Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.kapitola - Dárek

2. 12. 2013

 Harryho vzpomínky byly roztroušené na částečky prachu, jakoby už nikdy neměly být pospojené. A jak už to tak s prachem bývá, stačí jeden prudký pohyb a on se mohutně rozvíří. Severus se ocitl uprostřed bouře. To dokazovalo, jak moc byl Harry zraněný a rozbitý. Bude třeba hodně hodin i velká dávka trpělivosti, aby se dostali na předchozí úroveň. Obrovský šok otřásl Harryho vědomím tak silně, že odporu nebyl schopen. Zklamání, strach a hrůza se slily do chaotické změti obrazů, zvuků, doteků… Nekontrolovatelně se rušily v protisměru, lepily se na Snapea. A on díky tomu v nepřehledném pořadí uviděl vše, co tohle zemětřesení vlastně způsobilo…
Harry stojící před Voldemortem, spoutaný a přesto statečně mu čelící. I spoutaný a bezbranný má hlavu hrdě zvednutou a nebojí se projevit svůj názor. Pohleďte na něj! Všichni kolem, slavní, obávání Smrtijedi se před svým pánem třesou strachy a Harry Potter od té hrůzy ani na vteřinu neodvrátí zrak…
A Draco, další nedospělý hoch mu i s tou panickou hrůzou spěchá na pomoc. S tímto světem je něco v nepořádku.
,,Nechám tě prožít agónii, jakou jsi jakživ neprožil. Budeš trpět tak, jak si to ani nedovedeš představit…“
A pak to přijde. Nitrozpyt. A Harry se brání, jak jen může. Zatíná zuby, vzpírá se. Ví, co se Voldemort nesmí dozvědět, a chrání to víc, než vlastní život. Následuje bolest, tisíce nožů projde tělem, mozkem, Harry se svíjí v křečích na podlaze a pořád, pořád statečně bojuje.
Nech mě být! Neváhá a ukáže mu, co chce znát, jen aby ho nechal na pokoji.
,,Jsem z tebe tak zklamaný! A ty…! Ty se mne opovažuješ nazvat zbabělcem?“
Jeho svobodná vůle je odkopnuta do kouta mysli, jako malé, zraněné kotě. Oči s hrůzou sledují vlastní ruce rozepínající knoflíky na košili. Chci to zastavit! Prosím! Chci to zastavit!
,,Ukážu vám skutečnou, ubohou podobu Harryho Pottera.“
Košile padá na zem, naproti němu se zčista jasna zjeví Severus Snape. Černé oči bez emoce sledují jeho počínání. A Harry se svléká. S obrovským sebezapřením. Vyděšený k smrti. Ať se na mě nedívá. Prosím, ať se nedívá!
,,Pořád nerozumíte? Ale ty tomu rozumíš, Harry, že ano? Nechceš jim to vysvětlit? ... Náš Potter se totiž nebojí bolesti, ani utrpení. Nezáleží mu na tom, kolik lidí zná jeho tajemství, pokud to není Snape! Ano, slyšíte dobře. Harry Potter trpí tou nejubožejší slabostí obyčejného smrtelníka a to je dnes jeho veliká chyba! Láska je nebezpečná, Harry! Jak to, že to nevíš? Vzpomeň si, jak dopadla tvá matka!“
Láska. Bože. Pane bože…
Harry byl úplně nahý, jeho pohled přišpendlený na Severuse, hlava cizí vůlí otočená jenom na něj. Nemohl se nedívat. Nemohl dělat vůbec nic.
,,Už se přede mnou neschováš, Harry.“
Cizí vůle zmizela a Harry se dál krčil v koutku vlastní mysli, vyděšený tak, že si své vlády ani nevšiml. Proudy ledové vody napadly jeho tělo a vrátily ho do té nenáviděné minulosti, kterou Severus tolikrát viděl, když s ním cvičil Nitrobranu. Studená sprcha, staré dlaždice, cizí ženská manipulující s ním, jako s psychicky narušeným pacientem.
Víte, dnes mám narozeniny… Je mi šestnáct, za rok budu dospělý a určitě odtud odejdu…
Ponížení, stud a nelítostné černé oči na něj bez ustání hledí. Sledují ho s opovržením.
,,Jste ubožák, Pottere.“ Tyčil se nad ním, kroutil hlavou.
,,Malý, neschopný, úchylný spratek. Jak si vůbec můžete myslet, že mě zajímají vaše nedospělé pocity? Snad to není to, co jste tak dlouho schovával?“
Mlč! Pro Merlina, už ani slovo!
,,Kvůli něčemu tak hloupému jste dokázal upevnit svou Nitrobranu? Láska? Jen to? Nic víc? Pouhá dětská zamilovanost. Zbytečný cit. Jsem dojatý.“
Tolik bolesti. Co jsou proti tomu Mozkomorové? Jejich mrazení odhání tu hrůzu do slastného zapomnění. Není to pravda. Nic z toho není skutečné…
Crucio.
Ani ta bolest, ani ona není pravá. Nejsem tady. Všechno je to… sen.

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

Severus Snape sklonil hůlku, sklonil hlavu. Zíral na svou dlaň, jak hůlku křečovitě svírá. Štítivě ji upustil, jako by to bylo něco odporného. Hbité tělo se kolem něj prosmýklo. Harry zmizel za hlasitě zabouchnutými dveřmi.
,,Láska je nebezpečná, Harry! Jakto, že to nevíš? Vzpomeň si, jak dopadla tvá matka!“
Láska.
Konečně tomu rozumíš, viď? Jak Harry ovládl umění levitace, jak dokázal rozpohybovat celý oceán… Proč tak rychle zdokonalil svoji Nitrobranu…
Všechno… Všechno kvůli tobě. Protože se zamiloval.

Snape několik dlouhých minut jen otřeseně hleděl do země. Harry Potter… Zamilovaný… Do mě.
Když mozek začal znovu pozvolna pracovat, všiml si prázdné postele. Pochopitelně, kývl Severus v duchu, utekl.
Jak jenom mohl udělat takovou chybu? Je učitel. Měl si toho dávno všimnout. Vždyť Harryho chování bylo tak… očividné! Jak to mohl přehlédnout? Jeho plachost, žárlivost, dlouhé minuty zasněného zírání… Snaha jakkoliv se zavděčit, dostat se blíž… Už měsíce trávil jenom s ním. Zavřený a izolovaný od celého světa. Jediné, co měl, byla jeho fantazie. Touha po blízkosti. Na něco se upnout, o něčem potají snít…
To proto Brumbál řekl, že je šťastný? Protože z jeho očí koukala ta radost, že smí být ve Snapeově blízkosti? Jen proto, že byl za soužití s ním vděčný, že si vážil jeho přítomnosti a pravidelných nočních návštěv… Ach… a ty brýle. Ty stokrát sundané brýle před spaním…
Tohle se ale vůbec nemělo stát! Kdyby nebyl slepý, kdyby to viděl už dřív, kdyby si to vůbec dokázal představit, mohl tomu zabránit. Proto ta ochota, ta slepá důvěra!
Severus se zhroutil na kraj postele. Ještě byla teplá a vlhká od Harryho propoceného pyžama.
Bože… Tolik jsem mu ublížil.

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

Harry utíkal. Běžel jako o život, slzy se přitom odlepovaly od mokrého obličeje. A Harry si až po půl hodině všiml, že znovu míjí stejný dům. Na silnici nestála auta, nebylo tu živé duše. Za okny ostatních domů byla tma, jak v pytli. Snape musel obnovit Paradoxní kouzlo. Určitě věděl, že se pokusí utéct pryč. Udělal to buď on, nebo Brumbál. A záleží na tom? Kašlal na to, běžel dál. Přál si vyčerpat se k smrti. Omdlít, umřít, zmizet, rozplynout se, řvát…
Snape to ví. Ví to. Bože, on se to dozvěděl… Nechci! Nechci to! Pomozte mi někdo, zachraňte mě. Odneste mě pryč!
Znovu se ocitl před vlastní zahradou. Zamířil do boudy pro Klofana. Tolik si přál, aby tu byl. Prorazil by ochranou bariéru a odletěl s ním do jiné země, na jiný kontinent, na jinou planetu… Sesunul se podél dřevěných prken do vlhké slámy, zabořil hlavu do složených rukou, mezi kolena. Proč mu vždycky všechno vezmou? Nenechali ho žít normální život, nenechali ho umřít, nenechali mu jeho tajemství… Proč? Co kdy komu provedl? To je tak strašně nespravedlivé! I tu sebevraždu se za mě pokusil udělat někdo jiný. Proč mě ten vlak prostě nepřejel? Proč mě v té nemocnici nepřipoutali trochu pečlivěji? Tak, aby mě odtamtud žádný skřítek nemohl zachránit…
Proč?
Jistě.
Protože jsem důležitý. Protože mě potřebují. Mohu být kdokoliv, vypadat jakkoliv… Můžu snít o čemkoliv na světě… Pořád se bude dokola dít to samé. Vůbec nezáleží na tom, kým sem, co cítím, co si přeji. Tak už to pochop! Už se s tím smiř! Třeba si tím zasloužíš něco lepšího. Možná se někdy narodíš líp. Oni nepotřebují, abych myslel, jako člověk. Oni potřebují, abych ukončil válku. Nic jiného očividně není smyslem mého šíleného života.
Harry otřel slzy, promnul vlhké oči. Už to tolik nebolelo. Ty mučivé pocity, jakoby ho někdo probodával, brzy odezní. Teď, když se s tím konečně smířil, se všechno zdálo o hodně snazší. Prostě zapomenu na svoje touhy. Vykašlu se na naději a budu dělat, co se mi řekne. O to koneckonců celou dobu šlo.

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

Severus seděl na křesle, v obývacím pokoji a čekal, až se Harry vrátí. Věděl, že nikam utéct nemůže. Zahanbeně se připravoval na jejich rozhovor. Tomu se nedalo vyhnout. O tomhle si musejí promluvit. Musí mu přece něco říct. Že mu to nevadí, že to akceptuje, a že lituje jeho zmařených nadějí. Učitel by svému žákovi vysvětlil, že až bude po všem, najde si někoho ve svém věku, a bude s ním šťastný. Učitel by měl být schopen říct, z jakého důvodu ho zachvátily city takového druhu. V pubertě se to zkrátka stává, to není konec světa… Jenže Harryho láska byla tak obrovská, tak mocná a mohutná, že se nedala jenom tak potopit. Nedala se vysvětlit slovem puberta. Po všem, co dokázal, by těžko mohl kdokoliv pochybovat, že není dospělý. Nejhorší ale bylo, že kdyby mu měl dávat naděje do budoucího života, neodpustitelně by mu lhal. Harry už tu nebude, aby mohl prožít hezký život, aby si vyzkoušel žít s někým, koho si sám vybral. Harry se už s největší pravděpodobností znovu zamilovat nestihne.
A Severus i přesto musí nalézt ta správná slova, aby napravil svou chybu. Možná bude nejlepší, když ho nechá pořádně se vyspat. Voldemort, Nitrobrana. Co když to bylo přeci jen zbytečně rychlé? Co když to mohlo do rána počkat? Byl naprostý nesmysl, aby ho ještě dnes v noci nutil do výuky Nitrobrany. Je válka, no a co? Harry Potter je malý kousek od naprostého zhroucení. Vše, co před hodinou vypadalo nezbytně nutné, bylo náhle nějak… nedůležité.
Cukl sebou, jen co uslyšel bouchnutí dveří. Kroky na chodbě sílily. Harry vstoupil do pokoje. Chůze byla pomalá, ale nezněla váhavě. Měl by se po něm otočit? Kdepak. Harry přešel pokoj, a bez pobídky se zastavil před ním. Ruce měl spuštěné podél těla, obličej suchý a klidný. V zelených duhovkách něco zásadního chybělo. Jiskra a nevyčerpatelná energie. Obojí bylo dočista pryč. Kde jsi to nechal?
Snape už otevíral ústa, aby něco řekl, ale Harry byl rychlejší.
,,Omlouvám se za zdržení. Jsem připravený, pane, můžeme začít.“
Snape překvapeně polkl nevyřčená slova.
,,Začít?“
,,Moje Nitrobrana.“ Připomněl se Harry klidně. ,,Neříkal jste, že to spěchá?“
Merline… on vážně hodlá dělat, co se po něm chce? Jen tak? Po tom všem?
,,Viděl jste, co jste vidět chtěl. To byl přece účel, ne? Teď to spravte.“
,,Snapeovy černé oči zkoumaly jeho výraz. Byl… apatický. Lhostejný.
,,Možná se potřebujete vyspat. Nejsem si jistý, jestli jste ve stavu, kdy…“
,,Můj stav je v naprostém pořádku.“
Co to má být? Opět se chová jinak, než jsem čekal.
,,Pokud si myslíte, že na to máte dost síly…“ Severus si zděšeně uvědomoval svůj chladný tón. Neměl bych! Ať už Potter hraje jakoukoliv hru, neměl bych ji hrát s ním.
Postavil se, vytáhl z kabátu hůlku. V hlavě toho měl příliš na to, aby si uvědomoval vlastní únavu.
Zamířil Harrymu mezi oči a zaváhal. V Harryho očích se blýsklo. To ale nebyla ta ztracená jiskra radosti. Bylo to něco jiného. Podráždění.
,,Teď váháte? Už není nic, co bych před vámi chtěl tajit. Dělejte si, co chcete.“
Co chcete! Může ho nechat, aby s ním tak jednal? A má vůbec na výběr? Vždyť si to způsobil sám.
,,Legilimens!“
Jak to všechno jenom spravit? Jak to poskládat? Snape se soustředil, snažil se Harryho vyburcovat k aktivitě. Harry ale nevynaložil sebemenší snahu, aby se jeho mysl vrátila tam, kde byla před tím. Severus mu řekl několik velmi strohých vět o tom, co musí pro nápravu udělat, ale domluva to byla dost bezúčelná. Ta ohromná snaha se zavděčit zmizela nenávratně pryč. Trvalo to bez výsledku hodinu a Snape pak poslal Harryho spát. Bez odmlouvání ho poslechl. Následující dva dny to pokračovalo úplně stejně. Harry mluvil jako stroj. Ano pane, jistě pane…
Krásné dobré ráno, dobrou noc… nic takového už z jeho úst neslyšel. Nikdy dřív si neuvědomil, že na to vlastně čeká. O jídlo se staral domácí skřítek, o ostatní potřeby se Harry dokázal postarat sám. Bylo to možná ještě horší, než na samém začátku.
Metoda výzvědných otázek byla obnovena hned třetí den intenzivní výuky. Tentokrát se Severus zaměřil přímo na zásadní informace.
,,Jaká tajemství skrýváte? Existují nepřátelé, o kterých nevím?“ Soustředěně se rozhlížel. Obrazy obživlého Brumbála i Draca nikde neviděl.
,,Co děláte pro mé zničení?“
Nikde žádný Viteál. Harry ty informace zamknul dokonale. Ta představa, že jeho tajemství odkryl zbytečně, ho užírala ve dne, v noci. Úleva nad tím, že informace nemohou být prozrazeny, ale nepřicházela.
Nejvíce znepokojující byly Harryho přítomné myšlenky. Jejich pestrost se vypařila do vzduchoprázdna. Neustále se opakovala ta lhostejná otevřenost. Je mi to jedno. Dívejte se, na co chcete… A Snape se o to víc obával pozorněji rozhlížet. Jak v něm jen probudit ten oheň? Jak ho vrátit k životu? Stále víc byl přesvědčený, že to musejí vyřešit. Že toho kluka musí donutit, aby o tom mluvil. Ale jak? JAK?
,,Chci vidět, na čem Harrymu Potterovi nejvíc záleží.“ Ozval se znovu, jako věrný odraz Voldemortova hlasu. Vzpomínky se Snapem se objevily hned několikrát, v mnoha různých podobách. Let na Klofanovi, Objetí v Labyrintu, obraz, jak dává Harrymu peníze na horkou čokoládu pro malou holčičku, jak s ním kouzlí pro děti z dětského domova… Konejšivá ruka ve vlasech…
Docela dobré, ne?
Velmi dobré, Harry.

Věci, na kterých mu záleží, ale on to ignoruje.
Bez odporu je odkrývá. Je mu to jedno.
Stroj. Zbraň. Prostředek pro ukončení války. Ta slova se odrážela od pevných stěn Nitrobrany. Snape to nechtěl vidět. Nechtěl to slyšet, vnímat. Protože Harry měl pravdu. Byl jen nástroj. Snad bylo dobře, že to konečně pochopil. Tak proč se mu to tolik příčí?
Z mlhy se vynořila další vzpomínka. Bez zábran se vystavila Snapeovi na obdiv.
Harry svíjející se na posteli v zamčeném pokoji. Vánoce, Doupě…
Snape mi dal dárek… Mně!
Ruka dobývající se do kalhot… hořící tváře, horké vzplanutí…
Ach, ty jeho oči… ta tvář! Co to dělám! Bože co to dělám? Odpusťte mi!

Vzpomínka na rozkoš rozechvívala pevnou konstrukci vědomí. Snape se cítil tak slabý, tak nepatřičný. Bezradně stál uprostřed ohně a hledal východ. Nemám tu co dělat. Tohle vidět nechci.
Neukazuj mi to!
,,Dost!“ Prudce opustil jeho vědomí. Vyčerpaně si promnul zpocené čelo. Když se na Harryho podíval, setkal se zas s kamennou tváří a klidnýma očima, co pořád dokola smířeně sdělovaly, že moc dobře vědí, co se kolem děje. Voják Harry Potter. Kulaté brýle už nebyly roztomilé, když si je znovu nasadil. Starý Harry by mu alespoň poděkoval, když by je dostal zpátky. Tenhle Harry je prostě z nutnosti posadil na nos.
,,Tohle stačí.“ Začal tlumeným hlasem. Vše, co se dělo v Harryho hlavě bylo špatně. Úplně špatně! ,,Pane Pottere musíme si promluvit.“
,,Proč?“ Reagoval Potter.
Proč? Protože se mi to nelíbí, proto!
,,Váš negativní přístup je nevyhovující. Takhle vás nic nenaučím.“
Harry pokrčil rameny.
,,Tak mi prostě řekněte, jaký mám mít přístup. Vynasnažím se splnit všechna očekávání.“
Snape trhl rukama v touze ho uškrtit. Tohle není možné! Roztaj, ty paličatý osle! Pomalý nádech, pomalý výdech.
,,Nechci, abyste plnil má očekávání!“ Vybuchl.
,,Tak co chcete?“
,,Vnikl jsem bez souhlasu do vašich vzpomínek. Sebral vám vaše tajemství. Zjistil, že mě milujete. Musíte být vzteky bez sebe. Projevte to. Křičte na mě, nadávejte, přijmu cokoliv. Jen pro Merlina přestaňte mlčet!“
,,Nemám, co bych k tomu řekl.“ Reagoval mírně Harry.
,,Lžete! Chcete toho říct hodně, jen jste to schoval. Vím naprosto přesně kam. Tam, kde jsou ty zatracené informace o Brumbálovi. Místo toho mi tu ukazujete věci, které vidět nepotřebuji. Sám sebe se snažíte přesvědčit, že je vám to lhostejné!“
V Harryho očích se konečně promítla emoce. Hněv, který se tvrdohlavě snažil odehnat.
,,Skončil jste?“
,,Ne. Mluv se mnou. Chci, aby si se mnou mluvil, Harry!“
,,A k čemu by to bylo? Oba víme, že od toho tu nejsem!“ Vylítl Harry. Hněv se konečně plnohodnotně projevil. Alespoň něco, pomyslel si hořce Snape.
,,Tak mě nech, abych ti na to aspoň něco řekl. Týká se to nás obou, tak bych rád…“
,,Blbost.“ Harry s chladným úsměvem zavrtěl hlavou. ,,Nemusíte mi nic vysvětlovat. Mně je všechno naprosto jasný. Nevadí vám to. Jsem puberťák a tahle dětinská zamilovanost mě jednou určitě přejde. Ještě tomu nerozumím. Až dospěju, najdu si někoho, kdo bude moje city opětovat, protože s vámi to nepřichází v úvahu. Nechci to poslouchat. Proč bych měl? Já od vás nic nečekám. Nic po vás nechci. A je mi jasný, že jsem pro vás jen ten idiot Potter, o kterýho se musíte starat, abyste zachránil svět. Je mi úplně jasný, že kdybych nebyl Harry Potter, necháte mě v blázinci. A ano, taky vím, že moje nahý tělo s vámi nic nedělá a že se před vámi nemusím stydět.“
Snapeovi se rozšířily zornice. Konsternovaně sledoval, kterak se před tím Harry Potter s hysterickou prudkostí svléká z trička.
,,Co to děláte?“
Harry mu hodil svůj zmuchlaný svršek k nohám.
,,Chtělste, abych projevil své pocity.“ Vyštěkl a zuřivě zaútočil na poklopec u džínsů. ,,Tak ať je to vyřešené jednou provždy. Stydlivost je zbytečná. Vám je to jedno a mě by to jedno být mělo. Protože na tom nezáleží. Na tom, že jsem se před vámi nechtěl zesměšnit, že jsem se vám chtěl líbit… Že jsem chtěl, abyste se na mě díval jinak, než jako na hloupýho studenta… na ničem už nezáleží.“ Kalhoty i spodky byly hrubě stažené až ke kotníkům. Harry vystoupil ze srolovaných nohavic a hodil zbytek oblečení k pohovce. Když se narovnal, stál před ním úplně nahý. Stejně už to viděl, tak co. S útočným, vybízivým pohledem stál proti němu, ruce zkřížil na hrudi. Snape zareagoval zcela instinktivně. Sejml si z ramen kabát a přehodil ho Harrymu přes ramena, vpředu spojil.
,,Neblázněte, Pottere.“ Harry ze sebe plášť setřepal.
,,Proč? Snad vás to neobtěžuje? Já myslel, že moje plachost je vám k smíchu. Takhle by to teda mělo být v pořádku. Můžeme prostě pokračovat v Nitrobraně.“
Snape byl v koncích. Chápal ho. Úplně mu rozuměl. A nenáviděl to. Takhle si jejich rozhovor rozhodně nepředstavoval. Ani to nemohl svést na splašené hormony. Harry totiž moc dobře věděl, o čem mluví.
Ale jestli to chce takhle, má to mít.
,,Dobře.“ Vydechl. Zavřel oči, uklidnil se a pomalu kývnul. Pak oči opět otevřel. Harry se za tu chvilku ani nepohnul.
,,Chcete to, máte to mít.“ Poodstoupil. Pohledem pomalu, přejel celé jeho tělo. Ani nedokázal vystihnout, jak neuvěřitelně absurdně se teď oba dva chovají. Nemohl se na něj dívat očima porotce. Zkrátka to nedokázal. Příliš vnímal tu bolest, Harryho potlačovaný strach, zlobu, zranitelnost…
,,Otočte se.“ Harry se pomalu otočil, jako socha na točící plošině. Nahou pokožku poznamenal chlad. Drobné chloupky se jemně zachvěly, odstávaly zimou. Když se otočil kolem své osy, pohledem se znovu zavrtal do Snapea.
Co mu mám asi tak říct? Co po mně vlastně chceš?
,,Výuka skončila, teď si vezměte své věci a běžte do svého pokoje.“
K jeho nevýslovnému šoku se Harry zatvářil vítězoslavně, jakoby si dokázal nějakou svou pravdu.
,,Samozřejmě, pane.“ Posbíral si svoje věci a odešel.
Severus si pomyslel, že tímhle vystoupením vůbec ničemu nepomohli. Jen by to mohlo být ještě horší.

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

,,Kdybych nebyl Harry Potter, necháte mě v blázinci.“ Ta věta mu pořád zněla v uších. Moc dobře věděl, co tím chce říct. Je přesvědčený, že ho Severus trpí kvůli válce a protože ho o to Brumbál požádal. Harry se jednoduše pokoušel zadupat svou osobnost do země. Protože jeho charakter není to, co lidi kolem zajímá. Snape měl ale neuvěřitelné nutkání k němu přijít a zatřepat s ním, ať se laskavě vzpamatuje. Že je úžasný, obdivuhodný, výjimečný a… krásný? Ano, určitě. Byl moc hezký. A ne proto, že je Harry Potter. Ale pro jeho laskavost, nevinnost, roztomilost. Vše se to na něm alespoň do nedávna zrcadlilo. Snape ale nikdy nepřišel a nikdy mu to neřekl. Otázka, jestli by ho zachránil z blázince, kdyby nebyl Harry Potter, měla svou odpověď. Ano, samozřejmě. I kdybys nebyl Harry Potter, i kdybys nebyl kouzelník, i kdybys byl blázen, vždycky bych tě odtamtud zachránil. Proč? Nevěděl. Možná si opravdu zvykl na jeho všudypřítomnost, na každovečerní proceduru s brýlemi, na jeho pokusy dovést svého profesora za každou cenu ke smíchu…
Kdyby to tak ale skutečně bylo, proč by ho měl stavět před Voldemorta? Proč ho zrazovat? Proč ho držet za mřížemi? Nedávalo to smysl. Možná právě kvůli tomu Severus nic z toho Harrymu neřekl. Už jeho naděje s konečnou platností zazdil. Říct mu to by znamenalo další obrovskou zradu.
Napříč všem ošklivým skutečnostem se alespoň úspěšně podařilo vrátit jeho Nitrobranu do původního stavu. Díky tomu mohl navštívit Doupě a všechny přítomné uklidnit, že je Harry v naprostém pořádku. Víceméně. Nechal se informovat o všem, co se dělo a zjistil, že vlastně všechno už dopředu předpokládal. Smrtijedi se stáhli, Malfoyovi zmizeli… A pokud jejich syn přežil, pravděpodobně mu nic nezabrání vrátit se zpátky do Bradavic. Díky bohu. O tom, že se stal Smrtijedem nevědí, a na tom, že byl přítomen během prázdnin ve vlastním domě, nebylo nic protizákonného. S informacemi se přeci jen cítil trochu líp. Stejně ho ale čekala další tvrdá rána. Bylo to ve chvíli, kdy si ho vzal Arthur Weasley stranu a vložil mu do náruče pečlivě zabalenou krabici ovázanou mašlí. S laskavým úsměvem mu přitom vylíčil, jak Harry přišel do jeho skladiště s odhodláním dát Snapeovi vánoční dárek. Do krabice to zabalil Weasley den po těch příšerných událostech. Prohlásil, že by něco tak úžasného nevymyslel a že je to naprosto fantastické. S každým dalším slovem se Severus cítil hůř a hůř. Snažil se dostat odtamtud tak rychle, jak jen to šlo.

≈ Vivere ≈ porta ≈

,,Nemusel jste se obtěžovat.“ Reagoval Harry, když mu Snape následujícího rána přinesl snídani na místo Dobbyho.
Snape to ignoroval.
,,Dnes se vrátíme k hodinám Obrany proti černé magii, k lektvarům, k Levitaci… pokud budete chtít. Mám vás pozdravovat od všech Weasleyových. Vaši přátele doufají, že se co nejrychleji plně zotavíte…“ Do monotónního hlasu se připletla trocha upřímné naléhavosti. S potěšením si všiml malého záblesku nadšení. To ale bylo jen docela nepatrné, téměř neviditelné. Harry svou radost odmítal projevit.
,,Je to všechno?“
Nastalo ticho… Snape zamířil ke dveřím, zaváhal. Otočil se zpátky na Harryho, který trochu nerozhodně koukal na smažená vejce se šunkou. Pak se vrátil a položil na noční stolek malou lahvičku se zlatým nektarem uvnitř.
,,Možná ho ještě budete potřebovat.“ Pronesl Snape. ,,Arthur Weasley mi předal váš dárek.“
,,Hm. Vážně?“ Harryho to nijak nerozrušilo.
Snape už definitivně zamířil ke dveřím.
,,Děkuji vám. Je to od vás… pozorné.“ Stačil ještě poznamenat, než ho zanechal o samotě s jeho snídaní.
,,Bylo.“ Řekl tiše Harry, s pohledem pořád zabořeným do jídla. Takhle Dobby vajíčka se šunkou nikdy předtím nedělal. Vypadají… jinak.
Harry snědl jenom trochu, pak tácek odložil a přešel ke skříni, aby se oblékl. Natáhl na sebe jen obyčejné tepláky a plandající triko. Co by se obtěžoval s košilí? Ještě trochu rozespale se došoural do koupelny, přešel k umyvadlu, sáhl po zubní pastě a po kartáčku…
Kartáček? Byly tu dva. Vedle toho Harryho byl ještě jeden téměř totožný. Jen úplně nový, a zelený.

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

 

 

Rádio. Harry mu daroval starý typ přehrávače na kazety. Snape se neubránil úsměvu. Vskutku, koho by to napadlo? U přístroje byl navíc přiložený pergamen, na kterém stálo: ,,Je kouzelný. Když na něj uložíte Sonorus a otočíte zesilovačem, může hudbu slyšet třeba celý svět! Děkuji vám za všechno, pane.“
Snapem to otřáslo. Děkuji vám za všechno. Hudba. Celý svět. To byl celý on. Severus si ani nedokázal vzpomenout, kdy naposledy dostal dárek k Vánocům. Rychle zahnal nutkání vrátit se, a ještě jednou, důkladněji poděkovat. Vystavil přístroj na jednu z nižších polic a připravil se na výuku.

≈ Vivere ≈ porta ≈ 

 

Další den skončily Vánoční prázdniny. Brumbál ho zavolal na konzultaci a když dorazil, s neuvěřitelnou úlevou zjistil, že je Draco Malfoy živ a zdráv. Vypadal unavený, bledší, než obvykle, ale zdravý.
,,Jak je Potterovi?“ Zajímal se. Bylo by to Snapea překvapilo, kdyby neviděl Harryho vzpomínky.
,,Je v pořádku.“
Jak se ukázalo, Malfoy už většinu informací Brumbálovi prozradil. Většinu. To hlavní, to, co se Harry tak dlouho snažil tajit, to si nechal pro sebe. Chytrý kluk.
,,Vaše rodina je v bezpečí?“
Draco odhodil pár pramenů zlatých vlasů z obličeje a pomalu přitakal.
,,Ano. Teta nás nechala u sebe. Položila na svůj pozemek tolik ochranných kouzel, že byste to místo nikdy neobjevili.“
,,Neboj se, to nemáme v úmyslu.“ Uklidnil ho mírně Brumbál.
,,Děkuji.“
Severus pak mluvil o Harryho spravené Nitrobraně, jeho uzavřenosti a na Dracově tváři přesně četl jeho myšlenky. Malfoy pochopil, že to Severus ví. Sám dlouho neříkal nic, jen mlčel. Když se diskuze chýlila ke konci, nečekaně se znovu projevil.
,,Mohl bych… mohl bych s ním mluvit?“
,,Myslíte Pana Pottera?“ Nadzvedl Snape obočí.
Draco rozpačitě pohlédl stranou. Potom pomalu, ale rozhodně přikývl.
,,To místo je zabezpečené. Nikdo by neměl…“
,,V pořádku, Severusi. Pan Malfoy smí.“
Snapeovi se to příliš nezamlouvalo, ale nezbylo mu, než souhlasit. Ať už chtěl s Potterem mluvit o čemkoliv, nic mu do toho není.

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

 

 

Byl už večer, a Harry se chystal ke spánku. Když uslyšel zaklepání, trochu to s ním otřáslo. Byl po večeři a Snape za ním už nechodil. S pohledem přišpendleným na dveře vypustil opatrné „dále“. Když viděl ve dveřích stát Draca Malfoye, málem spadl z postele.
,,Ahoj.“ Řekl Malfoy.
,,Ahoj.“ Reagoval zaraženě Harry.
Blonďatý chlapec se odměřeně rozhlédl po jeho pokoji.
,,Můžu?“
Harry váhal. Potom s otevřenou pusou přikývl.
,,Co tady děláš?“
,,Musím ti něco říct.“
Harry se krátce zasmál.
,,Nejdeš se omluvit, že ne? Protože i když to byl vážně mizerný způsob záchrany, pořád ti vděčím za život.“
Draco za sebou zavřel, zamknul. Pak seslal na dveře tišící kouzlo.
,,Ne. Vím, jaký si idiot, Pottere. Nepřišel jsem z lítosti.“
,,Fajn.“ Harry vypadal trochu smířeněji. ,,Tak proč jsi tady? Jestli chceš mluvit o tamtom, tak…“
,,O Tamtom mluvit opravdu nehodlám,“ zarazil ho se zdvižením ruky. ,,Za prvé mi do toho nic není a za druhé to nechápu a ani chápat nechci.“
,,Díky.“
,,Prosím.“
Draco se začal pomalu procházet pokojem, prohlížet si nábytek, čímž Harryho patřičně znervóznil. Posadil se na kraj postele a doprovázel bývalého spolužáka podrážděným pohledem.
,,Přišel si sem jenom otravovat, nebo jsi tu kvůli něčemu konkrétnímu?“
Draco mu věnoval pohled, který jasně říkal, ať zavře klapačku. Potom se naprosto nestydatě posadil na druhý konec postele, vedle Harryho.
,,Vzpomínáš na toho Patrona v Labyrintu?“
Harry okamžitě vytřeštil oči. O tomhle chce mluvit? Vzpomněl si, jak mu Snape prozradil, že Draco o tom jednorožci docela určitě lhal. Okamžitě v něm začala kvést zvědavost.
,,Ano, vzpomínám si.“ Dovolil si věnovat mu svou plnou pozornost.
,,Lhal jsem.“ Oznámil Draco.
Jo, to už vím taky, pomyslel si nehezky Harry.
,,A?“
,,Někdo tam byl se mnou.“
,,Fakt?“ On mi to opravdu řekne? Mě? Proč by to dělal? ,,Kdo to byl?“
Draco, který do teď sledoval jen svoje boty otočil tvář na Harryho.
,,Kamarádka. Alespoň myslím. Moc nerozumím tomu jak, ale nějak jsem ji tam potkal. Mohlo jí být tak čtrnáct. A byla… naprosto šílená. Opravdu. Divnější holku jsem snad v životě neviděl. Tvrdila, že je mudla, ale o kouzelnickém světě toho věděla možná víc, než já. To ona mi řekla, co je Lockův Labyrint. Pomohla mi najít Viteál. A pak mi pomohla utéct. Zachránila mi život… a uhořela tam.“
Harry jen zíral. Šílenější historku snad ještě neslyšel. Nějak ale věděl, že je to určitě pravda. Malfoy by si tohle nikdy nevymyslel. Jako zásah bleskem taky pochopil, co má říct.
,,Rozumím. Chápu, proč sis to nechal pro sebe. Nikomu to neřeknu.“
,,Jo.“ Malfoy se drobně pousmál. ,,Já vím.“
,,Ale proč ses rozhodl svěřit se s ním zrovna mě, to vážně nechápu.“
Krátký úsměv sežehl naštvaný škleb.
,,Nech toho, Pottere. Ty to zatraceně dobře víš. Tajemství za tajemství. Teď jsme na tom stejně.“
Neuvěřitelný. Prostě neuvěřitelný.
Harry se po dlouhé době od srdce zasmál.
,,Dobře,“ prohlásil. ,,Beru to. Je vlastně docela vtipný, že to říkáš právě mně. Ředitel a Snape to neví?“
Draco zavrtěl hlavou. ,,Stejně asi něco tuší,“ ucedil.
,,Brumbál tuší všechno,“ uklidil ho Harry. ,,Víš aspoň, jak se jmenovala?“
Draco protočil panenky.
,,Je to důležitý?“
Krátká odmlka.
,,Vlastně ani ne. Víš co, nech si to na příště, až ze mě zase budou tahat intimní vzpomínky, jo?“ Křečovitě se přisunul a pokusil se demonstrovat přátelské poplácání. Odpovědí mu bylo, že na něj další člověk koukal, jako na idiota. No co, vlastně mu ten pohled chyběl. Snape se tak už několik dní nepodíval…
,,Myslím, že radši půjdu.“ Prohlásil a postavil se na nohy. ,,Tvoje přítomnost je docela vyčerpávající.“
,,Pravda,“ připustil s pokrčením ramen Harry. ,,Na přátelství jsem pro tebe moc normální.“
,,A já pro tebe moc inteligentní.“
Krátkou chvilku ticha vyplnili tiché úsměvy.
Ještě, než Draco zrušil tišící kouzlo, otočil se na svého nedávného soka a povytáhl obočí.
,,Měj se Pottere. A dej se rychle dohromady.“
,,Jasně… Malfoyi?“
,,Hm?“
,,Nemáš… problémy? Musel fakt zuřit, když…“ Zalkl se. Tohle bylo vážně divné.
,,Nic, co bych nepřežil.“ Opáčil Draco, a pak ho bez dalších zbytečných řečí opustil.
Harry sebou praštil zády do postele a cítil se konečně zase trochu živý. Proč jen mu to osud dělá? Tam nahoře se někdo dobře baví, pomyslel si sarkasticky.
I přes tu trpkost osudu se ale cítil tak nějak… poctěný. Konečně někdo, kdo rozumí hodnotě tajemství. Že to bude právě Malfoy, to opravdu nečekal.

≈ Vivere ≈ porta ≈

Několik hodin po Malfoyově návštěvě už hluboce spal. Noční můry byly přítomny stejně, jako obvykle, ale on už je všechny nějakým způsobem přijímal, jako součást noci. Noční proceduru. Zvykl si. Nebo se spíš někde v podvědomí rozhodl, že si zvyknout musí. Protože ho žádný Snape už utěšit nepřijde. Dnešní noc ale byla trochu… no dobře, hodně odlišná. Sen totiž nabral nečekaný směr. Jednou už tohle přece zažil. Ten směšný obraz tancujícího Voldemorta… Něco, co by si normální člověk ani nepředstavil… Stará odrhovačka se rozzvonila v uších jako ozvěna. Tohle přece nejde! Nemůže se mu tohle zdát. Jak by k tomu ty noční můry přišly, takhle je zesměšnit. S první bdělou myšlenkou spekulující nad svým psychickým zdravím Harry otevřel oči. Hudba ale neodeznívala. Ta směšná písnička řvala na celé kolo. Otřásala pokojem, domem, snad i celou ulicí. Její rytmus roztahoval koutky, vnucoval smích… Harry se mračil. Co se to děje? Že by se svět konečně definitivně zbláznil? Nejsem jediný?
A pak mu to došlo. Čelist poklesla hodně, hodně nízko.
,,Pan Weasley mi předal váš dárek… Děkuji vám, je to od vás… pozorné…“
Ne. Cokoliv mohlo být v kouzelnické společnosti možné, ale tohle ne. Snape? Ani náhodou!
Jenže pak se hlavou prohnaly obrazy zastrčených vzpomínek, jako světlice, co vybuchovaly jedna přes druhou. Brýle, smažená vejce, Felix Felicis, zubní kartáček umístěný vedle toho Harryho…
A směšná písnička dál neúnavně hbitě útočila na nervy. Zesměšňovala každou fobii, každou depresi, každou definici vážnosti. Harry uslyšel z okna křik, houkání aut, zaznamenal na ulici světla. Rychle přelezl postel, přiřítil se k oknu. V domech se rozsvěcovalo. Světlo za světlem bouralo tmu Zvonkové ulice jako domino, a lidé vystrkávali z oken hlavy, vylézali před dům a zmateně se rozhlíželi kolem netušíc, odkud ta hlasitá hudba přichází. Na silnici se sbíhaly děti a beze studu tancovaly ten nejsměšnější tanec pod sluncem.
Tma se obrátila ve světlo, Voldemort v nedůležitou karikaturu a svět byl najednou přenádherně nenormální.
Harry totiž věděl, že tohle všechno je pro něj.

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

 

 

Severus stál rozpačitě u svého vánočního dárku. Manipulovat s ním nebylo složité, ale ta věc, co se chystal udělat, byla… byla možná tou nejšílenější věcí, pro jakou se kdy rozhodl. Pokud tohle nezabere, vzdám to. Zapomenu na válku a půjdu do důchodu, rozhodl se dramaticky Severus. S dlouhým zaváháním nakonec zastrčil kazetu a zašeptal inkantaci. Otočil knoflíkem co nejopatrněji. Tohle celý svět slyšet nepotřebuje. Doufal, že jeho poselství bude pochopeno. Pokud ne, alespoň si konečně odbude svůj trest, protože se na něj Potter nebude moc podívat, aniž by se nerozesmál na celé kolo. Do nejdelší smrti bude ponížen. A to bylo to, co ten kluk potřeboval.
Merline… ta skladba by měla být zařazená mezi neodpustitelné… Pomyslel si s utrpením, když se hudba naplno rozezněla kolem. Alespoň je nikdo nemůže podezírat, že ten nesnesitelný hluk přichází od nich.
Nějakou dobu se nic nedělo a Snapeovi začali cukat prsty, jak celou svou bytostí toužil tu příšernost vypnout. Ale jelikož nevěděl, co dál… Jelikož to vypadalo, jako poslední možné řešení (pokud teda Pottera znal tak dobře, jak si myslel) byl pevně rozhodnutý využít svých pevných nervů a vydržet tu hrůzu až do konce.
A pak… možná se mu to jen zdálo, ale znělo to, jako… smích. Harryho smích. I přes všechen ten šílený hluk to byl nepochybně on. Smál se tak, jak si Snape myslel, že už ho smát se nikdy neuslyší.
I přes to zjevné mučení ušních bubínku mu obličej pookřál, koutky povolily. Zdá se, že jsem uspěl.
Smích ale po chvíli utichl. Bylo to trochu znepokojující. Rozmyslel si to? Ten tvrdohlavý zmetek hodlá dělat, jakoby nic?! Postoj u rádia byl najednou ještě nepohodlnější. Nikdy si nepřipadal tak… směšně. Raději ani nechtěl vědět, jak se tváří. Těch emocí bylo na půl druhou v noci trochu moc.
Přes tu muziku nebylo slyšet vůbec nic. Severus neslyšel rychlé kroky, zrychlený zajíknutý dech… To všechno by ho varovalo před velkou lavinou.
Potterova rozcuchaná hlava nakoukla do obýváku. Pak Harry vylezl celý. Oči měl uslzené, tváře zarudlé, koutky mu cukaly od smíchu. Omámeně zíral na Snapea a ten konečně dokázal ignorovat tu nebezpečnou věc která mu vyhrávala u ucha na celé kolo. Hleděli na sebe, písnička vymalovala obývací pokoj do zlatých odstínů. Harry stál, omámeně se na Snapea díval a všechno, co před několika dny zmizelo neznámo kam, se rychle vracelo zpět. Do očí, do tváří, do úsměvu… Opatrně se přiblížil, zastavil se, nerozhodně zůstal na půli cesty k němu. A Snape se sám sebral, dokončil stezku odvahy a vzal ho do náruče. Harry se přivinul, křečovitě ho obepnul pažemi. Čelo zavrtal do černé látky a přes slzy se znovu hlasitě rozesmál.
V několika minutách probudili celou ulici, zesměšnili Smrtijedy, Voldemorta, zesměšnili smutek i všechen strach světa…
Společně.
A bylo jim to… lhostejné.

 

 Jo, tohle jsem si nemohla odpustit :D Všechno, co jsem napsala o téhle písničce si v realitě skutečně myslím. Je otřesná, je otravná, ale neuvěřitelně povzbuzující :)) 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Agnes, 2. 12. 2013 18:22)

Jsem ti hrozně vděčná, žes tu kapitolu ukončila tak pozitivně. Celou dobu jsem se bála, že to skončí ve chvíli, kdy spolu nebudou mluvit a v domě bude panovat naprosto bezútěšná atmosféra. Harryho rezignace byla vážně depresivní. V té chvíli mi bylo snad ještě víc líto Severuse než Harryho. Vůbec neměl šanci mu říct cokoli, co by Harryho utěšilo, aniž by mu lhal nebo dával falešnou naději. Řešení, jaké vymyslel, mě naprosto dostalo. Skoro jsem čekala, že si spolu nakonec ještě zatancují :-D
Díky za další úžasnou kapitolu.

Re: ...

(TruTru, 5. 12. 2013 19:00)

Ani mě samotné se to nechtělo ukončovat smutně :D
Není zač :D Vždyť to píšu ráda. To já děkuji, za komentáře, s těmi mě to totiž baví ještě víc!!!



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA