyhrát! Proč by jinak byl na naší straně? Za co by bojoval?
Ale jestli netouží po vítězství, po čem touží? Je vůbec něco, po čem touží Severus Snape?

 

≈VP≈

 

Druhý den se měli zase učit… což nedopadlo přesně podle Harryho plánů. Snape jen chtěl, aby předvedl obyčejné Accio. Když to Harry dokázal až na pátý pokus, rozhodl, že dnes budou probírat čistě teorii. Sám nepředvedl nic. No jistě. Harry si byl jistý, že nechce být přistižen, jak mu nějaké kouzlo nevyšlo a tak se o to před ním raději ani nepokusil. Bylo nepříjemné navazovat na učivo, které se mu při honbě za Viteálem úplně vykouřilo z hlavy. No vážně. Kdo by myslel na učení při záchraně světa?
Harry si z poslední lekce nevybavil mnoho. Jen… ach. Mandragoru. Mandragoru, která léčí neplodnost. A pak už si vzpomínal jen na hrozné křeče všude po těle, svůj hlasitý smích a pád z pohovky. Snape ho nechal zlechtat. Hrůza! Jak si pak má člověk pamatovat výuku?
,,…některé rostliny jsme probrali, ale jsem si jistý, že jste si zbytek již nastudoval…“
Vážně? A kdy jako? Když bojoval proti mrtvolám a čekal na záchranu s příšerným hladem, v příšerné zimě? Ha. Ha. ,,Vaše znalosti si v nejbližší době ověřím písemnou prací. Pokud jste se na to nepodíval očekávám, že tak v nejbližší době učiníte. Nebudu se k tomu vracet. Teď se podíváme na zvířata. Pro přípravu lektvarů, pro výrobu hůlek, dokonce i pro některé obřady jsou nezbytnou součástí….“ Profesor při výkladu pomalu procházel pokojem, ruce spojené před tělem, hlas sebejistý, přímočarý, jako vždy. ,,…Jak jste jistě v minulých letech zaznamenal, používají se převážně zpracované jedy, sliny, krev a další tekutiny. Dále se používá kůže, kosti, srst. Téměř všechno se dá zužitkovat. V některých případech se potřebné přísady odebírají živým zvířatům, jindy mrtvým. U některých to ani jinak nelze. Jsou také zvířata, která se ani v nejlepším zájmu kouzelníku nesmí zranit. Odebrání jejich krve, či vnitřních orgánů může být při vaření lektvarů velmi koncentrovanou a účinnou ingrediencí, ale jejich použití je nezákonné a tvrdě se trestá. Můžete mi dát alespoň jeden příklad takového zvířete, pane Pottere?“
Harry si vybavil svůj první ročník, Zapovězený les a mrtvého bílého koně s rohem, který zhroucený a do krve prokousaný připomínal smrt samotného anděla. Bylo to to nejsmutnější, co do té doby viděl.
,,Jednorožec, pane.“
,,Ano. I když jste uvedl ten nejtypičtější příklad, máte samozřejmě pravdu. Použití jeho krve je vůbec největší projev barbarství. Ale má ty nejsilnější schopnosti. V oblasti Černé magie se přímo vyjímá. Stejně, jako ho Temný pán používal pro chabou obnovu svého života, stejně se dá použít i v lektvaru… Jednorožec však samozřejmě není jediný pod ochranou zákona. Mezi chráněné patří také Zlatonoska, Hipogryf, Chiméra, Pegasové a tak dále. U některých zvířat je možné získat povolení od Ministerstva kouzel, ovšem pouze za předpokladu, že mluvíme již o mrtvém zvířeti. Pak je možné zažádat o zadržení vzácných přísad,…“
,,Pane?“ Přerušil ho Harry a samozřejmě si okamžitě vysloužil zúžený pohled a zaměření ostrých zorniček. ,,Použil jste někdy krev z jednorožce?“ Odvážil se zeptat. Bylo by to logické a samozřejmě ho nevinil. Voldemort po něm mohl chtít, aby pro něj zakázaný lektvar uvařil. A on jistě neměl jinou možnost, než poslechnout.
,,Ano.“ Odpověděl po malé odmlce.
Harry jen kývnul a snažil se, aby bylo jasně znát, že to chápe. Žádný zhnusený obličej. Nedoufal, že by se o tom profesor nějak rozpovídal, ale rozhodně to měl za zajímavější téma, než použití ubohých zvířat na různé lektvary. Věděl, že je to nezbytné, ale Snape o tom mluvil tak lhostejně, samozřejmě, až to působilo trochu sadisticky. Věděl, že je to jeho práce, ale přesto se mu nelíbilo to poslouchat. Z toho důvodu, věc, která mu už nějakou dobu hlodala v mysli vyklouzla na povrch právě teď.
,,Mohl bych se ještě zeptat…?“
,,A zcela jistě to bude souviset s probíranou látkou.“ Povzdechl si v ironii profesor. I přesto byl však ochoten otázku vyslechnout.
,,Hm. Totiž jak jsme byli v Příčné ulici, byl tam takový lektvar… Felix… něco. Tekuté štěstí. Mohl byste mi vysvětlit, jak přesně účinkuje?“
Snape nadzvedl obočí, ušklíbl se.
,,Felix felicis je velmi vzácný lektvar. Zajímavé, že jste si na něj vzpomněl. A jak jste zřejmě pochopil z jeho přezdívky, ano, přináší štěstí. Člověk, který se ho napije dokáže vše, o co se pokusí a prožívá neobyčejně spokojené chvíle, dokud účinek nepomine. Jakmile se tak stane, je to, jako procitnutí ze snu. Realitě se vrátí její tvrdá spravedlnost a dá ji dotyčnému silně pocítit. Chcete vědět ještě něco?“ Harrymu plálo v očích, jako by mu právě sdělil, kde najít ráj. Rázně kývnul.
,,Jo. Proč se ho teda nenapijem a nejdem zničit Voldemorta?“ Ze rtů Mistra lektvarů unikl vzduch současně s něčím, co mohl být smích… jen kdyby to nebyl Snape.
,,Jak primitivní, že? Proč to jenom nikoho nenapadlo?“ Posměšný tón dal Harrymu jasný signál, že se raduje příliš předčasně.
,,Takže to nejde.“ Hlesl.
,,Proti tak velikému zlu je i Lektvar štěstí marný. Ve větším množství, které byste na to potřeboval, navíc prudce jedovatý. Vězte, že tak snadné to není. Kdyby bylo, někdo by váš geniální plán dávno vyzkoušel.“
,,No ale stejně by mohl být užitečný, ne? Třeba při hledání Viteálů… nebo informací, nebo tak.“
Mělo cenu se s ním hádat? Ne. Docela jistě ne.
,,Dobrá.“ Pronesl Severus a Harry, jak nečekal souhlas, překvapeně zamžikal.
,,Co? Vážně?“
,,Můžete ho mít a použití nechám na vašem vlastním úsudku. Bude rozumné, když jeho účinky pochopíte na vlastní pěst.“
Harry tomu nemohl uvěřit. Snape jen tak… souhlasil? Prostě tak? Nechá ho ochutnat Lektvar štěstí?
,,Ovšem…“
Aha. Takže to bude mít háček.
,,…jen pokud se vám podaří ho bez pomoci připravit. Dám vám k dispozici recept, zajistím přísady, ale uvaříte si ho sám.“
To nebylo tak hrozné. Přece… když si pečlivě pročte postup a všechno udělá správně… bude ho mít. Bylo to víc, než od Snapea čekal.
,,Zde se ukáže, jak dobře jste na tom s vaší trpělivostí. Pokus si myslíte, že jste první, kdo se o to pokusí, jste na omylu. Kdyby to šlo, měl by ho samozřejmě každý, ale mnoho nešťastníku při svém pokusu téměř zešílelo. Jsem zvědav, jak si povedete. Kompletní příprava trvá půl roku a je velice náročná. Jen pár kvalifikovaných kouzelníků dokáže lektvar připravit a ano, patřím mezi ně. To však neznamená, že vám to nějak usnadním. Budete na něm pracovat sám. Pokud se vám podaří, je váš. Pokud ne, tak taky. Ale musím vás upozornit, že ve fázi dozrání svůj vzhled nezmění, ať s ním děláte cokoliv. Pokud ho pokazíte, může to mít nepříjemné následky. Například chronické svrbění, kašlání, alergické reakce na všechno možné. Dokonce může vyvolat silné halucinace. Je to váš boj. Začnete zítra, hned jak se vrátíme z toho vašeho výletu do Příčné a budete na něm pracovat v době vašeho volna, pokud si to ovšem nerozmyslíte.“
Harry tvrdošíjně zavrtěl hlavou. Přesto už to tak růžově neviděl. Šest měsíců? Složitá příprava? Svrbění a zešílení?
Kruci.
Vždyť ani nepoznám, jestli jsem to nezkazil! Nakonec se budu bát vůbec to ochutnat!

 

≈VP≈

 

Když Severus Snape odcházel, ubezpečil se, že Potter klidně spí. Spal, stejně jako včera, i jako tu noc, kdy u něj seděl a nevědomky ho tišil. Špatné sny se na chvíli stáhly, to bylo dobré. Kluk klidně a spokojeně oddychoval, zavrtaný v přikrývce jen na půl, jedna noha v pyžamu skoro celá koukala ven. To pyžamo… To pyžamo bylo úplně zmuchlané, špinavé a chtělo vyprat. Proč si Potter nevezme jiné? Pokud dobře počítal, koupil si jich víc, aby je mohl čas od času vystřídat. Nebo… že by zlozvyk ubohosti, jenž mu vštípili Dursleyovi? Měl nutkání přiblížit se blíž. Sundat mu z nosu brýle a uklidit knihu o užitku rostlin, co ležela rozevřená vedle něj. Učil se. Světe div se, on se vážně sám od sebe učil. Dokonce při tom usnul. Zajímavé. Učil se i v Bradavicích do úmoru? Severus o tom vážně pochyboval. Nakonec usoudil, že Pottera to muselo zmoct natolik, že se neprobudí, přijde-li blíž a upraví mu peřinu. Zavřel a uklidil učebnici. Brýle odložil na noční stolek a v rychlosti pokoj opustil. Bylo dost věcí, které chtěl s Brumbálem prodiskutovat. Jedno z témat včera otevřel. Když zničí Viteál, Pottera tím zraní, protože všechny Voldemortovy Viteály jsou vzájemně čímsi spřízněné. Pán Zla to pravděpodobně takhle necítí. Je příliš plný černoty a bolesti. Má ji natolik osvojenou, že si ztrátu uvědomí, až to bude vážné. Pocítí to u posledních dvou-tří Viteálů. Ale Harry pokaždé. Jak řekl Brumbál, díky tomu poznají, že zničili Viteál. Ta myšlenka, využívat takhle něčí bolesti je poměrně sobecká a krutá. Nedalo se však popřít, že účinná. Měl ovšem podezření, že pokud se to stane pokaždé, Harry začne něco tušit. Možná to jednou pochopí a uteče, dokud bude moct. Vlastně… Ne. Mluvíme tu o Harry Potterovi. Ten neuteče i kdyby stokrát chtěl. Ale, přeci jen… pokud by se o to pokusil… nechal bys ho jít Severusi? Bránil bys mu, nebo bys naopak stáhl ruce a v duchu ho hnal, ať běží co nejrychleji umí. Pryč. Co nejdál to jde.
Nesmysl.
Kam?
Kam by mohl utéct?
Uvažuješ nad hloupostmi Severusi. Moc dobře víš, že Potter by zůstal. Torpor je zbytečný. Naprosto zbytečný.

 

≈VP≈

 

Brumbál ho uvítal stejně jako vždy. Oči veselé, jako optimistická předehra k tragické baladě. Bleděmodrá symfonie. Věděl, co bude následovat. Severusi, drahý chlapče…
,,Severusi!“ Stařec se za stolem odsunul, ale nepostavil. ,,Tak jsi tady, drahý chlapče.“
Jaký on je chlapec? Téměř ve svých čtyřiceti. Brumbál by potřeboval nové brýle. Míň zlatých půlměsíců, více dioptrií.
,,Dnes to bude trvat déle, nedáš si se mnou čaj?“
Kývnul. Ano, čaj by chtěl, ty lepkavé karamely nikoli.
Starý muž posunul misku s bonbóny na druhou stranu stolu, jakmile si Severus přisedl.
,,Karamelu?“ Zeptal se. ,,Jsou výborné. Dle tvého výrazu soudím, že potřebuješ osladit život.“
,,Děkuji.“ Odmítl a zavrtěl hlavou. Mám sladký život až-až. Byl by sladší, kdybyste ho neztrpčoval.
Předehra, zdá se pominula. Brumbál trochu zvážněl.
,,Předpokládám, že by ses rád vrátil k včerejšímu rozhovoru.“ Nadhodil a povzdechl si. To znamenalo: Já bych o tom raději nemluvil.
,,Ano.“ Nedal se odradit. Brumbál to se svými pohledy uměl sice dobře, ale za ty roky se Snape poněkud otrkal. Tohle bylo třeba řešit. A taky se to řešit bude. ,,Uvažoval jsem nad lektvarem, ale žádný, který by potlačil tak silné pouto, jaké spojuje Viteály, neexistuje. Vy říkáte, že nám to pomůže rozpoznat pravý Viteál. Já tvrdím, že tím brzo docílíte toho, že to pochopí. Dojde mu to Brumbále. Dřív, nebo později. Nebude si věčně myslet, že je to jen náhoda. Když ty reakce nějak nepotlačíte, Potter zjistí, že je něco špatně. Spojí si všechny souvislosti a upřímně nevěřím, že by jste ho chtěl přemlouvat, ať se obětuje. Není to váš styl.“ Po svém monologu definitivně zazdil odlehčenou konverzaci. Jen žádnou přetvářku, ne teď.
Brumbál položil lokty na stůl, spojil dlaně do stříšky.
,,Chci, aby to měl Harry co nejjednodušší. Příčí se ti to, což samozřejmě chápu, ale nesouhlasím s tebou. Potřebujeme mít jistotu, že jdeme správnou cestou a tu nám ukazuje Harry. Musíme se řídit jeho instinkty i reakcemi, jinak to nebude mít žádný efekt. Zároveň si uvědomuji nebezpečí z toho pramenící, ale i kdyby něco tušil, nemusí si nutně myslet, že je s Viteály nějak spřízněný. Ví, že je propojen s Voldemortem. Tudíž ho dovedeme k závěru, že jen vnímá jeho reakce.“
,,To vše zkomplikuje. Neměli bychom ho naopak ujistit, že Pán Zla o tom, co děláme, zatím nemá ponětí? Takhle bude očekávat, že se nám v tom pokusí zabránit všemi dostupnými prostředky, i když to tak nebude.“
,,Což by znamenalo, že bude opatrnější a ostražitější. Neusiluješ už několik týdnů o to, aby se choval zodpovědněji?“
,,Pokud se dozví, že je to lež, jeho podezření bude větší.“ Oponoval Snape.
,,V tom případě si musí myslet, že Voldemort po zničení Viteálů sice trpí, ale důvod je mu neznámý. Buď ho to přesvědčí, nebo budeme muset postupovat radikálněji a donutit ho na tu bolest zapomenout. Nechám to na tobě. Všiml jsem si, že s důvěrou k tobě už Harry nemá problém.“
,,Lhaním jeho důvěru jistě posílím.“ Souhlasil s ironií, velice trpce.
,,Oba víme, že nastalá situace nenabízí jiná řešení.“
Snape neodpověděl. Věděl, že Brumbál má pravdu, opět. A iritovalo ho to.
,,Pokud jsem již rozptýlil tvé pochybnosti, jsou tu i jiné záležitosti, které bych s tebou rád probral…“ Ředitel se na své židli trochu zavrtěl, vytáhl hůlku a přivolal si dva flakónky s Harryho vzpomínkami. Ano, to ho zajímalo. Co Brumbál viděl? Co zjistil?
Zvědavost na chvíli rozptýlila jeho pochybnosti. Byl ochotný nechat rozhovor ohledně Harryho bolestí protentokrát stranou a poslouchat.
,,Začal bych s incidentem, který se odehrál v půlce července. Je to… velmi zajímavá podívaná. Vše, co se tam stalo. Jsem rád, že jsem mohl být u toho. Měl jsi pravdu, Harry byl zaujatý protější lavičkou, přešel na druhou stranu, něco jistě viděl. Na rozdíl od nás. Ať už to byla jeho dětská verze, nebo cokoliv jiného, skočil za tím pod vlak a teprve tam zjistil, že to není skutečné. Jeho reakce na blízké nebezpečí byla nepřiměřeně pohotová a kouzlo, které použil, ve skutečnosti se svými znalostmi vůbec neměl zvládnout. Zvláštní, opravdu zvláštní. Harry nám tedy nelhal, ale zároveň žádné halucinace neměl. Někdo mu tu představu úmyslně vnukl. Ukryl ji v něm, přesvědčil ho, vsugeroval mu ji. Zároveň ten někdo zařídil, aby přelud nikdo jiný nezahlédl. Chlapec byl celou dobu někým vedený. Když zvedl ruku a zastavil svou hůlkou rozjetý vlak, někdo ho ovládal.“
,,Kdo by to mohl dokázat? Pokud Potter nebyl pod Imperiem, tak…“
,,Nebyl. Jde o něco víc. Zkoušel jsem hledat v historii, ale žádný podobný čin nebyl nikde zaznamenán. Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal.“
,,Co s tím můžeme dělat?“
,,Nic. Zatím. Někdo chtěl chlapce dostat do téhle situace. Nevíme kdo, ani proč, ale jsem si jistý, že se to dřív nebo později dozvíme. Teď k té druhé záležitosti…“ A ředitel se zvedl. Zlatý plášť zašustil, když obešel stůl s druhou ampulkou mezi prsty.
,,Řekni mi, Severusi… Jak pokročil Harry s Levitací?“
Zvláštní. Ptát se na to zrovna v tuhle chvíle, tímhle tónem…
,,Lepší se. Mohl jsem si dovolit přeskočit pár lekcí a přejít na sklenici s vodou.“
,,Ach! Podařilo se?“
Snape se zamračil. Co těmi otázkami sleduje? Proč to zní tak podezřívavě? Pečlivě zvažoval vhodnou odpověď.
,,Je to velmi těžká úroveň, ale myslím, že je na dobré cestě.“
,,Na dobré cestě!“ Zvolal Brumbál.,,Myslím, že toho hocha značně podceňuješ!“
,,Nerozumím.“ Zamračil se. S trpkostí a nevyslovenými poznámkami na jazyku sledoval, jak k nim vzduchem míří Brumbálova Myslánka. Mělká kamenná mísa s tím nejhlubším dnem. Stačilo do ní vlít vzpomínku. A Brumbál tak učinil.
,,Jen se na to podívej.“ Pobídl ho a Severus po neúspěšném zkoumání starcovy záludné tváře nakonec poslechl. Naklonil se nad Myslánku, ponořil do neklidné mlhy a celý svět se zatočil.

 

≈VP≈

 

Ocitl se u malé skály uprostřed moře. Stála na ní však jen jedna postava. Kamenná, hrubá plocha byla pokryta černými těly. Byly jich stovky, hemžily se jedna přes druhou a Harry se je marně snažil od sebe odstrčit. Byly tak blízko a chytaly se ho, že nebyl čas máchat hůlkou a křičet zaklínadla. Odkopával je a snažil se je ze sebe setřást. Po chvíli se podíval vedle sebe. Byla tam jen hrouda pohybujících se a plazících končetin, kostnatých zad a mokrých vlasů. Chlapec zděšením vyjekl. Odkopl další vtíravou mrtvolu a vrhnul se na tu hroudu těl jak na největšího nepřítele. Síly v něm najednou bylo dost na to, aby chytal končetiny, odhazoval mrtvé a dostal se až k němu. Tady je. Skoro odkrytý, v bezvědomí, ubohý. Nechal ho samotného v takové situaci. Mohli ho odtáhnout do moře, mohli ho zabít a on mezitím spal. Harry ho zakryl svým tělem, jak nejpevněji mohl. Přitiskl se na něj, udělal ze sebe živý štít.
Mrtví se však neúnavně plazili a sápali. Pod jejich kostnatými těly mizela Harryho záda. On je však už neodstrkoval. Jen zakrýval svého bezvládného profesora. A to s tak křečovitou tvrdohlavostí, jako by doufal, že tím všechno zachrání. Že jen tak budou oba v bezpečí. Hloupý kluk…
Jenže… pak se stalo něco nevídaného. Slaná voda kolem nich se probudila k životu. Začala se zvedat, tančit kolem skály, kroužit, jako hladový sup, co se chystá na mršinu. A pak, jako vodopád ,ze všech stran dopadal na jediné suché místo široko daleko. Mořské proudy oživly, kroutily se jako roj hroznýšů a odhazovaly těla z jejich dosahu jedno po druhém. Chlapcova záda zůstala nedotčená, vodou netknutá. Držel Snapea tak dlouho, dokud všechny mrtvé ochránce prstenu moře nepohřbilo ve svých nekonečných hlubinách…

 

≈VP≈

 

Vynořil se. Tupě hleděl před sebe, nebyl schopen slova. To, co Harry udělal… co dokázal… Dobrý bože. Zachránil je a ani o tom neví. Nemá ponětí, jak nepředstavitelně velikou má moc. Tady byl ten důvod, proč Harry vyčerpal všechnu svou energii. Celou ji vypotřeboval na jeho ochranu. Ale aby dokázal vyprodukovat takovou sílu! Takovou neředěnou magii! Jak? Zatraceně jak by to mohlo být možné? Odpověď do něj chtě nechtě pronikala ze všech stran.
Vybavil si nečekanou horkost těla, pevně přitisknuté paže. Chvějící se, horký dech na zátylku. Rozhodný, zdráhavý a odevzdaný hlas.
Mám vás rád.
Dva dny se snažil ignorovat, že se to vůbec stalo. Bylo to v noci, Potter měl za sebou náročnou cestu a potřeboval vyčerpat adrenalin, který v něm z letu na tom zvířeti zůstával. Bylo to… logické. Pochopitelné.
Jenomže to pevné sevření… Ta jednoduchá věta…
Dávno přestal věřit, že by to od někoho slyšel a po tom, čeho byl dnes svědkem už nemohl předstírat, že to byl jen sen.
,,Tak? Co na to říkáš?“ Ozvalo se vedle něj. Dalo mu práci odlepit oči od stěny před sebou a podívat se starci do očí. Co by měl říkat? Co se na tohle dá říct?
,,Říkal jsem si, jaké je asi jeho tajemství, že se dokázal dostat za takovou chvíli tak daleko… Učí se mnohem rychleji, než bych čekal…“
Tajemství. Správně, Harry Pottere. Jaké máš tajemství, že jsi tak silný? Co tě dovádí k takovým výsledkům?
,,Pravděpodobně nemá v úmyslu to prozrazovat.“ Zalhal, aniž by přitom jen mrknul.
,,To musí být velkolepé, když s tím dokáže tak úžasně pracovat…“
Velkolepé? Spíš je to k smíchu. Kdo by něco takového dokázal jen s myšlenkou na svého učitele? Kdo by chtěl? ,,Teď ovšem nesmíte polevit. Hned, jakmile se Harryho magie vyrovná, začněte cvičit. Jak vidím, jde vám to úžasně! V takový pokrok jsem ani nedoufal!“
,,Samozřejmě.“ Kývnul prázdně hlavou. Myšlenky jinde. ,,Udělám, co bude v mých silách.“
,,Vím, že se na tebe mohu spolehnout. Děkuji ti.“
Severus Snape měl na rtech ironický, smutný úšklebek.
Neděkuj mi, Albusi. Už teď jsem zklamal...

 

tumblr_llavsyzmqq1qhmwxco1_500.jpg

 

      Felix Felicis 

 

 

 

Pozn.Aut.: Vím, že Harry začal pociťovat ničení Viteálu taky až ke konci. No, změnila jsem si to Považuji to za víhodu psaní fanfikcí :P :)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Adelaine, 18. 5. 2013 22:59)

Že mně to ale trvalo, co?
Takže, líbí se mi Harryho pubertální chování a skrývání se a hraní si já nic neudělal, nechci, aby na to nějak reagoval a stejně tak se mi líbí i následné 'jaktože na to nic neříká?':)
Já bych Harryho pohled a odstup od Brumbála tady docela brala. Mám prostě pocit, že on ve Snapeovi našel svého hrdinu a jedná podle něj. I to, že nejdřív, než odpoví Brumbálovi, se kouká na Snapea, co na to on, co si o tom myslí a co chce, aby Harry odpověděl. Minimálně o tom přemýšlí, tudíž i Harryho povzdech, že se Brumbál ptá jen pro formu, mi vůbec nepřekáží. Jen tadyten úsek, jak se baví o viteálu a najednou ředitel vstane a jedná, mi výjimečně připadal trochu uspěchaný. Takový honem honem rychlý přerod, trochu nerozepsaný. Na což u tebe vůbec nejsem zvyklá, tak to prostě jen zveličuju.
Poznámka od mého otravného já znalého kánonu (či jak to belldandy nazvala): Přijde mi jen divné, že běhnice dáváš mezi chráněná zvířata, když je na Grimmauldově náměstí v pátym díle hubili ve velkém a měli na to speciální přípravky běhnicidy. Taky dle knihy se Harrymu ani VOldymu při ničení viteálu nic nedělo, ale ve fanfiction je to možné, takže jako autorský záměr je to pěkně vymyšlené. A poslední je, že v kánonu si vykali a Snape ale Brumbálovi říkal "pane řediteli" nebo "Brumbále" bez ničeho. Nepamatuju si, že by mu řekl "Albusi", ale je to klidně možné. To, že ho oslovoval "Brumbále" mě tehdy taky dost překvapilo a přišlo mi to trochu neuctivé, ale aspoň si to proto pamatuju.
Jinak takhle kapitola se mi hodně moc líbila. Ty jejich vzájemné pocity... Krása. Ty něžné drobnůstky... Pyžamo, brýle a kniha... Nádhera. A strašně se mi líbí, jak je vykreslen jejich vztah.
Děkuju<3

Re: :)

(belldandy, 19. 5. 2013 12:41)

No tak vida, on mu vážně říkal Brumbále. Tak jdu do Canossy a sypu si popel na hlavu a už nic nezpochybňuju. :)
Nepamatuješ si zhruba,kde to bylo?

Re: Re: :)

(Adelaine, 19. 5. 2013 13:06)

Sakra, toho jsem nechtěla docílit. Jen zpochybňuj, komu bych to pak mohla vyvracet?:D
Myslím, že v tý kapitole Princův příběh to určitě najdeš. Tam jsem aspoň hledala já, když jsem zjišťovala, jestli si vykají nebo ne. Nicméně měla jsem tehdy z toho pocit, že oslovení Albusi je taky trochu fánon:). Ale nevsázela bych na to, že mu tak nikdy neřekl.
Když jsem se kdysi, hned zezačátku o tom bavila se ségrou (já to chtěla vědět kvůli překladu), tak ona našla někde nějakou jejich interakci a dle té mi tvrdila, že Albus říká Snapeovi 'Severusi' a tyká mu, a Snape říká Albusovi 'Brumbále' a vyká mu. Kvůli tomu mám v překladu takto nastavené vykání/tykání. Asi to byla fakt ojediněla interakce, protože ač jsem v kánonu nalistovala kamkoliv, tak si vykali. Nicméně to, že Brumbál Sevovi tyká, mi přijde přirozené, takže jsem to tak nechala.

Re: Re: Re: :)

(belldandy, 20. 5. 2013 21:50)

Po tom vykání jsem svého času také pátrala a nabyla jsem přesvědčení, že si u Medka vykají. Hlavně si to pamatuji z konce čtyřky, když Brumbál posílá Snapea znovu do "terénu" a tehdy ho oslovuje "Severusi" a vyká mu. A ano, Princův příběh jsem tenkrát prošla myslím podrobně v dojmu, že v některých situacích mu tam přeci Brumbál nemohl vykat? A ... mohl. :)
Já už jsem se vyjadřovala k tomu, že mi to přijde jako raritní chování - kombinace jména a vykání. V češtině se užívání křestních jmen obvykle váže na tykání. Sazím, že tam, kde je použito křestní jméno by Albus mohl klidně Severusovi tykat. Angličané a meričané, myslím, v akademických kruzích takto neformální bývají. Medek se sice rozhodl jinak, ale, já myslím, že tykání je mezi nimi zkrátka obhajitelné.
Každopádně, jak už jsem kdysi psala, fánon evidentně obvykle předpokládá vyšší míru důvěrného vztahu mezi těmi dvěma než je prokazatelné z kánonu.
Oslovení "pane řediteli", mi přijde zcela jasné, ale tomu oslovení "Brumbále" se vážně divím. Nicméně, nikdy jsem po tom cíleně nešla. Až si najdu čas, zkusím zas chvíli listovat knihou ... :)

-

(belldandy, 14. 5. 2013 8:50)

Tak dlouho jsem odkládala napsání tohoto komentáře, až se nakonec objevila nová kapitola. Je třeba se tomu úkolu postavit čelem.
No jo, Brumbál. Obávám se, že má polemika "o Brumbála" se dotýká samotných záměrů autora. Domluvíme se tak, že já si tu odhrkám svoje, protže mi to nedá, a ty si z toho vezmeš, co sama uznáš za vhodné, nejspíše tedy nic. :)
Já chápu, že Brumbálovi v VP připadla role farizeje.
No, třebas to vylíčení jeho pokrytectví - předstírání, že ho zajímá Harryho souhlas - to mi přišlo skoro zbytečné. Nezdá se mi, že by to bylo nezbytné pro příběh a navíc ... mně při tom napadá: Jak to mohl Harry vědět, že je ten dodaz pouze formální? Co by se stalo, kdyby odmítl?
I když samozřejmě je možné, že právě proto, že mu tu připadla úloha farizeje, má postupné odhalování jeho povahy velký význam pro další vývoj příběhu.
A ještě jeden malý detail. Už spíš osobní libůstka. V kánonu, přesněji v Medkově překladu, když jsou Brumbál a Snape mezi sebou tak se oslovují jménem a důsledně si vykají. Naprostá většina fanfiction předpokládá mezi nimi v nějakém směru bližší vztah, který by bylo nepřirozené líčit bez tykání - alespoň z Brumbálovy strany. Takže tykání jsem docela na kloněná. Nicméně mám pořád určtiý problém s tím, když v nějaké fanfikci oslovuje Snape Albuse "Brumbále". "Pane řediteli" - klidně. "Albusi" - klidně. Ale užívání přijméní bez jakýchkoli uvozenin je specialitou Macha a Šebestové. Je pro mne znakem buď drzosti nebo (v případě Macha a Šebestové) neformální důvěrnosti, kterou je s osobou jako Brumbál pro většinu lidí vyloučené navázat. Zkrátka "Brumbále" je lehce dehonestující oslovení. Ovšem doznávám, že právě v této scéně je Severus evidentně jaksi nenápadně na Albuse rozezlený a nějaká drobná nezdvořilost z jeho straby je tam vlastně odůvodnitelná.
Tak jsem si řekla, co jsem chtěla. Moje duše má teď pokoj, protože to vše pěkně vyklopila na tu tvou. :) Takžeplatí, co jsem napsal výše. Ber z toho jedine to, co uznáš za vhodné.

Úžasný :-)

(Sitara, 11. 5. 2013 20:36)

TruTru, neomlouvej se za trošku pozdější přidání :-) Tvůrčí činnost potřebuje čas, tak co ;-) Však my si počkáme. A rádi! ;-)
Další úžasná kapitola, vtáhne do děje, že člověk zapomene na všechno kolem. Ačkoli mám ráda při čtení klid, mám pocit, že i kdybych byla kdekoli na nějakém hoodně rušném místě, vnímala bych jen příběh samotný a nic jiného. Čím dál víc musím myslet na tu jejich situaci. Jasně, i Severus je v nezáviděníhodné pozici, ale tak nějak vidím jen Harryho. Na jednu stranu mu málem závidím (že neuhodneš co :-D ), na druhou je mi ho děsně líto. A zároveň se těším na další vývoj a na to, až se všechno dozví a jak zareaguje, ale to už jsem psala dřív (takže se zas opakuju, chjo).
Chudák Severus vypadal na konci dost schlíple :-D Konečně bude brát Harryho vážně, ale nedivím se, že ho ta tři slova tak vyvedla z míry :-D Jsem ráda, že došlo na felixe. Budu napnutá, jak se bude Harrymu dařit, ale nedělám si přehnané naděje. Fíha, 6 měsíců, to se máme na co těšit... :-D
Jsem nedočkavá další kapitoly! Za tuhle hrozně moc děkuju, skvěle jsem si ji užila :-)

Re: Úžasný :-)

(TruTru, 11. 5. 2013 20:42)

Oh Sitaro, miluju tvoje komentáře! :)
Vím, dělám jim to čím dál horší :D
Došlo :) Ale to jestli se mu povede, nebo ne, si nechám pro sebe, každopádně dojde postupně i na ty ostatní lektvary :)

:-)

(paja1, 11. 5. 2013 20:25)

Parádní kapitola jako vždycky...stálo za to si na ni počkat. Díky a těším se na další. :-)

Re: :-)

(TruTru, 11. 5. 2013 20:34)

Děkuji :)
Další kapitola bude zase o to dřív :3 (doufám) každopádně mám ji skoro dopsanou :D

ano...

(..., 11. 5. 2013 16:30)

Konečně jsem se pročetla až jsem.. a jediné, co můžu říct.. je: Páni..!! .. těším se na další díl a opravdu mě zajímá, jak se to vše vyvine dál.. Dojde vše Herrymu? A pokud ano, jak na to zareaguje? Co přinese další hledání Viteálu? Změní se jejich vztah a jak? Přijde Severus na to jak zachránit Harryho? (doufám, že ano a že se jich vztah vyvine tím správným směrem.. )

...

(Agnes, 11. 5. 2013 15:00)

Na začátku dílu mi Harry přišel vážně jako typický puberťák. Řekl jsem mu to. A do háje, co teď? Prostě se mu budu vyhýbat :-D Nemám mu co vyčítat, vždyť on je v pubertě a představa, že se na něj Snape usměje a řekne: "Já taky," je opravdu zcestná. Rozhodně to Severusovi nezávidím, ale věřím, že něco vymyslí, aby o Harryho nepřišel.

Re: ...

(TruTru, 11. 5. 2013 15:11)

No právě xD Je fakt, že já dávám do Harryho hodně ze své vlastní logiky. (sakra, o čem to asi svědčí? :D) Ale to určitě dělá hodně autorek.
Krásná důvěra v Severuse... No... uvidíš :)

Super

(xlovexx, 11. 5. 2013 10:59)

Páni... už dlouho jsem se těšila na nový dílek a teď je tady... a samozřejmě vůbec nezklamal... Je to čím dál zajímavější a naprosto vtáhne do děje, už teď se těším na další dílek. Jsem naprosto nadšená.

Re: Super

(TruTru, 11. 5. 2013 11:17)

Děkuju :)
No, tentokrát mi přidání další kapitoly trvalo sakra dlouho :D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA