Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.kapitola - Obhájce temnoty

17. 2. 2014

Uběhlo několik dlouhých minut od chvíle, co zblázněné tóny ukončily svůj veselý koncert. Na ulici se dělalo ticho, za okny řadových domků tma a všechno se vracelo do starých kolejí. Tedy… skoro všechno. Harry měl tvář stále vklíněnou do Snapeovi černé vesty. Svým objetím ho držel ve velmi těsné blízkosti, i když se zatím nezdálo, že by to dospělému muži začalo být protivné. Cítil jeho ruce na svých lopatkách, jak tam bez křeči, nehybně spočívají a ohřívají přes látku pyžama záda. Ten pocit lidského tepla byl neskutečně uklidňující. Utěšoval, konejšil zraněnou duši… Rány se hojily. Kdyby chtěl Severus Snape získat Harryho přízeň jen z praktických důvodů, nikdy by tohle neudělal. Nikdy by se k tomu nesnížil, tím si byl Harry stoprocentně jistý. Tohle by totiž neudělal nikdo. Zesměšnit válku, ve které umírají lidé? Nikdy. V žádném případě. To by pro něj neudělal ani Brumbál, ani Lupin, ani kdokoliv jiný z jeho nejbližších přátel. Protože je to doopravdy smutná a vážná věc. Každý na ni hledí s dramatickou vážností, jak se na válku sluší a patří. Jenže Harry to potřeboval. Potřeboval spojence, který se vedle něj postaví a pošle ten nespravedlivý osud, i se vší jeho absurditou, ke všem čertům. Dovolí, aby se tomu všemu společně vysmáli. A Snape to udělal. Protože Snape tomu rozuměl. Opravdu Harryho znechucení chápal. Mladý hrdina byl tolik vděčný a spokojený, že pokud ještě balancoval před vrcholem zamilovanosti, právě onen vrchol pokořil. Chtěl tu chvíli protáhnout, co nejdéle to šlo, tak ho držel a mlčky přitom přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než to Snapea přestane bavit. Nebo zda mu dojde, že ta těsná blízkost jaksi navrací ztracenou naději do starých kolejí. Pokud udělal tohle, aby Harry přijal omluvu, pak mu nemůže být úplně lhostejný. To je přece logické.
,,No tak Harry! Říkal jsi, že po něm nic nechceš, pamatuješ? Že od něj nic nečekáš. Nemůžeš otevřeně přiznat, že chceš zase doufat v něco víc! Nemůžeš mu vnucovat své naivní představy, ani přemýšlet, jak těch představ dosáhnout! Ne, pokud nechceš poslouchat, jak tě odmítá.“
To se ovšem lehce řeklo. S tím, kolik duševní síly musel profesor Snape vynaložit, aby ho znovu získal na svou stranu, se jeden musí ptát, kam až by to mohlo zajít.
,,Pane Pottere?“ Snapeův hluboký hlas přerušil táhnoucí se ticho.
Harry ztuhl. Asi by bylo na místě pustit se ho. Pustím ho. Pche, starou belu. Počkám, dokud on nepustí mě.
,,Myslíte, že jste konečně schopen o tom hovořit?“
Harry si tlumeně povzdechl. Řekl mu už všechno, co očekával, že uslyší. Pokud mu Snape chtěl říci něco jiného, neuměl si absolutně představit co. Trochu se toho obával, ale neměl by pořád utíkat jen z hloupého strachu z odmítnutí. Neměl by se chovat jako zbabělec. Po tom všem by měl prostě zatnout zuby a prokázat alespoň tolik odvahy, že si ho vyslechne. Je přece skoro dospělý!
,,Ano, myslím... ano.“
,,Dobře,“ řekl a své dlaně pomalu sesunul z Harryho zad.
,,Jsem si jistý, že tato záležitost potřebuje objasnit. Pro dobro nás obou mě teď chvíli poslouchejte.“
Harry se zklamaně, s neochotou odtáhl. Odvážil se pohlédnout do jeho tváře. Pane bože! Já mu přece ukázal…! Jsem takovej pitomec! Jestli o tom, co se stalo v Doupěti bude chtít mluvit, přísahám, že se zabiju!
Pevně sevřel víčka, výdech, nádech. Jsem připravený. Znovu oči otevřel. Připravený slyšet cokoliv.
Snape na něj shlížel s klidnou, vyrovnanou tváří. Černé zornice těkavě přejížděly chlapcův odhodlaný obličej.
,,Za prvé musíte Pottere pochopit, že jsem až donedávna pohlížel na povahu našeho vztahu z úplně jiné perspektivy. Zavřel jste Nitrobranu, chránil jste se a já neměl o vašich myšlenkách nejmenší tušení. To, že jsem důvody vašeho jednání nikdy nedefinoval, považuji za naprosté profesionální selhání. Nejen že jsem příčiny nehledal, ta možnost mě ani nenapadla. Vy jste svými vzpomínkami obrátil můj úhel pohledu o sto osmdesát stupňů. Velmi jste mě zaskočil. Nebyl jsem si jistý, jak se k tomu postavit. Zdál jste se naprosto zdrcený tím, že to vím. Viděl jsem, jak se snažíte zabránit tomu, abych vám k tomu cokoliv řekl. Jak se bráníte ztratit svoje iluze, které náleží jen a výhradně vám, a bylo velice hrubé a sobecké vás o to připravit, nehledě na okolnosti. Nelíbilo se mi, jak jste svůj přístup změnil. Bylo to iritující, ale rozumím vám. Měl byste vědět, že ať už jsem zplodil jakoukoliv myšlenku, nikdy, opakuji, nikdy jsem to nepodceňoval. Viděl jsem, co jste dokázal. Pochopil jsem proč, tím to končí. Každý váš čin, každá pohnutka, i vaše umění Levitace… všechno bylo projevem vaší náklonosti, kterou si v žádném ohledu nezasloužím a proto ji jen stěží dokážu přijmout.“
Harry polkl. Pokoušel se udělat to nenápadně, ale o to víc to bylo zjevné. Neviditelný knedlík se mu zadrhl v krku, nebyl schopen sebemenší odezvy.
,,Pane Pottere nebudu opakovat nic z toho, co jste řekl. Váš hluboký obdiv je pro mě cenný, ani netušíte, jak mi to lichotí…“
,,Ale…“ Povzdechl si Harry a s trhnutím levého koutku úst protočil zorničky.
,,Ale?“ Severus Snape nadzvedl obočí.
,,Chystáte se vyjmenovat všechny důvody, proč vás nemůžu mít. Ne snad?“ Informoval ho věcně Potter. ,,Tak do toho, jen mluvte. Zbaběle jsem se před vámi schovával několik dní, jenom proto, abych to neslyšel. Já ale nejsem takový, opravdu. Kdyby šlo o kohokoliv jiného… Chci říct, že ani s Cho jsem to minulý rok nebral tak vážně. Nevěděl jsem, že to může být tak silný. Kruci, vždyť je to silnější než já! Připadá mi, jako by na světě nebylo nic důležitějšího. To jen proto mám strach, abyste věděl. Ale chápu, že to nejde. Musel jsem to vědět už od začátku, jen co mi došlo, že se mi líbíte. Jen pitomec by si mysel, že by to mohlo fungovat. Nejsem takovej idiot, abych tomu věřil, ale bylo fajn si to aspoň představovat."
Snape ho pozorně sledoval, s pomalým povzdechem spustil ramena. Proč je ten kluk tak… odzbrojující. Mohl by s ním jednoduše souhlasit… ale váhal. Bylo to moc čerstvé. Teprve včera se nad tím pečlivěji zamyslel. Teprve včera mu to mozek dovolil. Díval se tři dny na mlčícího mladého muže, který mu dal za těch pár dní mnoho příležitostí vidět, jak vypadá skutečná beznaděj. Viděl už mnoho utrpení. Mužů, kteří umírali, v očích maje smrt. Nespočetněkrát byl přímo u toho a neudělal nic, aby se neprozradil. Příčilo se mu to. Ale pohled na Harryho Pottera, jak pokorně dovoluje, aby ho svět udupal... Ten pohled byl mnohem nepříjemější. Mnohem nepřirozenější. A teď přemýšlel nad tou tenkou hranicí mezi dobrými úmysly a zradou. Jak odporné by bylo, kdyby Potter svou naději získal zpět? Jak zlé by bylo, kdyby s ní žil do smrti? Znovu a znovu si připomínal, co ho vlastně čeká. Jen tři Viteály, tři malá dobrodružství a smrt. Má na svůj život příliš málo času, než aby jej prožil v neustálé apatii. Nebyla by pro něj příjemější naděje? Radost z toho, že smí doufat, že něčemu může věřit, na něco se těšit… To jsou pro začátek příznivé emoce, o které ho neuváženě okradl. Bylo by tak zvrhlé vrátit mu je zpátky?
A znovu. Znovu se jeho úmysly obrací k Potterově nejlepšímu zájmu. Takhle by to nemělo být. Potřebuje i nějaké racionální důvody. Potter musí myslet pozitivně. Musí mu naslouchat a být ochotný učit se tak dlouho, dokud to půjde. Jeho největší zbraní je jeho nekonečná touha po lásce. Když se z něj stal Viteál, vlastně se podruhé narodil. Zrodil se z láskyplné oběti svých rodičů. Potřebuje to. Ze všech stran to na Sveruse volalo. Jenom někde v dálce křičel tichý hlásek pohoršenou píseň o strašlivé zradě. Ignoroval jej.
,,Uvidíme,“ řekl.
Harrymu se otevřela ústa. Šokovaně zamrkal.
,,Cože?“
,,Řekl jsem, že uvidíme. Je tu příliš mnoho rozptylujících okolností, než abych vám na to mohl dát odpověď, musíte to pochopit. Nehledě na náš dosavadní vztah i na fakt, že bych mohl být váš otec…“
Harry tak-tak zadržel uchechtnutí.
,,Opravdu nemohl,“ ujistil ho. Snape se zamračil.
,,Kromě toho,“ pokračoval, ,, máte očividně zkreslené představy o tom, jak partnerský vztah funguje.“ Jak koukal do těch zelených očí, čím dál víc ho děsil Harryho náhlý příval absolutního štěstí, úlevy, nadšení… Ty oči byly najednou půvabně veliké a plné živoucího ohně. Naděje. Přesně po tom Harry toužil. To mu Snape sebral, a tak to teď dostane zpátky.
,,Můžete mě to naučit. Opravdu bych se snažil…“
,,Zadržte,“ zarazil ho zvednutím ruky. ,,Ani já sám si tím nejsem jistý. Hledám způsob, jak vám vysvětlit, že nejsem na předávání takových zkušeností ten nejzářnější příklad.“
Harry váhal, zda si může dovolit začít se vyptávat. Byl šíleně zvědavý. Snapeův osobní život byl jedna velká neznámá. Donutil se ale držet jazyk za zuby. Už tak to bylo něco neuvěřitelného. Stát tam, malý kousíček od něj, hledět mu do tváře a poslouchat ho. Třebaže se odmítnutí přímo extrémně obával, to, že nad tím jeho profesor doopravdy uvažoval, bylo mnohem neuvěřitelnější. Snažil se vnímat každé slovo a upřímně doufal, že nemá sluchové halucinace. Že si něco nepředstavuje, zatímco Snape říká něco jiného. Měl malé nutkání rozhlédnout se kolem, jestli se tu třeba nevznáší Mozkomor. Ale kdepak. Žádná zima. Tentokrát bylo všude kolem něj nezvykle veliké teplo.
,,Ani jsem neměl dost času o tom podrobněji přemýšlet. Donedávna jsem vás považoval především za svého studenta.“
,,Ale jsme taky spolubydlící,“ namítl hbitě Harry, aby ho v té fázi zvažování udržel co nejstabilněji. ,,Už docela dlouho, vždyť si vezměte, kolik měsíců už žijeme spolu, jen my dva a pořád jsme se nezabili! Náš vztah se hodně zlepšil!“ nejistě po něm bloudil zorničkami, pátral v jeho skeptické tváři. ,,Zlepšil se, že jo?“
,,…Podívej, co jsi s ním provedl. Jak zoufale se snaží aspoň trochu tě popostrčit, a ani netuší, proč ho při tom necháváš. Přitom to bylo tak snadné, vrátit mu jeho důvěru.
Měl bych to zastavit.“

,,Jistě, zlepšil se,“ neochotně souhlasil. ,,Když vezmu v úvahu, jak to vypadalo na úplném začátku, připouštím, že je tu… určitý pokrok.“
,,Vidíte! Třeba je čas pokročit zase trochu dopředu!“
,,Nebuďte zbrklý. Uvědomte si, že je válka. Racionálně se zamyslete nad tím, kdo opravdu jsem. Tu větší část mě samotného vůbec neznáte. Tu co znáte, jste donedávna nenáviděl.“
,,Není to tak nedávno. Teď všechno, co na vás znám, miluji, sám to víte. Když mě necháte poznat vás celého…“ Zarazil se. Oči samovolně sklouzly po černém obleku od límečku až po černé nohavice. Nevědomky vcucl mezi zuby spodní ret. Na tohle myslet nechtěl, kruci! Aspoň ne teď!
,,Pane Pottere,“ Protáhlo se přísně nad jeho hlavou. V setině sekundy se narovnal a upřel pohled do černých očí, div že přitom nesalutoval.
,,Ano pane! Chápu, promiňte.“
,,Potřebuji čas.“ Celý tvůj čas. Snape utlumil hlas a zatvářil se trochu vážněji.
,,Máte ho mít,“ souhlasil ve vteřině Harry. ,,Já počkám. Budu čekat jak dlouho budete chtít. Třeba až válka skončí, třeba se mi podaří nějakým zázrakem dostudovat… někde, nějak, to je fuk. Třeba až si najdu práci… je opravdu jedno kdy… Hlavně nad tím nezapomeňte přemýšlet, ano?“
Dostudovat, najít si práci…
Snape koukal na jeho rozšiřující se zornice. Byly jako mor. Choroba, co bere kousek po kousku člověku jeho jistotu. Pevná půda pod nohama? Kdepak. Tekutý písek. Ten rostoucí optimismus v jeho očích byl strašidelný.
Co to vlastně dělám? Ničím ho jen proto, že mu chci udělat radost? Proč? Očividně už ve své budoucnosti nic černého nevidí. Je si jistý, že jednoho šíleného dne budu souhlasit, vezmu si ho, a budeme šťastní na věky věků… Ach můj bože. Taky bych chtěl věřit na pohádky.
,,Vadilo by vám, kdybych vás ještě obejmul?“ Zelené oči na něj zamrkaly.
,,Ne,“ odpověděl.
Harry se na něj doslova zavěsil. Pevně ho chytil kolem lopatek, zavrtal hlavu do prohlubně na krku a vnímal jeho bradu ve svém rozčepýřeném vrabčím hnízdě.
A Snape cítil to rozpustilé šimrání Harryho hrubých vlasů a připadal si mnohem zkaženěji, než za dob, kdy předstíral přízeň Pánovi zla. To bylo aspoň užitečné. Zrádcem jsi a zrádcem zůstaneš.
,,Pane…?“
Snape váhavě položil jednu ruku mezi Harryho vystouplé lopatky a celou plochou dlaně přejel přes páteř. Sám sebou značně nejistý.
,,Ano?“
,,Líbím se vám?“
Ruka se v mžiku zastavila.
,,Pane Pot…“
,,Vím, že je asi trochu brzo se ptát, ale vy… viděl jste mě nahýho, tak to musím vědět.“
,,Není moje vina, že jste se přede mnou obnažoval,“ namítl suše Snape.
Harry zavrtal čelo do černé vesty. To bylo tak trapné!
,,Omlouvám se. Myslel jsem, že mi to pomůže… že tím odhodím všechny ty představy a prostě se vzdám. Jenže to už teď udělat nechci, chápete? Kdybych mohl, vrátím to zpátky. Ale už to jaksi nejsde. A nebylo to jenom tehdy. Viděl jste mě ve vzpomínkách. Nebo když jste mě oblékal, u čehož jsem byl jenom fyzicky. No ale stejně vím, že jste to dělal vy.“
Snape si dlouze povzdechl. Bylo znát, že Harry několik dnů nemluvil. Ta nahromaděná potřeba vyjadřování se valila ven, jako voda skrz protrženou hráz.
,,Už jsem vám řekl, že jsem o vás takhle neuvažoval. Nejsem druh profesora, který si přeje vystavit si své studenty do výkladní skříně.“
,,Prohlížel jste si mě."
,,Dětinsky jste si to vydupal."
Harry se do oblečení tlumeně zasmál. Snape si dlouze povzdechl.
,,Ale čistě objektivně jsem dospěl k názoru, že ošklivý pravděpodobně nejste. Možná příliš hubený, trochu se hrbíte, nohy máte nepatrně křivé, ale…“
,,Páni, takových komplimentů! To jsem ani nečekal!“ Tentokrát se zasmál hlasitěji. Ramena se mu smíchem drobně zachvěla.
,,Pokud opravdu chcete znát můj názor…,“ pokračoval ostentativně Snape,,,nosíte hrozné brýle, máte katastrofální vkus v oblékání a bez oblečení působíte ještě drobněji. Hruď teprve na pokraji dospělosti, břicho mírně propadlé, a ačkoliv jste ode mne nechtěl slyšet, že se nemusíte stydět, jsem s tímto postojem ztotožněn. Příroda vás neobdařila úplně nejhůř…“
,,Proboha radši už mlčte!“ Zaúpěl mučednicky Harry. Vzhledem k tomu, že byl zavrtaný do jeho hrudi, dovolil si Snape projevit své pobavení v soucitném, lehce ironickém poloúsměvu.
Zvedl druhou ruku, zajel prsty do rozcuchaných vlasů a ještě víc je rozčepýřil. Pak vzal Harryho za obě ramena a lehce ho od sebe odklonil, aby svou totálně zarudlou tváří pohlédl vzhůru, přímo na něj. Vřelost a mír v černých očích mu zavřela ústa, ať už se odhodlával prohlásit cokoliv.
,,Myslím, že jsi výjimečný člověk Harry, výborný kouzelník a pokud ti někdo tvrdí, že se bezvýhradně podobáš svým rodičům, zapomeň na ně. Jsou to idioti, pokud nevidí, jak jsi jedinečný. A nezapomeň, že i já dobře vím, jak oba vypadali."
Harry zíral. Šokovaně, omámeně, zhypnotizovaně.
Proč je to tak návykové, dělat Harrymu Potterovi radost? Udivovat, uvádět ho do rozpaků… Proč je to tak… snadné?
Snape se při pohledu na ten vyjevený obličej spokojeně ušklíbl.,,Taky vás mám rád,“ pronesl.

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

 

O týden později:
,,Oheň?!“ Harry nadšeně nadskočil od snídaně. ,,Vážně si myslíte, že to dokážu?“
Snape stál u okna, napůl oka sledoval, jak Dobby zápasí s Klofanem, aby ho dostal zpátky do jeho boudy, a napůl četl noviny. Byl to jen mudlovský týdeník, ale některé zprávy v něm byly dosti zneklidňující.
,,To musíte vědět vy.“ Odpovídal nepřítomně Snape, zatímco přetáčel další stranu. Vskutku nepříjemné. Sousedi na pěti různých místech v Anglii potvrdili, že se z vedlejšího domu ztratila celá rodina, kromě dětí, které studují na internátní škole v zahraničí…
Příjmení nezvěstných občanů mu byla jaksi povědomá… ,,Četl jste tu knihu o Levitaci celou, takže byste měl být schopen definovat, jaký je rozdíl mezi ovládáním ohně a ostatních přírodních živlů…“
I kdyby to bylo dílem Voldemorta, my s tím nic dělat nemůžeme, uvažoval mlčky Snape. Ty děcka je měla varovat, co se v Kouzelnickém světě děje. Dokonce i ministerstvo se mělo starat o jejich bezpečí. To všichni na zimu ulehli do hibernace?
,,…A proto je zároveň nejnebezpečnějším elementem...,“ recitoval vzorně Harry, poněkud rozhořčen, že se na něj profesor Snape dostatečně nesoustředí. ,,Také je nejhůře zvladatelný, těžko uchopitelný, protože si nikdy neudrží řádný tvar, či souměrnou podobu…“
Další líně přetočená stránka.
,,A vítr snad ano?“
Harry se zhluboka nadechl.
,,Vítr je jediný živel, který levitací ovládnout nedokážeme…“
,,Správně. Proč?“
Tak vida. Přeci jen to tu je. Ten kluk má na mě špatný vliv, pomyslel si a se zlomyslnou hrdostí si přečetl titulek: Na kraji Londýna se celou čtvrtí rozezněl populární dětský popěvek. Původce muziky se nepodařilo vyhledat, ačkoliv si víc, než tři sta občanů stěžovalo na rušení nočního klidu a toto výtržnictví prý více nebudou tolerovat. Tato zpráva mu překvapivě zvedla náladu.
,,…tudíž je Levitace uměle vytvořený vzduchový vír, téměř totožný s větrem, jen mnohem přesnější. Obojí je neuchopitelné. Myšlenkou dokážeme vítr nahradit vlastní silou, ne jej ovládat.“
,,Dobře, pokračujte. Jakými způsoby se kouzelníkovi úspěšně podaří oheň ovládnout?“
Další hluboký, trochu frustrovaný nádech. Snape moc dobře ví, jak ho rozčiluje, že se na něj nedívá, že mu nevěnuje ani špetku pozornosti!
,,Oheň je nejhůře uchopitelný. Jeho žár může způsobit větší škody, pokud se ho ovládnout nepodaří, což samotného kouzelníka staví do uváženějšího jednání… Musí se více soustředit, pevněji formovat v hlavě svou představu, mít svůj nejdůležitější pocit pečlivě pod kontrolou a dokázat ho využívat k reálnému vytváření svých fantazií…“ Hlas lehce pookřál, zpomalil. Harry se ve své fantazii trošku pozapomněl.
,,Vida, vida.“ Reaguje s očividným nezájmem od okna Snape. Jeho oči pečlivě studují každičkou pitomou řádku na novinách. ,,Poněkud nám Grangerovatíte. Snad jste tu knihu nespolkl?“
,,Prostě si to pamatuju!“ Vypěnil netrpělivě Harry. To snad není možné! Takovou námahu mu dalo vytáhnout ty dávno přečtené stránky ze své paměti a on se bude pořád koukat do toho hloupýho papíru!
Harry se soustředěně zadíval na krb. Jen opatrně, pomalu. Musí to jasně vidět ve své hlavě. Jen malý plamínek, jak se pomalu odtrhává od ohnivé, dýchající koule, žijící svým vlastním životem. Jen na chvilku. Studený vzduch jen trochu ochladí, vznáší se však pomalu, nezhasíná… má svůj přesný cíl.
Malá ohnivá koule se otře o okraj novin. Noviny lehnou popelem. Snape hledí na podlahu, na nevinnou hromádku popela, potom na Harryho, který už stojí s rukama založenýma na hrudi a bradou vystrčenou, v pozici vítěze.
,,Dnes to máte za vynikající.“ Informuje ho klidně a spokojeně Snape.
,,Věděl jsem, že to děláte schválně!“ Oplatil mu s našpulenou pusou Harry.
Severus trhl koutkem úst do mírného úsměvu a kývnul hlavou.
,,Ovšem. Dnešní lekci jste zvládl s přehledem, zítra se pokusíte dát tomu konkrétní podobu.“
,,Jakou?"
Snape odměřeně nadzvedl jedno obočí.
,,Pracujete se svojí fantazií, ne s tou mou. Umění levitace je tvořeno mezi ovládaným objektem a představou kouzelníka. Vyberte si cokoliv, já budu jen přihlížet vašemu sochařskému talentu."
Harry se zazubil. Tváře mu zahořely tak, že by přísahal, že zčervenaly do barvy rajských jablíček.

≈ Vivere ≈ porta ≈ 

Draco Malfoy se rychle ztotožnil se svou původní rolí, i se světem v Bradavicích. Týden vánočních prázdnin mu připadal snad až příliš dlouhý. Obzvláště těch posledních pár dnů, které trávil u své tety Belly. Ta ženská ho sice zbožňuje, ale její neustálé vzdychání nad Voldemortem je prostě nechutné. Jeho rodiče s ní souhlasí, jen proto, že milá teta Bella by je všechny klidně, beze studu Pánovi Zla udala. Teď teprve Draco viděl tu velikou zbabělost. Nemohl je za to soudit, vždyť byl přece stejný! Lord Voldemort v nich tento druh strachu systematicky pěstuje už dlouhou řadu let. Přemýšlel, zda je v nich ještě něco z opravdového přesvědčení. Zda ten systém, který chce nastolit, doopravdy schvalují, nebo si to jen myslí, protože jiný názor si ani dovolit nemohou. Rád by si myslel, že jediné, co chtějí, je vyváznout z války živí a zdraví, a samozřejmě, s určitou společenskou úrovní. Pokud by to tak opravdu bylo, nebude pro ně jejich syn zrádce, až jednoho dne zjistí, na jaké straně stál. Doufal, že ocení, jak moc se snažil zabránit tomu, aby se dostali do Azkabanu. Ačkoliv teď stojí na špatné straně, Draco jejich postoj u Brumbála pečlivě žehlí. A že je to skutečně o nervy. Nebýt doceněn, Draco by se zřejmě zbláznil vzteky. Teď měl ale chvíli pokoj. Vyměnit špiónování za prefektské povinnosti bylo vlastně docela fajn…
Pomalu se procházel chodbami, a vzpomínal, jak se před nedávnou dobou procházel mezi jabloňovými sady, se samými měděnými jablky. Vybavil si tu divoce vypadající dívku, jak mu předává své opravdové a vonící jablko a nad tou vzpomínkou se usmál.
,,Člověka taky nejdřív poznáš dřív, než ho hodnotíš…“
Nebýt té holky, netušil by, že má jméno po hvězdách. Netušil by toho možná mnohem víc…
Ze zamyšlení ho vyrušil velmi známý zvuk. Student mimo ložnici! Kruci... už je jako Filch! Zvuky tichého našlapování přicházely hned z vedlejší chodby. Přitiskl se na zeď a přisunul se blíž, aby mohl nenápadně nakouknout, jakého studenta že to vlastně nachytal. Upřímně doufal, že to bude někdo z Nebelvíru. Nebo z Mrzimoru. Mrzimorské nenáviděl!
,,Počkat, ale to je…!“
Zmijozel. Ten protivný kluk ze čtvrtého ročníku, co se s ním už jednou na chodbě srazil. Bylo to toho večera, kdy si s Brumbálem vyměnili své Neporušitelné sliby. Nikdy by to nezapomněl. Zmijozelští ale neměli ve zvyku toulat se v noci po chodbách, pokud by to nebylo důležité. Tenhle už je venku po druhé. Co má za lubem?
Znovu se na něj podíval. Kluk přešlapoval sem tam před kamennou zdí, na chvíli k ní přistoupil, ohmatával, jakoby hledal… Sakra! Ten parchant ví o Komnatě nejvyšší potřeby! Draco měl co dělat, aby překvapeně nezalapal po dechu. Z nižších ročníku není téměř nikdo, kdo by tajemství Komnaty znal. Jak se o ní dozvěděl?
Draco toho kluka opravdu nesnášel. Nadechl se a s pocitem velkého zadostiučinění vypochodoval ze svého úkrytu.
,,Co tady děláš? To je po druhé, co jsem tě přistihl v noci na chodbě!“
Kluk se po něm prudce otočil, ale jen co ho uviděl, tvář se mu okamžitě zklidnila.
,,Tsss, to jsi zase ty?“
Draco se opravdu urazil.
,,Co si to dovoluješ? Já jsem Prefekt, a ty jsi ve velkém průšvihu, chlapečku!“
,,Já myslel, že Zmijozelští drží spolu", namítl znuděně William Higgins.
,,Zmijozelští dodržují určitá pravidla, která ti očividně vůbec nic neříkají.“ Přísně přistoupil až k němu. ,,Půjdeme spolu za ředitelem koleje, okamžitě!“
Mladý kluk se mu prudce vytrhl.
,,Vypadni, mám tu něco rozdělané.“
,,Komnata nejvyšší potřeby se neotvírá každému mrňousovi, blbečku,“ neudržel se Draco.
V dětských očích se nebezpečně, přímo zle zablýsklo.
,,Takže o ní víš? Otevři mi jí.“
,,To má být co? Rozkaz?“
,,Možná. Není ale ode mě. Je od Pána Zla, takže mi ji koukej ukázat.“
Draco se zarazil. To přece…! Znejistil.
,,Pán Zla něco potřebuje?“ Výrazně změnil tón hlasu.
,,Ne. Spíš si chce něco… ověřit.“
Ověřit… A Dracovi svitlo. Voldemort se chce ujistit, jestli je přenášedlo pořád na svém místě, nebo jej někdo objevil. Chce si být jistý, že nikdo nejde po jeho Viteálech… Pozorně si toho kluka prohlédl. Nový. Zatraceně, jak může být nový? Tahle škola nepřijímá nové studenty. Do školy se zkrátka nastupuje v prvním ročníku vždy a bez výjimky, tak jak…? Matoucí a hypnotické kouzlo? To se snad něčím tak primitivním nechali oblbnout všichni žáci, učitelé, dokonce i on? Nikdo si toho nevšiml?!
Je to Voldemortův špeh!
Sakra!
Jestli zjistí, že tam to přenášedlo není…
Draco zachoval klid. Zatvářil se alespoň navenek tak klidně, jak jen dokázal.
,,Rozumím,“ přikývl. ,,Nelíbíš se mi, ale pro Pána Zla to udělám s potěšením. Jdi si lehnout, zítra ti během dne naznačím, kde Komnatu nejvyšší potřeby najít.“
Kluk se ušklíbl.
,,Proč mi to neukážeš hned?“ Podezříval ho.
,,Proč? Protože tu nemáš v tuhle hodinu co dělat. Když mě s tebou někdo přistihne a uvidí, že jsem to nenahlásil, budu mít potíže.“
,,Pokud jenom záměrně zdržuješ, budeš mít potíže mnohem větší, to mi věř.“ Zasyčel William.
Sakra!
,,Nehodlám se s tebou dohadovat. Nechci mít problémy, to je celé.“ V tom skutečně nelhal.
Kluk protočil panenky, nechápavě zavrtěl hlavou, a když Draca míjel, úmyslně do něj strčil.
Zmetek!
Stál, nechával ho za sebou, poslouchal vzdalující se kroky a snažil se přitom zaplašit panické myšlenky. Tak mladého kluka jistě nepošlou do Azkabanu. I když by o něm včas informoval Brumbála, mohl by se dostat ven a dát to vědět Voldemortovi. A Draco by byl prozrazen. Byl by zabit při první možné příležitosti.
No tak. Uvažuj, mysli, mysli!
,,PRÁSK!“
O dvě chodby dál se ozvala ohlušující rána a následně šílený ženský jekot. Nebylo těžké uhádnout, kdo to zavinil. Automaticky se sebral a běžel až k doznívající ozvěně.
To, co viděl, opravdu za nic na světě nečekal. Ten malý parchant se s pokojným výrazem tyčil nad kroutícím se tělem, jasně ho držíc pod Cruciatem. Grangerová! Co ta tady… ach! Prefekt. Zatraceně!
,,Chcípni ty šmejdko!“ Syčel bez ostychu Higgins.
Draco vyslal Expelliarmus. Omráčen vlastním jednáním sledoval, jak klukovi hůlka vylítla z ruky.
William pomalu vydechl. Široký úšklebek na tváři zasychal. Sledoval svou dlaň, na prázdno ji sevřel. Bylo jasné, že moc dobře ví, odkud zaklínadlo zaznělo. Stočil tím směrem nebezpečně jiskřivé zorničky.
,,Zrádce,“ zašeptal. ,,Věděl jsem to. Viděl jsem tě, jak vstupuješ do Komnaty za Brumbálem.“
Draco stál jak opařený. Zíral na něj, na bezvědomou Grangerovou a znovu na něj. Will se na něj s klidnou a uspokojenou tváří podíval.
,,Povím ti tajemství. Znám způsob, jak se odtud bezpečně přemístit. Mohu to udělat hned. Jít, a říct svému Pánovi, co jsem viděl. Konečně budu oceněn. Za to utrpení na téhle pitomé škole to nakonec stálo. Neudělám to jen, když mi okamžitě ukážeš, kde najdu Komnatu nejvyšší potřeby. Pánovi Zla nahlásím, že jsi spolupracoval, tak co?“
Draco se proměnil v sochu. Celé tělo protestovalo, zatímco mozek pracoval na plné obrátky. Takhle to přece nemůže skončit! Nemůže! On blafuje. Nikdo, kromě Brumbála, a McGonagallový se odtud přemístit nedokáže. To je nemožné… Jenže on… nemám ponětí, co je vlastně zač. Není student téhle školy, a stejně se sem vetřel! Netuším, čeho je schopný… Pokud ale něco neudělám… Pokud…
Ve vteřině znovu tasil svoji hůlku.
,,Petrificus Totalus!“
Ach… díky bohu nebyl až takový zázrak, jak se tvářil. Tentokrát se v sochu, ve skutečnou sochu změnil on, a padl tvrdě přímo na podlahu, vedle Grangerové.
Jednou se z toho ale stejně probere. V takovém případě, pokud mu nezbude nic jiného, bude mu muset upravit paměť.
,,Malfoyi!“
Draco už byl opravdu vyčerpaný, přesto se otočil. Přímo za ním se chodbou řítila Ředitelka Bradavic s Weasleym v patách.
,,Říkal jsem vám, že se něco děje!“ Dorážel Ron. ,,Hermiona se měla vrátit už před půl hodinou, protože… ehm a proto jste mě našla na chodbě. Šel jsem jí hledat… Co tu děláš Malfoyi… Hermiono!“
Pusa se mu zastavila, až když viděl Hermionu na podlaze. Okamžitě se k ní přiřítil. Třásl s ní a hulákal, dokud se nevzpamatovala.
,,Co ti udělal? Jsi v pořádku? Zatraceně, kdo je tohle? Paní profesorko tady je nějaký děcko pod Petrificem. To si udělal ty? Věděl jsem, že jsi mizera, ale útočit na nižší ročníky je zbabělost Malfoyi! Kdyby tu byl Harry, tak…!“
Hermiona zasténala a zvedla se na lokty. Ron ji okamžitě podepřel.
,,Hermiono! Co se stalo? Co ti udělal?“
,,Já… já nevím. Opravdu nevím Rone, nepamatuji si…“
,,Pane Malfoyi!“ Vykřikla zděšeně a přísně ředitelka Bradavic. Draco si pomyslel, že je to dnes na hradě, jako na Příčné ulici o prázdninách. Připadal si unavený, psychicky vyčerpaný.
,,Doufala jsem, že vás vaši rodiče vynechali, ale teď když vidím...“ Nevěřícně kroutila hlavou.
,,Určitě je Smrtijed!“ Vyjel Ron a probodl ho nenávistným pohledem. ,,Od začátku roku se chová divně! Podívejte se mu pod rukáv!“
A únava byla ta tam. Draco se chytil za ruku a nejistě ustoupil.
,,Nic jsem neudělal,“ pokoušel se bránit.,,Ten čtvrťák použil na Grangerovou Cruciatus!“
,,AHA! A tys ji ochotně a gentlemensky bránil, co?!“ Štěkl Ron.
,,Rone…“ Špitla nejistá Hermiona.
,,Pane Malfoyi, budu vás muset požádat, abyste mi ukázal svou ruku.“
Draco pevně sevřel rty, prudce zavrtěl hlavou. Netušil, jak se z toho dostat.
,,Já vám nelžu, profesorko!“
,,Tak ho necháme vypovídat pod sérem pravdy!“ Navrhl vášnivě Ron.
,,Ne!“ Vyjekl Draco. To by se taky snadno mohli dobrat k tomu, jak je to s Brumbálovou smrtí. Mohli by zjistit něco, co zjistit neměli. Do háje se vším!
,,Ne? Takže asi nejsi až tak nevinej!“
Draco ustoupil o dalších pár kroků.
,,Pane Weasley podívejte se na paži Draca Malfoye, já dám mezitím do pořádku toho nebohého chlapce…“
,,Ne!“ Vyjekl znovu Malfoy. Začal panikařit. ,,Nedělejte to!“
,,Vážně?“ Ušklíbl se Ron. Opustil Hermionu a přiblížil se k Malfoyovi. Draco na něj napřáhl svou hůlku.
,,Jestli se mě dotkneš…!“
Zaznělo další Expelliarmus. Tentokrát z úst bývalé ředitelky Nebelvírské koleje. Dracova hůlka odlétla stranou. Ron byl o poznání silnější, chytil Malfoye a hrubě mu vyhrnul rukáv.
,,Smrtijed!“ Vyhrkl.
Draco už to ignoroval. Doléhal na ředitelku, která se chystala udělat něco, co ho mohlo stát život.
,,Prosím, nerušte to kouzlo! Uděláte obrovskou chybu! Nic jsem neudělal, já vám to dokážu! Dokážu to! Jen mi dejte trochu času!“
Minerva McGonagallová mohla být přísná a silná žena, ale stále byla spravedlivá. Než seslala na Willa Higginse Finite, zarazila se a znovu se podívala na Draca Malfoye. ,,Napadl jste uprostřed noci dva studenty a na předloktí máte vypálené znamení Zla. Dá se to snad vysvětlit jinak, než jak to vypadá?“
Draco se skláněl pod Ronovou silou. Zrzavý kouzelník mu držel obě ruce zkroucené za zády. Pokusil se narovnat, jak to jen šlo, upřeně se na profesorku podíval a přikývl.
Uvažoval jako o život. Ten kluk se nesmí dostat k Pánovi zla za žádnou cenu. Nesmí stihnout předat informace. Pro tuhle chvíle by bylo nejlepší, kdyby zemřel, nebo zapomněl. Draco věděl, že se z téhle situace sám nevyhrabe.
,,Zavolejte sem profesora Snapea s Potterem," řekl, hlasem připomínajícím rezignaci.

≈ Vivere ≈ porta ≈   

 

Bylo to vůbec poprvé, co Severuse vyvedl z míry něčí domácí úkol. A za ty léta kantorské profese už to bylo, co říct. Stál v obývacím pokoji, v bezpečné vzdálenosti od krbu i Pottera a hleděl na jiskřivé stvoření v ohništi. Dlouhá šíje, štíhlé končetiny, hlava nakloněná do strany… Viděl to zvíře už nespočetněkrát. Měl s ním spousty zkušeností. Ale nikdy, v žádné podobě, nebylo tak… úchvatné.
Harry na něj soustředěně mířil hůlkou a na jeho obličeji se jasně odráželo velké uspokojení. Byl si vědom toho, jaký skvělý kousek se mu podařil. Taky ho těšilo, že si získal Snapeovu úplnou pozornost. S neviným úsměvem k němu vzhlédl. Tak co říkáte?
,,To je… působivé.“ Pronesl nakonec Severus. Laň zahrabala rudými kopýtky v ohništi. Její tělo se vlnilo a přeskakovalo barevnými plameny ohně, ale tvar měla zřetelně jasný.
Harry zkoušel najít ve Snapeově výrazu nějaký záblesk emoce. Víte, že jsem to udělal pro vás, že ano?
Snape to moc dobře věděl. Harry si byl sice vědom toho, že patrona laně sdílel se svou matkou, na Lily se však nesoustředil, to bylo evidentní. Zkrátka neuvěřitelné, co dokáže prostá náklonost člověka k člověku. Kdyby Harry dostal možnost dospět, byl by největší kouzelník v historii. Větší, než Voldemort, větší, než Brumbál… Možná. Jenže Harry nebyl jako Voldemort. Nepoužíval svou moc, aby donutil ostatní k poslušnosti. Nebyl ani jako Brumbál, který ji používal především pro souboje a ochranu. Harry byl úplně jiný druh kouzelníka. On využíval svoji moc, aby druhé potěšil. Proto to byl právě on, kdo Levitaci dováděl k absolutní dokonalosti. Byl to prostředek, jak se vyjádřit, jak druhé inspirovat, jak jim něco předat… jak něco tvořit. Byl to důvod, proč kouzla milovat. Harry Potter by byl nepřekonatelný kouzelník. Pokud existuje bílá a černá magie, pak měl Harry křišťálově průzračnou.
,,Děje se něco, pane?“ Harry si všiml krátké nepřítomnosti v jeho očích.
,,Ovšemže ne. Jen jste mě poněkud… překvapil.“
,,To jsem měl v úmyslu.“ Zazubil se Harry.
,,Očividně,“ kývl s nadzvednutím obočí Snape. Je válka, lidé umírají, a Potterova největší starost je vymýšlet strategie, jak potěšit svého profesora. ,,Čekáte snad nějakou speciální odměnu?"
,,Nó..." Spíš než by se zamyslel, vypadal Harry, že se zuby nehty drží, aby nevyslovil první myšlenku, která ho napadla. Vtíravá slova spolykal a krátce se zasmál. ,,Co takhle nějaké ty body pro Nebelvír, pane profesore?"
Snape s posměškem zavrtěl hlavou. Neuvěřitelné. Přesně v tu chvíli je vyrušilo hlasité zaprskání. Skrze laň mezi ně vletělo stříbrné stvoření, a plamenná socha se s prskáním smísila s ohněm v krbu. Harry i jeho učitel se prudce otočili na patrona Draca Malfoye.
,,Do Bradavic. Rychle!"

≈ Vivere ≈ porta ≈

 

Harry nebyl v blízkosti Bradavic od Brumbálova pohřbu. Poněkud to s ním otřásalo, když šel vedle Snapa kamenou chodbou a každý jejich krok se nostalgicky rozléhal kolem. Najednou začal přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby se teď vrátili zpátky. Snape by byl ředitel Zmijozelu a on neposlušný Nebelvír. Celá škola by očekávala, že se budou nenávidět stejně jako předtím. Stejně, jako od prvního ročníku až po ten pátý. Mysleli by si, že se budou navzájem urážet, opovrhovat sebou, dělat si navzájem peklo... Ale ono by to bylo jinak. Harry si byl stoprocentně jistý. Snape by Harryho neponižoval, Harry by se na Snapea nemračil. Prostě by to nemohlo být stejné jako kdysi. Nebyl by důvod. Bylo jasné, že Snape by se k urážkám kvůli pověsti nevracel. Vždycky na svou pověst kašlal. Zelené duhovka na okamžik zkoumavě zašilhaly stranou a v tu samou chvíli se Snape zastavil.
,,Severusi!"
Hlas profesorky McGonagallové mu vytrhl myšlenku. Podíval se před sebe.
,,Harry!" Tentokrát to byl Ron. Vedle něj stála Hermiona, a vedle nich ležel pod Petrifikem nějaký kluk z nižšího ročníku. Co se tu proboha stalo?
,,Minervo." Snape ji pokývnutím vrátil pozdrav.,,Smím vědět, proč jsme byli tak naléhavě zavoláni? Zrovna jsme byli uprostřed výuky..."
Harry trochu rozpačitě zvedl ruku a zamával svým přátelům.
,,Ahoj." Usmál se na ně. Oba se k němu okamžitě vrhli.
,,Malfoy je Smrtijed! Teď jsme to zjistili!" ... A úsměv na rtech poněkud zatuhl.
,,Počkej Rone, uklidni se!" Hermiona mu byla v patách. Snažila se zklidnit rozlítěného přítele.
Harry polkl. Nejistě se ohlédl po Snapeovi, a toho překvapivě napadlo to samé. Jejich pohledy mluvili za vše. Navzájem si potvrdili, že mají vážný problém.
,,No?" Snape se vyzývavě podíval po nové ředitelce Bradavic. Starší žena si odkašlala.
,,Našla jsem pana Weasleyho na chodbě a on tvrdil, že se slečna Grangerová zdržela... Když jsme sem dorazili, ležela na zemi v bezvědomí, pan Higgins pod kletbou Petrifficus Totalus a nad nimi stál s nadpřaženou hůlkou pan Malfoy."
,,Ach", řekl chladně Snape a obrátil se na Draca. ,,Bylo to tak?"
,,Ano, ale..."
,,Nechtěl abychom toho kluka zbavili kletby, odmítl vypovídat pod sérem pravdy a viděli jsme jeho Znamení Zla!" Vložil se do toho Ron.
,,Pane Weasley..." Snapeův chladný hlas protnul studenou chodbu. ,,Ptal jsem se vás na něco?"
Ron vzporně našpulil rty. ,,Ne pane, ale..."
,,Tak sklapněte, buďte tak laskav."
,,Když jsem se ho zeptala, jestli to může nějak vysvětlit, odvolal se na vás dva," pokračovala Minerva McGonagallová. A tázavě nadzvedla obočí.
Snape si těžce povzdechl a podíval se na zhroucenou sochu na podlaze. Jeho otrávený obličej se rychle změnil na překvapený a hned na velmi znepokojený. ,,Pane Pottere pohleďte na něj."
Harry se vymotal ze společnosti svých dvou přátel a pohlédl na zem. Jen co to udělal, oči mu div nevyskočily z ďůlků. Nejen že mu byl povědomý... Ani nezapochyboval. Hlavou mu prolítlo několik vzpomínek. Jen krátkých záblesků, ale i ty dokázaly hovořit dosti výmluvně. Zmrzlina... Kletba z prstenu... Kluk hádající se s dívkou v dětském domově... Kluk podezřele znuděný z kouzelnického představení... Kluk chybějící v úkrytu... Will z vesnice Velký Visánek. Will.
,,Ale to je...!"
,,Obávám se, že ano..."
,,Jak se sem zatraceně dostal? Já myslel, že je mudla!"
,,Pravděpodobně byla správná druhá možnost... Musel použít nějaký druh matoucího kouzla. Nebo možná hypnotické..."
,,Páni!"
Všichni kolem je nechápavě sledovali.
,,Co se děje, Severusi? Kdo je to?" Naléhala zmatená profesorka.
Snape se od těla pomalu odtáhl.
,,Kdyby Pan Malfoy nebyl tak duchapřítomný a nezabránil mu v pohybu, mohli jsme mít opravdu vážné potíže," řekl a svými černými zorničkami se zavrtal do její tváře. ,,Chlapec, kterého vidíte na podlaze slouží Temnému Pánovi. Kdybychom ho v tuhle chvíli propustili, mohlo by to pana Malfoye stát velice draho." Na to se otočil na zmíněného. ,,Předpokládám správně, že vás odhalil?"
Malfoy nespokojeně přikývl. ,,Nenapadlo mě, že by někdo dokázal obejít Bradavické zákony."
,,V pořádku."
,,Severusi!!" Ředitelka už vypadala poněkud netrpělivě.,,Řekneš mi laskavě co to má všechno znamenat?"
Snape se podíval na nejistého Harryho, rozzuřeného Rona, rozpačitou Hermionu, bezradného Draca, až se pohledem zastavil na své bývalé kolegyni.
,,Pan Malfoy je nový špeh Řádu. Nastoupil na mé místo, když jsem byl nedobrovolně odstaven a donucen hrát si zbytek války na chůvu."
,,Co?"
Nebyl si jistý, ze kterých úst to zaznělo nejhlasitěji. Pravděpodobně to byl upištěný Weasley, který se nezdráhal pokračovat.
,,Proč by to asi dělal? Vždyť je to zbabělec! Nemá žádný důvod, aby ohrožoval svůj život, kvůli..."
,,Nech toho Rone!" K všeobecnému šoku se ozval zrovna Harry Potter. Z nějakého důvodu bral jeho slova, jako osobní útok. Zrzek ani nedovřel ústa, jak ho Harryho reakce zaskočila. ,,Složil Neporušitelný slib. Do jeho důvodů ti nic není. Už několikrát nám pomohl, mně snad věříš, nebo ne?"
,,Tak pomohl?" Ron se zlostně načepýřil. ,,On? Proč zrovna on? Já a Hermiona ti nejsme dost dobří? Zvykl sis na zmijozelskou společnost?" Hystericky se uchechtl a trhl hlavou směrem ke Snapeovi.
,,Rone!," vyjekla Hermiona.
Harry se pokusil nasadit co nejklidnější hlas, ale vřelo to v něm čirou zlostí.
,,Vy dva se snad stýkáte s Voldemortem? Já si ho nevybral, jasné? Ale pokud ti to, Rone, náhodou uniklo, nikdo si svou roli v týhle pitomý válce v katalogu nevybíral. Nemáš ponětí, jaké to je, být v jeho blízkosti a snažit se zachovat cizí tajemství. Každá, sebemenší chyba může znamenat okamžitou smrt. Riskuje, aby získal informace, aby nám pomohl vyhrát! A co dostane na oplátku? Nedůvěru, pohrdání, pokrčení ramen... Připadá ti to fér?"
Ron už se nemračil. Prohlížel si svého přítele s pusou dokřán, jako by ho viděl poprvé. I Minerva s Hermionou se zdály být zaskočeny, zatímco si Malfoy se Snapem vyměnili významné pohledy. Když si Harry všiml, jak Malfoyovi trhají koutky, nedokázal pochopit, jak mohl tak rychle změnit náladu. Jakoby kolem rozkvetl led. Jakmile utichl, nastalo nepříjemně dlouhé ticho, které protnul až Snapeův baryton.
,,Děkujeme vám, Pane Pottere, že jste věci uvedl na pravou míru," pronesl beze známky nějaké vděčnosti, naopak v tom byla patrná malá dávka ironie. Harry zaznamenal, jak si Draco pobaveně odkašlal. Koutky mu cukaly. ,,Teď, když jste nám to tak pečlivě objasnil, mohli bychom vyřešit, co s nastalou situací." Snape vyšel kupředu a pomalu kráčel mezi všemi přítomnými. ,,Doufejme, že i ti méně chápaví už pochopili, kdo je mezi námi ten nebezpečný." Všichni pochopili, a podívali se na zkamenělého studenta. ,,Nemůžeme ho nechat jít. Uvěznění také nepřichází v úvahu. Je příliš mladý, a jen prosté nahlášení by vzbudilo pozornost, kterou si teď nemůžeme dovolit, takže? Navrhuji, abychom to vyřěšili tady a teď."
,,Zabijeme ho?" Malfoy už měl zpátky svůj chladný obličej. Tázavě se na svého bývalého učitele podíval.
,,V žádném případě!" Vyprskla profesorka McGonagallová. ,,Severusi... víte jistě, že jste si ho nespletl? Není přece možné, aby se jen tak někdo vetřel do Bradavic!"
,,Ano. Musel to udělat na začátku roku. Oba víme, že existijí kouzla, která by mohla být matoucí i pro profesory. Je mi líto, pokud to podkopává tvoji autoritu, Minervo, ale mohu tě ujistit, že jsme se s panem Potterem docela jistě nepletli. Pan Malfoy prozradil svůj postoj, když se snažil uchránit mudlorozenou čarodějku před Cruciatem. To znamená, že pokud s ním teď okamžitě něco neuděláme, mohli bychom přijít o našeho jediného špeha a s ním i o všechny cenné informace." Na to se otočil přímo na Draca. ,,Vím, že byste se rád ujistil o svém bezpečí, ale souhlasím, že zabít ho není dobrý nápad."
,,Co Paměťové kouzlo?" Tentokrát se ozvala Hermiona.,,Slyšela jsem, že nefungují, ale měla jsem za to, že to platí pouze na mudly... i když jsem zatím nedokázala přijít na to, jak je to možné..."
,,To by snad šlo," přidal se Harry. ,,Alespoň mně to přijde, jako dobrý plán."
,,Souhlasím." přikývla Minerva.
Snape chvíli mlčky přemýšlel, pak se po všech přítomných podíval.
,,Zkoušel někdo z vás v poslední době nějakému kouzelníkovi vymazat paměť?"
Všichni mlčeli. Ovšem. Chtěl aby to přiznali před ředitelkou Bradavic? Trpělivě si povzdechl.
,,Situace je natolik kritická, že tato informace nebude použita proti vám. Nikdo z toho nebude vyvozovat žádné důsledky," ujistil přítomné s pohledem upřeným na Minervu.
,,Ne," řekla Hermiona.
,,Ne," řekl Ron. Očividně se už vzpamatoval a rozhodl se spolupracovat. Postupně odpověděli všichni.
,,Ano," řekl Malfoy, čímž si získal plnou pozornost. Nejistě pohlédl k podlaze. ,,Já... použil jsem to na svou tetu, když mě načapala, jak prohledávám její skříň." To bylo velmi překvapivé. Malfoy že se odvážil hrabat Bellatrix Lestrangeové ve věcech?
,,Dobře. V tom případě je rozhodnuto." Snape vytáhl hůlku, klukovi ležícímu na zemi spoutal ruce i nohy. Potom se znovu zaměřil na Minervu.
,,Donuťte ho vypovídat pod Veritasérem. Potom mu vymažte paměť, vraťte ho tam, odkud přišel a zařiďte, aby se nebyl schopný vrátit. Taky bych vám doporučil zvýšit ochranu hradu."
Ředitelka taky vytáhla hůlku a použila na kluka levitační kouzlo. ,,A tihle dva," obrátil se na Rona s Hermionou, ,,nech je, aby ti pomohli. Vy tři teď víte víc, než členové Řádu, ale pochybuji, že byste si dobrovolně nechali vzít vzpomínky. Buďte opatrní, nenápadní, a hlavně se neopovažujte mluvit nahlas o čemkoliv, čeho jste dnes byli svědky."
,,Zajisté." Ředitelka nehybné tělo kousek odlevitovala a nechala jej vznášet pár metrů od nich. ,,A za pana Malfoye se nám určitě můžeš zaručit?"
,,Já, i pan Potter. Známe jeho důvody, a vám to musí stačit. Těžko najdete někoho dalšího, kdo by měl kuráž a šanci setkávat se pravidelně se Smrtijedy. Jak už jistě víte, já byl před pár měsíci odhalen a kromě toho nemám příliš času nazbyt."
,,A co vlastně děláte? Severusi? Očividně máte o všem co se děje mnohem větší přehled. Můžeš nám aspoň říct, zda máme nějakou naději tuhle válku vyhrát?"
,,Jistá naděje tady je. Jsou tu záležitosti, o kterých Temný pán neví, a které by nás v pravou chvíli mohli zvýhodnit. O tom, co všechno už získal na svou stranu jste pravděpodobně četli v novinách. Víc informací odemne nedostane, alespoň zatím. Pokud by bylo třeba vás o něčem informovat, pan Malfoy se o to postará. Bylo by užitečné, kdybys mu pomohla najít způsob, jak by mohl opouštět Bradavice, aniž by ho kdokoliv podezříval."
,,Mohli bychom taky nějak pomoct, pane?" Ozvala se potichu Hermiona. ,,Chodit do školy a těhto okolností a předstírat, že se nic neděje, je velmi frustrující. Já i Ron bychom byli ochotní jakkoliv přispět."
Snape si ji změřil odměřeným pohledem.
,,Doby, kdy jste se Vy, pan Weasley, a pan Potter při každé možné příležitosti vrhali do nebezpečí, jsou dávno pryč, slečno Grangerová, doufám, že si to uvědomujete. Tentokrát vás v tom nikdo nepodpoří ani vám za to nedaruje školní pohár." Hermiona mrzutě kývla, Ron naštvaně zavrčel.
,,Nemůžete nás držet stranou, zatímco Harry, dokonce i Malfoy, riskují život!" Očividně se nehodlal nechat Malfoyem zahambit.
,,Tohle není hra, pane Weasley. Váš komplex méněcennosti nikoho nezajímá," zasyčel Snape v odpověď.,,Nicméně je pravda, že jste několikrát byli užiteční, ačkoliv v tom velkou roli hrála šťastná náhoda. A u obou jsem zasnamenal jisté... předpoklady. Není jich mmoho, ale mohly by mít význam, pokud se dobře využijí. Nevíme, jak dlouho bude válka trvat. Nevíme ani, jak daleko zajde. Momentálně nedokážu předpovědět, jak bude situace vypadat o prázdninách, je ale dost pravděpodobné, že bychom vás mohli potřebovat. Do té doby..."
,,Jaké přednosti?" Ron mu neomaleně skočil do řeči. Skoro to vypadalo, jako by měl pocit, že si smí víc dovolit, když je s ním Harry v jakémsi příměří. Ach, kdyby tak věděl! ,,Řekl jste, že máme přednosti! A přitom jste se od prvního ročníku tvářil, že jsme totálně neschopní."
,,Vy konkrétně jste ve většině dovedností skutečně neschopný, Weasley, a to pomíjím váš talent pro ztrátu sebekontroly. Jedinou vaší silnou stránkou je smysl pro taktiku, která byla nadprůměrná již v prvním ročníku, ovšem s lektvary neměla zhola nic společného, tudíž jsem nepovažoval za nezbytné vás o tom informovat. Slečna Grangerová vyniká svými všeobecnými znalostmi od magie, až po její kořeny v dějinách. Má rychlé reakce, výbornou paměť... Má v hlavě pravděpodobně celou školní knihovnu. Oba teď víte víc, než byste měli, což je nepřekvapivě typické. Takže pokud vás budeme potřebovat, profesorka McGonagallová, nebo pan Malfoy vás o tom včas informují. Snad jste pochopili, že vše, co víte, si musíte za všech okolností nechat pro sebe."
,,Samozřejmě," kývli oba, již o něco veseleji. Touha po užitečnosti není nic nového. Harry věděl, že se cítí odstrčení, a neinformovaní. Hodně se toho změnilo. Samozřejmě ho to mrzelo, ale nemohl s tím nic udělat. Tak je alespoň podpořil nadšeným úsměvem a pokývnutím. Pokud skutečně nastane doba, kdy všichni zde přítomní (až na Willa, samozřejmě) budou spolupracovat, bude to nejspíš hodně zajímavé. Absolutně si to nedovedl představit.
Rozloučení proběhlo ve spěchu. Snape nasadil netrpělivý postoj někoho, kdo ještě pořád plánuje dokončit započatou výuku. Což Harry moc reálně neviděl. Takže zatímco ředitelka Bradavic odlevitovala do své ředitelny malého zrádce za doprovodu dvou Nebelvírů a jednoho Zmijozela, Severus Snape a Harry Potter se spolu vrátili domů.
Harry okamžitě padl na pohovku, natáhl si nohy a založil ruce za hlavou.
,,Dneska jste byl nějak netypicky vstřícnej!" Prohlásil s podezřelým uspokojením ve tváři.
Snape odložil kabát, zamyšleně se rozhlédl po obývacím pokoji. Potom pohlédl na Harryho a on mu pohled s úsměvem opětoval.
,,Vzali to docela dobře, ne? Myslím to, že je Malfoy Smrtijed a že je na naší straně."
,,Slečna Grangerová pravděpodobně ano, ale pan Weasley... Jen velmi nerad vás vyvádím z omylu, ale právě teď je váš drahý přítel vzteky bez sebe. Žárlí, cítí se podvedený. Jemu bude trvat déle, než se s tím smíří."
,,Myslíte s tím, že je Malfoy na naší straně, nebo s tím že jsem ho podpořil?"
,,S obojím. Ačkoliv já, i Draco jsme pochopili, že to nebyl tak docela on, koho jste tak vášnivě obhajoval." nadhodil Snape, hlas mu přitom lehce změkl. Harry našpulil rty, ale neprotestoval. S výrazem, že se vzdává vyfoukl přebytečný vzduch z nafouklých tváří a zapřel se zády víc do sedačky. Ruce si přitom založil na hrudi.
,,Nelíbí se mi, jak to všichni podceňují. Dělat špeha je hrozně riskantní."
,,To máte pravdu."
,,Jsem rád, že už to neděláte."
,,O tom nepochybuji."
,,Kdybyste byl zase na Malfoyově místě, zbláznil bych se strachy."
Snape zaujatě naklonil hlavu na stranu. Pozorně studoval jeho tvář, ty jiskry v zelených očích.
,,Fascinující." pronesl po chvilce ticha. Po tom slově Harry tupě zamrkal.
,,Co jako?"
,,Vy."
Harry cukl rty do nejistého poloúsměvu.
,,Já?"
,,Před několika měsíci jste pochyboval o mé loajalitě k Brumbálovi a ani na vteřinu vás nenapadlo, že se vystavuji nebezpečí. Vaše změna postoje je velmi zábavná."
,,Tak zábavná," odfrkl si frustrovaně Harry.,,Já se o vás bojím a vám to připadá vtipné?!"
,,Nu... ano. Velice."
,,Vy jste fakt...! Strašnej. Vážně příšernej. Tohle není zábava, víte."
,,Oh, samozřejmě."
,,Vůbec nevím, co bych bez vás dělal!"
Hvězdy doteď tančící v sametově černých zorničkách pobledly. Zbledla všechna nadsázka. Snape přistoupil a posadil se vedle svého uraženého studenta.
,,Nemůžete se na mě stále tak nezdravě upínat. Ano, vím, že jste se do téhle situace nedostal z vlastní iniciativy, ale měl byste se začít připravovat na to, že s vámi nezůstanu na věky." Lhal. Díval se do těch široce otevřených očí, třpytící se zeleně v duhovkách, do těch velikých, převelikých zorniček a lhal. Bylo to tak... znervózňující. Harrymu se v očích odrážel jediný účel. Snape netušil, jak se to stalo, ale bylo zcela zjevné, že pro toho chlapce znamená celý svět. Jako v zrcadle, viděl v nich svou lež a bylo mu to protivné.
,,Vážně? Proč?" Harryho to upřímě zaskočilo. ,,Co teda máte v plánu?"
Nechat tě zemřít, nepřežít, pozdravit se s peklem.
,,Budu nad tím přemýšlet, až před sebou uvidím budoucnost."
,,Takže po válce," pochopil Harry. ,,Fajn. Tak já taky."
Na pár vteřin se rozhostilo ticho. Oba mlčeli, oba přemýšleli.
Harryho mysl zabrousila na nejistou půdu. Dlaně nechal sklouznout po svých pažích, spojil ruce prsty a hlasitě si povzdechl, odhodlávaje se promluvit.
,,A vy... už jste nad tím přemýšlel?"
Snape nechápavě nadzvedl obočí.
,,Nad čím?"
Harry se zdál stále rozpačitější. Sakra! Proč to musí znít tak pitomě?
,,Však víte... Před týdnem jsme o tom mluvili... vím, že jsem řekl, že počkám, jak dlouho bude nutné. To pořád platí. Ale chci, abyste věděl, že opravdu čekám. Nechci naléhat, nebo tak... Jen se ptám, ehm... jaké je skóre, chápete? Jestli už máte nějaké pro a proti, a jestli se k něčemu přikláníte..."
Obočí se vyhouplo ještě výš.
,,Skóre," zopakoval oněměle.
,,Ach jo." Harry nespokojeně zafuněl. ,,V hlavě to znělo trochu líp."
,,Chm" Linka přísně sevřených rtů se pobaveně zachvěla. ,,Mohu vám dát doporučení?"
,,No?"
,,Nebuďte netrpělivý. Netlačte na pilu."
Harrymu poklesla ramena.
,,No jo. Já přece vím." Ale nevím, jak dlouho mě necháte čekat. Chci to vědět hned.
Snape doufal, že k tomuhle nebude docházet často. Ještě několikrát a dojdou mu argumenty. Nenáviděl výmluvy. Hnusili se mu ti, kteří se vyhýbali svým závazkům. A sám teď mezi jejich profil dokonale zapadal. Pokud v tom Harry bude pokračovat, bude mu muset dát odpověď... Bude ho muset odmítnout.
,,Čaj?" Zeptal se a Harry pochopil, že je to definitivní konec rozhovoru. Taky mu bylo jasné, že se na to víckrát nezeptá. Slíbil, že počká, tak počká.
,,Ano. Děkuji," s předstíranou dobrou náladou přikývl a sledoval, jak Snape svižným krokem opouští pokoj a mizí v kuchyni. Cítil se zvláštně, nejistě.
Nelíbí se mu o tom mluvit... Neměl jsem se ptát.
Váhavě se usmál jeho směrem.
Snape mi slíbil odpověď, a já na ní počkám.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Erumoice, 8. 3. 2014 21:13)

Moje cesta k téhle povídce byla trochu trnitá. Tyto stránky jsem objevila, když jsi začala poblikovat Dva tisíce obrátek, které jsem si zamilovala. Teď ani nevím, jestli jsem ti je okomentovala, takže dodatečně tak činím tady :-) Je to úžasná povídka! Do Živé brány se mi moc nechtělo, vlastně ani nevím proč. Prvně jsem do povídky nakoukla s kapitolou ve druhé sérii, kdy jsou hlavní hrdinové v Lockově labyrintu. A bez předchozího děje mi přišla trochu zvláštní :-D Pochopitelně. Potom jsem znovu povídku otevřela s třetí kapitolou třetí série a to už jsem byla nadšená, takže jsem si otevřela prolog. A tam jsem zase skončila :-D Když vyšla tato zatím poslední kapitola, tak moc se mi líbila, že jsem si řekla, teď už se do povídky musím pustit od začátku. A konečně jsem to i udělala! Byla jsem zvědavá na každou další kapitolu a nemohla jsem se odtrhnout. Stylem psaní mi povídka hrozně moc připomíná Elysejský klíč od Alice O'Really, který patří mezi mé top oblíbené povídky. Přesto nemám pocit, že bych četla něco, co už někde bylo popsáno. Vidím v tom jen velkou inspiraci. Moc se těším na další kapitolu, doufám, že nás nenecháš moc dlouho čekat. Přeju hodně múzy, času a odhodlání do dalšího psaní :-)

:)

(LidkaH, 5. 3. 2014 8:58)

Naprosto skvela povidka, uz se nemuzu dockat pokracovani!

:-)

(paja1, 27. 2. 2014 20:53)

Tak jsem dnes jen tak náhodou nahlídla a co nevidím.....nová kapitola a navíc takhle skvělá. Úplně jsem si na ní pošmákla. Díky moc :-)

:-)

(Achája, 21. 2. 2014 16:06)

Perexy čtu, jsou často velmi zábavné:-)
S Dracem to bylo pořádné drama, ale snad teď má aspoň nějaké spojence na hradě a není na to úplně sám.
Mám vždy ráda ty fáze sbližování se a oťukávání toho druhého. Je to má nejoblíbenější část v povídkách, ikdyž jsem zároveň nervózní a nedočkavá, kdy už se na sebe vrhnou:-D
Takže skvělé a děkuji. Těším se na pokračování, snad bude brzy:-)

Re: :-)

(TruTru, 21. 2. 2014 22:21)

Taky mám ráda ty fáze před tím, než vtah skutečně začne. To je ostatně důvod, proč spolu ještě nespali, ačkoliv už mě svědí všechny prsty, jak se mi to chce psát :D
Děkuji :)

Kde jinde hledat naději než tady?

(Salazaret, 19. 2. 2014 13:18)

Je to už dlouho, co jsem Vivere četla. Musela jsem si připomenout - Co. Kdo. Kdy. Jak a proč.
Ale tahle kapitola byla něčím vyjímečná. Zvláštní.
Severusovy myšlenkové pochody mě trochu děsí. A Harry je tak nádherný ve své nevinnosti. Miluji tvého Harryho a tvého Severuse. Jsou... přitahování k sobě jako dva magnety. Jen bohužel jsou od sebe tou špatnou stranou. Doufám, že se to brzy změní. A Severus... mě se to fakt říká... ale měl by přijmout. To jak to je. Měl by vše hodit za hlavu a prostě milovat. Co je krásnější než láska ve vřavě bitvy... války a beznaděje? Milovat a být milován. Brát ji jako životodárný nápoj. Být šťastný. Ať už budoucnost bude jakákoliv.
Pak Dracovo prozrazení. Obdivuji Draca. Toho tvého obzvlášť. Riskuje. Mohl by toho tolik ztratit... a kdo ví jestli někdy něco získá. O tom vždy válka je. Většinou se ztrácí...
Já měla Draca ráda už v originále. Ale nedostalo se mu tolika místa. Což je škoda. Je to velmi důležitá postava. A jen málo lidí si to uvědomuje.
Děkuji za kapitolku. A už se těším na další!
Doufám, že bude brzy. Abych si ji stihla přečíst.
S láskou tvá Sal.

Re: Kde jinde hledat naději než tady?

(TruTru, 21. 2. 2014 22:18)

No to víš, já prostě miluji vyobrazení nešťastné, marné, nebo hodně komplikované lásky. Proto tak miluji Johnlock, že ano :D
Taky si říkám, kašlat na to. Každý máme svůj život a každý bychom ho rádi prožili tak, jak sami chceme.
Jenomže z pohledu Brumbála a Severuse to tak snadné není, protože jsou ti, kteří vidí jak Harryho, tak i skutečnou stránku války i její možné následky a to vědění je příliš těžká zodpovědnost.
Já měla Draca taky vždycky ráda :) A vždy mi ho bylo líto, protože pokaždé skončil v takové té ponížené pozici. A přitom to, že z něho Uršula cítila dobrou auru a že jí byl sympatický, i to jeho gesto na konci šestky, nebo v sedmičce, když Harryho kryje.... to si zasloužilo mnohem více pozornosti. Osobně bych klidně brala, kdyby na úplném konci začali nějak spolupracovat, nebo se konečně usmířili. Alespoň pitomé podání ruky, nebo tak... No jo, co se dá dělat. Originál už těžko někdo přepíše, že. Ale svého draca si alespoň můžu ělat podle sebe, a za to jsem ráda. Ani zlý, ani hodný, ale prostě člověk se svými radostmi i problémy.
Děkuji za komentář, Sal!

:-)

(Agnes, 19. 2. 2014 11:40)

Na novou kapitolku jsem narazila včera večer. Nejdřív jsem si přečetla perex - čtu ho vždycky a někdy se k němu musím i vrátit, protože si hned neuvědomím, že se nezobrazuje nad kapitolou jako na jiných stránkách. Každopádně včera jsem zvládla jen první kousek a Draca jsem měla až na dnešek. Vlastně moc neví, co napsat. Rozhovory Severus/Harry miluju. Začínám mít pocit, že by mi úplně stačila povídka sestavená z nich, protože čekání, jestli k něčemu dojde, je prostě nejlepší. Přes všechen ten humor a Harryho radost mě pořád mrazí. Doufám, že Severus rychle něco vymyslí a ukončíš to happy endem.
Co se týče Draca. Je mi ho dost líto. Teď už o něm ví nebelvíří smečka, která má potřebu pořád vše dokola omílat. Možná ho bude chtít Voldemort vyslechnout, aby zjistil, kam se mu poděl Will. Prostě to nemá jednoduchý.
Dík za úžasný příběh.

Re: :-)

(TruTru, 21. 2. 2014 22:09)

Ahoj Agnes :)
Oh, já taky miluji Harry/Snape rozhovory, a věř mi, že by mě osobně taky bohatě stačilo psát jen dialogy a scény mezi nimi. Bohužel povídka občas potřebuje nějaké ty jiné úhly pohledu, vytvořit nějaká témata, a pozadí a postavy, které rozhýbají děj... I když si někdy říkám, že po téhle povídce budu tak vyždímaná, že se dám na PWP XD
Nemáš zač, já děkuji za komentář :3

...

(Suzy, 18. 2. 2014 18:42)

Já jsem si přečetla kousek první kapitoly, zjistila jsem, že tohle bude můj šáleček (pokud bude happyend) a abych si povídku pořádně užila, přečtu si ji až komplet.
Takže ano, já perex čtu pozorně.

Re: ...

(TruTru, 21. 2. 2014 22:05)

Opravdu nevím, kdy bude celá hotová, sice doufám, že to stihnu do kkonce školního roku, ale to už jsem si říkala i minulý rok a teď teprve jsem v půlce :D
Každopádně jsem ráda, že tě povídka zaujala, díky :)

:)

(Sitara, 18. 2. 2014 17:11)

No héééj, já tvoje perexy vždycky dočtu až do konce! :-D
Jsem moc ráda, že jsi zpět ;-) Dneska mám takový dost divný den a nová kapitola mé oblíbené mi udělala hroznou radost.
Harry je opravdu fascinující, co z něj dneska všechno vylezlo :-D Stačí trocha naděje-plných lží od Severuse a on zazáří jak sluníčko. Všechny trable a problémy, dokonce i vzpomínky na mučení jsou odsunuty do pozadí. I když je proteď takhle obelháván, zdá se, že mu je mu naprosto parádně a je to tak nádherně napsané, až mu trošku závidím (ten momentální duševní stav, myslím :-D ). A je prima, jak mu jde kouzlení samo - Severus popis jeho magie moc krásně vystihl :-)
Co se týče Severuse a jeho chování, mě to přijde v normě, v souladu s tím, jak to bylo od začátku v téhle povídce nastavené; koneckonců, žijou spolu už několik měsíců a hodně toho zažili, takže na podobném rozhovoru nevidím nic divného (navíc odolávejte si tomuhle exempláři Pottera :-D ), stejně tam pořád prosakuje ta jeho "temnější" stránka, pořád má v úmyslu nechat Harryho v pravý čas umřít... *povzdech*
Dostalo mě to Harryho "Líbím se vám?" i to, jak mu Snape začal vyjmenovávat jednotlivé nedostatky včetně toho, co ujde :-D
U scény s Dracem jsem se musela kolikrát vracet a zpomalovat čtení, protože moje oči splašeně chvátaly, aby se mozek dozvěděl, co bylo dál :-D Fakt super scéna, do toho McGonagallka, Ron (páni, měla jsem chuť s ním zaklepat, i když z jeho úhlu pohledu to bylo pochopitelné) a měla jsem velkou radost, že se Harry Draca zastal :-) (i když víme, koho doopravdy hájil :-D ) Taky mě překvapil ten mrňavý malý arogantní zmetek Will, se kterým se vlastně už známe... Jen se trochu bojim, aby se Hermiona s Ronem nebavili o těch záležitostech někde, kde by je mohl někdo vyslechnout... známe Nebelvíry... :-D
Mockrát děkuju za prima čtení, Tru, budu se moc těšit, co si nachystáš příště ♥

Re: :)

(TruTru, 21. 2. 2014 22:04)

Ahoooj, Sitaro! :)
Páni, zase tak dlouhý komentář :D Kde ty na to bereš energii?

JO, no to s tím lhaním... dlouho jsem se rozhodovala, jestli by to Snaape opravdu udělal, ale z mého osobního pohledu v něm dost pracuje podvědomí, a vlastní zatlačené touhy, které potřebuje vysvětlit tisícem racionálních důvodů :D Tak a teď jsem to napsala asi tak zmateně, že to po sobě ani já sama nepochopím xD
Mě se ta scéna s Dracem prostě tentokrát psala šíleně blbě. Nevím proč. Možná to bude tím, že je pro mě pořád trochu obtížné popisovat pět a více osob na jednom mstě. To je tak vyčerpávající.... :D Ten dělá tohle, ten tamto, a tamten se mezi tím tváří takhle a myslí na tohle... No, ale nakonec jsem to jakžtakž přežila :D Žel, v šesté kapitole to taky bude celkem nabité, skoro se obávám, jestli to vůbec zvládnu.
Děkuji ti za komentář, Sitaro. Jako vždycky mě hrozně potěšil :) Budu se snažit tentokrát nezpomalit, abych si tvé komentáře vůbec zasloužila :D